Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 8. kapitola

05.07.2010 (12:30) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2358×

„Neublížím ti,“ zašeptal mi přímo do ucha, až se mi podlomila kolena.

„Já ti nerozumím,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. „Chováš se… chováš se tak divně, jindy jsi na mě hodný a pak zase zlý… já… nechápu to…“

Zrychloval se mi dech, když jsem ucítila jeho rty na svém krku. Nedokázala jsem si to vysvětlit.

„Miluju tě,“ zašeptal najednou.

Zůstala jsem stát jako přimražená a nemohla uvěřit svým uším. Opravdu řekl to, co jsem mu rozuměla?

„Co-cože?“ pípla jsem.

Ucítila jsem jeho dech na svém krku a mým tělem procházel mráz. Pomalu se odtáhnul tak, aby byl jen pár centimetrů od mé tváře. V tu chvíli jsme si hleděli do očí. Byla jsem tak v šoku, že jsem jej sledovala s pootevřenou pusou a doširoka otevřenýma očima. Udělal i se mnou pár kroků dopředu a tím mě pomalu opřel o zeď.

„Sám tomu nerozumím,“ začal tiše. „Nevím, co jsi se mnou provedla, ale nedokážu tě vyhnat z hlavy. Nedokázal jsem tě jako člověka zabít! Tohle se mi ještě nikdy nestalo, rozumíš?“ řekl skoro až vyčítavě.

Pomalu jsem vydechla a se stále šokovaným pohledem jsem sklopila oči do podlahy.

Demetri:

Bylo to už několik set let, když jsem se nechal ve věku dvaceti pěti let dobrovolně přeměnit v upíra. A tím pro mě začal nový život. Postupem času jsem ze sebe vytvořil chladnokrevné, nelítostné monstrum, stroj na zabíjení. Využíval jsem skvělých schopností stopaře a potravu si vždy zařizoval sám po setmění, nikdy jsem si od Heidy nenechal dopravit lidi až pod nos. Vyžíval jsem se ve své nadvládě a schopnosti každou kořist před smrtí zcela vyděsit.

Byl jsem chladný upír bez jakéhokoliv citu, bez lítosti, bez emocí a bez zájmu o ostatní. Celou existenci jsem jel sám za sebe a za ostatní se neohlížel. Nedělal jsem si přátelé a nějaká žena v mém životě taky nepřipadala v úvahu. Na tohle jsem absolutně nebyl. Když jsem se po večerech vydával do ulic zabíjet, bylo mi úplně jedno, kdo uhasí mou žízeň. Byl jsem naprosto bezcitný a schopný zabít mrknutím oka jak muže, tak i ženu, byť sebevíc krásnou a sebevíc zoufalejší. Dívky plakaly a prosily mě, abych je nezabíjel. Na mě to však absolutně nepůsobilo. Tím více jsem měl chuť zakousnout se jim do krku. Ještě nikdy se nestalo, abych někoho, koho jsem si vyhlídnul, nezabil. Ano, byl jsem zrůda. Bezcitná a nelítostná. A pak, jeden večer, se všechna má tvrzení o chladnokrevném a necitelném monstru obrátila vzhůru nohama.

Slunce zapadlo a Volteru zalila tma. A to byl můj okamžik. Nejoblíbenější část mého dne. Vydal jsem se do města na lov. Někdy jsem se sám hnal za vůní, jindy mi stačilo prostě čekat v zapadlých uličkách. Vždycky do nich někdo z nezkušených turistů zabloudil. Dneska jsem vstoupil do jedné z nich a chvíli vyčkával z toho důvodu, že se ke mně nesla smysly obluzující vůně. Poznal jsem, že patří ženě. Čím dál více se přibližovala a já jen čekal na svou příležitost. A pak se na konci uličky objevila postava. Byla sice tma, ale my upíři vidíme naprosto dobře. A tak se mi naskytl pohled, který mě naprosto přikoval k zemi. Jindy bych neváhal ani sekundu a už bych se na toho člověka vrhnul, teď jsem se však nemohl hnout z místa, jen jsem sledoval toho, kdo vydával tu úžasnou vůni.

Mladá křehká dívka se zmateně rozhlížela po temné uličce, hnědé husté vlasy lemovaly její půvabnou snědou tvář. A její oči barvy nejsladší čokolády… Nedokázal jsem z nich spustit pohled. A ta úžasná vůně květů, vůně nevinnosti a čistoty, která se z ní linula, naprosto zatemňovala mou mysl. Až teď jsem si uvědomil, že tu stále stojím, že vždy jindy už má kořist pomalu umírá, zatímco teď jsem nebyl schopný zaútočit. Ještě chvíli, aniž by si byla vědoma přítomnosti někoho dalšího, se rozhlížela kolem, než usoudila, že se vážně zatoulala někam, kde to neznala. A tak se otočila a zmizela. Stál jsem jako vytesaný z kamene. Co se to se mnou stalo? Právě jsem nechal odejít svou kořist! Prudce jsem vyrazil vpřed a netrvalo dlouho, už jsem jí byl v patách, avšak tak tiše, aby mě neslyšela.

Avšak ať jsem se sebevíc nutil, nedokázal jsem se na ni vrhnout a prokousnout jí tepnu. Nešlo to. A tak jsem ji jednoduše nechal zmizet z mého dosahu. Byl jsem vzteklý sám na sebe, zuřil jsem, protože jsem poprvé za svou existenci projevil slabost. Slabost někoho zabít pro svůj úděl. Rozběhl jsem se do hradu a již známou cestou jsem se vydal do pokoje, kde jsem zuřivě začal mlátit pěstmi všude kolem sebe. Odnesla to skříň, psací stůl a nakonec i postel. Jakmile jsem se alespoň trochu uklidnil, došlo mi, že tohle bude potřeba spravit. No co, řeknu jednomu z těch poskoků, co jich tady na hradě běhá plno.

Posadil jsem se do křesla a vztekle hleděl z okna. Co to se mnou je? Absolutně jsem to nechápal. Nikdy mi nedělalo problém zabít! Nikdy žádné emoce! Vždycky mi bylo absolutně jedno to směšné škemrání o život! Nejhorší na tom bylo, že ona ani neškemrala, protože si mě vůbec nevšimla! Tak co mi zabránilo v tom, ji zabít? Nemohl jsem na to přestat myslet. Tohle dokonám. Jsem Demetri a neberu na nikoho ohledy. Na další noc jsem se opět vydal ven. Mým jediným cílem byla ona. Už jsem se viděl, jak ochutnávám její krev a zbavuji ji života. Nebylo pro mě složité vystopovat ji podle její vůně, s mými schopnostmi lovce. Za chvíli jsem stal pod obytným domem a sledoval dokořán otevřené okno pokoje, ze kterého vycházela její vůně. Úplně jako by mě doslova zvala ke vstupu. Ani chvíli jsem nezaváhal a vylezl až do pátého patra a už jsem stál v jejím pokoji.

Už jsem chtěl bez dalšího rozmýšlení využít jejího spánku a vrhnout se na její pulzující tepnu, když jsem se náhle zarazil. Odevzdaně ležela na posteli a klidně oddechovala. Její spící tvář připomínala anděla. Byla tak nádherná… Co to se mnou sakra je!? Tak už ji konečně zabij, honilo se mi hlavou. Nikdy tě nezajímalo, jak je žena, kterou zabíjíš, krásná, tak proč u této měníš své praktiky!? Po chvíli vnitřního boje jsem si však uvědomil, že ji prostě nedokážu zabít. Ani kdybych sebevíc chtěl. A tak jsem jen stál a sledoval její klidnou nevinnou tvář, která mi tak zatemnila mozek a nedovolila zabíjet. Měl jsem chuť se jí dotknout. Ale to jsem nemohl. Probudila by se a pak bych musel jednat rychle. Musel bych ji zabít. A to jsem nechtěl.

Raději jsem tedy vyskočil oknem a hnal se do hradu. Jakmile jsem o chvíli později stál u okna, neustále jsem nechápal sám sebe. Demetri, tohle jsi absolutně nezvládl. Co se se mnou děje? Co se mnou udělala jedna nevinná tvář mladé dívky? Vždycky jsem si stál za tím, že mě neovládají emoce. Byl jsem chladný upír bez jakéhokoliv citu. Ale je to vážně pravda? Teď jsem o tom začínal pochybovat.

Nedokázal jsem ji zabít, avšak musel jsem ji vidět. A tak jsem se po další večery vydával do jejího bytu, postával dlouhé chvíle u jejího okna a sledoval její krásnou spící tvář. Připadal jsem si jako blázen. Můj upíří pud sebezáchovy šel do háje vždy ve chvíli, kdy jsem ji uviděl. Úplně jsem se pomátl. Nepoznával jsem se. Až teď bylo pochopitelné, co s chladným a do té doby bezcitným a zlým upírem dokáže udělat jedna nevinná lidská dívka. Samozřejmě bylo naprosto vyloučené, aby z toho něco vzniklo, byl jsem upír a ona člověk. Nesměla o mně ani vědět, takže to bylo jen mé bláznění a tajné sledování, ze kterého nemělo nikdy nic vzejít.

Poté už jsem nestával u jejího okna, nestačilo mi to. Už jsem začínal sedávat na její posteli a měl jsem co dělat, abych se ovládnul. Hypnotizoval jsem očima její rty, které bych s největší chutí políbil. Demetri, vážně ses zbláznil. Zajímavé, jak dokáže někdo jako ona obměkčit mrtvé srdce někoho tak chladnokrevného, jako jsem já. Jednou jsem však byl příliš neopatrný a způsobil svým příchodem hluk, který ji probudil. Zůstal jsem stát, jako přimražený, když se zapřela o lokty a podívala se na mě. Nebylo cesty zpět. Ve tváři jí hrálo čisté zděšení. V těch krásných čokoládových očích byl vidět strach. Stočila pohled k nočnímu stolku, aby si rozsvítila, a v tu chvíli jsem využil příležitosti a rychle unikl oknem ven dřív, než se na mě stihla znovu podívat. Doufal jsem, že to pojme jako sen, jako něco, co se jí v ospalosti jen zdálo.

Začínal jsem jí být posedlý. Dokonce natolik, že mi nestačilo vidět ji pouze, jak spí. A tak jsem se jednou večer zahalen v kápi, aby mi nešlo vidět do tváře, vydal do ulic Voltery. Už z dálky jsem cítil její neodolatelnou vůni a jal se ji pronásledovat. Zastavil jsem se ve chvíli, kdy jsem ji viděl jít do místního baru. Hned na to do něj bezstarostně zapadla a já hodnou chvíli uvažoval nad tím, zda mám jít dovnitř. Poté jsem se přece jen odhodlal a už jsem vcházel. Seděla u baru, její dlouhé štíhlé nohy krásně vynikly v upnuté džínové sukni a já nedokázal odtrhnout pohled. Posadil jsem se hned ke dveřím a mávnutím ruky odbyl číšníka. Jak jsem předpokládal, hned na mě padl její pohled. Upíjela ze sklenice červeného vína. Byl to tak trochu paradox, že jako upír sleduju dívku, která upíjí ze sklenice rudou tekutinu podobnou krvi. Neubránil jsem se mírnému úsměvu, a jakmile jej zachytila, zachvátila ji panika.

Určitě jsem jí připadal podezřelý a teď jí muselo dojít, že jsem tu kvůli ní. Odložila sklenici, roztřesenou rukou bouchla pár drobných na bar a spěchala ven. Dalo mi práci nelapit ji za ruku, když procházela kolem mě. Ještě na mě hodila jeden ustrašený pohled a pak vyběhla ven. Ještě chvíli, abych jí dal náskok, jsem seděl, pak jsem se zvedl a vyšel klidně z baru. Zahlédnul jsem ji mizet v jedné z uliček, jak se ustrašeně ohlížela za sebe. Rozhodnul jsem se trochu si s ní pohrát a postrašit ji. Přece nejsem žádný slaboch, už tak jsem dost slabosti projevil. A tak jsem se hbitě vydal za ní.

Připadalo mi přinejmenším roztomilé, jak se bála. Zřetelně jsem slyšel tlukot jejího srdce, když jsem se jako stín hnal v jejich patách. Pak se náhle otočila, zahlédnout mě však nestihla. Jen ten stín… A tím se její srdce ještě více dalo do sprintu. Zděšeně se otočila zpět a utíkala, co jí podpatky stačily. Já za ní už však neběžel. Stál jsem ležérně opřený o zeď a se spokojeným a možná trochu krutým úsměvem ji sledoval. Už jsem ji vyděsil dost.

Takhle to ale dál nešlo. Přece jsem ji nemohl na věky pronásledovat, navíc tak, aby nepoznala, co jsem skutečně zač. Ne. Měl jsem připravenou jinou strategii. A tu jsem sdělil i Arovi a on souhlasil. Jednou v noci jsem k ní opět přišel a posadil se na její postel. Nemohl jsem od ní odtrhnout zrak, jak nádherná byla. Neodolal jsem a jemně se dotknul její jemné kůže na předloktí, což ji však probudilo. Měl jsem štěstí, že se probouzela pomalu, takže jsem stihnul rychle utéct dřív, než si mě všimla. Pečlivě schovaný v jedné z uliček jsem sledoval, jak se v jejím okně rozsvítilo a následně se ustrašeně vykláněla z okna. Chvíli trvalo, než pochopila, že se jí to pouze zdálo a zase zalehla. A já se rozhodnul konat. Abych ji vyděsil, vniknul jsem dovnitř a nechal na nočním stolku lístek se vzkazem.

Neunikneš.

Vrátil jsem se na hrad a čekal, až nastane další večer. Všechno jsem měl pečlivě naplánované. Věděl jsem, že bude vyděšená a to mi dělalo radost. Rád jsem děsil lidi a chtěl jsem vyděsit i ji, když už jsem ji nedokázal zabít. Věděl jsem, že i když měla strach a bála se vyjít na ulici, něco ji stejně přinutí vyjít. A opravdu jsem se nemýlil. A také mi bylo jasné, že opět zabloudí někde, kde nemá co dělat. Stačilo jen čekat. Slunce už dávno zapadlo za obzor a bylo otázkou času, kdy se objeví. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Podařilo se mi zachytit její vůni, věděl jsem, že se blíží. A taky že jsem měl pravdu. Za chvíli se ozvaly kroky a já se jen schoval do postranní uličky. Když se objevila kousek přede mnou a vstoupila do úzké neosvětlené ulice, kterou prošla až na konec, zastavil jsem se na jejím začátku a opřel se o zeď.

Zmateně se rozhlížela kolem a její srdce tlouklo o něco rychleji. Pak se otočila a to byla má chvíle. Jakmile jí pohled padl na mě, její tep ještě zrychlil. Mírně jsem se pousmál a vyžíval se v jejím ustrašeném pohledu.

„Asi jsem zabloudila,“ řekla tiše a už se otáčela k odchodu, když jsem se vrhnul přímo před ni.

Byla zděšená a to mě těšilo. Hrál jsem si s ní jako kočka s myší a ona byla v koncích. Několikrát se snažila dostat se z mé blízkosti, to se jí však nepovedlo. To si vážně myslela, že ji teď nechám jít? Nejspíš ano, protože jakmile jsem ji popadl za ruku, bez rozmýšlení mi vrazila facku. Ne, že by mě to zabolelo, bylo to jako pohlazení, vytočilo mě to však k nepříčetnosti. Rozzuřeně jsem zavrčel a už jsem ji bral do náruče. Mohlo to být po dobrém, vybrala si však druhou variantu. Po zlém. I když křičela a zmítala se, bylo jí to k ničemu. Zanedlouho už jsem vtrhnul do hradu a následně ke dveřím mého pokoje.

Pustil jsem ji, otevřel dveře a poněkud surově ji strčil dovnitř, až skončila na podlaze. Teď teprve měla možnost vidět mou tvář a myslím, že pokud byla doteď vyděšená, nyní byla hrůzou bez sebe. Seshora jsem na ni shlížel, zatímco ona se zalykala zděšením. Jako by se snad snažila nějak zachránit, začala couvat po podlaze. To mě docela pobavilo. Během sekundy jsem u ní dřepěl a propaloval ji pohledem.

„Ty si chceš hrát? No, já nemám nic proti, ale stejně tě to nemine,“ řekl jsem klidným a spokojeným hlasem a sledoval její strachem rozšířené oči.

„Prosím, prosím, proboha, nezabíjej mě!“ prosila mě hlasem plným beznaděje.

Snad by mi obměkčila srdce, kdybych nějaké měl. Pevně jsem chytil prsty její čelist a zvedl její ustrašenou tvář tak, abych ji dobře viděl.

„Š-š-š, neboj se…“ zašeptal jsem, myslím, že jsem ji ale příliš neuklidnil, spíš naopak.

Zrychleně dýchala, až se bolestně zalykala a já sjel pohledem na její krk. Jak asi chutná její krev? Ne, ne, proto jsem ji sem nepřivedl. Vlastně skoro neochutnám. Jen kousnu… Pak jsem se zahleděl do jejích očí. Krásné a tak zoufalé…

„Máš krásné oči,“ zašeptal jsem. „Ale červená se v nich bude vyjímat lépe.“

V její tváři se objevil nechápavý výraz. Pomalu jsem se sklonil k její tváři a ona rychle zavřela oči. Bylo mi jasné, že si myslí, že se ji chystám zabít. Teď jsem měl možnost pořádně a zblízka si prohlédnout její tvář. Její rudé rty, které se chvěly a ze kterých vycházely ustrašené povzdechy. Najednou jsem nedokázal odolat. Vždyť jsem ji tady měl jako na stříbrném podnose! Přiblížil jsem se k nim a pak jsem se jich zlehka dotknul. Trochu ucukla, ale myslím, že byla tak vystrašená, že se nebránila. Hned na to jsem se odtáhnul a chystal se na věc. Teď jí budu muset ublížit, bude trpět.

„Promiň,“ zašeptal jsem.

Nějak jsem pocítil potřebu se jí předem omluvit. Omluvit!? Demetri, co to s tebou je? Rychle jsem zavrtěl hlavou a hned na to jsem už prokousnul její hebkou kůži na krku. Okamžitě začala křičet a zmítat se v bolestech. Hned na to jakoby upadla do bezvědomí a nic nevnímala. Opatrně jsem ji chytil do náruče a položil na postel. Teď už zbývá jen čekat…

Celé tři dny její přeměny jsem u ní seděl a nechal ji, aby mi v bolestech tiskla ruku. Z nějakého důvodu mě ničilo, jak trpěla, křičela a sténala. Ale bylo to třeba – musel jsem ji proměnit, jako člověk by nikdy nemohla být moje. Ale bude vůbec moje potom všem, co jsem jí udělal…? Už od začátku jejího života na hradě mě nenáviděla, přesně, jak jsem předpokládal a ještě ke všemu se mě i bála. Několikrát na mě i zvedla hlas a i když mě to vytočilo k nepříčetnosti a někoho jiného na jejím místě bych už nejspíš za neúctu zabil, jí jsem nedokázal zkřivit ani vlásek. Nedokázal jsem jí ublížit… Ale nedokázal jsem se ani ovládnout, byl jsem k ní někdy až příliš zlý a ona mě za to ještě více nenáviděla. Později nenávist snad i vyprchala, jak se smířila se svým osudem, avšak strach zůstal. Co mě však štvalo mnohem více, byli zdejší upíři. Jak se dalo předpokládat, nebudu jediný, kdo o ni bude mít zájem. Byla krásná a mně bylo jasné, že si jí budou všímat i jiní muži.

Zprvu to byl Albert, který je všude, kde se pohne ženská sukně – měl jsem na něj vztek, je to obyčejný a odporný děvkař, kterému však každá podlehne, on ji zneužije a se zlomeným srdcem odkopne. Byl jsem vděčný za to, že Scarlett taková není a nedala se mu. Albert však nebyl jediný. Další byl Felix, a zatímco jeho předchůdce jsem, myslím, poměrně odradil, Felix se očividně odradit nenechal.

I když jsem si všechno představoval jednoduše, jednoduché to vůbec nebylo. Nejsem dobrý, a proto jsem se ani dobře nechoval. Hodně krát jsem na ni byl hrubý a ona se mě tím pádem pořád bála a já si to pak vyčítal. Sám jsem byl zmatený svými city, vždyť jsem nikdy city neměl! Nevěděl jsem, jak se s tím vypořádat a tím pádem jsem se ani neuměl chovat.

A pak jsem se rozhodnul jednat. Teď, nebo nikdy. Jakmile omylem vešla do mého pokoje, nebylo úniku. I když nejprve odvedla pozornost k lovu, po druhé jsem ji už utéct nenechal. Zprvu se bránila, a věděl jsem, že pokud budu chtít, můžu si ji vzít i násilím, ale to jsem nechtěl. Nešlo mi jen o její tělo, ale i o její duši. Nakonec se mi podvolila.

Od té doby už to nikdy nebylo stejné. Jestliže do té doby jsem ji nedokázal vypustit z hlavy, teď to bylo ještě horší. Nechápal jsem sám sebe. Proč na ni nedokážu přestat myslet? Kdykoliv jsem ji viděl, nedokázal jsem odolat. Přesto, že jsem ji dostával do rozpaků, pořád v hloubi duše cítila strach, který ji šel jasně vyčíst z očí. Už dávno mě dokázala prokouknout, věděla, že jsem zlý a chladnokrevný a bála se, že jí ublížím. Nevěděl jsem, jak jí to vymluvit. A pak Jane… Namluvila jí úplné nesmysly, aby se mi pomstila, protože jsem ji odmítnul. Odmítnul bych přece každou! O žádnou ženu jsem nikdy nestál, rozhodně ne po stránce citové. S ženami jsem si pohrával, prostě jsem se s nimi vyspal a dál se o ně nezajímal, uměl jsem si s nimi jen užívat. Ale u ní to bylo jiné…

A pak přišla Jane a namluvila jí, že o ni vlastně nestojím, že ji mám pro dočasné pobavení a až mě začne nudit, hodlám se jí zbavit. Přinejhorším zabít. A to ji samozřejmě vyděsilo. Bolelo mě, když jsem se jí chtěl jen dotknout a ona s hrůzou v očích ucukla. Nechtěl jsem, aby se mě bála! Pak jsem si konečně přiznal, co jsem vlastně chtěl. Aby mě milovala…

Scarlett:

Vyjeveně jsem jej sledovala. On mě… miluje? Jako bych sama nedokázala uvěřit svým uším, když mi vyprávěl celý svůj příběh od doby, kdy mě poprvé uviděl. Nikdy by mě nenapadlo, že o mě nějakým způsobem stojí. Já si vážně celou dobu myslela, že to, co dělal, dělal proto, aby si ukrátil dlouhou chvíli. Když jsme se spolu vyspali… Když mě občas jen tak políbil… Myslela jsem, že to dělá proto, aby se trochu zabavil. Jak lépe zpestřit nekonečný upíří život, než občasnými hrátkami se ženou? Vždycky byl tak chladný a bezcitný, že by mě nikdy nenapadlo, že v tom byl cit…

Propaloval mě pohledem a zřejmě očekával nějakou reakci z mé strany, já se však k ničemu nezmohla. Jen jsem stála a všechno si přehrávala v hlavě. A v tu chvíli jsem se... zalekla. S jakým až fanatickým leskem v očích to všechno vyprávěl… Pronásledoval mě po nocích a jako posedlý mě sledoval, když jsem spala… Jak majetnický byl a hlídal mě jako oko v hlavě. S Albertem jsem nic neměla a on přesto žárlil. A teď mi řekl, že mě miluje a chce, abych byla jeho. Jenže tím pádem by to bylo ještě horší, jestliže doteď mě hlídal, odteď bych neměla chvíli klidu, pronásledoval by mě na každém kroku a jakýkoliv vzájemný pohled s jiným by byl důvod k tomu, aby žárlil. A s Demetriho temnou povahou, ač říkal, že by mi neublížil, by to bylo o to nebezpečnější. Co kdybych ho jednou rozzuřila jen tím, že si povídám s někým jiným? Co kdyby se přestal ovládat?

Ne, tohle nejde. Nemůžu být s někým tak majetnickým a žárlivým a zároveň i temným a zlým, jako je on. Jak by to jen dopadlo, až by měl třeba jen pocit, že jsem mu… nevěrná? Myslím, že i kdybych mu to vymlouvala, věřil by svým předtuchám a mohl by se rozčílit tak, že by to vůbec nemuselo dopadnout dobře.

„Řekni něco,“ ozval se najednou tiše a tím mě probral ze zamyšlení.

Rychle jsem zamrkala.

„Já… tohle je na mě moc rychlé… potřebuju čas,“ řekla jsem slabým hlasem a jeho pohled najednou zchladnul.

Jeho ruka z mého pasu najednou zmizela. Myslím, že očekával jinou reakci. Nejspíš čekal, že mu padnu kolem krku a řeknu mu, že jej taky miluju, ale copak to můžu říct, když to necítím? Tedy, alespoň myslím, že ne… Sklopila jsem pohled do podlahy. Nedokázala jsem se mu teď podívat do očí.

„Dobrá,“ hlesl, otočil se a pomalu odcházel.

Překvapeně jsem se za ním podívala.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se zmateně.

Otočil se zpět čelem ke mně a mírně se podmračil.

„Odjíždím na tříměsíční misi,“ odpověděl s kamenným výrazem.

Naprázdno jsem se nadechla, jako bych chtěla něco říct, nakonec jsem si jen povzdechla a sklopila pohled. Tříměsíční mise? To ho tak dlouho neuvidím? Bude to velký nezvyk, většinou jsem jej neviděla maximálně pár týdnů, tak moc jsem byla zvyklá na jeho přítomnost.

„Původně jsem to neměl v plánu,“ zdůraznil slovo původně a mě bylo jasné, co tím chce říct – původně, kdybych mu jeho vyznání opětovala, namísto ucouvnutí, které jsem udělala. „Muž, který měl jet, náhle zemřel a měl jsem jej nahradit buďto já, nebo Felix. Chtěl jsem nechat Felixe, jenže teď už vlastně nemám důvod zůstávat,“ hořce se ušklíbnul. „Navíc, potřebuješ čas a myslím, že tři měsíce je dostatečně dlouhá doba na rozmyšlenou. Takže – měj se.“

Pak se zase otočil a tentokrát už definitivně odešel. A mě tam nechal stát – samotnou a zmatenou.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 8. kapitola: