Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 16

10.08.2012 (10:30) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2165×

„Edward se bude ženit?“ žasla Isabella a koukala na Alice, jako kdyby se zbláznila.

„Bello, je mu mnohem víc, než na kolik vypadá. Stejně tak Kate. Oba jsou dospělí a dohodli se na svatbě, aby spojili naše klany. U našeho druhu to není nic neobvyklého, třebaže je to v rozporu s našimi instinkty.“

„Aha.“ Co jiného by na to také mohla říct?

„Víš, Bello, když se zamilujeme, je to napořád. Sňatky z rozumu poskytují něco jako zástupný pocit, mnohdy jsou také výhodnější než samota, ale když potom jeden sezdaný partner najde skutečnou lásku, obvykle to dopadne tak, že odejde a ten druhý to těžce nese, protože ho ztrácí. Nastupuje žárlivost, z níž pramení i pudové jednání... Zvlášť muži bývají žárliví, když jde o jejich ženy.“ Při té poslední větě se na okamžik zasnila a po tváři se jí rozlil spokojený úsměv.

„Když se na to dívám tvým pohledem, zní to téměř idylicky, ale logika mi napovídá, že upíři by neměli uzavírat sňatky z rozumu.“

„Tak to máš pravdu,“ zasmála se Alice zvonivým smíchem. „Pojď, představím tě Esmé. Právě přijíždí.“

„A je to... vhodné? Přeci jenom jsem vlastně pacient a ještě k tomu vetřelec v cizím domě.“

„Esmé se na tebe těšila. Ani nevíš, jak je ráda, že má doma někoho, komu může vařit. Konečně zužitkuje všechny ty triky, které odkoukala od kluků.“

„Od kluků?“

„Říkají si Pokročilí kuchyňáři. Jeden upír, druhý poloupír. Testují jídla, vychytávají recepty a potom učí upíry vařit. Jsem si jistá, že by ti o nich mohla vyprávět od rána do večera,“ řekla a přitom jí zrak vylétl k čistě bílému stropu chodby. „Myslím, že se jí ten poloupírek líbí,“ zašeptala spiklenecky směrem k Isabelle.

„Je volná?“ První věc, která jí proletěla hlavou. „Promiň, vím, že mi do toho nic není, nemusíš -“

„Má Carlislea,“ odpověděla Alice a přerušila tak její omluvu. „A miluje ho, ale to neznamená, že se ráda občas jen nepodívá... Samozřejmě ve vší počestnosti. Oni dva totiž žijí spolu.“

„Mluvil tu někdo o Jasonovi a Jamiem?“ ozval se příjemný ženský hlas z přízemí. Alice se usmála na Isabellu a vzala ji do náruče.

„Kdybych tě nechala jít po svých, nikdy bychom se tam nedostaly,“ odpověděla, když uviděla její překvapený výraz. „Esmé přijela, tak bychom ji měly patřičně přivítat.“

„Ale -“ pokoušela se namítnout, jenže její proslov o čemsi nepodstatném, co jí Alice už dávno vysvětlila, byl přerušen rychlým přesunem do kuchyně, kde ji usadila na židli ke stolu.

„Ahoj Esmé, právě jsem Belle vysvětlovala, jak se to má s tvými oblíbenými Kuchyňáři,“ zatrylkovala Alice a postavila se ke dveřím, jako by snad čekala, že bude Isabella chtít utéct.

„Ráda tě poznávám, Bello,“ pronesla Esmé a shovívavě se na ni usmála, když viděla, že ji kuchyně z nějakého důvodu uvádí do rozpaků. „Děje se něco?“ zeptala se mile, když viděla, že se nemá k odpovědi.

„Omlouvám se,“ pronesla po chvíli Isabella a začervenala se nad svou nezdvořilostí. „Jen jsem... Máte krásnou kuchyň,“ dostala ze sebe po chvíli, zatímco se rozhlížela kolem sebe a nemohla se vynadívat.

„Děkuji,“ odpověděla potěšeně Esmé a ona pochopila, že kuchyně je skutečně jejím královstvím, jak už řekla Alice.

„Hlavně ji nenech začít o těch dvou, jinak tě vysvobodí až Carlisle. A ten má dnes dvojitou směnu,“ řekla se smíchem Alice a hbitě se vyhnula letící houbě na nádobí, kterou proti ní na svou obranu poslala Esmé.

Když Alice zmizela kamsi do útrob domu, otočila se k Isabelle.

„Musíš být hladová. Něco ti připravím.“ Ani nečekala na odpověď a přesunula se k lednici. Odtamtud se o chvilku později vracela k části kuchyňské linky, kde si vyčlenila místo pro úpravu potravin, takže tekoucí voda a nože měla po ruce a pracovní deska byla pokrytá něčím, čemu nevadí ostří. To vše se odehrálo za Isabellina stálého mlčení. „Doufám, že máš ráda italská jídla,“ dodala ještě, když se podívala na připravené suroviny, jen do nich zakrojit nožem.

„Myslím, že jméno o jeho nositeli vypovídá mnohé,“ odpověděla a pozorovala, s jakou láskou Esmé pohlíží na sadu mnohdy vražedných nástrojů, zvláště při hádkách, které končí krví, a vybírá ten správný, aby jím zabila... zeleninu. Navzdory všemu, co si o domácím násilí pamatovala z otcova vyprávění, se tomuto přirovnání tiše zasmála.

„Jsem ráda, že máš lepší náladu,“ reagovala Esmé na Isabellin úsměv a zdálo se, že našla svého favorita mezi všemi připevněnými magnetickým polem na liště na zdi.

„Co to vůbec bude?“ zeptala se, když viděla – tedy spíše se o to snažila –, jak Esmé rychlostí upíra v časové tísni krájí všemožné ingredience a ty se potom ocitají na pánvi, zatímco se v hrnci vedle vařil druh těstovin, které do té doby ještě neviděla.

„Jmenuje se to Rychlovka pro hladové, alespoň tak to nazval Jamie. A je to směs čerstvé a restované zeleniny, nějaké to koření a samozřejmě těstoviny...“ odpověděla a zdálo se, že ještě neskončila.

„Jamie je ten poloupír, že?“ přihrála jí sama téma, o kterém jistě dokáže mluvit dlouho.

„Ano. Alice ti o nich vyprávěla?“ Nadšení v jejím hlase bylo nepřeslechnutelné.

„Ne tak úplně. Pouze se zmínila, že učí upíry vařit lidská jídla,“ odpověděla a tváře jí lehce zrůžověly. Esmé její reakci mlčky přešla a jala se vyprávět o svých oblíbencích.

„Byl synem upíra, Jasonova nejlepšího přítele Silvana, který ho zplodil s lidskou ženou. Ona zemřela a Silvano zmizel. Ještě předtím ale zanechal Jasonovi dopis. Požádal ho, aby se o Jamieho postaral. Tehdy mu bylo tak sedm lidských let. On se o něho staral jako o vlastního syna, až mu jednou Jamie vyčetl, že už není ten malý kluk, kterým býval... Abych to zkrátila – opili se spolu, pak se probudili ve stejné posteli a od té doby spolu žijí. A vaří.“

„Jak tohle všechno víte, paní Cullenová? A když už jsme u toho ptaní... To vážně nikdo z vás nejí lidi?“

„Prosím, říkej mi Esmé. Aspoň si nebudu připadat tak stará.“ Isabella měla nutkání zeptat se, kolik jí vlastně je, ale nakonec to neudělala, protože odhadem byla jistě o pár let starší než ona, což znamená, že se už nachází ve věku, kdy je neslušné se na něco takového ženy ptát. Navíc měla neustále na paměti, že mluví s upírkou, což znamená, že skutečný věk bude mnohem vyšší.

Zprvu se zdálo, že se tím Esmé vyhnula odpovědi, protože to nechtěla prozrazovat, ale když se nadechla, aby přeci jen podala vysvětlení, Isabella přehodnotila svůj názor. Bohužel pro ni se to ale zřejmě dnes nedozví, protože ještě než stihla cokoli říct, domem se rozlehlo velmi hlasité prásknutí dveří a hned nato nějaký mužský hlas zavolal:

„Matičko moje, kdepak je ti konec?“

„Myslím, že budeš mít co nevidět příležitost seznámit se s částí Cullenovic rodinky, která je ještě školou povinná,“ vysvětlila Esmé a tvář jí rozzářil úsměv rodiče, který každým okamžikem očekává příchod svých ratolestí s novými zážitky.

Než stihla cokoli odpovědět, do kuchyně vletěl černovlasý, zhruba osmnáctiletý hromotluk a usadil se na jednu ze židlí u stolu.

„Člověk je kámoš, ne žrádlo,“ odpověděl na otázku, původně určenou Esmé, a zazubil se na ni, jako by před ním neseděl úplně cizí člověk ale vlastní sourozenec.

„Jasně, ty budeš -“

„Na odchodu!“ skočila jí do řeči plavovláska, která se zničehonic zjevila za jeho zády, shodila ho ze židle a postrkovala ho před sebou ven ze dveří, aniž by se na ni jedinkrát ohlédla. Isabellu poprvé napadlo, že zůstat nebyl zrovna nejchytřejší nápad a přemýšlela, jestli by nebylo lepší, kdyby odešla.

„Tak na to ani nemysli,“ ozval se za ní Alicin hlásek. Kde ta se tu vzala?

„Jak...? Jasně...“ Jake jí o tom přece říkal a ona sama se také zmínila, že ji vídá ve vizích. Tak proč by nemohla mít jednu z nich právě teď, že?

„Až se vrátí z lovu, bude mít lepší náladu,“ objasnila Esmé. „Mimochodem, to byli Rosalie s Emmettem. A ten blonďák, kterého sis možná všimla na schodišti, když se sem vřítil Emmett, se jmenuje Jasper. Toho asi tak často vídat nebudeš.“ Chtěla se zeptat proč, ale přerušil ji zvuk přijíždějícího auta. Hned vzápětí se ozvalo klapnutí dveří a dva ženské hlasy.

„Kate, říkám ti, tyhle byly lepší,“ řekl jeden hlas, který se zdál být Isabelle povědomý.

„Vážně? Když to je těžké... Chci něco tradičně netradičního a nesmí to být příliš okázalé,“ odpověděl druhý.

„Dámy, máme návštěvu,“ zavolala na ně Alice a ony se ihned objevily vedle ní, aby se na Isabellu podívaly. Obě byly blond, jedna vyšší, druhá menší.

Ta menší si ji prohlížela s jistou nelibostí, ale vyšší blondýna s jemně narůžovělými odstíny ve vlasech se zarazila a zírala na ni, jako by viděla ducha.

„Iss?“ dostala ze sebe po chvíli.

„Tanyo?“ oslovila ji, když si konečně vzpomněla na její jméno.

Trochu překvapení na závěr. :-)

Vysvětlení přijde s další kapitolou.

Myf :o)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 16: