Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední dopis - 6. kapitola

11.07.2011 (07:15) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1460×

6. kapitola – Silnějšího nezraníš

Pár dní jsem přebývala v Emmettově pokoji a potom jsem dostala pokoj, o který jsem žádala. Aro byl velice ochotný a zařídil mi největší pokoj, který na hradě vůbec byl. Zařídila jsem si ho podle sebe. Hned napravo od dveří byla obrovská skříň plná oblečení z poslední sezóny a hned další velká skříň byla na boty. Nalevo od dveří zase byly dveře, které vedly do koupelny, kde bylo velké zrcadlo, vana, sprchový kout a toaletní stolek. Uprostřed pokoje byla ohromná pohovka a u ní oválný stůl, který byl přivezen až z Paříže. A hned za pohovkou byl stolek, kde byl notebook, o který jsem si řekla, a potom plná zásuvka různých technických vymožeností jako třeba iPod Touch, iPhone atd.

Lehla jsem si na pohovku, zavřela oči a odpočívala. Hned jsem ale měla vizi, kterou jsem už tak trochu čekala. Celá garda, která byla vyslaná Arem… přišli mě zabít. I když jsem měla dost času se schovat nebo utéct, neudělala jsem to. Amun, který mě přeměnil, a který je už mrtev, mě naučil neutíkat z boje. Naučil mě, že boje nikdy nemám vyhledávat. Pokud ale jiní vyhledávají boje a chtějí se utkat se mnou, mají co dočinění s velmi talentovanou upírkou, která umí předpovídat každý jejich krok, a tím pádem zemřou oni.

Vstala jsem a čekala jsem na gardu. Po pár sekundách jsem slyšela zvuky, které se blížily k mým dveřím. Najednou jsem ale uviděla záblesk přímo vedle mě… byl to Emmett. Objevil se tam z ničeho nic, vzal mě za ruku a i přes mé protesty mě vzal sebou. Když jsem otevřela oči, byla jsem v jeho pokoji a ne ve svém.

„Jsem Emmett, ale ne z tvé doby,“ řekl a bylo vidět, že se na mě kouká jinak.

„Věřím ti, ale i tak mi přijde divné, že jsi mě přišel zachránit, protože se přeci nesnášíme, nebo snad ne?“ zeptala jsem se a on se zase usmál.

„Přišel jsem tě zachránit, protože by tě jinak zabili,“ řekl.

„Aha… a jak víš, že by mě zabili, když si mě tam ani nenechal s nimi bojovat?“ zeptala jsem se a on trošku posmutněl.

„Protože v mém světě jsi mrtvá a já… byl jsem blbec, že jsem se přidal k Volturiům a byl jsem ještě větší, když jsem poslechl Ara. Nejdřív jsem si říkal, že to bude snadné… předstírat, že tě miluju, a že jsem se pokusil utéct, abych tě spatřil, jenže pak jsem tě uviděl a řekl jsem si, že si to nezasloužíš. Nic jsem s tím už ale nemohl udělat. Moje budoucí já mě nevarovalo, že potkám tebe, a tak jsem začal chodit s Clare a...“

„Zamiloval se,“ řekla jsem smutně.

„Přesně. Proto jsem to chtěl napravit, protože když jsi zjistila, že je to past, a že miluju Clare místo tebe, tak jsi zabila Sulpicii a potom si pohrozila Arovi. Nesl to tak těžce, že už mu ani nezáleželo na tom, že jsi nejstarší upír na světě, a tak na tebe poslal všechny z hradu… nepřežila jsi to. Potom jsem se přestal s Clare bavit a všechno si pokládal za vinu. Kdybych se totiž nezamiloval do Clare ale do tebe, tak bychom teď byli spolu… žila bys. Po několika letech, co jsi zemřela, jsem zjistil, že tě miluji, ale už prostě bylo pozdě. Aro se potom prostě z ničeho nic zbláznil a Sulpiciinu smrt bral dost těžko. Ano, byla to jeho služka a ano, bral si ji, i když ji nemiloval, ale po těch několika staletích si k ní vytvořil jistou náklonnost. Taky byl hodně naštvaný, že tě nechal zabít, protože jsi měla dar, který nikdo jiný neměl. Pořád mě prosil, abych změnil minulost, ale já… svoji schopnost jsem nedokázal ovládat. Po několika hodinách se moje schopnost znovu aktivovala a já byl na louce, kde jsme se měli setkat. Byla jsi tak roztomilá, když jsi mě viděla. Napsal jsem ti tedy dopis a tajně tě sledoval. Koukal jsem se, že jdeš do knihovny a dal ho do tvé oblíbené knihy. Než jsem se nadál, byl jsem tady dřív, než jsem se kouknul, jestli si dopis doopravdy dostala a přečetla. Jenže tím, že jsem změnil budoucnost a připravil tě na to, že jsem tvůj potenciální manžel, se změnila budoucnost kompletně celá a stejně se stalo to, co se stát mělo. Jediný rozdíl byl v tom, že jsi o mně věděla a čekala si na mě, zatímco mě si do gardy naverbovali Volturiovi. Za pár dní se mi schopnost aktivovala znova a tentokrát jsem dorazil za svým minulým já. Bylo ve svém pokoji… vysvětlil jsem mu, že na něho čeká ve světě výjimečná upírka, jenže já pitomec mu neřekl jméno, a tak si vybral Clare. Potom, co jsem se se vrátil zpátky sem, se mi vzpomínky vymazaly a nahradily je novými, které znovu obsahovala léta strávená s Clare a ne s tebou,“ pověděl mi.

„Takže mi chceš říct, že i když ses snažil sebevíc, stejně si nakonec skončil s Clare, ale měl jsi skončit se mnou, jenže kdyby mě nezabili, tak bys pořád byl s Clare?“ zeptala jsem a zasmála se své logice.

„Důležité ale je, že teď už víš vše, co potřebuješ vědět k tomu, aby ses s ním dala dohromady,“ řekl Emmett a já se usmála.

„Nebylo by lepší, kdybych prostě umřela?“ zeptala jsem se.

„Ne, protože zaprvé by se to všechno opakovalo znova a zadruhé už tě nenechám zemřít podruhé. Chci, abys zažila lásku a ne jen různá zklamání. Vždyť ty jsi za celý svůj život nepoznala štěstí. Nikdy si neměla rodinu, jsi na světě nejdéle ze všech a stejně ses z toho nezbláznila. Miluju tě, Alice, ale bohužel nejsi z téhle doby… pokud se mi ale poštěstí a já tě ochráním, aby tě nezabili… můžu změnit to, že bys zabila Sulpicii a tím pádem by neměli žádný důvod tě zabít,“ řekl svůj plán a já vzala jeho ruku.

„Tak jdeme!“ řekla jsem a on se zakřenil.

„Mě to nejde takhle na povel, ale kdybys mi trošku pomohla,“ řekl a ukázal prstem na tvář. Naklonila jsem se k němu a dala mu polibek na tvář, on ale pohnul tváří a naše rty se spojily. Můj první opravdový polibek, který jsme prožívali oba dva, jsem si užívala plnými doušky. Najednou se stalo něco neuvěřitelného. Snesl se nad námi záblesk světla a my se chytli za ruce. Líbat jsme se ale nepřestali a pokračovali jsme. Když jsme přestali, kouknuli jsme se, kde to jsme a uviděli jsme Clare a Emmetta. Bylo mi trošku trapně, když jsem věděla, že tady líbám muže, který je tady dvakrát.

„Ahoj,“ řekla jsem vesele.

„To už jsi jednou říkala… co se to tu děje? Jak to, že jste tu vy dva dvakrát a jak to, že ty se líbáš s tím druhým… Emmettem?“ vyváděla Clare a byla trošku nervózní.

„To je na dlouhé vyprávění, už Alice zabila Sulpicii?“ zeptala jsem se Emmetta, který byl na posteli.

„O čem to tu mluvíš a jak to, že…“

„Na tohle nemám čas, jdeme!“ pobídla jsem Emmetta z budoucnosti a bez dalšího vysvětlování jsme vypluli z pokoje. Běželi jsme až k pokoji, kde se to všechno odehrávalo. Otevřela jsem dveře a viděla jsem samu sebe, jak bojuji s manželkami. Teď měla přijít ta část, kdy jsem měla Sulpicii utrhnout hlavu. Rychle jsem Sulpicii strhla stranou, zatímco Emmett se zmocnil Alice. Dokonale se mu vysmýkla, ale to už jsem na scénu přišla já a znehybnila jsem ji. Kouknula se na mě a nemohla uvěřit vlastním očím.

„Nesmíš ji zabít, Aro ji miluje. Nechal by tě zabít a ty bys už… my bychom už nemohly být s Emmettem, chápeš to?“ zeptala jsem se, a i když jsem si myslela, že to nepochopí, tak se rychle chytnula a přestala protestovat.

„Co se to tu děje?“ zeptala se Sulpicie a já se zvedla.

„Promiňte mi to, ale já už budu muset jít do své doby… byla bych ráda, kdybyste nic svému manželi neříkala… byla bych ráda, kdybyste vy všechny nic svým manželům neříkaly. Nechci, aby věděl, co jsem se chystala udělat… teda co se ona… to je jedno. Snad to pochopíte,“ řekla jsem a šla s Emmettem i s Alicí pryč z pokoje. Naštěstí se Alice ani manželky na nic neptaly, a tak jsem to brala jako dobrou zprávu. Alice a já jsme se rozloučily a ona se šla napít. Musela jsem se zasmát. Když jsme se vrátili s Emmettem do pokoje, který byl vlastně jeho, bylo to ještě horší. Emmett z této doby se pořád ptal, co se tu děje a já mu už neměla sílu říct, co se děje a tak jsem si sedla do tureckého sedu společně s Emmettem, s kterým jsem sem přišla a znovu ho políbila. Odnesl mě zpátky do mé doby.

„Doufám, že už tam na tebe ve tvé době budu čekat,“ řekla jsem a on se usmál.

„Snad nebudu takový protiva a uvědomím si, že miluju tebe, opustím Clare a budu s tebou,“ řekl a usmál se.

„Taky doufám,“ řekla jsem a znovu se usmál.

„Už musím jít.“

„Vím, ale předtím, než odejdeš, tak mě polib… ji ani nepodvádíš, protože jsem to já. Vlastně mě podvádíš se mnou… nikdy jsem nevěřila, že bych tohle někdy mohla říct,“ řekla jsem vesele a on se naklonil a políbil mě. Jeho polibek byl to, co jsem si chtěla zapamatovat, protože jsem se bála, že ho hodně dlouho nezažiju. Po několika vteřinách se nad námi zase snesl záblesk, ale tentokrát neodnesl nás dva, ale jen jeho.

5. kapitola - 7. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední dopis - 6. kapitola: