Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 14

02.08.2012 (19:45) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1720×

Mladý stážista s telefonem u ucha rychle proběhl dveřmi pro příjem proti dvěma lékařům ze sanity, kteří mezi sebou vezli na vozíku mladou ženu. Byla při vědomí, komunikovala a navzdory poranění hlavy se zdálo, že má i paměť v pořádku, protože když projížděli kolem toho stážisty, zašeptala jeho jméno.

„Vy znáte mladého Cullena?“ zeptal se jeden ze sanitních lékařů Isabelly poté, co je minul. „Říkala jste přece, že jste právě přiletěla. A místní být nemůžete, protože bychom vás znali.“

„Já... nevím...“ odpověděla trhaně přes kyslíkovou masku. „Kde... Kde to jsem?“

„Jste v nemocnici ve Forks. Měla jste autonehodu,“ odpověděl třetí muž, který se k nim připojil i s jejími věcmi z auta.

Přišlo jí zbytečné, že ji spravoval právě o tomto, když si zřetelně vybavovala právě to zničené auto. A také to obrovské zvíře, které to vše zavinilo.

„Co máte?“ ozval se hlas za její hlavou ve chvíli, kdy s ní na nosítkách vjeli na chodbu pohotovosti.

„Žena, věk dvacet šest, po autonehodě. Pohmoždění hlavy a krční páteře, s největší pravděpodobností fraktura žeber, dýchání oboustranné. Plíce a srdce nezasažené. Fraktura holenní kosti na pravé noze, tříštivá zlomenina levého kotníku -“

„Děkuji, Stephene,“ přerušil ho a pokračoval dál sám. „Nejdřív rezonance dutiny břišní a hrudní kvůli vnitřnímu krvácení a potom jí zrentgenujte celé tělo, abychom věděli, co vše má zlomené. Tím začneme. Phyllis,“ zavolal zřejmě na sestru a nečekal na odpověď. „Je možné, že budeme potřebovat sál... A také dvě jednotky nula negativní,“ dodal.

„Carlisle, rezonance je ale plná. Dnes se celý den nezastaví,“ namítl Stephen.

„Hrajeme o čas. Je to sice nemilé, ale ostatní si budou muset počkat. Akutní případy mají vždy přednost.“

„Zařídím to,“ nabídl se lékař, který držel kapačku s fyzilogickým roztokem a druhou rukou pomáhal vézt Isabellu. Předal fýzák jedné sestře a odběhl.

Po řadě nutných a místy nepříliš příjemných vyšetření ji odvezli na nejklidnější pokoj na jednotce intenzivní péče, kde byla pod neustálým dohledem. Nedlouho nato jí sám doktor Cullen vpíchl injekci sedativ přímo do žíly, takže usnula vysvobozujícím spánkem. Zšeřelou a tichou chodbou se rozléhalo pouze pravidelné pípání monitorů z jejího a dvou dalších obsazených pokojů.

„Následujících dvacet čtyři hodin bude kritických. Vnitřní krvácení se sice nepotvrdilo, přesto ztratila hodně krve a některé zlomeniny mohou provázet komplikace,“ řekl sestře, která měla službu, když odcházel od své pro dnešek jediné pacientky, která bude potřebovat jeho péči přinejmenším několik následujících dní. „Přijdu se na ni podívat zítra ráno.“ Rozloučil se a vydal se do své kanceláře.

V jiných nemocnicích měl obvykle cosi jako kancelář a soukromou ordinaci v jednom, ale zde si administrativní pracovníci dávají záležet na tom, aby ušetřili, kde mohou, proto si Forks, na rozdíl od větší Seattleské všeobecné, může dovolit vyšetřovny v přízemí a páté patro náleží pouze lékařům. Mají zde kromě vlastních kanceláří také pokoj lékařů s nejnutnějším vybavením pro dlouhé směny – lednice, televize, kávovar, kuchyňský koutek pro ohřívání jídel přinesených z domova...

„Carlisle?“ ozvalo se mu za zády. Otočil se na Stephena se zdvořilým úsměvem.

„Ano?“

„Mám tu věci té ženy po nehodě. Mně končí směna a na jipce to být nesmí, tak jsem se chtěl zeptat, jestli nemáme nějakou volnou skříňku v šatnách u sprch?“

„Jistě se tam něco volného najde, ale obávám se, že ten kufr je příliš velký. Prozatím ho vezmu k sobě do kanceláře. Je to moje pacientka a byl bych skutečně nerad, kdybychom ji vyléčili a ona pak musela odejít jen v andílku.“ Stephenovi se velmi ulevilo, že i tento problém má vyřešený a už se těšil domů na svou ženu.

Carlisle od něho převzal příruční tašku a kufr a odnesl je do své kanceláře. Kufr odložil ke skříni za dveřmi, aby nebyl na očích, a kabelku postavil na stůl.

Přemýšlel o své pacientce. Věděl, že mohla dopadnout mnohem hůř, ale přesto se mu nelíbil její kotník. Je pravděpodobné, že i po měsících rehabilitací a cvičení nebude stále ještě schopná chodit jako dřív. Její životní funkce se zdály být dostatečně stabilizované na to, aby překlenula nejkritičtější hodiny, ale přesto nebude schopen zaručit, že nebude mít trvalé následky.

Zadíval se na kabelku a povzdechl si. Obvykle svým pacientům do soukromí nezasahuje, ale ona jistě nebude obvyklý pacient, když mu kvůli ní volala Alice. Telefonát sám o sobě na něho působil velmi zvláštním dojmem, ale protože se Alice naučil během těch společně strávených let důvěřovat, slíbil, že Edwarda k té pacientce nepustí a postará se o ni sám. Chtěl, aby jeho syn získal co nejvíce zkušeností pod jeho dohledem, pokud tuto práci chce někdy vykonávat samostatně, proto se mu nelíbilo, že přijde o případ, navíc komplikovaný, ale když Alice slíbila, že se postará o to, aby neměl čas, svolil.

K tomu ještě to zranění na krku a její historka o vlkovi. Pod mnohými zhmožděninami a podlitinami způsobenými nehodou si všiml kousnutí. Otisk zubů byl sotva znatelný, ale i podle toho, co měl možnost vidět, to jistě bylo od lidského chrupu. Pokud by se totiž jednalo o vlka, neponechal by neporušenou kůži. Jejich ostré zuby to téměř ani nedovolují. Měniči z La Push jsou navíc větší než člověk, takže nemohou mít tak malý chrup, a jiní vlci se zde v okolí nevyskytují.

Dovolil by si hádat, že cestou potkala jednoho z nich, alespoň podle toho, že z ní pod všemi ostatními pachy cítil vlka. A také proto, že navzdory tomu, co říkala, když ji přivezli, v sobě neměla žádné omamné látky. Ať už se potom stalo cokoliv, skončila tady.

Rozhodně se o ní bude muset dozvědět víc, protože když ví o vlcích, mohla by vědět i o nich.

S povzdechem otevřel kabelku a opatrně nahlédl dovnitř. Ihned spatřil pouzdro na doklady, svazek klíčů a diář. Klíče pro něho nepovažoval za relevantní, proto je tam nechal. Doklady a diář byly naopak velmi důležité.

Obojí položil vedle sebe na stůl a přemýšlel, co by měl otevřít jako první. Nakonec se rozhodl pro doklady.

V pouzdře byl jen řidičský průkaz na jméno Janice Whiteová. Porovnával fotografii s pár hodin starými vzpomínkami a… Něco nebylo v pořádku. Jistě, podlitiny ve tváři od airbagu jsou běžné, pořád je to lepší než mít rozdrcený nos a čelisti od volantu, ale to nebylo vše...

Netrvalo dlouho a přišel na to – barva očí! Když kontroloval reakci zorniček, všiml si hnědých duhovek, zatímco na fotografii je má zelené. Zvláštní. Aspoň tak se mu to jevilo, dokud neotevřel diář, který se ukázal být deníkem. Netušil, jestli je to skutečně deník, spíš mu to připadalo jako ručně psané poznámky pro život.

Kontaktní čočky nasadit ráno před natřením krémem a večer vyndat jako první.

Nejpozději za měsíc dobarvit vlasy.

Těch poznámek bylo téměř půl deníku. Navíc byly psané rukopisem, který ukazoval spíše na muže než ženu. A když dočetl až k posledním stranám, zalapal po dechu, třebaže to nepotřeboval.

Tohle bude opravdu zajímavé.

Jako v odpověď na jeho zmatené myšlenky se ve dveřích zjevil překvapený Edward. Nejdřív za sebou zavřel, aby kolemjdoucí neměli potřebu nahlížet dovnitř, a potom se přesunul za Carlisleovu židli, na níž seděl.

„Budeme s ní muset promluvit,“ pronesl poté, co to přečetl také.

„Raději to udělám já,“ zarazil ho Carlisle, protože měl nepříjemný pocit, že Edward by nebyl schopen udržet své emoce pod kontrolou. Nepovažoval to za špatné, naopak byl rád, když u něho viděl jakékoli projevy citů, ale v tomto případě to bude více než nevhodné.

„Nech mě to udělat, otče,“ požádal ho naprosto vážně. „Odpovědnost za toto rozhodnutí vezmu na sebe a pokud bude mít Alice připomínky, ať s nimi jde za mnou.“

„Jsi si jistý, že to zvládneš?“

„Pokud jsem správně porozuměl, tak šlo především o její krev, která je nyní zředěná dvěma jednotkami cizí krve, fyziologickým roztokem, sedativy a protizánětlivými léky. To není koktejl vhodný k večeři,“ odpověděl se samolibým úsměvem.

„Mám jedinou podmínku – tedy kromě Alice. Počkáš, až se sama vzbudí.“

„Otče, složil jsem stejnou přísahu jako ty. Třebaže nás ohrožuje, tak naší prioritou je její uzdravení... I když smrdí jako pes,“ konstatoval s nelibostí v hlase. Carlisle ho naštěstí znal natolik dobře, aby věděl, co může očekávat. A pokud něco řekne, tak to rozhodně i splní. Někdy není jednoduché s ním vycházet, ale stále si na něm cenil převažujících pozitivních vlastností. A také věděl, že lidský život je mu nade vše a že měniče v jejich sousedství toleruje pouze proto, že s nimi mají dohodu.

„A co ty oči?“ zeptal se ho. Byl si jistý, že vše viděl v jeho hlavě, když nad tím přemýšlel. Opět ten jeho arogantní úšklebek. Sáhl do kabelky a vytáhl dvě neporušená balení, která obsahovala v roztoku se koupající zelené čočky. Štítek hlásal, že se jedná o „lesní zelenou“.

„Vím, že použila čočky. Žádné fyziologické pochody v těle ani sebeexotičtější nemoci nezmění během pár hodin kompletně barvu duhovek. Ale jde o to, proč to udělala.“

„Stejně jako proč si odbarvuje vlasy? Na to je jednoduchá odpověď. A my ji musíme hlídat a mezitím zjistit, pro koho dělá, dřív, než stihle kontaktovat svou organizaci.“

„Zavolám sestře, aby tě k ní pustila,“ poslal mu myšlenku, když už je za sebou téměř zavíral.

Edwardovy tiché, ale rázné kroky se vzdalovaly s každou ubíhající sekundou a on opět osaměl. Zvedl sluchátko interního telefonu a dvakrát zmáčkl tlačítko s jedničkou. Po prvním zazvonění se ozval hlas sestry, kterou dříve nabádal, aby sledovala jeho pacientku. Tentokrát jí však oznámil, že za doby jeho nepřítmnosti bude paní Whiteovou – tak se totiž jmenovala podle dokladu – hlídat jeho syn.

Lékaři samozřejmě můžou za pacienty chodit v každou denní i noční hodinu, přesto ale některé sestry na jednotce intenzivní péče jsou nesvé, když jim po oddělení courají neohlášení konzultanti nebo k případu přizvaní lékaři.

Isabella se probudila do pípání monitoru tepu. Cítila se malátně a bolelo ji snad úplně všechno. Podle ostré bolesti při nadechování poznala, že má něco se žebry, ale víc se hýbat nemohla. Kdesi za hlavou jí svítilo malé světlo, ale i to jí připadalo po tak dlouhé době spánku téměř oslepující.

Zdálo se jí, jako by zaslechla tiché kroky. Hned nato jí do očí posvítilo ostré bílé světlo, které se ještě navíc pohybovalo. Snažila se mu uhnout, ale tím si pouze způsobila větší bolesti. Když se to stalo podruhé, pud sebezáchovy a strach z bolesti ji přiměly držet a vnímat pouze to, jak se jí oči z přílišného světla zaplavují slzami.

Potom místnost opět potemněla.

„Kdo tě poslal a jak o nás víš?“ ozval se někde vedle ní neznámý hlas. Byl chladný, odměřený. Přesto zněl až nelidsky krásně…

Věnováno mým pár věrným, jejichž povzbuzování a podpora mi pomáhá psát pořád dál.

Kikky a Marcelo, děkuji. :-)

Myfí :o)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 14: