Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 15

06.08.2012 (10:15) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1662×

Okamžik jí trvalo, než si vzpomněla, že jistě musí ležet v nemocnici a to světlo byla kontrola zornic kvůli zranění hlavy. Ale ani tato skutečnost nezabránila její bouřlivé srdeční reakci na nastalou situaci.

Dotyčný si toho všiml a přístroj odpojil, aby nedělal zbytečný hluk. „Teď si můžeme v klidu promluvit.“ Opět ten ledový hlas.

Když její oči opět přivykly tmě, podívala se směrem, jímž tušila stát toho muže.

To, co tam však uviděla, ještě zvýšilo její tepovou frekvenci na téměř neúnosnou mez a ona měla pocit, že jí splašené srdce vyskočí z hrudi a rozplácne se o obvazy, jimiž musí být pokrytá od hlavy až k patě. Před ní stál sám Edward Cullen a tvářil se nanejvýš nepřístupně. Kamenná maska jeho tváře neprozrazovala žádné emoce, zatímco jeho hlas jasně říkal, že sice má, co chtěla, ale také to nemusí dlouho trvat a ztratí vládu nad svým životem. V ruce třímal pro ni tak známou knížku.

„Srdce máš v pořádku,“ sdělil jí, když si všiml, že její pohled zabloudil k vypnutému přístroji. Znělo to zlověstně. „Našli jsme tvůj deník, který byl zčásti psaný tak, abychom to přečetli pouze my. Máš co vysvětlovat a pokud nechceš, abych ukončil tvé trápení teď a tady, měla bys začít mluvit.“ S těmi slovy sáhl kamsi za sebe a v jeho ruce se náhle objevila injekční stříkačka.

Isabella začala panikařit. Na podobné situace ji sice připravovali nanejvýš pečlivě, a to včetně mučení, které si mohla vyzkoušet na vlastní kůži, ale nyní ležela v bolestech v nemocnici a blížil se k ní upíří doktor. Záblesk černých očí jí naháněl snad největší hrůzu. Hádala, že v té stříkačce je buď adrenalin nebo něco jiného, co vyřadí srdce z provozu dostatečně rychle a nenápadně na to, aby se na to nepřišlo ani při pitvě. Byla po vážné dopravní nehodě, takže její tělo je zranitelné a jakékoli anomálie, které způsobí úmrtí, se dají vysvětlit jako skryté nebo genetické.

„Jsem tu... kvůli vlastní neschopnosti,“ zašeptala. „Pomoc... Útok... Miliony mrtvých...“ Snažila se mluvit co nejméně, protože měla sucho v krku.

„Kdo tě poslal? FBI? CIA? NSA?“ zopakoval otázku a doplnil ji o výčet institucí, jež jim dělaly největší starost.

„Neposlali. Hledají mě. FBI.“ Přestože se snažila, nezdálo se, že by jí uvěřil. Musela tedy s pravdou ven.

„To mi stačí,“ řekl ve chvíli, kdy se nadechovala k dalšímu vyprávění, a zmizel ve dveřích. Přitom také odložil stříkačku zpět na stolek.

Krátce nato se dveře otevřely znovu a tentokrát vstoupil její ošetřující lékař. Byla ochotná mu říct pravdu, předtím ale bude potřebovat něco na oplátku.

„Smím dostat napít?“ zeptala se, jakmile za sebou zavřel dveře.

„Jistě,“ odpověděl a ze stolku vzal sklenici s vodou. Když za jeho asistence vypila dvě plné sklenice, položila si hlavu opět na polštář a jen chvíli oddechovala.

„Jmenuji se Isabella Swanová,“ odříkávala se zavřenýma očima a snažila se ignorovat zhoršující se bolest hlavy. „Identifikační číslo sedm osm tři pět devět nula jedna čtyři. Pokud ho zadáte do vyhledávače, najdou vás. A mé jméno nesmí jít do databáze nemocnice, jinak se stane totéž. Proto je i ve vašem zájmu udržet mou identitu v utajení.“

„Ani jsme vás hledat nemuseli. Vaše fotografie je k vidění v médiích, alespoň tedy v televizi. Zřejmě bude starší, protože na ní máte hnědé vlasy,“ odpověděl. „Omlouvám se za svého syna, jistě se nechoval právě příjemně. Přesto bych rád věděl, co jste mu řekla.“

„Vlastně nic, jen že jsem psancem FBI.“

„Jak k tomu došlo?“

„Pracovala jsem pro ně, alespoň do chvíle, než jsem se rozhodla jednat na vlastní pěst. Byla jsem v týmu, který měl na starost boj s teroristy, a ten případ jsme nezvládli. Myslím, že by vás to mohlo zajímat, protože mi nepřišlo možné, aby něco takového zorganizoval člověk.“ Chtěla ještě něco říct, ale s jejím tělem se dělo něco zvláštního. Zarazila se.

Zpozoroval její výraz a ihned ji začal kontrolovat. „Můžete mi popsat, co cítíte?“

„Svědí to,“ odpověděla bez váhání a kdyby mohla, poškrábala by se.

„Kde?“

„Nejvíc asi kotník. Potom taky žebra a holeň na druhé noze.“ Doktor se zarazil. „Děje se něco?“

„Ty fraktury kostí... Ale to přece není možné...“ Mluvil spíše sám k sobě a opatrně jí prohmatával žebra. „Nemožné,“ zopakoval znovu a vzal do ruky její kartu.

„Nechci vás děsit, ale obávám se, že zde pro vás již není bezpečno. Budu muset domluvit převoz. Udělám ještě nějaké testy, vyřídím si pár telefonátů a zítra bych vás vzal na vhodnější místo.“ Odebral jí zkumavku krve a zanechal ji v potemnělém pokoji o samotě jen s vypnutými přístroji.

Isabella měla pocit, že se rána snad ani nedočká, protože svědění se rozlezlo po celém těle a ustálilo se na kůži. Musela se skutečně ovládat, aby na sebe nepoutala zbytečnou pozornost, ale když ji přišla zkontrolovat sestra, poprosila ji o něco na spaní.

Sestra odešla a po chvíli se vrátila s tabletou a sklenicí vody. Pomohla jí s pitím, protože prozatím by měla být neschopná pohybu, a Isabella konečně usnula.

Když se později opět probudila, zjistila, že prospala víc než noc, protože se probudila za světla a hlavně v jiném pokoji. Z okna většího, než jaké kdy doposud viděla, měla výhled na les.

Tiché klapnutí dveří ji vyrušilo z přemýšlení. Otočila se po zvuku a uviděla malou černovlásku.

„Ahoj Bello, jsem Alice,“ představila se a přitančila k její posteli. „Vypadáš zmateně,“ dodala, když uviděla její překvapený výraz.

„To se nejspíš člověku stane, když usne v nemocnici a probudí se jinde,“ řekla s úsměvem Isabella. „Bella?“ zeptala se, když jí došla Alicina slova. „Tak mi říkali naposledy rodiče.“

„Jsi u nás doma. Carlisle to zařídil. Jak se cítíš?“ Dobrá otázka na odvedení pozornosti.

„Vlastně bych řekla, že mi nic není,“ odpověděla a podívala se po sobě. Očekávala, když už nic jiného, tak aspoň podlitiny. Ty se přece neztratí za dva nebo tři dny. O zlomeninách nemluvě. „Co zjistil doktor Cullen? Nebyla to náhodou alergie na nějaký lék?“

„Jednalo se o urychlený proces hojení. Takže žádná alergie. A výsledky posledního krevního testu dopadly velice zajímavě.“

„A to jak?“

„Máš v těle nepatrné množství jedu. Nechám na Carlisleovi, aby ti to vysvětlil. Já jsem přišla, abych tě převlékla. A měla by ses vykoupat, smrdíš jako pes.“

„Spíš jako vlkodlak,“ řekla tiše a vzpomínala na Jakea.

„Kdo to byl?“ zeptala se Alice, když na postel vyrovnávala oblečení z jejího kufru.

„Přítel. Vyrůstali jsme spolu – já jsem bydlela ve Forks, on v La Push. Naposledy jsem ho viděla asi před třemi dny...? Nevím přesně.“

„To není podstatné. Teď potřebuješ sprchu. Pomůžu ti. Carlisle říkal, že se musíš šetřit.“

„Snad bych aspoň tohle mohla zvládnout sama. A potřebuju na záchod.“ Pro umocnění svých slov se pokusila zvednout. Nakonec se jí to i povedlo, ale když se postavila, kotník ji zradil.

„Mám na tebe dávat pozor, takže budu asi muset zavřít oči,“ zasmála se Alice.

„Tak dobře,“ povzdechla si rezignovaně a za Aliciny podpory se dobelhala do koupelny. Nebylo to sice daleko, ale stejně si připadala jako po maratonu.

„Myslím, že tady bys to mohla zvládnout sama. Dojdu ti zatím pro ortézu a počkám vedle v pokoji. Až budeš chtít ven, zavolej,“ instruovala ji Alice a zmizela za dveřmi.

Isabella využila soukromí pro vykonání hygieny a dalších potřeb, které posledních pár dní zanedbávala. Když byla tedy konečně vykoupaná a zabalená v osušce, zavolala na Alice.

Ta se u ní zjevila jako duch, aby jí pomohla do pokoje. Tam ji usadila na čistě povlečenou postel a nejdříve jí upnula kotník do ortézy. Potom jí chtěla vysušit vlasy, aby se mohla obléct, ale když s fénem v ruce přešla z druhé strany postele, vypadl jí z ruky.

Isabella cítila, jak jí ledové ruce jezdí po zádech a obkreslují jizvy.

„To máš od toho vlkodlaka?“ zeptala se Alice a Isabelle se zdálo, že snad i vzteky zavrčela.

„Ne,“ hlesla a doufala, že to Alice přestane řešit. Takové štěstí ovšem neměla. Tak dlouho na ni naléhala, až musela s pravdou ven.

„Pozůstatky výcviku!“ vykřikla zmoženě a se slzami téměř na krajíčku, jen aby jí s tím Alice už dala pokoj.

„Mrzí mě to... Občas nevím, kdy přestat,“ omlouvala se a vzala opět do ruky fén, takže v místnosti už nebylo takové ticho.

„Kolik vás tu vlastně je?“ zeptala se Isabella, když na sebe navlékla poslední kousky oblečení. „A jak víš, že tohle je moje nejoblíbenější oblečení?“

„Vídám tě ve vizích už docela dlouho, takže bych řekla, že tě znám. A doteď jsme tu byly samy, ale do hodiny by měli dorazit všichni. Tedy kromě Edwarda a Carlislea.“

„A kde jsou?“ Možná to byla příliš osobní otázka, ale aspoň nějak zaměstnala svou hlavu a nemusela přemýšlet nad tím, že zanedlouho uvidí početnou upíří rodinku a ona mezi nimi bude jediný člověk, a k tomu nevítaný host. Z toho by také nemusela vyváznout. Ovšem nebylo to nic v porovnání s tím, co by ji čekalo, kdyby ji dostala do rukou její společnost.

„Rose, Emmett a Jasper jsou ve škole, Carlisle s Edwardem v práci, Esmé na nákupu a Tanya s Kate by se měly co nevidět vrátit ze svatebního studia v Olympii.“

„Chystáte svatbu?“ zeptala se hloupě a přemýšlela, kdo si bude koho brát.

„Edward ani Kate nechtěli nic velkého, takže připravujeme jen malý obřad, na který přijede spřátelený klan z Denali, odkud pochází právě Kate s Tanyou.

Tak co říkáte na jejich první setkání? A jak se vám líbí Alice?

Doufám, že se kapitolka líbila. :-)

Myf :o)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 15: