Po pauze tu máme další díl. Snad jste si nemysleli, že všechno bude tak snadné, protože poslední bitva se už blíží a Isabella v tom bude sama. Nebo ne?
22.07.2010 (14:45) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1779×
7.kapitola
„Počkejte na mě tady. Jestli se do druhého dne nevrátím… ale já se vrátím.“ Byli jsme asi 20 kilometrů od Ženevy, kde se mel pravděpodobně skrývat Carlisle. Snažili jsme se kontaktovat co nejvíce přátel. Neměli jsme sice ani ponětí, co děje ve Volteře, ale jisté je, že tam na mě čeká pěkná řádka upírů. Alice taky nic neviděla. Jane vysvětlila, že v hradě drží fokské měniče, protože to upírům zajišťovalo neviditelnost pro stopaře, věštce a podobně obdarované upíry.
„Dávej na sebe pozor!“ prosil Edward a políbil mě. Ještě jsem se vteřinku schovala v jeho náruči a pak se vydala do města. Vypadalo lépe, než ta ubohá vesnička na Sibiři, ale stále to bylo město jako z jiného světa. Kolem dokola bylo obehnáno vysokými hradbami a jediný vchod byl těžkou kovovou bránou. Všude okolo se povalovaly odpadky, mrtvá zvěř a výkaly. Pár hodin jsem počkala schovaná v křoví a sledovala situaci. Dovnitř se dalo dostat jen přes hlídače u brány, jinak ne. Budu muset doufat, že mě pustí, ačkoliv pokud tady Carlisle opravdu žije, lidé poznají, že jsem upír. Rozhodla jsem se zkusit štěstí. Možná je moje modré oči zmatou.
„Kdo jste a co chcete, ženská?!“ křikl na mě muž, vykukující z okýnka v bráně. Riskla jsem to a zvedla svou tvář, kterou jsem ukrývala pod starým pláštěm. Poznala jsem na něm, že poznal moji pravou identitu, ale nebyl si jistý, co si o mě myslet.
„Hledám svého starého přítele. Je to doktor, Carlisle,“ obeznámila jsem ho se svou situací. Jen přichmuřil oči a pak vyštěkl odpověď.
„Tady ho už nesplašíš, pijavice! Zrovna fčera si pro něj přišla ta Volterská koc s celou armádou. Máme štígro, že neměli žízeň, jinak sme si klidně mohli dát věšák!“
„Včera?!“ vykřikla jsem. Ale ne, ne, ne, ne! Já je tam nechala!
„Dyď to povídám!“ To už jsem ale neposlouchala. Obrátila jsem se a utíkala neuvěřitelnou rychlostí zpátky k místu, kde jsem nechala své společníky. Všechno se ale změnilo, když jsem ucítila známý sladký kouř. Ne! Řekni, že to není pravda! Ještě jsem zrychlila, ale nemělo to cenu. Doběhla jsem až na malou mýtinu, kde jsem je nechala – kde teď dohořívaly poslední zbytky ohně. Nezbylo mi nic jiného, než si kleknout do trávy a tiše plakat. Možná mě obloha zase vyslyšela, když se na zem začaly snášet kapičky vody. Stékaly mi po tváři a nahrazovaly slzy, které jsem nemohla ronit pro opětovnou ztrátu lásky. Nikdy jsem nebyla dost silná, abych ho ochránila.
Jak jsem tam seděla a déšť máčel zem, upoutal můj zrak bílý odlesk, který na trávě neměl co dělat. Natáhla jsem k němu ruku a zjistila, že to je malý zmuchlaný papírek. S obrovskou nadějí jsem ho rozevřela.
Bello, žijeme. I Edward. Jane mrtvá. Volterra. Al.
„Děkuju Alice!“ zašeptala jsem. „Zachráním vás!“ Stejně rychle jako se rozpršelo, tak rychle vysvitlo slunce a ozářilo mou kůži. Je živý. Chtělo se mi skákat, ale současně s tím se mě zmocnil i vztek. Je živý, ale to se může změnit. Vyskočila jsem na nohy a vydala se do Volterry. Teď už jsem neputovala tak mrtvě jako před tím, teď mě poháněla vlastní touha spatřit jeho dokonalou tvář, dýchat jeho vůni. Sice mi bylo hrozně líto Jane, zemřela jen kvůli mně, ale utěšovalo mě vědomí, že ji brzy pomstím.
Pohled prozatím neznámé osoby:
Isabella, poháněna touhou, zoufalstvím a zlostí, mířila do samotného sídla upírů. Nezajímaly ji stovky poddaných, které Aro na svou ochranu povolal. Těšila se, až konečně spatří svého Edwarda, kterého věznili v podzemních celách spolu s Alicí a Jasperem. Do každé z jejich cel strčili člověka, čekajíce, až rozum ovládne hlad a touha po krvi. Stejně tak i Cullenovi byli zavřeni v celách s nebohými lidmi. Carlisle se svou ženou Esmé a dvěmi mladšími upíry, kteří se k nim připojili. Rosalie a Emmett. Ti všichni čekali, až přijde záchrana.
Mezitím, nahoře ve hradě, se cvičilo jak nejpilněji se mohlo. Všichni se připravovali na příchod hrozby, které se obávali už celé dva tisíce let. Všichni byli připraveni položit za svého pána život, ale netušili, že už Aro podnikl jisté… kroky. Všechna umělecká díla, včetně Sulpicie, byla převezena do úkrytu v pohoří Himaláj. Aro byl připravený při první zmínce ohrožení odjet i se mnou za svou ženou. Jako jeho nejúčinnější a hlavně poslední z jeho ochránců jsem byl nucen být s ním, ať už šel kamkoliv. Velmi ho zasáhla ztráta mé sestry, Jane, která se přidala ke vzbouřencům a při našem útoku zničila Felixe. Byli jsme nuceni ji zabít.
„Alcu!“ slyšel jsem Heidy, jak na mě volá. „Vyřiď Arovi, že ji zahlédly ve Florencii! Ale ztratila se nám!“
„Buďte ve střehu!“ zavelel jsem a utíkal k Arovi. Je čas se balit.
To jsem ale nevěděl, jak se jí povedlo zmizet zvědům. Nikdo nemohl tušit, že objevila novou moc a už je v hradě.
Autor: AnneCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Poslední bitva 7. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!