Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 6. kapitola

05.06.2010 (14:15) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2650×

„Musím za Arem,“ řekl jen a už si nasazoval košili a zapínal knoflíky.

Poté si ještě obléknul černý kabát a už se otáčel ke dveřím. Nezastavovala jsem ho. Sama jsem nevěděla, co bych mu řekla. A tak jsem jej nechala vyjít ze dveří a nechat mě v jeho pokoji samotnou.

Seděla jsem na lavičce a s kamenným výrazem hleděla před sebe. Byla jsem myšlenkami úplně mimo. Posledních pár dní od té noci s Demetrim nebyli nikde jinde než u něho. Mrazilo mě po zádech, když jsem si vzpomněla na jeho doteky, které byly po celém mém těle. Tou nocí se ve mně něco zlomilo. Absolutně jsem se teď nevyznala ve svých pocitech a ani jsem se nechápala. Nikdy předtím bych nikomu nedovolila se mě jen dotknout, pokud mezi námi nebyl hlubší vztah a teď jsem se poddala upírovi, kterého jsem vlastně nenáviděla a ze kterého jsem ještě donedávna měla hrůzu. Ale vážně jsem jej nenáviděla?

Nikdy nezapomenu na ten večer, kdy jsem byla k smrti vyděšená, jakmile jsem jej potkala v temné uličce. Byl tak pohledný a dokonalý a přesto z něj šel nehorázný strach, jak chladně mluvil a nebezpečně se tvářil. Ten večer jsem se bála jako nikdy dřív. Bála jsem se o svůj život, myslela jsem, že mě zabije. Pak mě proměnil a život mi sice nevzal, ale stoprocentně mi jej zničil. Zezačátku jsem jej opravdu nenáviděla, ale proč jsem to samé necítila i teď? Copak už jsi zapomněla na ten večer, Scarlett? Tehdy, kdy ti srdce tlouklo hrůzou mnohonásobně rychleji při pohledu na toho chladnokrevného upíra, zabijáka? Nikdy by mě nenapadlo, že bych se mohla časem vyspat s někým, z koho jsem měla strach. Ale to se stalo. A nebylo cesty zpět. Nejhorší bylo, že jsem mu dovolila, aby si mě vzal. Ani jsem se nebránila! Nechápala jsem, co to se mnou bylo. Vždyť jsem se ani nepokusila mu v tom zabránit, po tom neúspěšném pokusu o útěk jsem se mu prostě podvolila, proč jsem se třeba nevzpouzela? Nechápala jsem sama sebe.

„Říkal jsem, že mi neunikneš,“ zněla mi v hlavě jeho slova. Stejná slova, jaká byla napsána na útržku papíru na mém nočním stolku den před tím osudným večerem, kdy se objevil a unesl mě. Vlastně jsem z něj měla pořád tak trochu strach, po té noci ještě víc. A to proto, že se prokázal jako chladný upír, který když něco chce, prostě si to vezme a rozhodně se neptá, jestli může. A to mě trochu děsilo.

Už asi dvě hodiny jsem tu seděla bez hnutí a stále hypnotizovala hradbu naproti. Připadala jsem si tak strašně nešťastná… Ale proč? Nedalo se přece říct, že bych toho litovala, jen jsem to stále nedokázala pochopit. Tak co to bylo za pocit? Dala jsem hlavu do dlaní. Měla jsem pocit, že snad za chvíli zešílím. Šarlatové oči, nebezpečný pohled, rozcuchané špinavě blonďaté vlasy, chladný úsměv… Scarlett, ty blázníš. Rychle jsem vstala. Potřebovala jsem se ukrýt do útrob hradu. Vyšla jsem schody a už jsem vcházela do hradu. Myšlenkami stále někde u společně strávené noci s Demetrim jsem jako duch procházela jednou chodbou za druhou, po schodech, další chodba… A na konci té další šel přímo naproti mně on.

Jakmile jsem jej uviděla, projel mým tělem doslova elektrický náboj, a kdybych byla člověk, zcela jistě by se mi rozpaky zrychlil tep. Když mě zahlédnul, jeho výraz se trochu změnil. Stále měl však ve tváři ten chladný pohled, jen rty se mu roztáhly v mírný úsměv. A ten úsměv byl pro mě jako prokletím… Najednou jsem se zastavila na místě a mírně se mi roztřásla kolena. Klidným krokem pokračoval dále ve svém směru a tím se ke mně pomalu přibližoval. Když došel až ke mně, zastavil se a propaloval mě pohledem. Neuvěřitelně mě tím znervózňoval a to, že byl více jak o půl hlavy vyšší, mi zrovna klidu nedodalo.

„Kam máš namířeno?“ zeptal se po chvíli klidným hlasem.

„Do pokoje,“ odpověděla jsem a na důkaz mého tvrzení jsem pokývala hlavou.

Neustále mě hypnotizoval rudýma očima a mě tím docela zneklidňoval, nevydržela jsem nápor jeho pohledu a sklopila hlavu. Jemně mě chytil za čelist a zvedl mou tvář tak, aby mi viděl do očí. Překvapily mě jeho rty roztáhlé do pobaveného úsměvu.

„Jsi tak roztomile nervózní,“ řekl polohlasem.

Tím tomu dodal korunu, kolena se mi při jeho hlase ještě více roztřásla. Jakoby věděl, že každou chvíli snad ztratím půdu pod nohama, chytil mě jednou rukou kolem pasu a opřel o zeď. S pootevřenou pusou a rozšířenýma očima jsem jej sledovala, když se ke mně sklonil a zlehka mě políbil. Aniž bych si to uvědomila, zavřela jsem oči a nechala jej, aby polibek prohloubil. Jakmile však takto učinil, někdo se vedle nás ozval.

„To se mi snad zdá!“

Demetri se ode mě odtrhnul a podrážděně zavrčel, zrak měl však stále upřený na mě, jakoby mu narušitel nestál ani za jeden pohled. Já však věděla, kdo to je. Albert stál a nazlobeně nás sledoval. Překvapeně jsem se na něj podívala a absolutně jsem nevěděla, co mu mám říct.

„Tak proto jsi mě odmítla, kvůli němu!? Nejdřív se mnou flirtuješ, nakonec skončíš s ním! Je to tak strašně předpojaté, že mu podlehneš, jak taky jinak, úžasný Demetri.“ Jeho jméno vyslovil pohrdavým hlasem.

„Jestli chceš, abych tě zabil, tak s těmi řečmi pokračuj,“ zavrčel jmenovaný rozzuřeným tónem.

Viděla jsem, že se situace poněkud vymyká z rukou, protože mě už nedržel, stál v obranném postoji a propaloval Alberta vražedným pohledem.

„Ne, nechte toho!“ řekla jsem rychle a přistoupila k Albertovi blíž. „O čem to tady mluvíš, já s tebou přece neflirtovala,“ snažila jsem se mluvit klidným hlasem. „No tak, Alberte, buďme přátelé,“ pokusila jsem se pousmát.

Chvíli stál a sledoval mě nebezpečnýma očima, pak se rozmáchnul a jednou ranou mě srazil k zemi.

„Hnusná couro!“ zařval, to už se však Demetri vztekle vrhnul vpřed a pěstí jej smetl po chodbě dozadu.

„Příště tak milosrdný nebudu,“ zavrčel nebezpečným hlasem, zatímco se Albert blesku rychle vymrštil z kamenné podlahy na nohy.

Celá v šoku jsem se nemotorně zvedala ze země a držela se přitom za levou tvář. Musela jsem uznat, že měl docela páru. To už mě Demetri lapil za předloktí a stavěl na nohy. Ještě chvíli Albert vypadal, že se na něj vrhne, pak si však nejspíš řekl, že není radno zahrávat si s někým tak vysoce postaveným, jako je Demetri, osobní ochranka Volturiových.

„S tebou si to ještě vyřídím,“ zavrčel na mě, otočil se a dřív, než mu stihnul Demetri v rozzuřeném rozpoložení něco udělat, zmizel.

Stála jsem opřená o stěnu a s vyjeveným výrazem hleděla na místo, kde ještě před chvílí stál. Podívala jsem se na svého společníka, který se stále vražedným výrazem sledoval to stejné místo jako já před chvílí a ten trhnul pohledem směrem ke mně. Nevěděla jsem, co říct. Připadala jsem si pod jeho zrakem jako pod drobnohledem.

„Flirtovala si s ním?“ zeptal se najednou.

Šokovaně jsem vyvalila oči. Jeho výraz byl však tak chladný, že jsem se skoro až ustrašeně přikrčila, jak mě děsil. Přišlo mi najednou líto, jak se jeho pohled změnil. Ještě před chvíli jsem byla v rozpacích z jeho tajemného úsměvu, teď měl na tváři chladnou kamennou masku.

„Ne-neflirtovala… Jak si to můžeš myslet?“ pípla jsem slabým hlasem.

Ještě chvíli mě sledoval, pak se otočil a odcházel chodbou pryč. Vyjeveně jsem sledovala jeho záda. Najednou se ve mně zvedla vlna vzteku. On mi nevěří! A očividně je naštvaný za něco, co jsem neudělala! To jsem vážně jeho věc!? Najednou jsem nekontrolovatelně vyletěla z kůže.

„Už mám dost toho, jak pořád žárlíš! Jdi do háje!“ vykřikla jsem najednou ve vzteku a až za vteřinu mi došlo, co jsem udělala.

Já na něj vážně křičela, zrovna na někoho, jako je on, který by mě mohl mrknutím oka zabít. Ale to určitě neudělá, vždyť se se mnou vyspal, musí mu na mě přece alespoň trochu záležet, určitě mi nedokáže ublížit. Jakmile se však najednou objevil přímo přede mnou a s rozzuřeným výrazem mě přitisknul ke zdi, až jsem zděšeně vyjekla, začala jsem o své jistotě docela pochybovat. Nemohla jsem uvěřit, jak moc se během chvíle změnila jeho nálada. Ještě před chvíli mě vášnivě líbal a teď vypadal, že mě snad zabije.

„Neřvi po mně,“ zavrčel chladně, až jsem se otřásla. „Právě jsem se tě zastal, tak to neber jako samozřejmost.“

Sledovala jsem jej ustrašeným pohledem.

„Já se neprosila,“ namítla jsem nejistě rozechvělým hlasem. „Jestli je ti to tak proti srsti, nemusíš mi dělat žádné laskavosti.“

Jeho chladný výraz se najednou změnil. Mírně pozvedl obočí, jako by přemýšlel nad mými slovy, nakonec se ironicky ušklíbnul.

„Vůbec nic nechápeš,“ utrousil a pustil mě.

Zrychleně jsem zamrkala, to už se však otočil na patě a zmizel za rohem. Pomalu jsem se odlepila od stěny a zničeně jsem se toulala do pokoje. Alespoň už jsem věděla, že mé dveře jsou ty sedmé v pořadí. Páté byly ty Demetriho. Ach, Demetri… Co se to děje? Absolutně jsem nechápala, co to všechno má znamenat. To jeho chování a přístup, měl tak složitou povahu, nedokázala jsem se v něm vyznat. Vešla jsem do pokoje, zabouchla za sebou dveře a zhroutila se do křesla u okna. Dala jsem hlavu do dlaní a pomalu vydechla. Nechápala jsem nic. A nejhorší na tom bylo, že jsem byla tak zmatená, že jsem nad tím vším musela pořád uvažovat.

Venku se pomalu stmívalo a já už asi hodinu tupě zírala z okna. Najednou se ozvalo zaklepání a já líně vstala a zamířila ke dveřím. Jakmile jsem je otevřela, zůstala jsem překvapeně zírat, když v nich stál Demetri.

„Omlouvám se,“ řekl tiše a dříve, než jsem stihla jakkoliv zareagovat, vešel dovnitř, kopnutím zabouchnul dveře, už mě držel kolem pasu a tlačil k posteli.

Opřel mě o její sloupek a už mě bez okolků líbal. Podlomila se mi kolena a dřív, než jsem ztratila půdu pod nohama, chytil mě do náručí a jako porcelánovou panenku pokládal na postel. Za celou dobu se neodtrhnul od mých rtů a já cítila, jak jsem celá rozechvělá.

„Celá se třeseš,“ zašeptal a trochu samolibě se pousmál, jakmile se odtáhnul.

Moc dobře věděl, že mě přivádí do rozpaků, a očividně byl se sebou spokojený. Najednou jsem se jej od sebe snažila odstrčit.

„Demetri, tohle nejde,“ řekla jsem zoufale.

Bylo to teprve podruhé, co jsem jej oslovila jménem.

„Ale jde,“ odporoval a přitisknul mě do polštáře.

„Ne, tohle já nechci!“

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 6. kapitola: