Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední chvíle útěku - 4. kapitola

11.12.2009 (16:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2651×

4. kapitola - První setkání

„A… děkuju… za všechno,“ řekla jsem a v hlavě měla úplný zmatek.

„Neděkuj… je to moje povinnost,“ řekl hrdě a koutky úst mu popotahovaly směrem nahoru.

„O jaké povinnosti to tady mluvíš?“ Udivila jsem se a Lucas se začal smát.

„O povinnosti bratra, my bratři máme určité povinnosti k malým sestřičkám, které jsou ještě nezkušené, aby tuto povinnost vykonávaly.“

„Jo jasně.“ Ušklíbla jsem se a běžela do domů.

„Já tě chytím a pak něco uvidíš,“ řekl pobaveně.

„Tím bych si nebyla tak jistá,“ křičela jsem z domu. Pár minut jsme se ještě honili.

„Mám tě a už tě nepustím,“ křičel na celý dům. Pak se zarazil.

„Kde jsou všechny ty krabice?“ řekl vyděšeně, asi si myslel, že je někdo ukradl nebo co.

„To já… to já jsem se uklidila,“ řekla jsem pyšně.

„To ty… páni. Propouštím tě,“ řekl rozhodně.

„A proč ses takto rozhodl?“ zeptala jsem se s úšklebkem.

„No, protože si pro mě něco udělala,“ řekl zklamaně.

„A co prosím tě?“ A tvářila se udiveně.

„Netvař se tak! Ty moc dobře víš, o čem mluvím.“ A byl už pěkně rozzlobený.

„Myslíš ty krabice?“ Udivila jsem se a šla jsem si dát do kabelky peněženku. Mobil a klíčky od domu, abych je pak nemusela hledat.

„Jo, myslím,“ řekl a tvářil se normálně.

„Ale vždyť to nic nebylo jen pár krabic. No jo, jestli je chceš vybalovat, tak já ty věci dám zpátky.“ Začala jsem se smát. Lucas se zamračil, ale pak se usmál. Pak najednou jeho tvář zkameněla a on vykřikl.

„Panebože. Víš kolik je hodin?“ A koukl se na hodiny, které byly pověšeny na stěně v našem obýváku.

„No jo, úplně jsem na čas zapomněla.“ Vyběhla jsem z domu, stihla jsem si ještě vzít bundu a kabelku a v níž jsem měla připravené věci.

„Počkej, zapomněla sis u mě klíčky od mého auta, do školy je to 3 km daleko. Pěšky bys to už vůbec nestihla.“ A začal se smát. Vytrhla jsem mu nervózně klíčky z jeho ruky a razila si to k autu. Nastartovala jsem motor auta, pokud by se tomu dalo tak říkat, protože jsem nic neslyšela, jenom štěrk, když jsem projížděla příjezdovou cestou. Ještě než jsem jela z našeho domova do školy, zkontrolovala jsem si, jestli mám svůj řidičský průkaz. A pak, když byla kontrola v pořádku, tak jsem jela směrem ke škole. Naštěstí škola nebyla daleko, pro toho kdo měla auta, pro toho kdo auto neměl, musela být tahle cesta tam a zpátky tři kilometry pěkná otrava. Všimla jsem si, že mezi Lucasiným autem a všemi těmi ostatními auty na parkovišti je patřičný rozdíl. Všechna auta byla stará, kromě jednoho stříbrného auta hned vedle mě. Když jsem vystoupila z auta, uvědomila jsem si, že se na mě všichni koukají, jako kdybych byla mimozemšťan. Jako kdybych byla poslední žena na planetě. Jenom jedna holka se na mě dívala, jako na vraha, který zabil její milovanou rodinu a otřáslo to s ní tak, že se chystá k pomstě a nečeká na to, až vraha policisté dopadnou a pak si odsedí deset let vězení. Ne, ona má totiž v plánu něco velkolepějšího. Ona má v plánu vzít nůž z kuchyně a dát vrahovi ten nůž do zad. Hlasitě jsem polkla. Na to se zvedla ze své pozice, škodolibě se usmála a odešla do školy. Kancelář nebylo snadné najít, ale našla jsem ji. Kancelář je totiž jediná malá budova, která má světle bílou fasádu. Když jsem vešla do kanceláře, viděla jsem, že je vymalována do světle tyrkysové barvy, až z toho lítal mráz po zádech, protože tyrkysová, je jak známo studená barva, a proto je tady taková zima.

„Dobrý den slečno Swanová. Posaďte se tady u nás a já se zatím podívám, kam jsem dala pro Vás všechny materiály, které budete potřebovat tento první den v naší škole,“ řekla osoba, která seděla na malé židličce s velkými kolečky za pultem a prohrabovala se velkým stohem papírů. Byla střední postavy a měla rudě zrzavé vlasy, které jí splývaly s její světlou barvou pleti. Její barva očí byla modrá, i když jsem tam viděla i matné záblesky červené. Měla na sobě fialové šaty a pod nimi legíny, které jí zvýrazňovaly její hubenost, která byla až nereálná. Najednou ji něco spadlo na zem a než si toho všimla, tak to zvedla mladá, drobounká dívenka a řekla „Tady máte. Spadl Vám papír od soudu… a přeju Vám, ať uspějete… u toho soudu.“

„Jak víte…“ Ale než to stačila doříct, dívka byla i se svým sebejistým hlasem pryč.

„No nic… to je jedno. Bello? Tady jste, tady máte plánek školy a rozvrh vašich prvních hodin… tu první už asi nestihnete. Snad se Vám u nás bude líbit, drahoušku.“ Pomalu jsem odcházela z kanceláře a všimla si té dívky, co tak rychle utekla, jak baletka z kanceláře, jak se na mě dívá a jde směrem ke mně. Otočila jsem se dozadu a podívala se, jestli za mnou třeba nikdo nestojí a ona si to nemířila přímo k němu a ne ke mně. Jenomže jsem se pletla a ona ke mně natáhla ruku a potřásla mojí rukou svojí.

„ Ahoj… já… já jsem Alice a ty jsi nejspíše Bella, že?“ řekla drobounká dívka, která teď mojí ruku pustila, když viděla, jak se mi celá klepe nervozitou. Měla na sobě krásné hnědé šaty, černé paleto, černé legíny a černé balerínky. Ve svých hnědých vlasech měla černou stužku, která zvýrazňovala její nakrátko ostříhané vlasy.

„Jak to, že znáš moje jméno?“ zeptala jsem se a ona s přesností odpověděla.

„Prosím tě… na téhle škole se šíří drby rychlostí blesku a tak není divu, že tohle vím, protože ty jsi dnešní drb číslo jedna a myslím si, že dnes budeš i ve školních novinách, ale varuju tě, i kdybys před nimi utíkala kvůli tomu, že se nechceš nechat vyfotit, stejně máš fotku ve školním spisu, takže to máš na dnešek a možná ještě na pár dní spočítaný. Ale neboj, za chvíli už ani nebudou vědět, že existuješ… to mi věř.“

„Aha,“ řekla jsem zklamaným hlasem a chtěl jsem se kouknout na rozvrh, než jsem, ale stačila vyndat rozvrh ze své tašky, tak mi Alice řekla, „Máš výtvarnou výchovu… stejně tak, jako já. Pojď, za chvíli bude zvonit a popravdě nechci, aby tě někdo z mých příbuzných viděl se mnou… z osobních důvodů.“ Chvilku jsem se na ni koukala a přemýšlela, co jsem udělala tak strašného, že její rodina nemá v úmyslu mě v její přítomnosti ani zahlédnout.

Po výtvarné výchově jsem si s Alice povídala o mých rodičích, jak zemřeli a že mám bratra Lucase, který chodí na vysokou.

„Ach Bello, je mi to tak strašně líto, přijmi mou upřímnou soustrast,“řekla mi a já ucítila slzy, jak si hledají cestičku po mé tváři. Ani nevím, co mě to popadlo, ale vrhla jsem se na ni a pevně ji objala. Nejdříve ztuhla, jako bych jí odpuzovala, ale pak se ke mně přitiskla ještě víc, skoro mě umačkala. Vypadala tak křehounce, ale její síla… Rambo by jí určitě záviděl. To mi věřte.  Pak se odtáhla a koukala se někam… do neznáma.

„Ach ne,“ řekla a otočila se. Otočila jsem se taky, abych viděla, co ji tak vylekalo.

„Edwarde?“ řekla a ve tváři se jí měnil výraz překvapeného štěněte na polekané štěně. Bála se ho. Kdo to vlastně je? Dělá jí něco? Co provedla? Jsem zmatená. Kdo je to?

„Co to tady děláš?“ řekl zhnuseně a koukl se na mě, jako bych byla nějaká špína. Pomalu šel k nám a já viděla jeho obličej. Jeho obličej byl rozzuřený, ale i tak… byl nádherný. Co to tady plácám, i kdyby byl sebevíc krásný, stejně teď budu na straně Alice a ne … Edwarda.

„Jak jsi mohla? Říkal jsem ti… říkali jsme ti, že se k… ní nemáš přibližovat, ale stejně si to porušila, jako vždy,“ řekl a při slovu „k ní“ koukal na mě. Myslel mě? Co proti mně má?

„Ale já nemohla… jen tak nečinně přihlížet,“ řekla a vypadalo to, jako by mu chtěla dát pěstí.

„Mohla… ale neudělala,“ řekl a pak šel stejnou cestou, kterou půjdeme taky, když budeme chtít na moji hodinu. Alice pak na něj ještě křičela: „Edwarde… Edwarde.“ Dělal, že jí neslyší.

Pak se ale otočil, vyplázl na ní jazyk, jako malé děcko, když dokazuje svojí matce, že mu je jedno, co mu říká a pak se zase otočil a šel dál.

„Kdo to byl? A proč na tebe křičel?“ řekla jsem rozčíleně

„To byl můj bratr,“ odpověděla a dodala, „Je to takový… takový,“ ale nemohla nic vymyslet.

„Debil?“ Pomohla jsem jí.

„Ano… Ano, to je,“ řekla naštvaně a pomalu šla, aby mě dovedla do učebny.

„Tak… Tady je učebna biologie,“ řekla, zamávala mi a pak šla.

Šla jsem  do učebny biologie a viděla to svoje osudné místo, vedle Edwarda.

3.kapitola - 5.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední chvíle útěku - 4. kapitola: