Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 13

27.07.2012 (11:30) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1654×

„Vypadáte sklíčeně,“ konstatovala Isabellina sousedka a starostlivě si ji přitom prohlížela přes oválné brýle.

„Právě jsem se odstěhovala od svého co nevidět bývalého manžela a rozhodla jsem se odjet na nějaký čas k rodičům,“ přednesla naučenou historku. Smutek a sklíčenost nemusela ani předstírat.

„To mě mrzí. Kdybych pro vás mohla něco udělat...“ Litovala ji – přesně, jak Isabella předpokládala.

Letušky zrovna přály všem příjemný let – opět, již potřetí – a letadlo začalo rolovat po ranveji. Isabella čekala, až se letadlo konečně vznese, aby se mohla jít upravit.

„Myslím, že jen potřebuji být nějaký ten čas o samotě, abych si urovnala myšlenky a rozmyslela si, co budu dělat dál,“ odpověděla a vytáhla knihu, aby dala Marlene najevo, že by ráda strávila chvilku v tichosti.

Jakmile letadlo vyrovnalo vzestupný let na stabilní výšku, oddechla si a konečně se mohla v klidu začíst do knihy za šustění listů časopisu Marlene. Od své první zkušenosti s létáním si byla jistá, že nepatří mezi její nejoblíbenější možnosti přepravy.

Zhruba po hodině zavřela knihu, odepnula si pás a odešla do zadní části letadla. Zavřela se na jedné z toalet a podívala se do zrcadla. Své milované hnědé kadeře teď měla odbarvené na tmavší blond a v očích ji protivně škrábaly krycí kontaktní čočky. Do detailu promyšlený převlek, smutná historka a velmi dobře padělané doklady byly nyní jejím novým životem.

Musela se dostat z Washingtonu, aniž by ji hned našli. Odjela asi hodinu před poradou a Jake šéfovi řekne, že ji srazilo auto a je v nemocnici, což je ještě o pár hodin zdrží. A dalších pár hodin získala tím, že se Jakem nechala přetvořit na blonďatou, zelenookou paní Janice Whiteovou, manželku Stephena Whitea, která před pár hodinami zjistila, že ji manžel podvádí se sekretářkou, a jakmile se rozhodla, zavolala na aerolinky a zamluvila si jedno místo v letadle do Seattlu, kde má rodiče.

Krytí bylo nutné také proto, že ve Forks vyrůstala a určitě by se tam našel někdo, kdo by ji mohl poznat. Proto také nesmí s nikým mluvit. Na seznámení s Carlislem má jen pár dní a pokud se jí to nepovede, bude muset tohle věčně zatažené městečko, kde dříve vyrůstala, stejně rychle opustit.

Než tak ale učiní, ráda by se ještě jednou zašla podívat na pláže v La Push, na to ocelově šedé moře, které bylo i v nejteplejších dnech tak studené, že do něho vlezla pouze jednou a z hecu. A také by se chtěla naposledy projít v lesích. Třeba tam ještě stojí ta chaloupka...

Po tváři jí stekla jedna slza, která určila cestičku i ostatním. Obvykle se to nestávalo, ale dnes se jí slzy dostaly až na krk, kde pod vrstvou líčidla schovávala památku na poslední chvíle strávené s Jakem...

„Jste v pořádku?“ ozval se ženský hlas za dveřmi. Nemohla mluvit, proto jen přistoupila ke dveřím a na kousek je pootevřela.

Jakmile ji spatřila, vzpomněla si. Špinavé blond vlasy, modré oči, pleť opálená ze solária... Jessica Stanleyová. Naštěstí se ovšem zdálo, že ona si na Isabellu nepamatuje. Nebo ji nepoznává.

Ruka jí vylétla k ústům a v očích se jí usadil děs. Isabella si povzdechla. Další, kdo to nechápe.

„Jsem v pořádku, jen jsem se potřebovala malinko poupravit,“ odpověděla a dál upřeně zírala na vyděšenou bývalou spolužačku pohledem, který jasně říkal, že jen slušnost jí nedovoluje zabouchnout jí dveře před nosem.

Prvotní šok ji rychle opustil a ona se trochu osmělila – ale opravdu jen trochu vzhledem k nepolevujícímu pohledu.

Jessica se jí nezapomněla představit a zároveň si ji prohlížela a zdálo se, že jí její tvář začíná být povědomá. Své obavy a její podezření rozptýlila falešným jménem a příběhem.

„Vypadá to jako...“ Nevěděla, jak větu dokončit, protože si nebyla jistá, jak přesně by to měla definovat a pojmenovat, aby se její řeč slučovala se pravidly slušného chování.

„Kousnutí,“ dokončila za ni Isabella věcně a byla ráda, že si nechce povídat o rozmazaném líčení.

Jessicu náhle ovládla nepředstavitelná zvědavost, drze vlezla do malé kabinky k ní, zavřela dveře a zkoumala její krk zblízka. Isabelle to nebylo zrovna příjemné, ale stále to bylo lepší, než kdyby se ji snažila přesvědčit, že to musí nahlásit na policii, protože je to týrání... Svým způsobem to týrání opravdu bylo, ale tak sladké a opojné, že už jen při té vzpomínce její tělo zareagovalo.

„Nebolí to?“ Hloupý dotaz – na tohle nejde jen tak zapomenout. Ale přesně to byl ten účel.

„Co by byl život bez bolesti?“ odpověděla zasněně. „Takhle na něho budu vzpomínat aspoň dva týdny.“

„Po tom, co vám udělal?“ zeptala se a nechápavě na ni pohlédla. Isabelle znovu vhrkly slzy do očí.

Právě sama sebe zahnala do kouta. Zbývalo jediné řešení – víc lží.

„To bylo ještě předtím, než jsem přišla na jeho bokovku,“ odpověděla a papírovým kapesníčkem, který pro ni z kabelky vylovila, si utřela slzy i s částí líčení. „A byl vážně dobrý. Vlastně nejlepší, jakého jsem kdy měla.“

„Vím, že musím být vlezlá... Já jen... Žiju v relativně spokojeném, ale nehorázně nudném manželství... Abych to zkrátila, tak u manžela bych se ničeho takového nedočkala a láká mě to natolik, že uvažuju o...“

„Nevěře?“ dokončila za ni s mírně zdviženým obočím. Ona se však v odpovědi jen se lehce začervenala a raději uhnula pohledem. Isabellu napadlo, že se Jess docela změnila od té doby, co ji viděla naposledy. Zajímalo by mě, jestli je pořád s Mikem Newtonem...

Najednou však, jako by se vzpamatovala, potřásla hlavou a s omluvou zmizela za dveřmi. Isabella si krátce nato uvědomila, že se začínají blížit k zemi. Letadlem se rozezněl hlas jedné z letušek a vyzýval cestující k připoutání. Rozechvělá z emocionálního vypětí přešla ke svému sedadlu a řídila se jejími pokyny.

Během sestupu se loučila s Marlene a zdvořile odmítala její pozvání na kafe. Chuť by sice měla, ale také si velmi dobře pamatovala, proč tu je, a že čas hraje proti ní.

Jakmile to bylo jen trochu možné, vyšla rychlým krokem z letadla na terminál, vyzvedla si kufr a pospíchala k východu. Cestou se zastavila v malé kavárně, kde si koupila kafe do kelímku, a potom pokračovala pryč z letiště.

Parkoviště, o kterém jí řekl Jake, našla téměř okamžitě – stačilo jít po ukazatelích. Zůstala stát na kraji a vytáhla z kabelky klíčky. Nenapadlo ji, jak jinak by měla auto hledat, než že zvedla ruku nad hlavu a zmáčkla tlačítko na dálkovém ovládání centrálu. Žádné auto v dohledu nezareagovalo. Popošla tedy o dvacet kroků doprava a zkusila to znovu, opět bezvýsledně. Zabralo jí asi pět minut obejít první parkoviště a potom se vydala ke druhému, se kterým bylo první propojené vjezdem a výjezdem pro auta.

Když začala takto obcházet druhé parkoviště, přihnal se k ní muž ve svítivě žluté vestě, který měl zřejmě na starost parkující auta.

„Můžu vám nějak pomoct, madam?“ zeptal se, pokoušeje se o milý úsměv.

„Asi ano. Hledám svoje auto. Právě jsem přiletěla a mám jen klíčky. Ani nevím, jak vypadá,“ odpověděla a ukázala mu je.

„Tyhle auťáky parkujou na pětce. Tam je to nejbezpečnější,“ řekl po zběžném pohledu na dálkové ovládání a jeden klíč na kroužku a ukázal rukou přes druhé parkoviště kamsi dozadu. „Vezmu vás tam.“ S těmi slovy jí odebral kufr, který za sebou táhla na kolečkách, vzal ho do ruky a vedl ji, zdálo se jí, mimo místa, kde se běžně pohybují lidé. Na okamžik pocítila závan podezření, jestli už ji náhodou nenašli. Potom se ale uklidnila, protože měla na paměti, že jí Jake slíbil, že pokud by ji odhalili, zavolá jí. Nebo napíše.

Celý komplex parkovišť byl uzavřen mezi administrativními budovami letiště, jejichž půdorys při troše fantazie tvořil písmeno U. Po chodnících mezi zdmi a plochami zastavěnými auty došli na poslední parkoviště, které bylo ze všech stran sevřeno zdmi s okny vysoko nad zemí a jedněmi velkými dvoukřídlými dveřmi.

Isabella zůstala stát a přemýšlela, jestli poruší dohodu a zatelefonuje Jakeovi, aby mu vysvětlila, co to znamená nenápadné auto.

„Račte si vybrat,“ mávl rukou ke třem desítkám luxusních aut a zvědavě vyhlížel, které z nich zareaguje na její přítomnost. Povzdechla si a znovu zmáčkla tlačítko na dálkovém ovladači. Konečně se ozvalo tak dlouho očekávané pípnutí a ona se vydala tím směrem. Tušila, že její auto by mělo být někde ve druhé řadě téměř u těch dveří. Došla tam a podívala se na tři nejpravděpodobnější – světle modrý kabriolet, červené porsche a černý mercedes, její tajný favorit. Zhluboka se nadechla a vydechla a potom ji poprvé napadlo blíže prozkoumat samotné klíče. Bylo to lepší než obcházet jednotlivá auta a zjišťovat, které je otevřené, zvlášť když byli nejspíš pod dohledem kamer. Velmi se jí ulevilo, když poznala tři paprsky v kruhu, to celé vyvedené ve stříbrné barvě, a zamířila k černému, sportovnímu vozu.

Otevřela zavazadlový prostor a nechala muže, aby jí kufr naložil dovnitř. Potom ho zase zavřela, rozloučila se a nasedla do auta. Muž okamžik vypadal, že zvažuje nějakou otázku, ale vzápětí si to rozmyslel a mávl jí rukou na pozdrav.

Ve zpětném zrcátku ještě při výjezdu z pátého parkoviště viděla slabě prosvítat skrz okna aut jeho zářivě oranžovou vestu. Když přejela na čtvrté, zmizel jí z dohledu úplně.

Třebaže neměl otázky, tak se jí ten muž nelíbil. Byla skutečně podezíravá, ale také měla důvod, což jí pomáhalo udržovat pozornost v plné pohotovosti.

„Nejsi v tom sama, Jake ti kryje záda,“ odříkávala už skoro mechanicky v myšlenkách a snažila se zůstat co nejklidnější. Pořád dokola si procházela jejich společný plán, což ji také částečně uklidňovalo.

V autě si naladila místní rádio a zaposlouchala se do neobvykle melodické metalové písně.

Zanedlouho by měla být na místě. Do té doby si může užívat rychlou jízdu v drahém, luxusním voze, který pro ni Jake vybral. V přihrádce na dveřích řidiče našla vzkaz napsaný Jakeovou rukou, který říkal, že je to dárek od něho, když ona si nevybrala, a aby si ho užila, dokud může. Bylo zjevné, že to odfaxoval do půjčovny, když dohadoval podmínky zapůjčení.

Pokud si dobře pamatovala, tak majitel a provozovatel „Seattleské půjčovny lepších vozů, než na které se zmůžete“ nebyl nikterak vstřícný, takže ho Jake musel jistě přemlouvat. Raději ani neuvažovala nad tím, kolik peněz mu zaplatil.

Na druhou stranu, už dlouho si nedopřála takhle pohodlnou a rychlou jízdu. A když už je to zaplacené, tak proč toho nevyužít?

Nebylo nikterak komplikované řídit, ale držet se stanovených limitů rychlosti opravdu nedokázala. Proto také projížděla okolo La Push dříve, než si myslela. Věděla, že zde občas přebíhají děti a zvěř přes silnici, proto se přiměla alespoň na chvíli zpomalit na maximální povolenou rychlost a začala se dívat po těch hlubokých lesích, v nichž strávila prakticky celé své mládí.

Díky nepozornosti v tom okamžiku si včas nevšimla velkého zvířete, které jí vběhlo do cesty, zůstalo stát uprostřed silnice a hledělo na ni žlutýma očima, zatímco ona v poslední sekundě strhla volant a auto sjelo přes vyštěrkovaný kousek kolem vozovky do lesa. Prvním několika stromům se stihla vyhnout, ale sportovní auto se na lesním podrostu chovalo nevyzpytatelně, takže netrvalo dlouho a ve smyku narazilo pravým bokem do rozložitého jehličnanu, až se několik ptáků s křikem vzneslo k obloze.

V autě explodovaly airbagy a Isabella, zaklíněná mezi volantem a sedadlem, upadla do milosrdného bezvědomí.

Zvíře se otočilo a několika dlouhými, línými kroky přešlo k odepsanému autu. Obešlo ho ze všech stran, chvilku čenichalo kolem Isabelly a potom se vztyčilo do plné výše, takže najednou převyšovalo střechu vozu o dobrou stopu. Zvedlo hlavu a hlasitě zavylo. Na jeho tělo, snad nejvíce podobné vlkovi, padl paprsek slunce a srst nabyla barvy hluboké inkoustové černi.

Vzápětí se mu v odpověď ozvalo několikero dalších zavytí z různých částí lesa.

O deset minut později dorazila na místo nehody sanitka a dva lékaři vyskočili z vozu, ještě ani nestihl úplně zastavit. Doběhli k Isabellinu autu a jeden jí kontroloval životní funkce, zatímco druhý vytáhl ze zničenější části auta kabelku s jejími věcmi a potom začal vymýšlet, jak odtamtud dostat samotnou Isabellu.

Navzdory prvnímu odhadu se lékařům podařilo ji dostat z auta bez asistence hasičů. V sanitce, zatímco se řítili do nemocnice, se probrala z bezvědomí. Od té doby se zdála být celkem v pořádku, třebaže navenek tak nevypadala. Ovšem pouze do chvíle, kdy se jí lékaři ptali, co se stalo.

Dostali od ní v odpověď jediné slovo: vlk.

Doufám, že se kapitolka líbila. V příští se budete mít taky na co těšit. :-)

Děkuji Kikky za její čas a ochotu.

Myfí :o)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 13: