Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední chvíle útěku - 20. kapitola

16.11.2010 (10:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2694×

20. kapitola – Budu si to přát

Otevřela jsem oči a cítila v sobě novou sílu. Stále jsem cítila v ruce diamant a v druhé ruce ruku Alice.

„Už se probírá,“ řekla Alice.

„Vím… vůbec jí to nebolelo,“ šeptal Edward.

„Já tě i tak slyším, Edwarde,“ šeptla jsem a a zvedla se takovou rychlostí, že jsem se až podivila, jak jsem rychlá. Rozběhla jsem se a zase se vrátila k Edwardovi. Ta rychlost byla impozantní.

„Taky si myslím,“ řekl Edward a usmál se na mě. Ty se už na mě nezlobíš? Zakroutil hlavou do leva a pak do prava.

„Už ti jde číst mé myšlenky.“ Přikývl. Usmála jsem se a dala mu pusu. Musela jsem to udělat.

„Já vím,“ řekl. Miluju tě.

„Já vím,“ řekl znova. Víš, že jsi otravný, když neumíš odpovědět jinak, než já vím?

„Já vím,“ řekl potřetí. Bouchla jsme mu do hrudi. Vážně vtipný.

„Já vím,“ řekl.

„Alice, vypneš to rádio? Nejspíš se zaseklo,“ zasmála se a zamkla Edwardovi pusu. Odhodila klíč a objala mě.

„Jdeme? Edward asi někam šel,“ řekla Alice a já jsem se zasmála. Celé týdny jsme promýšleli, jak uskutečníme plán Volterra.

„Stráží tam každé dveře. Dostat se tam je hračka, ale dostat se zpátky je těžký,“ řekla Jane a usoudili jsme, že jediný nápad, jak se tam dostat, je na vlastní pozvání. Svoji schopnost jsem objevila po pěti měsících. Celých pět měsíců mě trénovala celá rodina. Musela jsem být novorozená, protože to byla jediná výhoda, kterou jsme měli. Oni žádného novorozeného na hradě neměli. Jen upíry, kteří měli dary, ale s nimi si měla poradit Zira.

„Je to zařízené… čekají nás za dva dny. Je čas vyrazit,“ řekl Carlisle, když vyšel z pracovny. Všechno jsme si sbalili a vyrazili. Celou cestu v autě jsem si pohrávala s ohněm, který jsem si vytvořila.

„Hele, jestli chceš někomu podpálit auto, tak z toho vynechej moje autíčko,“ řekl Emmett a hladil volant.

„Ona to tak nemyslela,“ řekla Rosalie a mrkla spiklenecky na mě.

„Edwarde?“ řekla jsem spiklenecky.

„Ne.“

„Ale jo,“ řekla jsem a svůj prst jsem proměnila v oheň a šáhla na něho.

„Auuu… víš, jak to bolí?“

„Vím, proto to taky dělám, ne?“ Na to se Emmett zasmál.

„Nesměj se, jinak Bellu přinutím, ať ti podpálí auto,“ řekla výhružně Rose.

„Ne, moje zlatíčko ne,“ řekl Emmett a po celou dobu jízdy už radši nic neříkal. Dorazili jsme na letiště a než jsem se nadála, tak jsme byli v letadle. Moc hezké to tam nebylo, i když to byla první třída. Dávali nám nějaké jídlo na podnosech, ale já to odmítla. Řekla jsem jim, ať přinesou prázdné skleničky pro celou moji rodinu. Všichni byli překvapení, když jsem každému podala pytlík se zvířecí krví.

„Tajné zdroje… Alice pomáhala,“ řekla jsem a všichni se na ní podívali. Napila jsem se zvířecí krve a znovu objevila druhý důvod mého života. První byl samozřejmě… Edward. Netrvalo to ani dlouho a byli jsme v Itálii. Teda trvalo to dlouho, ale když jste upír, tak hodiny jsou pro vás něco jako vteřiny. Ukradli jsme si nějaká auta, oblečení a vyrazili jsme. Já měla modré porsche, které mělo vážně krásné sedačky. Hodně pohodlné. Edward si vzal jiné auto, takže jsem měla tohle autíčko jen pro sebe. Ani jsem se nenadála a byli jsme ve Volteře. Ara velmi překvapilo, že přišla i Jane, a že já a Lucas jsme upíři. Víc to ale překvapilo mámu, která, když mě viděla, tak málem zkameněla. Aro ale věděl, že jsme sem nepřišli v míru, a tak si to raději ověřil u Ziry. Zira měla ale štít po nějaké upírce a do své mysli ho nepustila.

„Myslel jste si, že to bude tak snadné?“ plivla mu do očí sliny a vrátila se zpátky k nám do řady.

„Ziro!“ vykřikla trochu mateřsky Esme.

„Proč si to…?“ zeptal se udiveně Aro.

„Demetri,“ řekla jediným slovem Zira na vysvětlenou.

„Rozumím,“ řekl a usmál se, „co vás sem přivádí v takovou dobu?“

„Myslím si, že víš, proč jsme přišli,“ řekla jsem nahlas.

„Ano, vím. Myslíš si, že se ale odtud dostanete živí?“

„Budu si to přát,“ řekla jsem. Otočila jsem se k jednomu upírovi u dveří.

„Bello?“

„Stejně někdo musí začít,“ řekla jsem Edwardovi na vysvětlenou, „miluji tě.“

„Já tebe taky,“ řekl sklesle a připravil se do obranné pozice. Ochraňuj Ziru, všechny nás bude chránit štítem a musí se na to pořádně soustředit. Poslala jsem mu ještě v myšlenkách. Pak už jsem se ale začal soustředit. Začala jsem vytvářet oheň v upírově těle a spálila ho na popel. Aro jen užasle koukal a nevšímal si vůbec toho, že kolem něho poletují členové mé rodiny. Renata ho bránila, ale ji jsem hned zabila. Uviděla jsem, jak proti mně běží Alec a já ucítila velkou bolest. Hned ale bolest přestala a jemu jsem urvala hlavu. Najednou jsem ale uviděla, jak Felix zabíjí mého otce a mou matku.

„Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee,“ vykřikla jsem a sklátila se na zem. Hned jsem ale vstala a vrhla se na něho. Někdo mě ale strhl stranou. Byla to Jane. „Já si to s ním vyřídím. Běž pomoct ostatním!“

„Ne, uděláme to společně. Podej mi ruku a spoj tvou schopnost s mou!“ Přikývla a obě jsme zavřely oči. Cítila jsem, jak se obě naše schopnost proplétají a pak jsem jen otevřela oči a viděla jen popel.

„Dobrá práce,“ řekla a přidala se k ostatním. Hned jsem běžela k tělům svých rodičů. Zkoušela jsem je všemožně uzdravovat. Najednou jsem ucítila, jak mi někdo sahá na ramena.

„Už je příliš pozdě,“ řekl Edward a zvedl mě ze země. Dala jsem si svou tvář na jeho hruď a objala ho svýma rukama. Přišli jsme sem kvůli nim. Měla jsem je zachránit. Měla jsem je nejdříve dostat do bezpečí a až pak měla začít bitva, co jsem to za dceru?

„Nemohla jsi nic udělat,“ řekl a políbil mě na čelo. Najednou jsem za sebou uslyšela smích. Jediný upír, který zůstal v místnosti, byl… Aro.

„Slib mi něco,“ řekl Edward. Cokoliv.

„Ať ho to bolí,“ řekl podrážděně Edward.

„Jane?“ řekla jsem. Přišla ke mně a dala mi svou ruku. Jasper ještě k Arovi přišel a natáhl ruku. Aro mu dal amulet a pak už bylo po všem. Než jsem si něco stačila uvědomit, tak byl mrtvý. Cullenovi se usadili ve Volteře, jenom já jsem musela jít ještě něco udělat… mimo Volterru. Edward šel pochopitelně se mnou. Slíbili jsme Esme, že se určitě zastavíme, a že to nebude trvat tak dlouho. Vrátíme se brzy, ale předtím ještě musím něco udělat.

„Kde to jsme?“ Zeptal se Edward.

„V Anchorage… tady jsem vyrůstala,“ řekla jsem a šla dál. Zastavila jsem se u malého jezírka a pozorovala ho. Najednou jsem uslyšela šustění. Edward se napřímil do obranné pozice, ale já ho zastavila rukou.

„Mami?“ řekla jsem do prázdna. Najednou jsem uviděla mámu a hnala se za ní. Objala jsem ji.

„Jak to?“ zeptal se Edward.

„Máma ovládá čas. Věděla jsem, že musela tak trochu předpovídat svoji smrt. Tipla jsem si, na jaké místo by tak asi šla a nejspíš jsem uhodla.“

„Jsi upírka?“ řekla udiveně máma.

„Ano… mám tě ráda, mami. Budeš mi chybět,“ řekla jsem a znovu ji objala.

„Ten amulet ničit nemusíš… nejspíš ho zničím sama, což znamená, že až se vrátím…“

„Já vím, co to znamená,“ řekla jsem.

„Mám tě ráda.“

„Já tebe taky, mami,“ dala jsem jí pusu na čelo a pak zmizela. Edward se na to s podivem koukal.

„Naše rodina je plná divných věcí, začni si zvykat,“ řekla jsem a dala mu pusu. Amulet jsem si dala kolem krku a šla zpátky k autu. Jedno vím nejistě. I když jsou mí rodiče mrtví, tak je stejně cítím. Jako by byli se mnou a dávali na mě pozor.

19.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední chvíle útěku - 20. kapitola: