Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední dopis - 14. kapitola

23.07.2011 (08:15) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1290×

14. kapitola – Nech mě jít

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se ho a stále tomu nemohla uvěřit.

„Vadí ti, že jsem se vrátil?“ zeptal se a já zakroutila hlavou.

„Tak to je fajn,“ řekl a sedl si na křeslo.

„To ty jsi mi dal ten náhrdelník?“ Přikývl a usmál se.

„Vím, jak máš ráda tyhle barvy,“ pověděl.

„To mám,“ přiznala jsem a sedla si na pohovku.

„Jak ses z toho dostal?“ zeptala jsem se.

„Z toho? Děláš, jako by to byl mor,“ řekl.

„Taky že je,“ řekla jsem.

„Dostal, ale je vidět, že ty ses do toho dostala,“ řekl a ukázal na moje oči.

„To je pravda, ale já to umím ovládat… Když si řeknu, že přestanu, tak přestanu, ale ty ne. Ty to ovládat neumíš.“

„Už ano… Měl jsem na to mnoho času.“ Mrkl na mě a pak vstal a sedl si ke mně.

„Já nemůžu,“ řekla jsem a odsunula se od něho.

„Proč?“ zeptal se.

„To bys měl vědět.“

„Máš jiného,“ řekl zklamaně.

„Tak nějak.“

„Aha,“ pověděl a vstal.

„Věděl jsi moc dobře, že se to stane. Řekl jsi mi, ať nečekám. Já ale čekala, jenže nevydržela jsem to a potom se mi stalo něco kouzelného.“

„Zamilovala ses?“ zeptal se.

„Ano, zamilovala jsem se. Jenže v té době měl ještě holku a teď se s ní konečně rozešel a já mám cestičku volnou. Nechci si to pokazit,“ řekla jsem, vstala a pohladila ho po tváři. Políbil mou dlaň a užíval si můj dotek.

„Miluju tě,“ řekl.

„Já vím, i já tebe, ale…“

„Jeho miluješ víc?“ hádal. Přikývla jsem. Nahodil zklamaný obličej.

„Jak dlouho tu budeš?“ zeptala jsem se.

„Aro mě odtud asi jen tak nepustí, zamiloval se do mojí schopnosti.“ Zasmála jsem se.

„To je fajn, aspoň budeš vyprávět, co se za posledních stovek let stalo, když jsme se neviděli,“ navrhla jsem se a on přikývl.

„Alice?“

„Ano?“ zeptala jsem se.

„Je nějaká naděje, že bychom mohli být spolu?“ zeptal se a já přemýšlela, co mu mám říct.

„Ano, nějaká tu je, když mě Emmett nechá,“ řekla jsem vesele.

„To mi stačí,“ řekl.

„Zatím můžeš bydlet u mě, dokud se nenajde pro tebe pokoj,“ navrhla jsem a on souhlasil.

„Ráda tě vidím,“ řekla jsem.

„Já tebe taky, Alice, já tebe taky,“ zopakoval a odešel z pokoje. Zatímco byl pryč, převlékla jsem se do přiléhavých džínů a tílka. Vzala jsem si botasky, učesala jsem si vlasy tak, že jsem si je dala do culíku. Náhrdelník od něho jsem si ale nechala a šla za Emmettem. Čekal tam na mě. Lehla jsem si k němu na postel.

„Jak ses měla?“ zeptal se mě.

„Dobře. A co ty?“ zeptala jsem se ho nazpátek.

„Taky dobře.“

„Přišel sem kamarád,“ řekla jsem mu.

„A jakej?“ zeptal se.

„Takovej, co se mnou měl intimní vztah,“ řekla jsem a on se zvedl.

„Chceš říct tvůj bejvalej?“

„Neříkej, že žárlíš?“ zeptala jsem se ho vesele.

„Ne.“ Lhal, lehl si zpátky ke mně a hladil mě po vlasech.

„Ještě máš pro nějakou zprávu tohoto typu?“ zeptal se.

„Ano… Bude bydlet u mě, dokud mu Aro neudělí pokoj.“

„To si děláš srandu?“ vykřikl vesele, ale asi i trošku naštvaně.

„Ne,“ řekla jsem.

„Alice!“ řekl smutně.

„On mě miluje, ale já… tebe miluju víc,“ přiznala jsem a byla to pravda.

„Myslím, že je nejlepší čas mi říct to tajemství,“ řekl.

„To nemyslíš vážně?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Myslíš, že už lepší doba nebude,“ řekl upřímně.

„No, dobře… spala jsem s tvým budoucím já.“

„Cože?“ vykřikl.

„Líbilo se ti to. Vlastně jemu se to líbilo. Navíc mě svedl on, takže jsem v tom vlastně nevinně,“ řekla jsem a skoro se začala smát jeho výrazu. Vypadal, jako by dostal infarkt.

„Jak dlouho ten vztah trval?“ zeptal se.

„Od té doby, co jsem se nastěhovala do svého vlastního pokoje,“ přiznala jsem.

„Co?“ vykřikl překvapeně. Nemohl tomu uvěřit.

„Od té doby, co si mě… teda on… zachránil před smrtí. Dali jsme si polibek, protože jsi řekl… teda on řekl, že jsem zemřela a že sis po mé smrti uvědomil, že mě miluješ, a proto jsi mě zachránil. No… a pak mě zachránil podruhé, pamatuješ? To s tou holkou. Zachránil ji a odvedl ji do bezpečí. Teď je z ní upírka a odvedla Eleazara.“

„Eleazara?“ zeptal se a sedl si na pohovku.

„Pak jsi mě ale zachránil ty. To ty jsi mě zachránil a potom, co celá garda odešla, se vrátil i s Carmen, tak jsem ho poprosila, aby ji dal do nějaké rodiny. Nemohla jsem ale tušit, že se z ní stane upírka. Pak se vrátil a já dostala vizi, že ho uvidíš… teda sebe, že uvidíš, a tak jsem ho poslala pryč,“ vysvětlovala jsem mu.

„Panebože,“ řekl a chytl se za hlavu. Bylo toho na něj moc.

„Já asi půjdu,“ řekla jsem.

„Ne, chci vědět všechno,“ řekl a já pokračovala.

„A po pár dnech ses znovu ukázal. Myslela jsem, že jsi to ty, ale byl to on. Byl jsi to ty z budoucnosti. Řekl jsi mi, že ses se mnou pohádal a pak… však víš,“ řekla jsem.

„Bože můj,“ zaklel.

„To je všechno,“ řekla jsem mu. Chvilku bylo ticho a potom se zvedl a šel do koupelny.

„Do prdele!“ řekla jsem a šla pryč. To jsem to vyvedla.

„Já jsem taková husa,“ vykřikla jsem na celý hrad. Kdybych se prostě stranila od jeho života, nikdy by se tohle nestalo. Nikdy by mě nepotkal. Nikdy bych se do něho nezamilovala. Nikdy bych nemusela zemřít a tím pádem bych nepotkala jeho budoucí já. Nikdy bych s ním neměla sex. Nikdy by se nerozešel s Clare, protože se rozešli jen kvůli tomu, že se mi hrabala v hlavě. A dostáváme se k tomu hlavnímu. Nikdy by se tohle nedozvěděl. Otevřela jsem dveře a lehla si na postel. Ležela jsem tam tak dva dny a dostáváme se k němu. Dva dny jsem ho neviděla, dokud nepřišel. Měl rozervanou košili, která byla celá od krve.

„Co jsi prováděl?“ zeptala jsem se.

„Trocha hrátek s pumou,“ řekl a usmál se.

„Ty jsi nepoučitelný,“ řekla jsem a pokračovala, „stačí jí roztrhnout hrdlo a je po ní.“

„To jsem taky udělal, ale bohužel to bylo mládě, matka mě takhle zřídila.“ Zasmál se.

„Ukaž, hodím to do koše a přinesu ti novou košili,“ řekla jsem. Svlékl se a já pohlédla na jeho vyrýsované tělo.

„Vůbec ses nezměnil,“ podotkla jsem.

„Jak to myslíš?“ zeptal se vesele.

„Tak, že mě pořád vábí tvé sexy tělo,“ řekla jsem a ukázala na jeho hrudník porýsovaný spousty svaly.

„Ach tak, chceš si sáhnout?“ zeptal se a já se usmála.

„Nech toho! Pokoušíš moje sebeovládání,“ řekla jsem mu a dala mu pusu na tvář. Dala jsem mu čistou košili, ale k mému překvapení si ji nevzal.

„Asi se půjdu osprchovat,“ rozhodl se. Přímo přede mnou se svlékl a zalezl do koupelny.

„Pokoušíš moje sebeovládání,“ zopakovala jsem nahlas a slyšela jsem, jak se zasmál. Vzala jsem jeho kalhoty a prohrabala jeho kapsy, aby mu tam něco nezůstalo, když je chci vyhodit. Byly zřízené stejně jako košile. Možná i hůř. Nahmatala jsem papír a vzala ho z kalhot. Nikde jinde nic neměl. Papír byl složený. Rozevřela jsem ho a uviděla se. Teda svou kresbu. Po chvilce přišel jen obalený v ručníku od pasu dolů. Měl rozcuchané vlasy, které byly úplně mokré. Když viděl, co držím, ztuhl.

„To jsem já,“ řekla jsem zasněně.

„Ano,“ přiznal a vzal kresbu z mých rukou.

„To jsi kreslil?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ přiznal.

„Je krásná.“

„Tvojí kráse se nevyrovná,“ řekl.

„Co se děje?“ zeptal se, když viděl, že jsem smutná. Neodpověděla jsem. Podala jsem mu novou košili a kalhoty. Převlékl se a podíval se na mě.

„Bolí mě, když tě vidím takhle. Co se děje?“ zeptal se.

„Nic, Jaspere.“

13. kapitola - 15. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední dopis - 14. kapitola: