Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední chvíle útěku - 5. kapitola

20.12.2009 (07:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2844×

5. kapitola – Udělala jsem ti něco?

Alice:

Měla jsem vizi. (Viděla jsem dívku, tu kterou jsem měla ve své včerejší vizi tady na parkovišti, jak přijela ke škole a vešla do kanceláře, ale její bratr s ní nebyl, asi chodí na vysokou kousek od Forks.) Rychle jsem běžela, abych ji zastihla. Celá rodina… zvlášť Edward… mi sice řekla, abych se k ní nepřibližovala, ale poslechla jsem je někdy v něčem? Ne. Tak proč bych teď měla dělat výjimku? Viděla jsem ji. Stála v kanceláři a opírala se celou váhou svého těla o bílý sloup. Na zem spadl papír a já ho zvedla ještě dřív, než stačil spadnout na zem.

„Tady máte. Spadl Vám papír od soudu… a přeju Vám, ať uspějete…. U toho soudu.“ Řekla jsem informační dívce, tak jsme jí všichni říkali, a rychle jsem zdrhla, než by se mohla na něco zeptat. Počkala jsem si na rohu na Bellu. Bella asi po minutě vyšla z kanceláře a já k ní kráčela. Nejdřív se koukala za sebe, jestli nejdu za někým, ale když nikoho neviděla, byla zmatená. Podala jsem jí ruku a potřásla si s její.

„Ahoj… já… já jsem Alice a ty jsi nejspíše Bella, že?“ Chvilku stála zmateně a pak zareagovala.

„Jak to, že znáš moje jméno?“ zeptala se a tak trochu mě pobídla, abych šla s ní, jen jsem přikývla.

„Prosím tě… Na téhle škole se šíří drby rychlostí blesku a tak není divu, že tohle vím, protože ty jsi dnešní drb číslo jedna a myslím si, že dnes budeš i ve školních novinách, ale varuju tě, i kdybys před nimi utíkala kvůli tomu, že se nechceš nechat vyfotit, stejně máš fotku ve školním spisu, takže to máš na dnešek a možná ještě na pár dní spočítaný. Ale neboj, za chvíli už ani nebudou vědět, že existuješ… to mi věř.“

„Aha,“ řekla jen a já věděla, že neví, co má za další hodinu. Taky se mi to potvrdilo, když něco chtěla vytáhnout z tašky. Nůž to asi nebude, řekla jsem si pro sebe, tak aby to neslyšela.

„Máš výtvarnou výchovu… stejně tak, jako já. Pojď, za chvíli bude zvonit a popravdě nechci, aby tě někdo z mých příbuzných viděl se mnou… z osobních důvodů.“ Viděla jsem, že to jí tak trošku zasáhlo do srdce, které jsem já neměla, ale v hloubi duše jsem věděla, že jednou budeme skvělé kamarádky. Snad.

Když nám výtvarná výchova skončila, nabídla jsem se, že ji doprovodím na další hodinu, i když mám jinou hodinu, než ona. Během cesty mi vyprávěla o svých rodičích, jak zemřeli.

„Ach Bello, je mi to tak strašně líto, přijmi mou upřímnou soustrast,“ řekla jsem a viděla jsem, jak brečí. Chudák holka, tak mladá a už přišla o rodiče. Najednou se na mě vrhla a pevně mě objala. Na chvíli jsem ztuhla, tak krásně voněla, ale překonala jsem to a objala ji ještě více, asi si toho tak trochu všimla, ale nevadilo jí to. Měla jsem vizi. (Edward vidí mě a Bellu, jak se objímáme… Právě za tři, dva, jedna.)

„Ach ne.“ Vykřikla jsem.

„Edwarde?“ Tohle jsem nečekala, teda aspoň ne dneska. Chtěla jsem jim to říct… dneska. Ale až na to bude správná chvíle. A tohle rozhodně dobrá chvíle nebyla. V Edwardovi to začalo pěnit, nemusela jsem umět číst myšlenky, abych to zjistila.

„Co to tady děláš?“ řekl a blížil se k nám. (Tady ne Edwarde. Ne před Bellou. Pozná, o kom se bavíme, není tak blbá.)

„Jak jsi mohla? Říkal jsem ti… říkali jsme ti, že se k… ní nemáš přibližovat, ale stejně si to porušila, jako vždy.“

(Ty idiote, jestli mě teď slyšíš… a já vím, že ano… tak bys měl mluvit trošičku potichu, protože Bella tě slyší.)

„Ale já nemohla… jen tak nečinně přihlížet,“ řekla jsem a cítila jsem, jak mě moje oči zrazují. To se mi stává vždy, když mám žízeň. Vím, že mám teď oči černé a… ne zlatohnědé, ale Edward si toho nevšímal.

„Mohla… ale neudělala,“ řekl a pak šel a neměl v plánu zastavit se.

„Edwarde… Edwarde,“ křičela jsem, ale dělal, že mě neslyší.

(Jsi pěkný blbec. Stejně máte společnou biologii a volné místo je jenom u tebe.) Pak se otočil, vyplázl na mě jazyk a šel zase v klidu dál. A teď jak to vysvětlit Belle. Ne já to vysvětlovat Belle nebudu. Ať si to hoch vysvětluje sám.

„Kdo to byl? A proč na tebe křičel?“ Neudržela Bella svou pusu.

„To byl můj bratr,“ vypustila jsem z pusy nevrle a ještě jsem dodala: „je to takový… takový,“ nemohla jsem nic vymyslet, napadalo mě tolik sprostých slov.

„Debil?“ dořekla větu Bella.

„Ano… Ano, to je.

(Doufám, že mě Edwarde, slyšíš.) Pak jsem ji dovedla ke třídě.

„Tak… Tady je učebna biologie.“

(Idiote, idiote, idiote.)

„Asi s ním budeš muset sedět… bohužel.“

„Neboj, na mě si nepřijde.“ Uklidnila mě.

„Hlavně se nenech vytočit tím, že bude sedět až na kraji lavice od tebe. Tohle dělá… každému. Uvidíme se na chemii. Pa,“ řekla jsem a ještě jsem na ni zamávala.

„Pa,“ řekla smutně a šla do třídy.

(Jestli jí Edwarde, něco uděláš, tak si mě doma nepřej.) Poslala jsem ještě Edwardovi v myšlenkách a pak jsem šla na hodinu.

Edward:

Vešla pomalu do třídy a sedla si vedle mě.

„Ahoj já jsem Edward. Ty budeš nejspíš Bella, že?“ Její tělo se napnulo a po chvíli se na mě otočila. Mračila se.

„Jo, jsem. Ale říkej mi Isabello, Bello mi můžou říkat jenom mí přátelé, což ty rozhodně nejsi.“

„Ublížil jsem ti nějak?“ zeptal jsem se, vždyť jsem ji jen pozdravil.

„Ano,“ řekla mi a otočila se směrem, odkud přicházela učitelka.

„A jak prosím tě?“ zeptal jsem se s udiveným, ale tichým hlasem, protože učitelka už říkala svůj výklad.

„Neublížil jsi mně, ale Alice. Co měla znamenat ta hádka na chodbě? Vy jste se bavili o mně a já nechápu, co jsem tobě a tvé rodině udělala, tak hrozného, že nechcete, abych se s vámi skamarádila? Já už vím… ne… vlastně nevím, protože jsem se s vámi ještě nesetkala. Přijela jsem teprve včera a vy už víte, kdo jsem, odkud jsem, co jsem v životě dělala a proč jsem se sem vlastně přistěhovala? Ne… nevíte nic o mě a Lucasovi. Buďto je chyba nebo v tobě. Tak v kom? Protože bych to opravdu ráda věděla, když už se kvůli mně hádají dva sourozenci. Udělala jsem něco špatně? Přišla jsem sem jenom proto, abych našla rodinu Cullenů a zeptala se jich na pár otázek, ale jediné, co se tady tak dozvím je, že ještě než jsem přijela, tak jsem ublížila jedné rodině a ani nevím, co jsem jim udělala. Co to tady plácám. Já se ti přeci nebudu zpovídat ze svých pocitů. Víš co? Zapomeň na to, jako bych nic neřekla,“ řekla a otočila se. Po zbytek hodině byla zticha a já věděl, že jí aspoň musím říct něco, aby si nemyslela, že za to, že se s ní já a moje rodina nesmíme setkat, nesmí… ona. Sakra… proč jí nemůžu číst myšlenky? A vůbec mi nevoní. Jak to? Je upír? Ne… to by se chovala úplně jinak, ale jak je to teda možné?

„To ne. Není to v tobě. Je to ve mně a hlavně tím, čím jsem. Čím jsem se stal. Čím jsem. A čím budu.“ Zazvonilo a já viděk, jak se sklopenou hlavou odchází ze třídy. Takže moje poslední věta moc nezabrala. Neutěšila ji. Ach bože. Je tak nádherná. Kdybych tak viděl aspoň její úsměv. Ale vím, že ten teď dlouho neuvidím. Vlastně jsem jí potvrdil to, čeho se nejvíce obávala. Že moje rodina nemá v úmyslu se s ní setkat, či vůbec ji poznat do hloubky její neuvěřitelné lidské duše.

4.kapitola - 6.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední chvíle útěku - 5. kapitola: