Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 7

22.10.2011 (08:45) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1668×

Už jen ty pohledy, které po sobě házeli, když vstoupil do místnosti, naznačovaly, že jeho tým ještě ani nezačal a už je v koncích. To není dobré. V tomto případě nejde jen o obchod s drogami nebo jiné „menší“ věci. Když to vyřeší, můžou zachránit možná miliony lidí před nepředstavitelnou smrtí. Otázkou zůstává - jak. Jak to udělat? Jak získat informace, které potřebují? A jaké to vlastně jsou?

Možná tu práci dělá už příliš dlouho a začíná být vyčerpaný. Potřeboval by dovolenou.

„Dobře. Dawey, začni.“ Uvědomoval si, že se musí pohnout z místa. Už tak má zaručeno, že se klidně nevyspí, dokud to nevyřeší. Což může trvat měsíce.

Každý se zdráhal přednést svá zjištění, protože věděl, že nebudou nic platná.

Když šéf poradu po půl hodině rozpustil, všem se ulevilo. Dawey se zavřel ve své kanceláři, aby se mohl lépe soustředit na práci a Isabella ze stejného důvodu odešla do Jakeovy pracovny, kterou jí pro dnešní noc půjčil.

Jake, Samir a Jim zamířili do klubu Sundown, aby si našli nějaké to povyražení.

Jen, co vešli dovnitř, začalo Jakeovi toto prostředí připadat naprosto cizí a necítil se zde dobře. Obvykle hýřil vtipem a jeho zraku neušla jediná sukně v podniku. Dnes bylo ale všechno jinak.

„Jakeu, co je s tebou?“ ptal se již podruhé za krátkou chvíli Jim. Sice to sám sobě slíbil, ale když už seděl na baru ve společnosti Jima a Samira a díval se na tanečnice na pódiu, nepřišel mu dnešní večer jako nejlepší nápad.

Schůze skončila snad ještě hůř, než očekával, a Isabella propadla pocitu, že nedělá svou práci dost odpovědně. Proto se rozhodla strávit noc práci ve snaze najít nějaké řešení.

Tanečnice zavrhl – žádná se mu nelíbila – a začal se poohlížet po dívkách u malých stolečků kolem tanečního parketu. Nezdálo se mu, že by tu dnes byl kdovíjaký výběr. Jim ani Samir ovšem jeho názor nesdíleli, protože oba měli vyhlédnuté dívky, které jejich zájem opětovaly. Oni se s nimi sice jen napijí a potom je pošlou taxíkem nebo doprovodí domů, ale mají o zábavu postaráno na celý večer, zatímco on tu bude za křena až do konce.

Vstal, z kapsy džín vytáhl zmačkanou bankovku a hodil ji na bar. Chystal se odejít.

„Ty dnes vážně nejsi ve své kůži. Škoda. Podívej na ni.“ Jimův pronikavý pohled ho přiměl pomyslet na to, co všechno ví.

Podíval se směrem, kam naznačil hlavou a jeho zrak spočinul na zhruba dvacetileté slečně s medově blonďatými vlasy až do pasu, která k němu přicházela, odhodlaná pozvat ho na drink. Zavrtěl hlavou. Dnes ne.

„Jdu domů. Asi potřebuju kafe,“ odbyl Jima stroze a zmizel v davu dříve, než se na něho mohla snést celá sprška otázek od obou jeho společníků a nezastavila ho ani ta blondýnka.

Rozhodl se jít pěšky domů, aby si mohl v klidu srovnat myšlenky a přijít na to, co se s ním děje.

Ovšem namísto, aby ho jeho nohy donesly tam, kam si hlava usmyslela, ocitl se, ani nevěděl jak, u Isabellina bytu, který se nacházel na opačné straně města.

Ptal se sám sebe, co tu dělá, když Isabella je v práci. Záhy však zjistil, že je rád, že ji zde nepotká, protože by těžko našel nějaké ucházející vysvětlení této situace.

Otočil se zády k té pochmurně vyhlížející staré budově a vydal se po ulici směrem k místu, kde se Isabella právě nacházela. Jeho cílem ovšem nebylo. Doufal, že cestou najde nějaké místo, kde by mohl mít chvíli klidu.

Obloha byla jasná a hvězdy zářily nad jeho hlavou, proto mu jako výborné místo připadal park. Došel k lavičce u menšího jezera, posadil se na ni a vychutnával ticho, které se mírumilovně vznášelo nad celým jezírkem. Nikde neviděl živáčka. To je správné místo pro nadcházejících několik hodin, které zbývají do svítání.

Isabella se snažila ignorovat bzučení zářivky nad její hlavou a plně se věnovat práci, ale byla bezradná. Zatím žádné její pokusy o nadhled nepřinesly výsledky a ona nebyla schopná zjistit víc, než co tam stálo. Přece ji připravovali ve škole na to, že musí při každém čtení vidět i to, co není napsané, je ukryto mezi řádky nebo jen naznačeno!

Ať se snažila sebevíc, nic se nezměnilo. Selhala.

Dala si tedy na chvilku přestávku v domnění, že potom uvidí víc a došla se podívat za Daweym, který jediný z celého týmu zůstal. Ani jeho skládání informací a snaha vytvořit profil atentátníka v tomto případu, nebyla příliš úspěšná. Skončil ještě dřív, než vůbec začal, protože atentátníky měl již vyprofilované, ale v souladu s informacemi, které na základě Jakeových dat zjistili Jim a Samir, byly naprosto nepoužitelné.

Nikoho se nechystali poslat do Států, ani to nevypadalo, že by chtěli propašovat zbraň přes hranice. Pár balíčků z místa bydliště jednoho člena teroristické organizace sice odešlo a bylo dopraveno do šesti různých měst, ale FBI neměla právo je zabavit a prozkoumat. Naštěstí se jim podařilo sehnat celníka, který na letišti kontroloval balíkovou poštu dovezenou přes hranice a ten vypověděl, že ve všech balíčcích byly knihy. Měl sice trochu problémy se vzpomenutím si, ale když mu ukázali fotografie podlouhlých, plochých předmětů zabalených v neobvyklém papíře, povedlo se mu to.

Z toho vyšetřovací tým určil, že hrozba je stále reálná a celá situace byla zhoršena tím, že organizace je v plné pohotovosti a nikdo nevěděl, proč. Bylo zřejmé, že něco připravují, ale poté, co Jakeovo připojení do jejich soukromé sítě bylo odhaleno, přestali ji využívat, čímž FBI odstřihli od jediného zdroje informací. Nyní už lze jen předpokládat, co asi udělají, ale žádná jistota v tom nebude.

Se svítáním se Isabella odebrala domů a protože kofein z kávy, kterou vypila v práci, už přestal být hnacím motorem jejího těla, ulehla do postele a doufala, že konečně usne.

Po hodině bezmyšlenkovitého sledování stropu vstala a došla do kuchyně. Otevřela jednu skříňku a vytáhla z ní malý proutěný košík.

Dělala to velmi nerada, ale při hledání příslušné krabičky se v duchu stále přesvědčovala, že to potřebuje. Protože spánek nějakou dobu zanedbávala, neusnula by bez toho.

Konečně ji našla. Bílá krabička s červeným nápisem a v ní bílé tablety, které jí pomáhaly usínat na střední škole před maturitou.

Ještě nyní se divila, že byla schopná úspěšně odmaturovat, když se její mysl neustále zaobírala Jakeovými kratochvílemi, do kterých, jak si sama velmi dobře uvědomovala, jí nic nebylo. Vždyť mu ani nebyla schopná říct, že o tom ví, natož aby si s ním rozumně promluvila a pokusila se zjistit, proč to dělá a jak by mu mohla pomoci.

Krátce po maturitě se rozhodla s tabletami skončit, protože, ačkoli jí pomáhaly k bezesnému spánku a ráno se probouzela odpočatá a plná energie, zdálo se, že si vytvořila návyk a ke konci nebyla schopná usínat sama.

Se zavřenýma očima si dala jednu tabletu na jazyk a zapila ji vodou z kohoutku. Potom si na stereu v obývacím pokoji pustila Claire de Lune od Debussyho, která na ni měla obdivuhodně uklidňující účinky a pomáhala jí relaxovat, a znovu vlezla do postele. Tentokrát to trvalo jen tři odehrání skladby a vzpomínku na to, jak ji jednou slyšela hrát nějakého velmi nadaného klavíristu a prostě si ji zamilovala, než se propadla do bezesného spánku a zanevřela na vše ostatní.

Když se probudila, slunce se sklánělo k západu. Debussy stále hrál. Cítila se natolik odpočatě, že její první cesta nebyla jako obvykle do kuchyně, kde si uvařila kafe, ale do koupelny.

Když vešla vysprchovaná, jenom v ručníku, zpět do ložnice a postavila se před otevřenou skříň, aby si vybrala oblečení, zazvonil její mobilní telefon v kabelce v obývacím pokoji. Svižnými kroky přešla k pohovce a vzala kabelku do ruky. Po chvilce přehrabování ho našla. Na displeji bylo místo telefonního čísla napsáno, že volající je neznámý. Zvedla ho a představila se.

„Iss?“

„Jakeu, potřebuješ něco?“ zeptala se a pomyslela na to, že ať už chce cokoliv, bude muset počkat, dokud se alespoň neoblékne.

„Mohla bys mi otevřít?“ zeptal se lehce provinile, jako by snad věděl, že ona stojí jenom v ručníku s telefonem na uchu v obývacím pokoji a do vysokého tmavého koberce odkapává voda z jejích dlouhých vlasů.

Isabella zavěsila, došla k domovnímu telefonu a do něho podala Jakeovi instrukce, aby nespěchal.

Když Jake zaklepal na dveře jejího bytu, přišla mu otevřít v domácím oblečení a s vlasy schovanými pod ručníkem. To potvrdilo jeho teorii, že ji opravdu vyrušil.

Přesto musel uznat, že jí to sluší.

Doufám, že se kapitolka líbila. Budu ráda za Vaše názory.

Věnováno:

Bubulience za věrnost

Kikketce za inspiraci a podporu

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 7: