Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední chvíle útěku - 6. kapitola

20.05.2010 (11:15) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2605×

6. kapitola – Neotravuj mě, nebo na to tvrdě doplatíš

Bella:

Šla jsem ze třídy biologie a přemýšlela nad těmi čtyřiceti pěti minutami strávené s ním. Ani jsem nevěděla, kam jdu, tak jsem se koukla znovu do toho papíru.

„Nechceš pomoct?“ Hlasitě jsem zaječela a otočila se. Přede mnou stála dívka, která měla na sobě bílé šaty, černé džíny a bílé boty na podpatku. Svoje dlouhé, rovné, černé vlasy měla sepnuté velkou bílou gumičkou do dlouhého culíku. Byla stejně krásná jako Edward a Alice.

„Jsi v pořádku?“ Zněla tak vyděšeně.

„Ano… akorát, já jenom… vylekala jsi mě,“ vykoktala jsem ze sebe jak malá holka.

„Promiň. Dovol, abych se představila. Já jsem Zira Cullenová.“

„Cullenová?“ zeptala jsem se udiveně. Určitě to musí být ta rodina, co hledáme.

„Ano. Je na mém příjmení něco zvláštního?“

„Ne, ne. Určitě ne. Akorát… já hledám rodinu Cullenů. Mám na vás pár otázek.“

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se najednou.

„Bella… Isabella Swanová. Proč?“

„Promiň, musím jít.“

„Počkat. Udělala jsem něco špatně?“ Ale neotočila se a šla dál.

Alice:

„Kde jen může být? Za chvíli hodina začíná, Jaspere. Doufám, že jí Edward nic neřekl.“

„Neboj se,“ řekl a pohladil mě po vlasech.

„Jak se nemám bát, Jaspere? Bella jsem možná ani nepřijde, jelikož jí Edward určitě zase něco pěkného řekl. Ach jo.“ Jasper se zatvářil smutně.

„Promiň, Jazzie. Nechtěla jsem, aby ses cítil jako já.“

„To nevadí. Jsem tak trochu rád, že můžu všechny tvoje pocity prožívat s tebou,“ řekl a políbil mě na tvář.

„Miluji tě,“ řekla jsem mu.

„Ty víš, že já tě taky miluji,“ řekl a políbil mě hodně vášnivě. Všichni se na nás podívali, ale já je nevnímala. Užívala jsem si tu chvíli, co jsem s ním. Každá chvilka s ním, je pro mě jako droga. Jsem na něm závislá a přiznávám to. Nedokázala bych si bez něho život představit. Každá chvilka s ním je tak výjimečná, jako by to bylo poprvé, co se spolu líbáme. Jako by to bylo poprvé, co se vidíme. Pokaždé, když ho vidím na chodbě, jsem šťastná jako nikdy dříve. Naše setkání si pamatuji do nejmenších detailů a ráda bych se o tyto detaily s vámi podělila, jenže teď Vám to říci nemůžu, jelikož už jde Bella.

Bella:

Nevěděla jsem, co si o tom mám pomyslet, ale neměla jsem na to čas, jelikož začalo zvonit a já se potřebovala dostat do třídy dříve, než dorazí do třídy učitel. Našla jsem třídu a vstoupila do ní. Myslela jsem si, že se na mě všichni budou koukat jako na tu novou dívku, ale nekoukaly, jelikož měli lepší podívanou. Alice se líbala s nějakým chlapcem a hodně vášnivě. Bylo opravdu vidět, že se milují. Nepřipadali mi jako ostatní páry, které se po čase, kdy jim to spolu neklape, rozejdou. Spíše mi připadali jako pár, který je až nepochopitelný. Tohle totiž nebyla láska, ale něco víc a nebylo to vidět jen na jejich líbání, ale také na jejich pohybech. Nemůžu to ani vysvětlit, prostě nemůžu. Sedla jsem si do lavice před nimi, jelikož to byla jediná lavice, která byla volná. Koukala jsem se na ně, ale oni si mě nevšímali, jelikož byli zaměstnaní něčím jiným. Pak se ale z ničeho nic Alice probudila a odtáhla od sebe toho kluka.

„Ahoj, Bello. Tak přeci si to stihla. Tohle je Jasper, můj kluk,“ řekla. Usmívala se, a když se koukla na hlouček, který se vytvořil, tak jenom vyjeveně koukala.

„To nemáte nic jiného na práci, než poslouchat cizí rozhovory?“ zeptala se jich a v tu chvíli se hlouček rozpadl jako zrcadlo, když se jeho střepy rozpadnou na zem na tisíce milionů kousíčků.

„Ahoj. Já jsem Bella. Moc ráda tě poznávám,“ řekla jsem a podala mu ruku.

„Potěšení je na mé straně,“ odvětil. Pak ještě Alice jednou políbil a pak se koukal před sebe.

„Edward ti nic neříkal, viď?“ zeptala se mě Alice.

„Ne. Byl na mě až překvapivě milý. Až jsem mu za to vynadala. Myslím si, že si jen na někoho potřeboval vylít svoji zlost a ty jsi mu spadla jako první na ránu. Netrap se tím a užívej si života.“

„Toho si hodlám užít ještě nějakou tu věčnost.“ Pak se na chvíli zarazila.

„To se tak říká, ne?“ zeptala se mě a já, abych nevypadala jako totální idiot, tak jsem jen nečinně přikývla. Jasper se potichu zasmál a pak se začala smát i Alice.

„Můžu se na něco zeptat? Jak se jmenuješ celým přímením?“ zeptala jsem se a v tu chvíli Alice zmrzla jako kus ledu.

„Cullenová… Cullenová se jmenuji, ale proč se ptáš?“ řekla.

„Adoptoval nás Doktor Carlisle Cullen a jeho manželka Esme Cullenová. Mě společně s mojí sestrou Rosalie Hale adoptovali, jako malí. Alice a její bratry, Emmetta Cullena a Edwarda Cullena, adoptovali taktéž, akorát o několik let později,“ řekl Jasper a podíval se na Alice, která byla zmatená.

„A Zira? To není vaše sestra?“ zeptala jsem se.

„Ano…, je to naše sestra, ale je to pravá dcera Esme. Jak to že znáš Ziru?“ zeptal se mě.

„Potkali jsme se na chodbě před touhle hodinou. Když jsem zjistila, že je Cullenová, chtěla jsem se jí zeptat na pár otázek, ale ona se mě zeptala na moje jméno, a když jsem jí ho řekla, tak se otočila a utekla pryč. Nevím, co jsem jí udělala.“ Víc jsem jim, ale říct nemohla, jelikož učitel přišel do hodiny.

Alice:

Když jsem šla z hodiny, rozloučila jsem se s Jasperem.

„Půjdeš se mnou na oběd?“ zeptal se mě.

„Ne. Dneska nemám náladu, hrát tu naší přetvářku přede všema. Stejně si ještě musím něco zařídit. Uvidíme se až doma, jelikož půjdu ještě na lov, abych zítra ráno ve škole nikoho nevysála.“

„Moc vtipný. Navíc tohle je moje práce někoho vysávat,“ řekl, políbil mě a pak odešel. Neměl odloučení ode mě rád, stejně jako já jsem neměla ráda odloučení od něho, ale musela jsem jít. Šla jsem ke své skříňce. Vzala jsem si věci ze své skříňky a zaklapla ji. Najednou se za mnou zjevil Edward.

„Co tady děláš? Jdi si otravovat někoho jiného, hlavně mě vynechej,“ řekla jsem, otočila se a šla, ale on mě nenechal jen tak být.

„Co ode mě chceš, Edwarde.“

„Jen jsem ti chtěl říct, že nechci, aby si byla na mě naštvaná, jelikož jsem si svojí zlost vylil omylem na tebe.“ Začala jsem se hlasitě smát na celou chodbu, jelikož jsem si uvědomila, že něco takového o něm říkala Bella.

„Nemyslíš si, že už je na to trochu pozdě, protože tvoje dílo dokonáno jest,“ řekla jsem a chtěla odejít, ale on mě zatahal za ruku tak silně až to bolelo. Použila jsem na něho svoji novou moc.

„Panebože, co to je? Strašně to pálí,“ ječel na celou chodbu, svalil se na zem jako by měl křeče. Všichni kolem něho vytvořili hlouček a já se jen usmála.

„Příště si dávej pozor, koho chytáš za ruku, protože příště to bude o dost horší,“ řekla jsem a odkráčela pryč přes ten dav lidí. Za chvíli se ten hlouček rozpadne. Vytáhla jsem z kapsy a soustředila se. Musela jsem v budoucnosti vypátrat číslo na Bellu. Byla jsem něco jako Sherlock Holmes. Našla jsem ho. Chvíli to zvonilo a pak se ozval ten hlas, který jsem potřebovala slyšet.

„Bello? Tady Alice, potřebuju se s tebou sejít, co nejdříve. Co takhle na parkovišti za pět minut, šlo by to?“

„Ano. Budu tam,“ řekla a položila to.