Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 7. kapitola

22.06.2010 (07:15) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2744×

„Demetri, tohle nejde,“ řekla jsem zoufale.

Bylo to teprve podruhé, co jsem jej oslovila jménem.

„Ale jde,“ odporoval a přitisknul mě do polštáře.

„Ne, tohle já nechci!“

Pomalu se ode mě odtáhnul a podíval se mi do očí. Odvrátila jsem pohled. Najednou jsem si nebyla jistá ničím. Když se do mě vpíjel těma šarlatovýma očima… Nebyla jsem schopná mu ani odporovat.

„Tohle nemůžu,“ vydechla jsem roztřeseným hlasem.

„Můžeš,“ zašeptal naléhavě a už mě chytal rukou za záda, zvedal z polštáře a tisknul k sobě.

Nešťastně jsem si povzdechla a zavřela oči. Nepodvolit se mu bylo tak těžké… V těchto chvílích se jeho chladný a bezcitný výraz měnil ve vřelý a vášnivý. Kdyby aspoň nebyl tak dokonalý… Vjel mi rukou do vlasů a donutil mě zaklonit hlavu. Ucítila jsem jeho rty na svém krku a tiše zasténala.

„Nedělej to,“ žadonila jsem tichým zoufalým hlasem.

Scarlett, co je to s tebou? Copak nevidíš, co s tebou dělá? Jak je možné, že jsi z něj takhle v koncích? Sama sebe jsem se ptala, avšak odpovědět jsem nedokázala. V tu chvíli jsem jej od sebe jemně odstrčila a ucouvla po posteli dozadu.

„Tohle nejde, já… já nejsem taková… tohle nejsem já,“ vrtěla jsem hlavou, ale nedokázala jsem se mu podívat do tváře.

Chvíli jen tak seděl a sledoval mě. Přála jsem si, aby odešel, aby už byl konečně pryč. Což taky po chvíli udělal. Konečně jsem zvedla pohled a zadívala se na dveře, za kterými před chvíli zmizel. Nedokázala jsem tu jen tak sedět. Potřebovala jsem si pročistit hlavu, a tak jsem se zvedla a už jsem vycházela na chodbu. Se sklopenou hlavou jsem procházela hradní prostory, ani jsem nevěděla, kam jdu. Pak jsem do někoho vrazila.

„Promiň,“ řekla jsem rychle a zvedla pohled.

„Příště dávej pozor,“ opáčila chladně nějaká mladá upírka.

Měla blonďaté vlasy stažené do uzlu a probodávala mě rudýma očima.

„Ach, ty jsi ta nová,“ zkonstatovala a sjela mě pohledem. „Jsem Jane. Ale to už určitě víš, jako všichni,“ řekla trochu povýšeným hlasem.

„Nevím,“ odpověděla jsem prostě.

Sice jsem ji už párkrát viděla, několikrát v hlavním sále po boku tří vládců, ale její jméno jsem neznala. Jen jsem o ní slyšela, že je to jedna z nejmocnějších upírek.

„Že ty jsi Scarlett? Demetriho Scarlett?“ ozvala se najednou a já se na ni překvapeně podívala.

Všimla jsem si, že jeho jméno řekla poněkud nemilým tónem.

„Nejsem Demetriho,“ řekla jsem pevně.

„Jistě, ale on určitě chce, abys byla. Proč myslíš, že tě sem dotáhnul?“ ušklíbla se.

Vyjeveně jsem na ni zírala. Chce, abych byla jeho?

„Nevím, co tím chceš říct,“ oznámila jsem jí opatrně.

Chladně se zasmála.

„I slepý by to viděl. Měla bys vědět, že Demetri není ten typ, který by se o někoho zajímal. Je to obyčejný chladný a bezcitný parchant, který se nezastaví před ničím, nemá slitování, a když má zabít, zabije. Projevíš vůči němu neúctu, zabije tě. Zvedneš na něho hlas, zabije tě. Nebere si servítky a je jedno, zda jsi muž, nebo žena, upír, či upírka,“ oznámila mi chladným hlasem.

Při jejím vyprávění jsem se až zachvěla hrůzou. Projevíš vůči němu neúctu? Zvedneš hlas? Tím pádem mi už nejspíš párkrát šlo o život. Takový že je Demetri? Chladný, bezcitný, bez slitování?

„Pořád trochu nechápu, co se mi snažíš říct,“ řekla jsem roztřeseným hlasem.

„Jsi vážně hloupá? Chci tím říct, že Demetri jel vždycky sám za sebe a po druhých se absolutně neohlížel! A pak najednou na hrad přitáhne dívku, ze které je mimo. Ani mě se to bohužel nepovedlo,“ ušklíbla se. „Vlastně ani nechápu, že tě sem přivedl a proměnil. Když jde večer nebo v noci na lov, všechny bez lítosti zabíjí, nikdy ještě u nikoho neudělal výjimku, jako to udělal u tebe, že tě přivedl a udělal z tebe upíra. Docela nechápu, co mu zabránilo v tom, aby tě zabil tak, jako to vždycky dělá. Možná to udělal proto, aby se s tebou na nějakou dobu zabavil, pak se tě jednoduše zbaví.“

Stála jsem jako přimražená a zrychleně jsem mrkala. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi tady říká.

„Tím chci říct, že by nebylo od věci, aby sis na něj dávala pozor,“ prohlásila chladným hlasem. „Kdysi jsem do něj byla zamilovaná, už je to pěkně dlouhou dobu, on do mě však bohužel ne. Když jsem mu vyznala lásku, bezcitně mě odmítnul,“ zavrčela a ve tváři se jí objevil vztek. „Teď se k tobě chová takhle, nějak ses mu dostala pod kůži, ale je jen otázka času, kdy ho přestaneš bavit. A Demetri je nelítostný.“

Došel mi význam jejich slov a otřásla jsem se strachem.

„Ale vždyť se mě už tolikrát zastal,“ vzpomněla jsem si na Felixe a Alberta.

„Samozřejmě, nedovolí, aby mu někdo sahal na majetek,“ odpověděla temným hlasem. „Prostě ti to říkám proto, že bys měla vědět, co tě jednou stejně čeká a pokud možno se Demetrimu raději nebránit, aby byl pak k tobě milosrdnější, co se týče ukončení života,“ řekla vážným hlasem a mě se stáhlo hrdlo. „No, ráda bych se tady s tebou vybavovala, musím ale za Arem do sálu. Takže mě omluv.“

Obešla mě a zmizela. Ještě hodnou chvíli jsem tam jen tak stála a nad vším pořád dokola přemýšlela. Najednou jsem neměla strach. Teď už jsem byla hrůzou bez sebe. Měla jsem hrůzu z něj. Z Demetriho. Pokud je takový, jako mi Jane říkala… V hlavě mi pořád vyskakovaly ty tři slova. Chladný, bezcitný, nelítostný. Rozběhla jsem se chodbou někam pryč. Nevěděla jsem, kam běžím, jen jsem běžela. Pak jsem konečně nabrala nějaký směr a ten byl můj pokoj. Zavřela jsem se a padla na postel. Úzkostlivě jsem přitáhla kolena k bradě a rozhlížela se kolem. Nevím, co bych dělala, kdyby se najednou objevil.

Celý den jsem proseděla v posteli. Pak přišla noc a já se rozhodla konečně vstát. Vyšla jsem na chodbu a úzkostlivě se rozhlédla kolem. Pak jsem boso a po špičkách běžela směrem ven. Chtěla jsem na zahradu, abych si trochu pročistila mysl, když jsem najednou narazila na konci chodby na Felixe. Sakra, to ne! Chtěla jsem se otočit, když jsem ucítila dotek na své ruce. Podívala jsem se na něj a on se zlomyslně usmíval.

„Myslíš si, že jen tak utečeš?“ protáhnul úlisným tónem.

„Nech mě být!“ vyhrkla jsem roztřeseným hlasem.

On však mé protesty naprosto ignoroval. Místo toho se začal sápat rukama po mém těle a já se chvěla odporem. Najednou mě napadla ta nejpošetilejší věc. Rozmáchla jsem se a vrazila mu vší silou facku, až mu hlava škubla do strany. Využila jsem příležitosti, vysmekla se mu a co nejrychleji jsem uháněla pryč. Cestou jsem se neustále otáčela, abych se ujistila, že neběží za mnou. Vběhla jsem do nějaké temné neosvícené chodby a přesně ve chvíli, co jsem běžela s hlavou otočenou dozadu, jsem do někoho vrazila. Zděšeně jsem vykřikla ze strachu, že je to Felix. Bude určitě vzteklý a zabije mě! Ten někdo mě pevně sevřel silnýma rukama.

„Ne! Nech mě!“ křičela jsem a zuřivě jsem se vzpouzela.

„Pšššt, nekřič!“ v tom hlase jsem rozpoznala Demetriho.

Ne, že mě to zrovna uklidnilo, potom, co jsem se dozvěděla od Jane, bych nejspíš mnohem radši potkala Felixe. Začala jsem propadat hrozné panice. I přes to, že jsem sebou bezmocně škubala, mě zatáhnul do vedlejší chodby, ve které už plály pochodně. Světlo osvítilo jeho rudé oči, které mě propalovaly pohledem. Zděšeně jsem se přitiskla ke zdi.

„Co se stalo?“ zeptal se tiše.

Jakmile se chtěl dotknout mé tváře, ucukla jsem. Mírně se podmračil. A to mě ještě více zastrašilo.

„Neubližuj mi, prosím,“ pípla jsem roztřeseným hlasem.

Udiveně mě sledoval. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Chytil mě za čelist a zvedl mou tvář vstříc té svojí.

„O čem to sakra mluvíš?“ uhodil na mě rozezleně.

„Prosím, pusť mě,“ zamumlala jsem a posunula jsem se podél zdi, on mě však chytil za pas a vrátil zpět.

Pak už jsem se neodvažovala pohnout. Sledoval mě nanejvýš podezíravým pohledem.

„Jestli-jestli mě chceš zabít, udělej to hned teď a rychle,“ vyhrkla jsem ustrašeným hlasem.

Vyvalil na mě oči.

„Ty ses snad úplně pomátla!“ obořil se na mě hlasitě temným a tak nebezpečným hlasem, až jsem se hrůzou tiskla ke stěně.

On mě zabije, proletělo mi hlavou. Vypadal, že se uklidnil, znovu chytil mou bradu a škubnutím ji zvedl tak, abych se na něj musela podívat.

„Co se stalo? Odpověz!“ zavrčel na mě, až jsem se celá strachy roztřásla.

Všechny svaly v těle jsem měla napjaté a jen do široka rozevřenýma očima jsem sledovala jeho tvář. Chvíli jsem mlčela, než jsem ze sebe nakonec vydala několik tichých ustrašených slov.

„Jane mi všechno řekla.“

Jeho oči se zúžily.

„Co ti řekla?“

Tisknul mě ke zdi a tvář měl tak blízko, že jsem byla naprosto bezradná. Připadala jsem si jako u výslechu a bylo mi jasné, že pokud mu nezodpovím všechny jeho otázky, nikdy mě nepustí.

„Že jsi… Jsi bezcitný a nebezpečný a zabíjíš lidi… a upíry taky… A… mě chceš taky zabít…“ zamumlala jsem a strachy se mi stáhlo hrdlo. „Máš mě jako zábavu… na chvíli… a pak se mě chceš zbavit…“

S každým mým slovem se v něm viditelně zvedal vztek. Jakmile jsem to dořekla, ve tváři měl naprosto nepříčetný a vzteklý výraz. Pak náhle rozzuřeně zavrčel a mě málem braly mdloby. Hned na to mě pustil, už se ode mě odtahoval a hnal se někam pryč. Zůstala jsem stát na místě, jako bych byla ke stěně přikována. Nevěděla jsem, co všechno to mělo znamenat. Kam odešel? A proč byl tak rozzuřený?

Byla jsem k smrti vyděšená a tak jsem využila toho, že odešel a rozběhla jsem se pryč. Několik dní jsem strávila ve svém pokoji nebo na zahradě a byla jsem ráda, že jsem Demetriho nepotkala. Tedy spíš jsem se o to snažila, jak jen to šlo. Byla jsem si ale jistá, že kdyby chtěl, nedokázala bych se mu vyhýbat a stejně bych ho potkala. Od toho dne mě však nijak nevyhledával. A já byla ráda. Vždy, když jsem procházela chodby, jsem se ustrašeně rozhlížela kolem, jestli náhodou nejde. Ano, měla jsem z něho strach. Velký strach.

Ale věděla jsem, že jednou to přijít muselo. Nemohla jsem se mu vyhýbat věčně. A taky že to přišlo. Zrovna jsem se večer plížila po chodbách a doufala, že na něj nenarazím, ale tentokrát jsem takové štěstí neměla. Procházela jsem těsně kolem stěny, jako bych se do ní snad chtěla schovat, kdyby náhodou a najednou mě někdo popadl za ruku a trhnutím otočil k sobě. Vyjekla jsem, a když jsem zjistila, že je to on, ustrašeně jsem ucouvla. Bylo mi to celkem k ničemu, protože mě za předloktí přitáhnul zpět.

„Vyhýbáš se mi?“ zeptal se ledovým hlasem, až mi naskočila husí kůže.

„N-ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Aha, tak proč mám takový pocit?“ chladně se ušklíbnul.

Zrychleně jsem se nadechla a vydechla a sklopila hlavu do země.

„Jane ti lhala!“ zavrčel najednou rozzuřeně, až jsem se na něj polekaně podívala. „Tedy nelhala,“ ušklíbnul se a mě zamrazilo v zádech.

Nelhala? Takže mě opravdu chce zabít? Sledovala jsem jej ustrašeným pohledem a čekala na jakýkoliv pohyb.

„Nelhala v tom, co jsem zač,“ připustil neochotně. „Nejsem dobrý. Jsem ten zlý a špatný, jsem bezcitný a krvežíznivý a lidi i upíry zabíjím mrknutím oka,“ mluvil tak chladným a nebezpečným hlasem, až jsem se roztřásla po celém těle.

„Nikdy mě nikdo nezajímá a rozhodně si nedělám přátelé. Jsem nebezpečný a postrádám city. V tomhle všem měla pravdu,“ přiznal neutrálním tónem a já absolutně nevěděla, co si mám myslet.

„Ublížím komukoliv a je mi jedno, jestli je to muž, žena, nebo dítě,“ řekl chladně. „Komukoliv, jen ne tobě!“

Překvapeně jsem se na něj podívala. Komukoliv, jen ne mě?

„Sám si to nedokážu vysvětlit, ale vážně to tak je. V tomhle ti lhala. Rozhodně jsem tě nepřivedl na hrad pro to, abych si krátil čas a ani se tě nehodlám zbavit, až mě začneš nudit,“ mluvil vážným hlasem.

Zmateně jsem těkala pohledem z jeho očí na podlahu a zpět. Co se mi tím snaží říct? Cítila jsem rostoucí nervozitu, když mě propaloval pohledem. Ucítila jsem jeho ruku, jak mě chytila kolem pasu a jemně mě k sobě přitáhnul. Tiše jsem vydechla a stále měla sklopenou hlavu. Pohled do jeho očí bych nejspíš neunesla. Sklonil se ke mně a jemně se dotknul svou tváří té mojí.

„Neublížím ti,“ zašeptal mi přímo do ucha, až se mi podlomily kolena.

„Já ti nerozumím,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. „Chováš se… chováš se tak divně, jindy jsi na mě hodný a pak zase zlý… já… nechápu to…“

Zrychloval se mi dech, když jsem ucítila jeho rty na svém krku. Nedokázala jsem si to vysvětlit.

„Miluju tě,“ zašeptal najednou.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 7. kapitola: