Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední dopis - 5. kapitola

10.07.2011 (10:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1345×

5. kapitola – Buď já, nebo ona, vyber si

Seděla jsem na podlaze Emmettova pokoje a přemýšlela. Emmett byl na opačné straně pokoje a přemýšlel taky. Najednou se z ničeho nic snesl nad ním paprsek a zmizel. Super… odešel do budoucnosti nebo minulosti… nebo kam to vlastně šel a já jsem tu sama. Od té doby, co mě před měsícem odnesl do pokoje po mé opilecké náladě, jsme se nebavili. Clare jsem párkrát potkala na chodbě a měla jsem chuť ji uškrtit. Naštěstí se ale rychle klidila z cesty, takže k ničemu nedošlo. Emmett za ní pořád chodil jak pejsek a mně se z toho začalo dělat špatně.

...

„Chci jiný pokoj,“ řekla jsem Arovi a ten po několik vteřinách odmlouvání svolil a řekl, že za dva dny budu mít pokoj jen a jen pro sebe. Chtěl, abych mu podala ruku, ale já mu řekla, že nikam neuteču, a že se nemusí vědět úplně všechno. K mému překvapení mě nezabil a nechal mě jít. Asi za to mohly ty oči, které jsem už měla rudé od lidské krve. To byl další problém, který jsme měli s Emmettem. Byl naštvaný a přemlouval mě, ať jsem silná. Byla jsem na něho hnusná a říkala mu příšerné věci.

„Můžeš za to ty… vidíš, co jsi udělal?“ řekla jsem se mu a napila se další krve. Vzal mi skleničku, ale já si ji vzala zpátky a odhodila ho přes celou místnost. Dopila jsem skleničku a vrhla se na něho. Párkrát jsem ho bouchnula, ale nic to s ním neudělalo. Potom se mi začal smát a já použila sílu, kterou jsem nikdy nemusela použít. Jsem o hodně starší než on a on se mi bude smát? Měl hodně modřin po celém těle a mračil se.

„To tě naučí se mi nesmát,“ řekla jsem a vyplula z místnosti. A i když mi Aro řekl, že budu mít pokoj za dva dny, tak už je to měsíc a stále nic. Mám chuť mu utrhnout hlavu, ale to bych se prozradila, že jsem starší než on a všechno by bylo v tahu. Proto jsem mlčela a stále byla v Emmettově pokoji. Jak už jsem říkala, většinu času byl u ní a to mě rozčilovalo ještě víc… ale aspoň tu nebyl tak často.

...

Probrala jsem se do reality a přestala přemýšlet. Ustlala jsem jeho postel a uklidila po něm bordel ze země. Během několika hodin se vrátil zpátky. Vůbec se neobtěžoval mi cokoliv říct a zase šel za ní. Po chvilce jsem si řekla, že už toho mám dost a tak jsem rychle vystartovala za ním. Otevřela jsem dveře jeho pokoje a běžela za ním přes celou chodbu.

„Takže jen tak si za ní zase jdeš?“ křičela jsem na něho přes chodbu a viděla jsem, jak se otočil.

„Co prosím?“ zeptal se a já k němu přiběhla blíž.

„Zase za ní jdeš a přitom si před měsícem dělal, jak mě děsně máš rád?“ zeptala jsem se ho a křičela jsem tak, že se pomalu začínaly otevírat dveře jiných upírů z gardy.

„Alice, tady není dobré… teď na to není správný čas to probírat,“ řekl a už se otáčel, aby ode mě odešel.

„A kdy bude?“ zeptala jsem se a on se znova otočil. Přišel ke mně blíž se smutným obličejem.

„Tohle na mě nezkoušej, Emmette. Řekni mi tady a teď do očí, co měla znamenat ta přetvářka, že mě děsně máš rád, a že si zkoušel se dostat na tu louku, ale… co to mělo být, krucinál?“ křičela jsem a podívala se mu do očí. Chvíli mlčel.

„Byl to plán,“ zakřičel pořádně.

„Co?“

„Byl to plán,“ opakoval.

„Jaký plán? O čem to tu mluvíš?“ zeptala jsem se.

„Aro mi nakázal, abych tě sem přivedl, protože on ví, že jsi nejstarší upír na planetě… teď je to venku.“ Vrhla jsem se na něho a začala ho mlátit.

„Sprostě si využil mé city… nenávidím tě, Emmette McCarty Cullene. Slyšíš mě? Nenávidím tě,“ křičela jsem mu do hlavy. Potom jsem ale ucítila bolest a začala jsem se kroutit v bolestech… Jane. Nepřestalo to ani, když jsem pustila Emmetta.

„Přestaň! Přestaň!“ křičela jsem, ale ona nepřestávala. Potom jsem přestala hrát tu hru a normálně se zvedla.

„Jsem na tomhle světě dlouho, Jane… budeš se muset snažit mnohem víc, abys mě dokázala zastavit,“ řekla jsem jí do obličeje a hodila ji přímo proti zdi. Rychle jsem běžela do jednoho Emmettova pokoje a zavřela se tam. Po pár dnech, kdy jsem konečně pustila Emmetta dovnitř, jsem se šla umýt a dát si teplou sprchu. Potřebovala jsem ji, a to nutně. Když jsem ale přišla na plán, který byl přímo brilantní, zastavila jsem tekoucí vodu a usušila si vlasy fénem. Bylo mi jedno, že je Emmett v pokoji. Šla jsem před ním nahá až ke skříni a vytáhnula jsem si velmi upnuté džíny, kalhotky, ponožky a tričko. Podprsenku jsem si ani nebrala. Vzala jsem si botasky a šla jsem.

„Kdyby se někdo ptal, kde jsem, řekni, že jsem šla udělat něco, z čeho Aro nebude zrovna nadšený. Jen tak pro zajímavost, tvoje zlatíčko čeká za dveřmi,“ řekla jsem a poklepala na hlavu. Emmett na mě jen s udivením zíral. Když jsem otevřela dveře, už tam čekala… jeho malé překvapeníčko přímo na prahu.

„Ahoj,“ řekla jsem vesele.

„Ahoj,“ řekla celkem překvapeně a zavřela dveře. Můj plán byl prostý. Rychle jsem běžela do pokoje, kde měly být všechny manželky. Odstranila jsem stráže a potom už na mě čekala Corin… zjistila jsem si to podle jednoho upíra, kterého jsem potkala v horách.

„Co tu děláš? Běž pryč, nebo tě čeká něco horšího, než smrt,“ řekla obranářsky.

„Buďto to půjde po dobrém nebo po zlém. Uhni mi z cesty nebo tě budu muset zabít,“ řekla jsem klidně. Usmála se.

„Fajn, jak chceš,“ řekla jsem znovu klidně a utrhla jí bezmyšlenkovitě hlavu. Otevřela jsem dveře a uviděla tam Sulpicii, Athenodoru a Didyme.

„Co tu děláš?“ zeptala se překvapeně Didyme. Vrhla se po mně, ale já ji strhla stranou a šla po Sulpicii. Chytla jsem jí za krk, ale potom mě někdo chytil zezadu a hodil mě na protější zeď… Athenodora.

„Nechci zabít tebe… jen ji.“ Ukázala jsem na Sulpicii. Byla mnohem mladší jak já… tipovala bych ji tak na 18, ale tvář měla jako dítě. Ara bych tipovala tak na 34, takže nechápu, jak se mohli dát dohromady, když je asi o 16 let starší než ona… ale tak lásce neporučíte, že? Vstala jsem a odhodila Athenodoru přes celou místnost. Didyme se zatím zvedla a skočila mi na záda. Nemohla jsem ji strhnout ze zad, držela se jako klíště.

„Slez ze mě!“ křičela jsem na ni. Po několika vteřinách se pustila a šahala mi na hlavu. Rychle jsem jí odhodila, běžela k Sulpicii a urvala jí hlavu. Najednou se Athenodora a Didyme zarazily a zůstaly stát jako zkamenělé. Nemohly uvěřit tomu, že já, upírka bez jakéhokoliv postavení, zabila manželku hlavního vůdce Volterry. Sulpiciino tělo jsem hodila ke Corin a ke strážcům a zapálila je. Ty dvě tam pořád stály a dívaly se do země. Ani já jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem udělala, ale šla jsem klidným krokem z pokoje, zavřela dveře a šla dolů po schodech. Po několika vteřinách, kdy jsem chodila chodbou, mě někdo zatáhl do pokoje. Byl to Emmett.

„Co jsi to provedla?“ zeptal se.

„Jen to, co bylo nutné… zasloužil si to,“ řekla jsem a chtěla jít pryč.

„Já vím, že to, co jsem udělal, byl pro tebe velký podraz, ale nemůžeš si jen tak nakráčet k jeho manželce a zabít ji,“ křičel a zastavil mě tak, že chytl moji paži. Vzala jsem jeho ruku a otočila mu ji za zády.

„Jsem starší, a tím pádem i silnější. Už nikdy na mě nevztahuj ruku, jinak ti ji utrhnu, a teď mě nech jít!“ řekla jsem klidně a šla z pokoje. Před Emmettovým pokojem byla Clare. Ani si mě nevšimla a šla hned za Emmettem. Po chvilce už mě přestalo bavit chodit po chodbě, a tak jsem šla hned do trůnní místnosti, abych to měla za sebou. Překvapilo mě, že v trůnním sále nikdo nebyl. Sedla jsem si tedy do Arova trůnu a čekala tam na něho. Čekala jsem asi dvě hodiny a stále nic. Najednou se ale rozrazily dveře a já věděla, co se děje. Podle své vize jsem zjistila, že Aro byl dole v kobce a mučil jednoho vězně. Když ale od Gianny zjistil, co jsem provedla, zabil Giannu a hned šel nahoru za mnou. Usmála jsem se na něho a zamávala mu.

„Víš, že k tobě hned přijdu a zabiju tě?“ zeptal se mě a šel hned ke mně. Vztáhl na mě ruku, ale já jsem byla rychlejší a chytila mu ji. Stiskla jsem mu ji hodně pevně a on zavřískl bolestí jak malá holka.

„Ty mi nebudeš vyhrožovat! A teď mě dobře poslouchej, jestli mě ještě jednou zradíš a pošleš Emmetta, aby mě nějak zmanipuloval, tak ti udělám něco horšího, než že ti zabiju tvoji pomyslnou manželku. Vím moc dobře, že to tvoje manželka doopravdy nebyla,“ řekla jsem a on se na mě překvapeně podíval.

„Jak to…“

„Vyhrabala jsem na tebe nějakou tu špínu… bože, jsi stejný jako ostatní chlapi. Služka? Sloužila u tebe… a tak, aby ses vyrovnal Caiusovi, tak sis jí vzal, i když si ji vlastně vůbec nemiloval. Zničil si jí život jen kvůli vlastní hrdosti. Jsi ubohý,“ pošeptala jsem mu do ucha a srazila ho na zem.

„Je mi z tebe špatně, ale buď rád, že po tomhle incidentu tu ještě zůstávám,“ řekla jsem mu do ucha a odešla rychle pryč, než si rozmyslím, že ho nezabiju.

4. kapitola - 6. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední dopis - 5. kapitola: