Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 20

23.03.2013 (12:15) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1623×

Se soumrakem vila Cullenových na krátkou chvíli ožila, aby se pak propadla do naprostého ticha. Poté, co větší část rodiny odešla dohlížet na podezřelé lidi, Rosalie s Kate se zavřely v jednom z pokojů v patře a Edward zmizel kdesi v lesích. Isabella osaměla.

Prošla prázdným domem k pracovně a svému pokoji a aniž by vešla, vrátila se po chvíli do přízemí a zůstala stát uprostřed kuchyně. Přemýšlela, jestli si má ukrátit čas o samotě vařením nebo ne. Po několika dlouhých minutách, kdy pohledem těkala po Esméině sterilně uklizené kuchyni, ji napadlo, že by se mohla raději projít. Nejspíš nedojde až do města – kam vlastně ani nemůže –, ale na přemýšlení by si měla vystačit s okolními lesy.

Jen v botaskách, mikině a džínách opustila vilu a pro jistotu se rozhodla jít po cestě. Byla tu pouze jedna, takže když se po ní potom bude vracet, měla by skončit zpět u vily.

Cesta zčásti obcházela volné prostranství, uprostřed něhož vyrůstala vilka jako z hororů, a třebaže z ní v plném výhledu bránila první řada stromů, Isabella se přesto mohla poprvé pokochat pohledem na osamocený dům v lesích, v němž žije devět upírů. A posledních pár dní také ona. Připadala si jako ovce ztracená ve stádě vlků. Nebo spíš právě odhalená ovce uprostřed nepřátelského území patřícího vlkům, kteří ji obklíčili a s každou další minutou se stále přibližují, až se nakonec mezi sebou požerou o její bezvládnou mršinu.

Když už se její myšlenky zatoulaly k vlkům... Jak je odsud daleko La Push? A kdyby se tam chtěla vydat, který směrem má jít? Určitě ne po cestě.

I když se snažila sebevíc zorientovat v samotných lesích, aniž by spoléhala na silničku, která musí vést do města, nedařilo se jí to. Její orientační smysl nikdy nebyl v pořádku. Věděla to už od prvního cvičení v terénu. Jenom dojít podle mapy z jižního cípu ostrůvku na nejsevernější pláž by jí trvalo minimálně dvakrát delší dobu, kdyby se nedržela jednoho ze svých spolužáků. Také díky tomu se naučila výborně stopovat.

Povzdechla si a podívala se na černý pruh asfaltu mizející za první zatáčkou. Aby jí cesta rychleji uběhla, dala se do klusu a nehodlala se zastavit dřív, než narazí na něco zajímavého.

Snažila se myslet pozitivně. Opravdu se pokoušela, ale nedařilo se jí to. Čím déle si opakovala rady, které dostávali spolu s dalšími spolužáky na vysoké, tím horší to pro ni bylo. Chyběl jí Jake.

Do teď si nebyla ochotná připustit, jak moc jí chyběl předtím, než se její život sesypal, ale nyní to viděla naprosto jasně. Sotva ho znovu získala, už se bála, že ho opět ztratí. A kvůli čemu?

„Podělaný federálové!“ ulevila si a nejraději by do něčeho praštila. Naštěstí pro ni nebylo v blízkosti nic, o co by si mohla ublížit.

Doběhla na místo, kde se – nejspíš Cullenových soukromá – cesta napojila na větší. Po ní právě přijíždělo auto, z něhož hrála velmi hlasitě nějaká moderní písnička. Vlastně z ní byly slyšet jen ty zvýrazněné basy.

Isabella přemýšlela, jestli je ta cesta skutečně tak klikatá, protože jí se v té tmě zdála vcelku rovná. Ovšem reflektory auta klouzaly z jedné strany lesa na druhou, což se rozcházelo s jejím předpokladem.

Auto se pohybovalo rychlostí raněného losa, takže neměla problém uhnout, když už to vypadalo, že zastaví na místě, kde stála původně ona.

Jakmile se tak stalo, hudba utichla, dveře spolujezdce se otevřely a notně opilý muž v Isabellině věku téměř vypadl ze sedadla, když se snažil vylézt. Za ním se vyvalil alkoholový opar.

Poznala v něm svého spolužáka ze střední, který už tehdy se svou partou pravidelně nasával. Podívala se na ostatní v autě a okamžitě je poznala. Byli tam všichni – Tyler Crowley za volantem a na zadních sedadlech se pochechtávali a vykřikovali něco o policii Eric Yorkie a Conner Halliwell. Nakonec sklouzla pohledem na Mikea Newtona, který stál před ní a culil se, jako by viděl anděla.

„Slečno, můžeme vás někam posunout?“ zeptal se Tyler za stálého chechotu těch dvou vzadu.

„Myslím, že bude bezpečnější, když půjdu pěšky,“ odpověděla a mávla rukou ve směru, odkud přijeli.

„Ste celá v černym. Takový lidi se snadno přehlídnou,“ řekl vemlouvavě Mike a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl nastoupit. Isabella couvla a zopakovala, že raději půjde pěšky.

„Neposlouchejte ho, slečno, má naváto,“ ozvalo se ze staženého okénka zadních dveří.

To máte všichni, pomyslela si, ale navenek nedala nic znát, jen jim věnovala shovívavý úsměv.

„Asi vás nepřekecáme, co?“ zeptal se Mike. Zavrtěla hlavou.

„Když půjdete asi tak deset minut pěšky po týhle silnici, tak narazíte na senzační bar. Dneska má šichtu moje stará,“ řekl Mike a ukázal rukou kamsi za auto.

Poděkovala jim a nechala je svému osudu.

Aniž se musela otáčet, věděla, že se po chvíli vydali opět na cestu. Upřímně si oddechla. Věděla, že jí od nich nic nehrozilo, vždyť měli problémy s vlastní koordinací pohybů, ale spíš se bála, že by ji mohli poznat. Na to ale příliš pili. Aspoň v to tedy doufala.

Bar se nacházel skutečně nedaleko. Nepůsobil nijak zvlášť útulně, ale to jí bylo naprosto jedno.

Neřešila, že nemá čím zaplatit a posadila se na barovou židličku nejblíž ke vchodu. U barmanky, která jí byla povědomá, ale nemohla si vzpomenout na jméno, si objednala dvojitou skotskou s ledem. Slečna s blond vlasy zničenými častým odbarvováním a příliš velkou vrstvou make-upu, než aby šel určit její věk, si ji nedůvěřivě prohlédla, ale mlčky splnila její přání.

Když před ní potom objednané pití v nízké sklenici postavila na ubrousek, aby na mramorové desce nezanechala stopy, konečně si Isabella vzpomněla – Jessica.

Ta Jessica, která byla největší drbnou na škole a vždy usilovala o přízeň Mikea Newtona. Zřejmě se jí tedy její úsilí vyplatilo, když o ní Mike tak mluvil.

„Neznám vás?“ zeptala se Jessica, když se k ní vrátila s šejkrem v ruce. Isabella zbledla – pokud to vzhledem k její přirozeně světlé pleti vůbec bylo ještě možné – a raději do sebe obrátila celý obsah sklenice. Potom zavrtěla hlavou.

„Jsem tu poprvé,“ odpověděla tiše a snažila se na ni příliš nedívat, aby si nakonec ještě nevzpomněla, zatímco si v duchu nadávala do všech možných... za to, že sem vůbec lezla.

„Vážně? Vsadila bych svoje nejlepší boty na to, že vás znám,“ řekla Jessica a protřepala šejkr tak vehementně, až se jí poprsí zavlnilo.
Na Isabellu to neudělalo valný dojem, pouze se dál usvědčovala v tom, že tu nemá co dělat. „Ještě dvakrát,“ řekla, když se Jessica chystala odejít. „A jmenuju se Janice.“

„Hned to bude... Janice,“ mrkla na ni zpod umělých řas, ale Isabellu tím neoklamala. Neuvěřila jí.

Hodiny nad hi-fi věží za barem ukazovaly o hodinu a půl více, než když Isabella přišla, ze zákazníků zůstali jen ti stálí a hudba zesílila, aby ji slyšeli i ti „unavenější“. Ve spoře osvětleném rohu na druhé straně místnosti někteří rozehráli biliár a šipky.

Ke zvuku otevíraných a zavíraných dveří už byla Isabella lhostejná, takže ji velmi překvapilo, když za sebou uslyšela tolik známý, a přitom stejně nevítaný hlas.

„Na dně skleničky nenajdeš odpověď, ale třeba ti to pomůže zapomenout na otázku...“

„Co chceš?“ zeptala se tiše, zatímco se snažila udržet na vysoké židli a předstírat alespoň nějakou důstojnost – těžko říct, jestli před někým z přítomných nebo spíše sama před sebou.

„Abys šla domů,“ odpověděl a v jeho hlase byla patrná úleva z toho, že ji našel v relativním pořádku. Existovali sice lidé, které měl raději, ale nedovolil by si ji nedovézt domů v pořádku.

„Nemám domov.“ Ode dne, kdy opustila dům svých rodičů, tušila, že ztratila jediný domov. V den, kdy ji přijali do společnosti, se jí to definitivně potvrdilo.

„Teď už ano. Aspoň dokud budeš chtít.“ Upřímnost jeho slov vehnala Isabelle slzy do očí. Odvrátila od něho tvář a zadívala se na své ruce, aby je zahnala.

„Ty mě tam nechceš,“ konstatovala suše s pohledem upřeným na prázdnou sklenici. A stejně tak Kate a Rose, ale o ně nejde. Ne teď, ne tady... Ne s ním!

Pravda někdy zabolí, i když není vyřčena. Jeho mlčení bylo v tom okamžiku více než výmluvné. Jen kdyby věděl, že tu sedí kvůli němu...

A kdyby ona znala důvod jeho mlčení, rozhodně by nepoložila následující otázku.

„Tak proč mám jít?“

„Kvůli ostatním. A taky kvůli sobě – jestli si dáš ještě jednoho panáka, pozvracíš mi boty.“ V jeho hlase se mísil starostlivý tón se znechucením.

„Nechci zvracet,“ odpověděla pohotově a neubránila se škytnutí.

„Tak pojď, pomůžu ti.“

„Zvládnu to sama. Ty můžeš zaplatit.“ Navzdory jejímu odmítnutí k ní vztáhl ruku a chtěl jí pomoci, ale ona ucukla, a kdyby ji pohotově nechytil za lokty, spadla by po zádech na zem.

„Už se stalo,“ řekl pobaveně a snažil se nesmát.

„Fajn!“

Už mlčky opustili bar. Isabella s jeho pomocí několikrát přešla napříč osvětlené parkoviště pro deset aut, kde byla obsazená pouhá tři místa.

Teprve když naposledy obcházeli zaparkovaná auta, všimla si detailů. Jedno auto bylo červené, vlastně už oranžové, jak ta barva vybledla, druhé černé, o něco novější, ale stále zoufale zastaralé oproti třetímu autu – stříbrnému volvu.

„Upír ve stříbrném volvu přijel zachránit opilou dívku v nesnázích?“ zamumlala Isabella při pohledu na jeho auto. Odpovědí jí byl příjemný smích.

„Edwarde?“ zeptala se po další chvíli ticha a snažila se na něho podívat.

„Ano?“

„Máš tady zimu.“ Další uchechtnutí.

„Tohle je Forks, ne můj pokoj.“

„Obě místa jsou stejná – studená jak psí čumák.“ Edward se jejímu nechtěnému vtipu zasmál.

„Isabello, můžu tě ujistit, že do mého pokoje pes nikdy nevkročil. A co živ budu, nedovolím, aby se něco takového stalo,“ odpověděl již naprosto vážně. „A teď si nastup!“ přikázal jí a otevřel dveře u spolujezdce.

Jen stála u auta a mlčela. Přemýšlela, jestli bude před cestou zvracet nebo ne. To samozřejmě on nemohl vědět, takže poté, co vyprchala jeho trpělivost, vzal ji a posadil do auta.

„Piješ mi krev,“ oznámila mu, když nastoupil na místo řidiče.

„Ještě ne, zlato, ale pokračuj v tom a rád ti to splním,“ odpověděl sladce, zatímco se auto hladce rozjelo.

„Ještě nevím.“

„Nelži, moc dobře víš, co se s tebou děje.“

„No, tuším, ale jistě nevím nic...“

„Jasně, jistá je jen smrt... Co teda?“ Jake přemýšlel, jestli si svou vlezlost uvědomuje, ale nakonec si domyslel, že i v tomto ohledu je poznamenán dlouhým pobytem zde, takže za to vlastně ani nemůže. Proto mu přišlo zbytečné se kvůli tomu rozčilovat nebo na to upozorňovat.

Matt od něho odvrátil pohled. Zřejmě přestal být středem jeho zájmu.

„Asi nade mnou zvítězila genetika, jen nechápu proč,“ odpověděl zmateně. Posadil se na postel a zabalil se do deky.

„Tak o tom mi něco řekni. Jsem tu už pěkně dlouho, abych toho věděl dost a nebyl překvapen... To víš, že tu nejsme sami?“ zeptal se ho, ale jeho žluté oči stále sledovaly šachovnici.

„Cože?“ Jake na něj nevěřícně zíral.

„Někde tady je Jenny. Slyšel jsem, že je napůl upír,“ vysvětlil, zatímco černým střelcem vzal bílého koně, kterého položil na kraj stolku. Jakeovi klesla čelist až téměř do klína a konečně se mu potvrdilo jeho podezření.

„Takže,“ otočil se Matt na židli a upřel na něho pronikavý žlutý pohled, „co jsi zač?“

„Zabiják upírů,“ pronesl tiše s pohledem ztraceným kdesi v dáli.

„Takže kdyby ses v boji utkal s Jenny, kdo by vyhrál?“ zeptal se, teď už opět se zájmem.

„Pokud je jen poloviční upír, neměla by šanci.“

„Teoreticky.“

„To doufám, protože právě teď bych ji asi nezvládl. Jak já ty pijavice nesnáším!“

„A to proč?“ Odpovědí mu bylo mlčení, tak pokračoval ve svém monologu. „Něco nebo někoho nesnášet je opravdu dřina, tak by mě zajímalo, proč máš pocit, že se právě tahle investice energie nějak vyplatí.“

„Víš, že ti vůbec nerozumím?“ podíval se na něho Jake z postele a lehl si.

„To mě nepřekvapuje. Ale počítám, že tu oba ještě nějakou chvíli budeme, tak snad mi časem porozumíš. Docela bych ocenil někoho, s kým si můžu normálně popovídat... Tedy když nepočítám ty šílené vědátory. Oni sice chápou, co jim říkám, ale málokdy se zmůžou na nějakou slušnou odpověď, protože většina využívaných částí mozku u těchto lidí funguje neustále v režimu výpočtů.“

Další mlčení.

„Copak toho chci tolik? Když už mi nechtějí dát další schopnosti, jako jsou telekineze a telepatie, tak proč mi nepůjčí třeba ten jejich interaktivní počítač, co má program, který ti umožní vést konverzaci přesně na míru šitou – během povídání se neustále učí a kalibruje, takže máš plnohodnotného protihráče do debat a –“

Z Jakeovy postele se začalo ozývat chrápání. Matt zmlkl uprostřed nedokončené myšlenky a chvíli ho pozoroval. Potom došel ke dveřím, odkud bylo vidět na stráže.

„Stane, mohl bych tě o něco požádat?“ oslovil strážného, který měl zrovna službu.

„Co bys rád, Matte?“ Bodrý hlas toho muže svědčil o dobrém vztahu s tímto podivínem. Ten mrskl ocasem ke chrápajícímu Jakeovi.

„Abych se dneska vyspal, budu zřejmě potřebovat špunty do uší a ještě lépe sedativa. Neměli by naši vědátoři nějakou vychytávku?“

„Nemůžu nic zaručit, však víš, jak to funguje. Ale určitě se zeptám, a pokud bych přeci jenom něco sehnal, stavím se tu s tím,“ odpověděl a mezitím okukoval spícího Mattova spolubydlícího.

„Děkuju, však oni vědí, že potřebuju pravidelný a kvalitní spánek.“

„Nechám ti tu Leslie, než se vrátím, zrovna jí skončila služba u Jenny.“ A s těmi slovy se odebral před dveře, které se otvíraly pouze povolaným osobám rozeznávaným podle otisků prstů. Ve dveřích se právě objevila Leslie.

„Tak jak je, Matte?“ zahlaholila, sotva ho uviděla.

„Nový spolubydlo. Co Jen?“

„Rezignovaná, jako vždy,“ odpověděla a zatvářila se posmutněle.

„A nešlo by ji nějak rozptýlit? Třeba ji seznámit tady s Jakem?“ zeptal se Matt opatrně. Leslie vytušila, že ví něco, co ona ne.

„Zkusím to navrhnout nahoře.“

„Díky,“ usmál se na ni a pokradmu mrkl na stále spícího Jakea.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 20: