Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední dopis - 4. kapitola

29.06.2011 (16:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1423×

4. kapitola – Didyme

„Ahoj,“ řekla Didyme a napila se skleničky vína… teda myslím, že to bylo víno.

„Dobrý den,“ řekla jsem potichu.

„Můžeš mi tykat, jsem Didyme a navíc vypadáš, že jsi starší než já… teda aspoň podle upířího věku. Jsi hodně stará?“ zeptala se mě.

„Ano, to jsem. Už je to hodně let, co jsem na tomto světě. Ale kdybych byla člověk, tak mi je teď 19,“ řekla jsem a pokračovala, „a jmenuji se Alice, mimochodem.“

„Těší mě Alice… jakou máš schopnost?“ zeptala se mě přímo.

„Umím vidět do budoucnosti a ty?“ zeptala jsem se.

„Nemám zas tak zvláštní schopnost… mám kolem sebe auru štěstí, takže se kolem mě tak trochu všichni motají.“ Zasmála se a podala mi skleničku. Vzala jsem si jí a napila se. Krev… byla to krev. Rychle jsem jí vyplivla, ale už bylo pozdě. Lidská krev se mi linula celým tělem.

„Ty jsi vegetariánka? Jak to můžeš vydržet?“ zeptala se a já jsem se zamračila.

„Už od své proměny, ale myslím, že jsi mi moje sebeovládání nerozbourala… dobrá taktika, kdo to po tobě chtěl… Aro?“ zeptala jsem se a ona se zvedla z křesla.

„Aro? Nikdo to po mně nechtěl,“ lhala.

„Fajn… umím vidět do budoucnosti a trochu i do minulosti… vím, co jsi udělala. Tak kdo to po tobě chtěl?“ zeptala jsem se znova a ona se usmála.

„Jsi dobrá, ale ne dost, když se musíš ptát, kdo mi to přikázal… zaprvé by ti to hned mělo dojít, když je Aro můj bratr a taky hlavní vůdce Volturiů a zadruhé máš dar předpovídat budoucnost a minulost… domysli si to, děvenko,“ pověděla mi a odešla z místnosti.

„Hezký pokec,“ řekla jsem do prázdna a odložila skleničku s lidskou krví na stůl. Rozhlédla jsem se po skladě a hledala silnější alkohol. Všude byla jen krev, ale potom jsem našla tajné dveře a objevila místnost, která byla sice menší, ale bylo tam to, co jsem celou dobu hledala… alkohol a hodně silný. Rychle jsem vytáhla pár flašek, sedla si na zem, opřela se o zeď, oddělala zátku a začala pít flašku za flaškou. Trošku jsem cítila, jak na mě alkohol působí, ale nevnímala jsem to.

Upíři si myslí, že když si dáte alkohol, tak je to stejný, jako kdybyste si dali vodu, ale tím to není. Musíte mít správný alkohol, který je určený pro upíry a hned to funguje jako alkohol, který působí na lidi. Má to stejný účinek. Vyrábí ho jeden upír, který sídlí na Aljašce… má asi dva sklady a... jednou jsem ho šla i navštívit. Pomohla jsem mu s manželkou a on mi za to dal slovo, že kdykoliv budu potřebovat jeho alkohol, tak mi pošle cokoliv, co budu chtít. Je vidět, že Aro s ním taky dobře obchoduje. Má tady snad přes stovky flašek. Jsem zvědavá, jestli tady na hradě někdo taky pije tolik jako teď já.

Nemyslete si, že jsem nějaká alkoholička… to zas ne, ale když je příležitost jako třeba tahle, tak si dám. Po pár minutách, kdy jsem vypila už skoro deset flašek, tak přišel někdo do skladu a zavřel za sebou dveře. Nedokázala jsem ho rozeznat, protože moje oči už viděly snad trojmo. Ten někdo mě zvedl do náruče, vzal mi flašku z rukou a běžel se mnou v náručí ze skladu pryč. Potom jsem ucítila, kdo to je a začala jsem se cukat.

„Pusť mě, Emmette!“ křičela jsem na celý hrad, ale on dělal, jako by mě neslyšel. Po pár vteřinách jsme byli v jeho pokoji a on mě položil na postel.

„Chci pryč, Emmette McCarty Volturi!“ křičela jsem na celý pokoj, ale on mě jen přikryl dekou a díval se na mě.

„Ty jsi takový idiot, víš o tom? Nejdřív si ze mě i s tou tvojí děvkou děláte legraci a myslíte si, že když ty mě oblbneš, abych se do tebe zamilovala a... není to fér, jsem na tomhle světě už hodně dlouho… dřív než Aro a dřív než kdokoliv jiný v tomhle hradu a ty se ke mně chováš takhle… milovala jsem tě, ale to už se změnilo… nenávidím tě, slyšíš mě? Nenávidím tě!“ křičela jsem a vrazila mu facku. Tvářil se smutně a pohladil mě po vlasech.

„Nesahej na mě!“ Vstala jsem, a i když jsem se potácela, tak jsem šla pryč z pokoje. Rychle mě zastavil, ale já ho odstrčila a hodila ho přes celou místnost. Spadl na skříň a ta se pod jeho tělem roztříštila na miliony kousíčků.

„Běž si za Clare a já zase půjdu někam jinam… hlavně daleko od tebe,“ řekla jsem a zavřela dveře. V ruce jsem ještě stále měla flašku, a tak jsem se napila. Když jsem ji dopila, upustila jsem lhostejně flašku na zem, aniž by mě zajímaly střepy, které se rozprostřely po celé podlaze. Šla jsem jako duch a koukala se na obrazy, které obklopovaly zdi po celé chodbě. Slyšela jsem nějaký křik z Emmettova pokoje, ale nezajímalo mě to. Potkala jsem Didyme, která se mi smála a dělala si ze mě srandu tím, že šla za mnou a napodobovala mě.

„Potřebuju další flašku,“ řekla jsem si nahlas pro sebe.

„Potřebuju další flašku,“ opakovala Didyme jak nějaké malé děcko. Šla jsem tedy do skladu a ona hned za mnou. Jenže jsem si nedala alkohol, ale krev… lidskou krev. Dala jsem si dvě flašky a stejně jsem jí neměla dost. Seděly jsme s Didyme na pohovce a smály jsme se.

„Věděla jsem, že tvoje ovládání není takové, jaké si tvrdila,“ řekla a přiťukla si se mnou.

„Je, můžu ho kdykoliv porušit a pak se k němu můžu vrátit, aniž by mě to nějak poškodilo, ale abych pravdu řekla, tak po těch několika stoletích jsem si chtěla dát lidskou krev, je lepší a sladší,“ řekla jsem.

„Víš… vše, co se o mně vypráví ve světě, je blbost,“ řekla Didyme a pokračovala, „můj bratr mě chtěl zabít, protože jsem chtěla utéct s Marcusem pryč z Volterry a Marcus byl pro Ara cennější, protože měl lepší dar, ale já Arovi řekla, že mě nemůže zabít, jinak nenajde tebe,“ řekla jsem a já se zarazila. Mě?

„Mě?“ zeptala jsem se.

„Ano… jsi nejstarší upír… nejspíš nejstarší upír na planetě… on neví, že jsi to ty, protože jsem zakryla část tvých myšlenek, aby to nezjistil… panebože, ani neví, jaký poklad má ve svých řadách… kdyby to věděl, hned by tě posadil na trůn místo sebe, ale radši bych být tebou držela pusu a nic mu neříkala… myslím to tak, že už by ses odtud nikdy nedostala a zůstala tady navždycky a viděla bys každý den Emmetta s tou děvkou,“ pověděla mi a znovu se napila. Olízla si rty a dolila si skleničku další krví.

„Já myslela, že máš jen tu auru štěstí a nic jiného,“ řekla jsem zmateně a ona se usmála.

„Lhala jsem,“ řekla mi, vzala si moji skleničku a dopila ji.

„To je moje,“ řekla jsem razantně.

„Já vím, proto jsem ji dopila… musíme odsud hned pryč… za chvilku tu budou, no to je fuk… jdeme!“ řekla a já hned vstala jak na povel. Šly jsme chodbou až k jejímu pokoji. Rozloučila se se mnou a potom vklouzla do pokoje. Já šla dál chodbou, ale potom jsem se zarazila… chci opravdu vidět Emmettovu tvář? Ne.

3. kapitola - 5. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední dopis - 4. kapitola: