Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední chvíle útěku - 18. kapitola

13.11.2010 (20:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1960×

18. kapitola – Zabiješ mě?

Přiblížil se ke mně, chtěl mi proříznout svými špičáky mé hrdlo, ale nic se nedělo. Samozřejmě, že se nic nedělo.

„Něco se stalo?“ zeptala jsem se ho, ale než se mě stačil zeptat, tak jsem ho odhodila tak, aby neponičil nábytek.

„Jak to, že…“

„Jak to, že jsi mě nezabil? Dokážu se rychle uzdravovat… přes deset let jsem se učila tohle ovládat. Teď už mě nikdo neprobodne… nic mě neprobodne. Proč mě chceš zabít? A co by na to řekla tvoje milovaná Zira?“

„To není tvoje věc.“

„Ale je, když jsem ta, která měla být zabita. Kdo tě poslal? Nebo bych se spíš měla zeptat, proč mě chceš zabít? Protože vím, kdo tě poslal,“ řekla jsem a šla do kuchyně.

„Jak ty víš o Arovi? Víš naše tajemství. Sice tě nemůžu zabít, ale můžu tě unést,“ řekl a zasmál se.

„To bych, být tebou, nedělala. Za minutu jsou totiž tady. Chci se jen na něco zeptat. Miluješ Ziru nebo ne?“ zeptala jsem se a uviděla zlobu v jeho očích.

„Ne.“

„Myslela jsem si to. Nebudu jim nic říkat, pokud okamžitě nezmizíš,“ řekla jsem a hned na to ucítila silný poryv větru. Byl pryč. Zira se vrátila a nemohla uvěřit, že je pryč. Nejspíš ale věděla, co se děje a tak to nechala být a šla znovu na lov. Hned po vydatné večeři, která byla vynikající, jsem se šla osprchovat. Po pár neúspěších, které dopadly katastrofálně, kdy mi Esme připravovala večeři, jsem se kormidla ujala a radši si něco uvařila sama, protože kdybych čekala ještě další hodinu, tak bych to už nevydržela. Esme se zapřísáhla, že dokud nepřečte všechny kuchařky v domě, tak do kuchyně nepáchne. Když jí ale Edward řekl, že žádné kuchařky v domě nemáme a že v tom případě přijdu o život po prvním soustu, tak vzala Esme kuchařku z tašky, kterou přinesla z nákupu a praštila ho s ní o hlavu. Musela jsem se té blízké vzpomínce zasmát. Vodu jsem si dala na vařící a v tu chvíli do koupelny někdo přišel, než jsem ale mohla vypnout vodu a vzít si ručník, tak do sprchy přišel nahý Edward a usmál se.

„Edwarde?“ řekla jsem vyjeveně.

„Ano?“ řekl a pousmál se.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se ho a nadzvedla obočí. Cítila jsem, jak mi vařící voda morduje mou pokožku.

„Co by? Jdu se umýt,“ řekl, jako by to byla samozřejmost. Koukl se na moji pokožku a viděl, jak mi kape krev na podlahu sprchy.

„Promiň,“ řekla jsem a chystala se vyjít pryč ze sprchy. Zadržel mě a zatáhl zpátky,

„Nemusíš se mi omlouvat… já se nekoukám na tu krev, ale… tebe to nebolí?“ zeptal se a bolestně se na mě podíval.

„Bolí, ale když vím, že to za chvíli přestane, tak mi to nevadí. Bolest je můj denní chleba, Edwarde. Nemusíš se o mě už bát. Nic mě už neohrozí kromě vody. Vařící Voda je jediná věc, která mi může ublížit a možná i diamant, pokud je silnější než tvoje zuby, protože s diamantem jsem se do styku nedostala. Promiň, že jsem ti zdrhla, ale nějak jsem vycítila, že tvé rodině ubližuji… tím, že jsem člověk a monstrum zároveň. Jsme monstrum… nikdo mě nezabije… zkoušela jsem už všechno. Srazilo mě auto, vlak… taky jsem se snažila utopit, opít… rozřezala jsem si snad polovinu svých orgánů, ale pokaždé, když jsem se chtěla dostat do srdce, tak se všechno zacelilo. Zkoušela jsem toho na sobě tolik, že i pokusní králíci by byli rádi za to, že toho prožívají míň než já za deset let.“

„Proč sis ubližovala?“ zeptal se mě a v jeho očích jsem viděla smutek.

„Proč? Abych se ve tvé příležitosti už nikdy neocitla v nebezpečí. Abys netrpěl.“

„A na to jsi potřebovala deset let?“ zeptal se mě, a kdyby mohl brečet, tak by mu už teď stékaly kapky slz po tváři.

„Ne, ale musela jsem si být jistá. Musela jsem vědět, že když…“ Jenže než jsem mohla cokoliv říci, tak mě umlčel slabým šepotem z jeho úst a pak mě vášnivě políbil.

„Už mě nikdy neopouštěj. To bych totiž podruhé nemohl přežít. Když jsi totiž odjížděla, tak mě to zabolelo mnohem víc, než když tě málem skoro zabila moje sestra. Miluji tě a tohle už mi nikdy nedělej.“

„Dobrá, ale pod jednou podmínkou,“ řekla jsem a on se zatvářil vyjeveně.

„Umyješ mi záda?“ řekla jsem a on se usmál.

„Že se ptáš,“ řekl, vzal žínku a začal mi omývat má záda. Byla jsem tak šťastná. Než jsem si šla ale lehnout, tak mě opustil a do pokoje přišla Jane.

„Co tu děláš?“

„Promiň, že jsem ti sem tak vtrhla, ale Edward říkal, že je to v pořádku,“ řekla a posadila se ke mně na postel. Usmála jsem se.

„No, když to říkal Edward, tak to ho musíš poslechnout. Co potřebuješ?“ zeptala jsem se jí mile.

„Měla bys něco vědět o svých rodičích.“

„Cože? Jak ty můžeš něco vědět o mých rodičích?“

„No, já jsem je totiž viděla… ve Volteře. Oni nejsou mrtví. Byl to jednoduchý plán. Vaše rodina se už po generace… stávala upíry. Ty máš ale schopnosti, i když nejsi upír, že? To je tím, že ve vašich tělech koluje zvláštní krev… velmi vzácná. Pokud tuto moc ještě posílíte a stanete se upíry, tak vás nic nezastaví. Ta zvláštní krev pochází z matčiny strany… od tvé matky. Jenže tvůj otec ji nechtěl ztratit a tak šel s ní. Tvoji rodiče pro vás ale nic takového nechtěli. Chtěli, abyste žili normální život. Proto se s Arem domluvili, že mu budou sloužit, pokud vás nechají na pokoji. Michelle… ta v tom jela od začátku. Pozorně tvoji matku sledovala a podávala informace Arovi. V té době byla ještě člověk. Pak jsme ji ale přeměnili. Měla též zvláštní nadání a Aro jím nechtěl mrhat. Proto museli předstírat, že jsou mrtví, Bello. Víš, proč vyměnili heslo k přístupu do vašeho domu? Proč ho změnili na Cullenovi? Tvoje matka věděla, že vás nemůže nechat bez ochrany. Byla by moc hloupá, kdyby vás tam nechala nepřipravené. Věděla, že byste stejně nebyli v bezpečí. Proto si s Lucasem promluvila o Forks, jelikož tam Cullenovi žili. Věděla, že tam budete oba v bezpečí. Věděla, že Cullenovi nemají stravovací nároky, tak jako jiní upíři. Někdy si vás ale přišli zkontrolovat. Dva roky po pohřbu si vás chtěli přijít zkontrolovat. Jeli na týden pryč, aby vás mohli aspoň vidět, jak spíte. Ale když tvoje matka uviděla, co se stalo z tvého bratra, tak tomu nemohla uvěřit. Proto za ním přišli a vše mu vysvětlili. On jim ale zlomil srdce podruhé, když jim řekl, že jsi pryč. Nemohli se přes to přenést, ale vrátili se zpět do Volterry a nikomu o tom neříkali… kromě mě. S Rennée jsem se o tom bavila… nikomu jinému to říct nemohla… nikdo nesměl vědět, že Bella už není pod ochranou a že Lucas, který by skvěle zapadl do Arovy sbírky, je upír. Vyslechla jsem ji a řekla, že jí pomůžu. Musela jsem totiž jít do Forks a ujistit Ara, že Lucas stále není upír. Jenže když jsem tvého bratra spatřila, tak jsem se do něho zamilovala. Pravda, je starší než já, ale on miluje mě a já miluju jeho a… od té doby jsem s Cullenovými. Do Volterry jsem se už nikdy nevrátila… mám i jiné stravovací návyky a jsem v tom lepší, než Jasper. Víš, roztrhlo se peklo jen tím, že jsem odešla od Ara. Byla jsem pro něho něco jako klenot a…“

„Počkat. A co máma… říkala jsi, že má zvláštní krev. Tak proč nepoužije svou schopnost a nevypadne odtamtud?“ zeptala jsem se.

„Nemůže. Její schopnost je spojována s jistým, amuletem, který si Aro obstaral. V tom amuletu je krev jejího rodu… tvoje krev… její krev… Lucasova krev… nevím, jak to mám vysvětlit… prostě… když z toho amuletu vykape všechnu krev pryč, tak tvoje matka a celá její rodina zemře. Tvoje matka neví, kde ho schovává, ale pravděpodobně někde u sebe. Já vím, že je to divné, ale…“

„Můj život je jenom o divných věcech,“ řekla jsem a Jane se usmála.

„To znamená, že… co má má matka za schopnost?“

„Ovládat čas… velmi silná schopnost a taky pro lidstvo zcela nebezpečná…může tím zabít i miliony nevinných.“

„Aha… v tom případě musíme jít do Volterry, zabít všechny, kdo se nám postaví do cesty, najít ten amulet a osvobodit mamku a otce.“

„Jdu do toho s tebou, švagrová,“ řekla Jane a odešla z pokoje. Musela jsem se ale prospat, než to ráno řeknu Edwardovi. Zachumlala jsem se pěkně do peřin a rychle usnula.

17.kapitola - 19.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední chvíle útěku - 18. kapitola: