Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 9. kapitola

11.07.2010 (20:00) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2696×

„Původně jsem to neměl v plánu,“ zdůraznil slovo původně a mě bylo jasné, co tím chce říct – původně, kdybych mu jeho vyznání opětovala, namísto ucouvnutí, které jsem udělala. „Muž, který měl jet, náhle zemřel a měl jsem jej nahradit buďto já, nebo Felix. Chtěl jsem nechat Felixe, jenže teď už vlastně nemám důvod zůstávat,“ hořce se ušklíbnul. „Navíc, potřebuješ čas a myslím, že tři měsíce je dostatečně dlouhá doba na rozmyšlenou. Takže – měj se.“

Pak se zase otočil a tentokrát už definitivně odešel. A mě tam nechal stát – samotnou a zmatenou.

Už dva týdny uběhly od doby, co Demetri odjel na misi. Ač jsem si to nechtěla připustit, vážně jsem jej trochu… postrádala. Dobrá, chyběl mi… Byla jsem zvyklá na to, že vždy prochází chodbami hradu, na naše náhodná setkání, která nikdy nebyla až tak náhodná, na naše společné chvíle, kdy jsem se při jediném polibku třásla po celém těle… Rychle jsem zavrtěla hlavou, abych z hlavy vytěsnila myšlenky na jeho šarlatové oči, které mě propalovaly tak chtivým pohledem a ty neposedně rozcuchané špinavě blonďaté vlasy. Prostě odjel a nechal mě tady pohybovat se po chodbách hradu jako tělo bez duše.

Ani nevím, proč jsem měla tak skleslou náladu. To mi tady vážně tak scházel? Vždyť jsem jej zezačátku nenáviděla za to, že mi zkazil život a ke všemu mě neuvěřitelně děsil. Sice prý není pravda, jak Jane říkala, že se mě chce zbavit, ale přece jen měla pravdu o tom, jaký je! Vždyť je nebezpečný a nevyzpytatelný, nikdy jsem z něj nepřestala mít strach. A teď tady dva týdny není a já mám z toho náladu pod bodem mrazu. Vždyť zatím jen pouhé dva týdny, co ty další dva měsíce a dva týdny!?

Navíc jsem se bez jeho přítomnosti cítila hrozně nechráněná. Vždy, když jsem se s někým dostala do problémů, byl poblíž, aby mi pomohl. Ale teď tady není, zatímco Felix je tady stále a pořád po mě hází podezřele spokojené pohledy. Dala bych ruku do ohně za to, že na mě něco chystá. A měla jsem strach… Nikdo mi nepomůže, až se rozhodně něco mi udělat. Zatím se naštěstí o nic nepokusil. Díky bohu.

A tak jsem se snažila co nejmíň toulat po hradě, nejčastěji jsem byla zavřená v pokoji, maximálně jsem tou nejkratší cestou došla na zahradu, kde jsem proseděla celý den. A tak to šlo dále. Když uběhl měsíc a půl, připadala jsem si čím dál víc osamělá. S nikým jsem se tady nebavila, pořád jsem byla sama, jen sama. Chtěla jsem společnost, ale tady na hradě byli jen samí chladní a zlí upíři. Ani bych netušila, jak moc mi zkazí náladu, až Demetri odjede. Byl vlastně mou jedinou společností, i když ne příliš přátelskou.

Věděla jsem ale, že můj klid někdo pokazí. A tak nějak jsem tušila, že to bude Felix… Kdybych jen věděla, jak moc jsem se nemýlila. Uběhly zrovna dva měsíce a dva týdny od Demetriho odjedu, měla jsem v plánu jít na zahradu, ovšem sotva jsem otevřela dveře, zjistila jsem, že někdo už na ní je. A ten někdo byl určitě zcela náhodou Felix. Ztuhla jsem a využila jsem toho, že je zády a rychle se vypařila zase dovnitř. Doufala jsem, že si mě nevšiml a nechá mě v klidu jít. Rychle jsem spěchala po chodbách, po schodech a modlila se, abych ho nepotkala. Ovšem štěstí tentokrát nebylo na mé straně.

Vyjekla jsem, když jsem za rohem do někoho vrazila. Samozřejmě, že do Felixe. Ustrašeně jsem mu hleděla do tváře a všechny svaly jsem měla napjaté. Fakt, že je více než o hlavu větší, mě zrovna neuklidňoval. Už i Demetri byl větší skoro o hlavu a přišla jsem si proti němu hrozně malá, ale vůči Felixovi jsem si připadala jako malé bezbranné dítě. Mých zatracených sto šedesát pět centimetrů! Proč jsem nemohla vyrůst víc?

„Kdepak máš Demetriho?“ zeptal se se škodolibou radostí.

„Není tady,“ hlesla jsem tiše.

„Samozřejmě, že není,“ přitakal a jeho rty se roztáhly do spokojeného úsměvu, který mě dokonale vyděsil. „A co to znamená? Nikdo tě nebude omezovat a ty klidně můžeš být se mnou, než se vrátí,“ uculil se.

„N-ne,“ prudce jsem zavrtěla hlavou.

Povzdechl si. „Jsi příliš krásná na to, aby ses zahazovala s Demetrim. On si tě nezaslouží, to já bych měl být po tvém boku,“ přesvědčoval mě a nepřestal se usmívat. „Uvidíš, já jsem pro tebe ten pravý.“

Stála jsem jako přimražená a zírala do jeho chtivé tváře. Co se mi to tady snaží říct? Chce, abych se s ním snad dala dohromady? Zadívala jsem se někam za něj.

„Ale… ale… já… miluju Demetriho,“ říkala jsem zamyšleně, zároveň jsem si to začínala uvědomovat.

Vážně jsem to řekla? Ano, nejspíš ano. Konečně mi to došlo, vždyť jak jinak se to dá nazvat? Když teď není na hradě a já jsem samotná, jsem bez nálady a skleslá. A když je u mě… třesou se mi kolena a zrychluje se mi dech. Copak tohle není to pravé poblouznění, ta zamilovanost? Láska? Ano, zní to zvláštně. Přes to všechno, jak se kdy choval, že mi vlastně zkazil život a já bych jej měla nenávidět… Nějak to nedokážu.

„To jenom proto, že nevíš, jaký jsem já,“ promluvil a mě teprve teď došlo, že tu s ním pořád stojím a on se mě snaží přesvědčit, že je vlastně lepší, než Demetri. „Jestli chceš, můžu ti to dokázat.“

Nejprve jsem nechápala jak to myslí, když se ke mně začal sklánět, tak mi to došlo. Vyvalila jsem oči a naprosto šokovaná a ve strachu jsem jej nechala, aby se dotknul mých rtů. Sotva se však takto stalo, byl najednou pryč. Zmateně jsem se rozhlédla kolem a zůstala jsem udiveně zírat. Felix ležel na zemi a na něm Demetri, předloktí mu tisknul ke krku a výhružně vrčel.

„Ještě jednou se ji jenom dotkneš a zabiju tě!“ zavrčel rozzuřeně a hned na to už stál a zlostně na něj shlížel.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Je tady! Už se vrátil! V tu chvíli jsem se prostě musela usmát a najednou jsem se cítila naprosto skvěle. Dokonce tak, že jsem se bez rozmyslu vrhla kupředu a padla mu kolem krku. Dřív by něco takového naprosto nepřipadalo v úvahu, ale teď to bylo jiné. Nejspíš ho má reakce překvapila, protože chvíli jen stál a ani se nepohnul. Teprve po chvíli jsem ucítila jeho ruce, které mě zlehka objaly kolem pasu.

„Jsem tak ráda, že jsi zpátky,“ zašeptala jsem šťastně a tiskla se k jeho hrudi.

Najednou jsem se jej odmítala pustit. Avšak tato chvíle nám nebyla souzená, znenadání jsem ucítila prudký náraz a už jsem ležela na zemi. Přitiskla jsem se ke zdi a ustrašeně jsem sledovala, jak se Demetri celý vzteky bez sebe zvedá ze země a míří k Felixovi, který nad ním stál a propaloval jej pohledem.

„Ale no tak, kamaráde, přece nezahodíme naše přátelství kvůli nějaké husičce,“ namítnul.

Demetri jsem zlostně zavrčel, až jsem se podvědomě otřásla. Vážně mě pořád trochu děsil… Najednou se vrhnul na svého protivníka, popadl jej pod krkem a tvrdě s ním udeřil proti zdi, ze které se sesypala omítka. To mu však nestačilo. Ve vzteku jej zvedl ze země a natlačil na zeď.

„Takhle o ní nemluv,“ syknul vztekle.

„Co se to tady děje!?“

Stočila jsem hlavu po zdroji těchto slov. Marcus Volturi stál na konci chodby a zlostně probodával pohledem Demetriho i Felixe. I když nerad, Demetri pomalu Felixe škubnutím ruky pustil a napřímil se, avšak nepřestali po sobě vrhat zuřivé pohledy. Já stále seděla na zemi a celou scénu sledovala vyjeveným pohledem. Marcusův zrak se teď přenesl na mě. Přimhouřil oči a sjel mě od hlavy až k patě a pak se zase otočil ke dvěma provinilcům. Demetri měl očividně co dělat, aby se na Felixe zase nevrhnul.

„Já čekám,“ upozornil na sebe Marcus a přísně se napřímil.

Když se Felix očividně neměl ke slovu a jen hrdě zíral před sebe, Demetri od něj odtrhnul pohled a zaměřil jej na svého pána.

„Zastával jsem se dámy,“ řekl naprosto klidným a odměřeným tónem. Marcus mírně pozvedl obočí.

„Odkdy se zrovna ty, Demetri, zajímáš o práva žen?“ protáhnul trochu udiveně a pohledem trhnul ke mně. Felix se tiše uchechtnul a Demetri na něj varovně zavrčel.

„Dobrá, je mi jedno, co se tady stalo, ale víckrát už vás dva nechci vidět v roztržce. Jste dva nejlepší z naší gardy a navíc osobní ochranka, rozhodně byste měli držet při sobě a ne být proti sobě,“ řekl vážně. „A rozejděte se.“

Pak se otočil a odešel, Felix těsně za ním. Jen Demetri zůstal pořád stát na místě a se zrychleným dechem a rozzuřeným výrazem hleděl do místa, kde zmizel. Já stále seděla na podlaze opřená o zeď a sledovala jej. Tiše zavrčel a pak se podíval na mě. Jen se mě dotknul pohledem, ucítila jsem lehké mrazení. Po chvíli však pohled odtrhnul, otočil se a odcházel. Ve vteřině jsem byla na nohou a mířila v těsném závěsu za ním. Šli jsme v tichosti a já se cítila čím dál sklesleji, když se mnou očividně odmítal promluvit.

„Vážně jsem ráda, že jsi tady,“ začala jsem tiše, avšak neúspěšně. Zarazila jsem se u dveří svého pokoje a smutně hleděla, jak pomalu odcházel k těm svým. „Miluju tě,“ pípla jsem.

Otevřel dveře, vešel dovnitř a zase je zabouchnul. V chodbě se rozprostřelo ticho. Hlasitě jsem vydechla a sklopila hlavu. Najednou mi bylo do pláče. Tak moc mi chyběl a chtěla jsem jej vidět a teď, když je tady, tak mě ignoruje.

A tak to šlo dál, kdykoliv jsem jej potkala na chodbě, ani se na mě nepodíval. Měla jsem vztek. To mě trestá za to, že jsem ucouvla!? Vždyť jsem chtěla jen čas! Chce snad, abych si uvědomila, že jej vlastně hrozně miluju a nemůžu bez něj být!? Zuřila jsem a zároveň byla neuvěřitelně smutná. Takže jsem stejně většinu dní proseděla sama v pokoji.

Asi po třech týdnech jsem se však rozhodla něco dělat. A tak jsem vstala a byla jsem odhodlána za Demetrim jít. Avšak před jeho dveřmi jsem se zasekla. Asi pět minut jsem jen nehybně stála a očima hypnotizovala kliku. Když jsem se konečně odhodlala a sáhla na ni, dveře se najednou otevřely. Jaké bylo mé překvapení, když v nich nestál Demetri, ale…

„Ahoj, potřebuješ něco?“ zeptala se sladkým hláskem nějaká blondýna.

Vyjeveně jsem na ni zírala. Stála tu přede mnou jen ve spodním prádle a… Demetriho bílé košili. Měla tak božskou postavu a byla tak dokonalá, až jsem si před ní připadala totálně malá a bezvýznamná. Tak proto mě ignoruje… Najednou jsem cítila, jak na mě padla tíha. Má jinou… Už o mě nemá zájem. Bylo mi do pláče.

„Halo, jsi přítomná?“ protáhla a měřila si mě pobaveným pohledem. Zvedla jsem pohled a nevěděla, co říct. „Jinak, jsem Salma, Demetriho přítelkyně,“ oznámila mi sladce a já se málem propadla do podlahy.

Připadala jsem si jako hromádka neštěstí. Pokusila jsem se nahlédnout do pokoje, jestli se tam nachází, ona však stála před dveřmi a držela je přivřené.

„Vlastně už nic…“ řekla jsem tiše a otočila se k odchodu.

Pomalu a se sklopenou hlavou jsem odcházela, zatímco jsem slyšela zabouchnutí dveří, jak zapadla zpět do jeho pokoje. Takže proto už ho nezajímám… Už jsem mu ukradená, našel si lepší… Tyhle myšlenky mi neustále kolovaly hlavou a s každou další jsem si víc a víc připadala opuštěná. Chtěla jsem plakat, tak hrozně moc! Proč sakra nemůžu!? Vždyť můj život je totálně ztracený, teď budu jen donekonečna bloudit věčností v tomhle pitomém temném hradě, ve kterém se s nikým nebavím, protože všichni jsou tu jen chladné loutky bez citu. Demetri byl jediný, který mi připadal jako naděje v prázdném životě, co byl už tak zkažený mým upírstvím.

Ale teď už ho nezajímám, našel si nějakou blonďatou sexbombu, koho by taky zajímala vedle ní nějaká malá prostá holka, jako jsem já? Vždycky jsem si myslela, že jsem docela pohledný jižanský typ, ale jakmile jsem uviděla ji, připadala jsem si najednou naprosto ošklivá a nezajímavá. Není divu, že se do ní zamiloval…

Měla jsem zároveň i vztek. Mohla jsem být normální člověk bez starostí, mít normálního přítele, práci a později i děti. A místo toho mě Demetri zatáhnul na hrad, proměnil mě a teď se na mě vykašlal. Nenávidím ho! Zkazil mi život! Vešla jsem do pokoje, zhroutila se na postel a dala hlavu do dlaní. Lituji dne, kdy jsem se přistěhovala do krásné Volterry…

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 9. kapitola: