Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední chvíle útěku - 10. kapitola

06.06.2010 (22:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2671×

10. kapitola – Neboj se, já tě neopustím.

Bella:

Po tom, co mi jeho rodina vše vysvětlila, jsem jela domů. Edward mě sice chtěl odvézt, ale já řekla, že kdyby ho viděl Lucas, tak by asi zešílel. Pravdou ale bylo, že jsem potřebovala chvilku být sama. Tenhle den se toho stalo tolik a já nevěděla, co si o tom mám všem myslet. Milovala jsem ho. Byla to láska na první pohled jak z jeho strany, tak i z mé, ale potřebovala jsem si vše projít hlavou. Myslím si, že asi poznal, proč s ním nechci jet autem, ale chápal to. Musí mi dát chvilku času. Dojela jsem k našemu domovu, otevřela bránu a vjela do garáže. Vystoupila jsem z auta, vzala si tašku ze sedadla spolujezdce a koukla se na hodinky. Bylo sedm a já věděla, že budu mít obrovský průšvih, ale nebyl. Pozdravila jsem rychle Lucase a chtěla jít nahoru, ale Lucas mě zastavil.

„Já nebudu jako tvůj táta nebo máma. Za chvíli ti bude osmnáct, můžeš si dělat, co chceš. Jen bych chtěl aspoň vědět, dokdy budeš venku a odpověď typu, že budeš doma ve tři hodiny ráno, mi nevadí, jen to chci vědět ano? Nejsem naštvaný, jen jsem to auto dneska potřeboval, ale to nevadí,“ řekl a usmál se na mě. Políbila jsem svého bratříčka na tvář.

„Už ho ani nebudu potřebovat. Mám totiž super odvoz,“ řekla jsem a usmála se na něho, pak jsem šla po schodech do svého pokoje.

„Ona už má kluka? To je neuvěřitelné. Dobrá práce sestřičko,“ řekl a šel se dívat na televizi. Vešla jsem do pokoje a uviděla Edwarda.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho a sedla si na postel k němu.

„Potřeboval jsem vědět, že jsi v pořádku a neodstěhovala se někam pryč. Máš krásný pokoj a ty skříně. Alice tě rozmačká jako pomeranč, až to uvidí,“ řekl. V jeho obličeji bylo tolik smutku. Myslel si, že ho opustím, ale to já neměla jaksi v plánu.

„Ty si myslíš, že bych tě opustila? Neboj se, já tě neopustím. Miluji tě a na tom se nic nezmění, vzpomínáš?“ zeptala jsem se ho a políbila ho na rty.

„Vzpomínám, ale nevěřím ti to,“ řekl a odvrátil se ode mě. Pak šel k oknu a chtěl zmizet, ale já předstoupila před okno a zavřela ho.

„Neopustím tě, pro někoho by to byl jistě šok, ale pro mě ne. To že jsi upír, mi nevadí. Přečti mi myšlenky, a pak uvidíš,“ řekla jsem a on se začal smát.

„Já ti nemůžu přečíst myšlenky, Bello. Můžu ti přečíst myšlenky jedině, když spíš. Když spíš, tak si rekapituluješ celý svůj den, proto jsem to risknul a políbil tě, jelikož sis to přála, ale teď potom, co jsem ti řekl svoje tajemství, nevím, jak na tom jsem,“ řekl a já celá zrudla. On mi pohladil tvář svojí rukou, která byla studená jako sníh na Antarktidě. Příjemně chladila můj obličej.  Hladil celý můj obličej. Lehla jsem si do postele a usnula ani nevím, jak se mi to povedlo. Probudila jsem se na své posteli a před sebou viděla na posteli ještě jednu osobu. Osoba na posteli se na mě usmála a políbila mě na pusu, ale já znova zrudla, když jsem zjistila, že mi přečetl moje myšlenky. Znova.

„Už mi věříš?“ zeptala jsem se ho a zrudla ještě víc než předtím.

„Věřím. Já jsem ti věřil, ale chtěl jsem ti znova přečíst myšlenky,“ řekl a já zrudla, ale z rozzuření. Vzala jsem ze skříně látku a začala šít.

„Ty si šiješ oblečení?“ zeptal se mě a sedl si na pohovku v pokoji. Byla jsem rychlá. Tu práci jsem začala již dříve v Anchorage, ale nedokončila jsem ji. Byly to zelené šaty. Šla jsem do kabinky, kterou jsem tu měla a vzala si je na sebe. Vyšla jsem z kabinky a vzala si zelené boty a žlutou šálu. Šla jsem dolů a vzala si kabát a kabelku. Nasedla si do auta a vyjekla, jelikož tam byl Edward.

„Kam jedeš?“ zeptal se mě. Já dala klíčky do zapalování. Motor nastartoval, ale já neodjela. Vzala si do ruky mobil a napsala Lucasovi zprávu, že přijedu až pozdě večer. Pak jsem se rozjela pryč z města. Najednou jsem ve zpětném zrcátku viděla Alice, jak běží za autem a hrozně jsem se vylekala. Šlápla zbrkle na brzdu a koukla se na zadní sedadlo, kde už seděla.

„Co tady děláš, Alice? Pořádně si mě vylekala. Co potřebuješ?“ zeptala jsem se jí.

„Ty jdeš na nákupy beze mě a šiješ si oblečení beze mě. Jsem tvoje kamarádka, nebo ne?“ zeptala se mě a já se začala smát. Šlápla jsem na pedál a ujížděla po silnici 210 km/h.

„Nechceš trochu zpomalit?“ zeptal se mě Edward a byl hodně nervózní.

„Jsi moje kamarádka, Alice. Já miluji rychlou jízdu, Edwarde. Alespoň něco máme společného,“ řekla jsem a políbila ho. Vystoupila jsem až na letišti. Šla jsem ke dveřím pro zaměstnance.

„Ahoj, Henry. Je už tryskáč připravený?“

„Ano. Už je. Tyhle jsou tady s tebou?“ zeptal se mě a já jen políbila Edwarda a objala Alice.

„Ano. Ty jsou tu se mnou, Henry,“ řekla jsem a šla jsem chodbou. Edward byl unešený. Na konci chodby mi Peter otevřel dveře a já viděla zase sluneční světlo. Natáhla jsem ruku a na ní mi dal Peter dva pláště, dvoje rukavice, jednu šálu a jednu kšiltovku.

„Tady máte. Je slunečný den, takže tady máte,“ řekla jsem a šla dál, oni si to všechno oblékli.

„Ty máš svůj vlastní tryskáč?“ zeptala se mě Alice a na hlavě měla kšiltovku.

„Počkat. Ty máš kšiltovku? Tak co potom má Edward?“ zeptala jsem se, ale ani jsem se nemusela ptát, protože jsem se otočila a hned jak jsem ho uviděla, jsem se začala hlasitě smát. Vypadal jako moje babička.

„Stařenko? Sluší ti to, Edwarde,“ řekla jsem mu a on se na mě jenom mračil. Vytáhla jsem z kabelky ještě jednu kšiltovku a podala mu ji.

„Díky,“ řekl a vyměnil si to. Nastoupila jsem do tryskáče. Sedla jsem si na sedadlo a objednala si nějaké jídlo. Jen takové drobnosti jako krevety, ovoce a mátový sorbet. Edward se na mě jen usmíval.

„Máte volno. Můžete si hrát hry i jíst, co chcete, jen řekněte pilotovi, že letíme do Paříže. Teď jděte! Chci mít soukromí,“ řekla jsem sluhům, oni se jen usmáli a zatáhli závěsy.

„Do Paříže?“ zeptala se mě Alice udiveně a usmála se na Edwarda.

„Prý tě zbožňuje,“ řekl Edward. Seděl hned vedle mě a líbal mě na krku. Najednou jsem slyšela, jak někdo klepe na dveře vzadu. Sluha odhrnul závěsy a chtěl tam jít, ale Edward byl rychlejší.

„Já to vyřídím, Edwarde, myslím, že vím, kdo to je. Sedni si a vy jděte,“ řekla jsem Edwardovi a tomu sluhovi. Šla jsem dozadu a otevřela dveře. Ve dveřích byla Rosalie, Emmet a Jasper.

„Já věděla, že to najdete,“ řekla jsem a Edward se začal společně s Alice hlasitě smát. Všichni, na kterých mi záleží, už byli zde a my jsme mohly vzlétnout. Všichni se pohodlně usadili a já byla nejšťastnější holka pod sluncem.

„Miluji tě,“ řekl Edward a políbil mě.

„Vzadu mám pokoj,“ řekla jsem, a pak už jsme byli v pokoji. Začal mě vášnivě líbat, ale pak jsem si něco uvědomila.

„Kde je Zira? Já jsem se s ní ještě vůbec neseznámila,“ řekla jsem, ale Edward neposlouchal nebo nechtěl, abychom se o tom bavili, ale já chtěla vědět, proč?

„Proč se se mnou o tom nechceš bavit?“ zeptala jsem se ho a sedla si na postel.

„Protože ona není tak přátelská jako ostatní. Byla proti, abychom ti aspoň dali šanci. Nenávidím ji a tak to i zůstane,“ řekl a znovu mě začal líbat, ale já tohle nechtěla slyšet.

„Je to tvoje sestra, proboha. Musím se s ní seznámit, i kdyby mě to mělo stát život,“ řekla jsem. On se zvedl a šel zpátky za ostatními, ale já to takhle nenechám.

„Já jsem s tebou ještě nedomluvila,“ řekla jsem a zadržela ho rukou. Vykroutil se z mé ruky a bylo vidět, že je pořádně naštvaný.

„Až budeme v Paříži, tak budu chtít být chvíli sám,“ řekl a sedl si na sedadlo. Všichni se na nás jen koukali. Jasper na mě chtěl použít svoji moc, ale já ho zastavila svým pohledem.

„Jo. To je skvělé. Ty se zasekneš, když zrovna budeme ve městě lásky? To jsi opravdový kluk, do kterého jsem se zamilovala,“ řekla jsem a šla jsem do pokoje, ale Edward mě zadržel.

„Do upíra. Zamilovala ses do upíra,“ řekl.

„Řvi to tady ještě víc, ať tě všichni slyší. Poslední, co bych chtěla vidět je, jak je tě plné noviny, že konečně našli upíra,“ řekla jsem a šla se rozbrečet do pokoje. Zamkla jsem se tam a za dveřmi jsem slyšela, jak se mě Edward snaží uklidnit.

„Jaspere. Udělej něco,“ nařídil Edward, Jasperovi.

„Promiň, Edwarde, ale ona mi to zakázala,“ řekl a já jsem byla ráda, že Jasper nezměnil moji náladu.

„Bello? Můžu na chvíli?“ Byla to Rosalie. Odemkla jsem dveře, ale za dveřmi nestála Rosalie, ale Edward.

„Zmiz od těch dveří, Edwarde,“ řekla Rosalie a pomocí telekineze ho přemístila pryč ode dveří. Ve vteřině byla v mém pokoji a zamkla dveře, takže se Edward nemohl dostat do pokoje.

„Potřebuji ti něco říct,“ řekla Rosalie a sedla si na postel. Já si sedla k ní a slyšela za dveřmi hlasy, které ale, nepatřily Edwardovi, nýbrž Alice, která vyprávěla Jasperovi, jak se strašně těší do Paříže, že tam bude už po devadesáté deváté. Trošku jsem se usmála a pak se otočila na Rosalie, která začala hovořit.

9.kapitola - 11.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední chvíle útěku - 10. kapitola: