Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední dopis - 2. kapitola

14.06.2011 (18:45) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1702×

2. kapitola – Pro a proti

Ten Emmett, který je můj údajný muž, se zatím ještě neukázal. Myslela jsem, že budu čekat čtrnáct až patnáct let, ale už je to 216 let a stále nic. Navíc o něm nevím, jestli opravdu vůbec existuje a jestli vůbec mluvil pravdu a celé si to jen nevymyslel.  Jen hloupý vtípek a já kvůli tomu vyplýtvala celých 216 let nehledáním. Vlastně ani není vůbec hezký, že? A že napsal, že čte? Lhal s tím, že je to můj budoucí muž, tak může lhát i s tím, že je vášnivý čtenář. Navíc nenapsal, kde bychom se měli sejít, takže je jasné, že to byl jen blbý vtípek. Z města, kde jsem ho potkala v lesích, jsem tedy šla pryč, na jih. Neohlížela jsem se a knihu jsem nechala tam i spolu s dopisem v lese pod pařezem. Možná jsem tajně doufala, že se opravdu ukáže a že si pak pro dopis a knihu přijdu. Co si to ale namlouvám? Šťastné konce jsou jen ve filmech a v knihách. V opravdovém světě nic takového jako láska na celý život, v mém případě na celou věčnost, neexistuje. Obcházela jsem městě po městu, jako jsem to dělala před 216 lety, než jsem ho potkala.

Nemohla jsem si pomoct, ale stále jsem na něho musela myslet. Jediné, co se mi na něm nelíbilo, bylo to, že měl červené oči. Pil lidskou krev, to bylo jasné. Já pila výhradně zvířecí, tak proč bych strávila svůj život s někým, kdo zaprodal svou duši a kdo je ochoten to tak lehce vzdát. Kdybych byla s ním, určitě bych mu to rozmlouvala. To jediné mi na něm přišlo odporné. Bože, rozebírám tu pro a proti a přitom jsem ho viděla teprve jednou. Musím ale uznat, že má hezky vypracované tělo, krásné oči a pěkné rty. Celý je pěkný, ale to už není důležité, protože ho už nikdy neuvidím. Všechno to byl jen vtip, jsem poučená a musím jít dál. Rozhodla jsme se tedy jít do Itálie. V černém plášti jsem vystoupila z letadla a hned před východem na mě někdo čekal.

„Věděl jsem, že tu budeš. Vítej v Itálii,“ řekl nějaký upír v kápi.

„Dejte mi pokoj, ať jste, kdo jste,“ řekla jsem. Podívala jsem se na muže, který si stáhl kápi a nemohla jsem uvěřit, kdo přede mnou stojí. Byl to on.

„To jsi ty?“ zeptala jsem se ho a nemohla jsem tomu pořád uvěřit. Nic neříkal, jen ke mně přišel blíž a pohladil mě po tváři.

„Znáš mě?“ zeptala jsem se znova. Jen přikývl. Usmál se na mě a stále se na mě díval.

„Jsi u Volturiových, to proto jsem tě neviděla… někdo z Volturiů blokoval moji schopnost, to proto jsme se nepotkali, oni mi tě vzali, ale jak to? To jsi mi mohl napsat do toho dopisu, mohl jsi mě nasměrovat, abych tě dostala ze spárů Volturiových,“ řekla jsem a podívala se mu hluboce do očí.

„Nemohla, to oni mě proměnili… Nejspíš věděli, co dokážu, a chtěli mě za každou cenu. Moje budoucí já se mi ukázalo až ve Volteře a já… já se pokusil dostat se tam včas, ale oni mě zastavili… nemohl jsem nic…“

„Šššššššššš… už nic neříkej, teď jsme tady jen my dva a na ničem jiném nezáleží,“ řekla jsem a silně ho objala.

„Tím bych si nebyla tak jistá,“ řekl někdo za mnou. Rychle jsem se chtěla otočit, ale Emmett mě nepustil.

„Co tu chcete?“ zeptal se toho hlasu. Potom jsem se už ale otočila a uviděla pár upírů v kápích… V kápích stejně černých, jako jsem měla já a Emmett... Volturiovi.

„Ty víš, že tě jen tak nenecháme jít… Buďto půjdete oba, nebo jenom ty, v každém případě půjdeš s námi, tak či tak,“ pověděla lhostejně upírka.

„Půjdeme oba,“ řekla jsem rázně a uviděla v obličeji upírky jisté zklamání.

„Alice!“ vykřikl Emmett, ale já ho v tu chvíli nevnímala.

„Dobrá tedy, následujte mě!“ řekla a já šla hned za ní. Emmett mě hned chytil za ruku a nepouštěl mi ji, ani když jsme nasedali do auta. Já a Emmett jsme seděli na zadním sedadle, řidič nejspíš nebyl podstatný, protože to byl člověk… Na sedadle spolujezdce seděla další cizí upírka.

„Kdo je to?“ zeptala jsem se Emmetta tak, aby mě ta upírka neslyšela.

„Jmenuji se Claire,“ řekla upírka, která mě nejspíš slyšela. Emmett se zakřenil a dal jí pět. Nasadila jsem udivený úsměv.

„Dokáže slyšet myšlenky, takže ve tvém podání by tě nejspíš neslyšela, ale jelikož má…“

„Já to pochopila,“ odsekla jsem až moc hrubě. Měla bych takové věci předvídat. Měla jsem předvídat, že ho potkám tady. Měla jsem předvídat, že po něm půjdou. Měla jsem předvídat, jakou má ta upírka schopnost i jak se jmenuje. Co se to se mnou, k sakru, děje? Už i moje schopnost mě opustila? A jak to, že má Emmett stejné zbarvení očí jako já? Vždyť jeho budoucí já mělo karmínové oči, tak proč najednou ta změna? A je to jen náhoda, že jsem jela do Itálie a on tam stál jak rytíř na bílém koni, nebo je to jen další vtípek? Podle toho, jak vypadá, je na vtípky určitě zvyklý. Je v nich jak ryba ve vodě. Tolik otázek a žádná odpověď. Začíná to být čím dál tím zajímavější.

Zastavili jsme s auty u jedné postranní uličky, vystoupili jsme a šli tajným vchodem do podzemí. Nemohla jsem uvěřit, kolik je tu místa. Za celou cestu jsme spolu s Emmettem nepromluvili a asi to tak nejspíš hodně dlouho zůstane. Ranila jsem ho, i když to byla maličkost, přesto to pro něj bylo hodně zásadní. Já neznám jeho, on možná zná mě, pokud mu jeho budoucí já něco o mně řeklo… to jeho zlé budoucí já, které pije lidskou krev a má hnusné karmínové oči.

Vstoupili jsme do největší místnosti v podzemí a já hned věděla, proč je tak velká. Byla to přijímací místnost. Tady se odehrávají všechny masakry, večeře a podobné věci. Dělalo se mi z toho špatně.

„Nejsi jediná,“ řekla mi Claire a usmála se. Trošku jsem se taky usmála a podívala se na tři trůny, na kterých seděli Caius, Marcus a Aro.

„Vítám tě, drahý Emmette, nejsem moc rád, že jsi nám znovu utekl…V idím ale, že sis přivedl společnici, kdo je to krásné stvoření po tvém boku?“ zeptal se Aro a podíval se na Emmetta. Emmett mlčel a nic neříkal. Jeho tvář naznačovala, že ani nemá chuť mu nic říkat, nedivila jsem se mu.

„Odpověz!“ vykřikl Aro nervózně.

„Alice… Jmenuji se Alice,“ vykřikla jsem a hned zase sklopila zrak.

„Podej mi ruku!“ přikázal mi Aro a já zavrtěla hlavou.

„Ne? Bude to po dobrém, nebo po zlém,“ řekl trošku laskavěji. Ten hlas byl jak hlas pětiletého šíleného dítěte. Slyšela jsem, jak Emmett hlasitě zavrčel, postavil se přede mě a chytil mě za ruku. Najednou se ale sklátil k zemi a svíjel se bolestí… Jane. Už jsem o ní slyšela, dokáže jen pomocí mysli působit dotyčnému bolest.

„Přestaň!“ vykřikla jsem a vrhla se na ni. Jenže než jsem ji stihla napadnout, někdo mě strhl stranou. Pak jsem ucítila, jak mnou někdo chce škubnout.

„Počkejte, počkejte… Ona má dar… Ona má… dar,“ vykřikla Claire a stisk povolil.

„Je to pravda?“ zeptal se Aro. Já znovu zavrtěla hlavou.

„Ne? V tom případě…“

„Ne, je to pravda,“ vykřikl Emmett zoufalstvím.

„Dobrá tedy, pokud mi podá ruku, nechám ji žít,“ řekl Aro a hned jsem ucítila na své tváři Emmettovy ruce.

„Prosím,“ řekl prosebně a podíval se na mě.

„Nechci, aby viděl všechno z mého života,“ řekla jsem, „nechci, aby viděl všechno.“

„Rozumím ti, ale nemáš na výběr, Alice, podívej se na mě,“ řekl. Podívala jsem se na něho a viděla v jeho očích čiré zoufalství, smutek a spoustu dalších pocitů.

„Je to tvá jediná možnost,“ řekl. Přikývla jsem. Pomohl mi vstát a já viděla, že mám zlomenou nohu.

„Mám ji zlomenou, pomůžeš mi?“ Přikývl.

„Nebudu ti říkat, kdy to udělám… Aspoň tě to bude bolet o trošku míň, ano?“ zeptal se.

„An… Áhhhh,“ vykřikla jsem bolestí.

„Bolelo to?“ zeptal se.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se ironicky. Usmál se. Šla jsem pomalu k Arovi a podala mu svou ruku. Když se dotkl mé ruky, bylo to, jako bych zemřela a už se nikdy neměla probudit… Takový pocit ve mně budil. Po několika vteřinách se usmál.

„Claire a Emmett nelhali, máš opravdu cenný dar. Budeš mi velmi užitečná… Necháme si tě tu, stejně jako Emmetta. Myslím si, že to ale stejně nebude problém, podle toho, co jsem viděl, jste nerozlučitelní, že, Marcusi?“ zeptal se Aro.

„Máš pravdu, bratře, potkali se teprve dnes, ale jejich pouto je velmi silné… Troufal bych si říct, že i nezničitelné,“ řekl Marcus a já se podívala na Emmetta, který se teď díval na mě.

„Umí vidět do budoucnosti,“ vysvětlil svým bratrům Aro a sedl si zpátky na svůj trůn.

„Můžeme už jít?“ zeptal se Emmett.

„Jistě, jestli se nemýlím, tak Alice bude mít chtít pokoj s tebou, že? Takže nebudeme muset zbytečně plýtvat pokoji, i když pro tak velký talent by to byla čest,“ řekl Aro usměvavě. Bylo mi z něj zle. Chtěla jsem už jít pryč, a když jsem se podívala na Emmetta, tak to cítil stejně. Vzal mě za ruku a odtáhl pryč z té místnosti.

1.kapitola - 3.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední dopis - 2. kapitola: