Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední bitva 2. kapitola

18.04.2010 (14:30) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2269×

2. kapitola

Nádech a výdech. Dvě naprosto obyčejné činnosti a přes to tak zvláštní. Člověk si nikdy necenní takových samozřejmostí, jako je dýchání. Isabella si však připadala příliš neužitečně. Jako by i tuto obyčejnou věc zapomněla. Hleděla na nebe a zdálo se jí, že je to jen pár minut od chvíle, kdy ji vhodili do temnot. Rozhodně tomu nasvědčovala bolest v hrudi, která se zdála tak čerstvá a přesto jako tisíce let stará. Kolik let uplynulo od chvíle, kdy její láska přestala žít? Sto, dvě stě či tisíc? Cítila, jak ji ta ohromná bolest ve středu hrudi paralyzuje – nedokázala se ani pohnout. Jen bezmocně hleděla na hvězdu, která nesla jeho jméno. Edward. Skutečně někdo takový existoval? Musel, pamatovala si dokonale jeho krásné vlasy, pohled zelených očí či dotyky, polibky. Bylo jí do pláče.

Možná, že se Země nad ní slitovala a nahradila její slzy kapkami deště, které se teď řinuly z jasné oblohy. Přes tu všechnu bolest ale v její hrudi klíčila i jiná touha. Pomsta. To slovo jí znělo v hlavě a nutilo ji ocelové sevření, které ji drželo nehybnou, prolomit. Bála se, že při jediném pohybu se z té bolesti rozsype v prach, ale neuvěřitelná zlost, která se téměř vyrovnala bolesti ji zvedla na bílé nohy tak rychle, že si toho činu ani nevšimla. Překvapeně se podívala před sebe, když zjistila, že není sama.

Přímo před drobnou bílou dívkou se tyčila obrovská masa kostí a chlupů, která byla téměř třikrát větší, než ona. Vlkodlak, to divé zvíře neznající bratra, ucítil pach svého nepřítele. Isabella na něj jen nevěřícně hleděla. Samozřejmě, vlkodlaka už dříve viděla, dokonce ji posílali, aby je hubila, ale nikdy nebyli takoví necivilizovaní. Tento vlk byl šíleně hubený, ale ona věděla, že na síle mu to neubírá. Koutkem oka zahlédla, co zde vlkodlak pohledával. Na zemi, kousek od něj ležela mrtvola mladé ženy, možná tak staré, jako byla ona sama v době přeměny. Co ji ale vyděsilo více, než vlk bylo, jak žena vypadala. Pohublá, místo oblečení jen kožešiny, jako kdyby civilizace zmizela. Co se stalo za tu dobu, kdy spala věčným spánkem?

Vlkodlak se nakrčil k útoku, ale ona nechtěla bojovat. Vztáhla k němu ledově bílou ruku a zašeptala.

„Nedělej to vlku, tvůj čas přijde, ale ne hned.“  A jako zázrakem, to divé zvíře ji poslechlo. Obrátilo se k ní zády a chystalo se k ústupu. Isabella byla sama překvapená. Jako kdyby za ta léta pod zemí získala schopnost promlouvat ke zvířatům. Nenapadlo jí, že v Zemi byla ukrytá tak dlouho, že se síla této planety vtělila do ní. Ale teď už nemyslela na vlka, který byl daleko. Ve své hlavě viděla jasný obraz: zelené oči, které říkaly sbohem. Znovu se jí vybavil on a najednou neexistovalo nic jiného, než pomsta.

Rozešla se neznámo kam, nevědoma pálivé křeče, která jí stahovala krk. Putovala pomalou lidskou rychlostí, došlapovala tak lehce, že ve sněhu nezbyl jediný důkaz, že tudy někdo procházel. Teprve, když se zrána dostala blízko lidským obydlím a ucítila tu vábivou vůni, ty tisíce let bez krve na ni dolehly. Nechtěla zabít člověka. V každém z nich by viděla jeho. Už tenkrát, když zjistila, že se zamilovala, přestala lovit lidi. Rozhodla se vrátit do nedalekého lesa a ulovit si nějaké zvíře.

Ve sněhem zapadnutém lese se ukryla za malou skálu a vyčkávala své oběti. Brzy uslyšela tiché šelmí našlapování, doprovázené lahodnou vůni. Rys Ostrovid s bílou zimní kožešinou přišel blízko k lidskému obydlí, aby našel něco k snědku. Netušil, že on sám se zanedlouho stane jídlem. Isabella bezmyšlenkovitě vyskočila ostrými zuby namířenými přímo na jeho krční tepnu. Ozvalo se zapraskání, jak mu zlomila páteř, aby netrpěl příliš. Teprve sytá se vydala do vesnice.

Byla právě u brány, když se z noci stal den a slunce posvítilo na její kůži. Lidé vybíhali ze svých obydlí a klaněli se krásné jiskřivé bytosti, která jim určitě přišla pomoci. Nikdy neviděli, že tohle slunce dělá s upíry. Oni ani nevěděli, že ten zářivý kotouč na podivně modrém nebi je slunce.

„Dave sono?“ zeptala se vysoko posezeným hlasem. Nikdo jí však nerozuměl až na jednoho stařičkého muže. Jeho matka pocházela z Itálie a naučila ho tuto řeč. Věděl, že se ptá, kde je.

„Questo posto non ha alcun nome, di donna,“ odpověděl jí sekavě, ale i přes to pochopila, co jí odpovídá. Že toto místo nemá jméno. Snažila si vzpomenout, jak se mluví ruskou řečí.

„Come… kudy Italia?“ vypadlo z ní nakonec.

„Nevíme, paní. Ta země je někde daleko na jihu. Ale žijí tam oni,“ promluvil muž svým jazykem. Podle jejího pohledu však pochopil, že mu příliš nerozuměla. „Non sappiamo signora, fino al sud.“

„Grazie,“ poděkovala a obrátila se k odchodu. Musí se dostat dál, tam, kde lidé mluví italsky nebo anglicky. Těmto jazykům rozuměla dobře. Mezi tím, tam daleko na jihu, probíhaly zuřivé přípravy.

Aro si dokázal dobře spojit to ohromující zemětřesení se svou noční můrou. Garda pilně trénovala, pamatovala si ničivou sílu oné upírky. Jen jeden člen gardy nevěděl, co se děje.

„Vaše veličenstvo?“ zeptal se černovlasého strace, který přecházel po místnosti sem a tam a horlivě hledal řešení pro tuto svízelnou situaci. Kdyby jen neposílal Turina na výpravu. Mohl by ho ochránit. Teď ale byl mrtev a proti němu stála velká hrozba. Při vyrušení se zastavil a zkoumavě pohlédl na zrzavého chlapce. Náhle ho napadalo řešení. Kdyby ho zabila ona a ne on, neměla by důvod ho zničit. Je to už dva tisíce let a navíc, on už nemá ty zelené oči. Je jiný.

„Edwarde,“ zasmál se Aro. „Pamatuješ si něco před svou přeměnou?“ zeptal se ho pro jistotu.

„Ne, pane.“ Neřekl pravdu. V jeho paměti stále viděl krásnou dívku. Neznal její jméno, ale věděl, že ji musí najít.

„Tak dobře. Před tvou přeměnou zde byla jedna upírka. Spáchala těžký zločin a byla potrestána. Teď se ale probudila zpět k životu. Jediný, kdo ji dokáže porazit, jsi ty. Zvládneš to Edwarde?

„Jistě, pane, donesu vám její srdce na talíři!“ zašeptal Edward nadšeně, že je zase vybrán on. Jako kdyby jeho srdce vědělo, že se spolu znovu setkají, opustila ho bolest, jejíž příčinu neznal. Ještě ten den se vydal z hradu pátrat po upírce, kterou nikdy neviděl. To si myslel on.

<< Moje shrnutí >>

Autor: AnneCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední bitva 2. kapitola: