Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 5. kapitola

30.05.2010 (16:30) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2406×

„Já tě fakt nechápu. A to jsem si myslel, že bys taky měla zájem,“ zavrtěl hlavou.

Vyjeveně jsem za ním zírala, jak pomalu odcházel. Teď jsem byla vážně zmatená. Ano, Albert byl docela milý, ale vždyť jsem ho sotva poznala! Jak si může myslet, že jsem do něj třeba zamilovaná, když jsem ho viděla jednou v životě? Ztěžka jsem dopadla hlavou na polštář. Tenhle hrad vážně není normální.

Už skoro dva měsíce uplynuly od doby, co jsem se dostala na hrad. Mým největším úspěchem bylo, že jsem dokázala přemluvit Ara, abych se mohla živit pouze zvířecí krví. Povolil to a já byla opravdu ráda. Představa zabíjení nevinných lidí se mi absolutně příčila. Co se týkalo Demetriho, bylo to pořád stejné. A Felixe jsem taky díky bohu už nepotkala. Vždy, když jsem jej zahlédla, vypařila jsem se dřív, než si mě stihnul všimnout. A zatím mi to vycházelo.

Noci pro mě byly nejhorší části dne. Prostě jsem nedokázala přenést přes srdce, že nemůžu spát. Když jsem byla člověk, spánek jsem milovala. Vždy jsem se zachumlala do peřin a jako správný snílek jsem přemýšlela a snívala o různých věcech ještě před tím, než jsem usnula. A teď? Nic. Ale rozhodla jsem si to vynahradit tím, že jsem každý večer lehla do postele, zavřela oči a nechala se unášet svými myšlenkami. Vždycky jsem si skvěle pročistila hlavu a zauvažovala nad různými věcmi. A teď jsem to dělala taky. Odevzdaně jsem ležela se zavřenýma očima a nechala na svou tvář dopadat měsíční světlo. Najednou jsem zaslechla nějaký zvuk. Příliš jsem tomu nevěnovala pozornost do chvíle, než jsem téměř ucítila něčí přítomnost.

Otevřela jsem oči a leknutím jsem cukla, když jsem vedle sebe viděla sedět Demetriho, jak mě přimhouřenýma očima a se svým mírným a tak trochu tajemných úsměvem pozoruje.

„Máš ze mě strach?“ zeptal se tiše.

Trochu jsem se posunula nahoru, abych se mohla opřít zády o čelo postele, stále jsem z něj ale nespustila pohled. Nevěděla jsem, co od něj můžu čekat. Najednou se tu objevil a ptá se mě, jestli mám strach.

„Je zajímavé tě pozorovat,“ řekl po chvíli.

Ano, to určitě zjistil už v době, kdy mě pronásledoval jako člověka. Mírně jsem se zamračila, on se však stále tvářil úplně klidně. Sklopil pohled na mou dlaň a pomalu se jí dotknul, až jsem mírně ucukla. Na chvíli se zarazil a podíval se na mě, pak se zase vrátil pohledem k mé dlani, přejel z ní po mém předloktí, paži, jemně se dotknul mého ramene a zastavil se dlaní na mé tváři. Momentálně propaloval mé oči svým pronikavým pohledem. Pak se znenadání sklonil k mé levé tváři a mé oči se ještě rozšířily.

„Jsi sladká,“ zašeptal, a kdybych měla srdce, určitě by se mi rozbušilo jako splašené.

Očividně byl spokojený s tím, do jakých rozpaků mě přivedl, protože se na mě ještě jednou usmál tím svým zvláštním úsměvem, pak vstal a klidně vyšel z pokoje. Ještě hodnou chvíli po tom, co odešel, jsem seděla na posteli jako přimražená a sledovala dveře. Pomalu jsem se zvedla a roztřeseným krokem vyšla za chodbu. Nikde nikdo nebyl, samozřejmě. Zavřela jsem za sebou dveře a vydala se rychlým krokem někam pryč. Mým plánem momentálně bylo jít někam do lesa a ulovit zvíře. Zrovna když jsem se chystala zahnout za roh, zahlédla jsem na konci chodby, do které jsem měla namířené, Felixe. Rychle jsem se vrátila a prudce se přitiskla na zeď.

On však šel mým směrem. Největší rychlostí, jakou jsem jako upír dokázala vyprodukovat, jsem se rozběhla chodbou zpět dřív, než si mě mohl všimnout. Skočila jsem za závěs do nějakého výklenku se sochou a opřela se o zeď tak, aby mě nepostřehl. Netrvalo dlouho a už procházel kolem. Zahlédla jsem jeho tvář, najednou se zastavil a mně se stáhlo hrdlo. Zůstal chvíli stát, avšak na mě se neohlédl. Pak se jeho rty rozšířily do úsměvu.

„Vím, že tady jsi,“ pronesl tichý hlasem a já se ustrašeně ještě více přimkla ke zdi.

Pak se však dal zase do kroku a za chvíli byl pryč. Ještě docela dlouho jsem tam stála, než jsem si byla úplně jistá, že doopravdy odešel. Opatrně jsem vylezla z výklenku a rozběhla se chodbou pryč. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu, když jsem vyšla do hradní zahrady. Rychle jsem přeskočila hradby a už jsem se hnala někam do hor do lesa. Netrvalo dlouho, a podařilo se mi chytit jednoho vlka, kterého jsem následně zbavila života a tím se nasytila.

Uběhly dva dny a já pořád musela uvažovat nad Demetrim. Ano, v posledních dnech mě vždycky tak zvláštně sledoval. Nevěděla jsem proč, ale trochu mě to děsilo. Ale i tak byl jediný z těch mála na hradě, které jsem znala a se kterým jsem se mohla potkat a nebála jsem se, že mi něco udělá. Nejen, že jsem se bála Felixe, teď se k tomu přidal i Albert. Vždy, když jsem jej potkala a slušně pozdravila, probodnul mě ne příliš hezkým pohledem a ani neodpověděl. Jistě, nepodařilo se mu dostat mě do postele, tak je nevrlý. Stála jsem opřená o zeď a zamračeně koukala před sebe. Zrovna jsem jej potkala a on se na mě ani nepodíval. Idiot. A přitom vypadal na skvělého kamaráda.

Odlepila jsem se od zdi a šla chodbou někde, kde jsem předpokládala svůj pokoj. Ještě jsem občas měla problém rozpoznat své dveře, protože byly všechny úplně stejné. Alespoň jsem dokázala rozpoznat chodbu. Byla to ta první po pravé straně, když jsem vyšla točité schody. Takže jsem teď do ní vešla a počítala dveře. Můj pokoj byl myslím pátý. Nebo sedmý? Ne… sakra, zase to nevím!

Sáhla jsem na kliku těch dveří, které jsem předpokládala jako svůj pokoj. Sotva jsem je však otevřela a udělala pár kroků dovnitř, zjistila jsem, že jsem se zmýlila. A jako naschvál byl v tom pokoji Demetri. Stál u okna a zíral ven, jakmile si však všimnul mé přítomnosti, trhnul pohledem ke mně. Stála jsem a nevěděla co říct. Kolena mi najednou zdřevěněla.

„Promiň, spletla jsem si pokoj,“ pípla jsem jen a otočila se k odchodu.

Najednou však stál přímo přede mnou a jednou ránou mi dveře prudce přibouchnul před nosem. Šokovaně jsem rozšířila oči a podívala se na něj. On se však tvářil naprosto klidně.

„Myslíš, že tě teď nechám jen tak odejít, když už jsi sem přišla?“ zeptal se klidným hlasem.

Instinktivně jsem o krok ucouvla. A on udělal krok směrem ke mně.

„Nevíš, že je neslušné hned odejít, když už někde přijdeš?“

Začala jsem couvat, zatímco on se ke mně stále víc a víc přibližoval. Jakmile zahlédnul paniku v mých očích, na jeho tváři se rozlil spokojený úsměv. Najednou jsem narazila nohama na postel a nekontrolovatelně na ni padla do sedu. A on byl přímo přede mnou. Jemně mě chytil prsty za čelist a zvedl mou tvář k té svojí. Najednou jsem ucítila, že se přímo topím v jeho rudých očích.

„Pálí mě v krku,“ vyhrkla jsem první věc, co mě napadla.

A očividně byla spásná, protože nejprve přimhouřil oči, pak mě pustil a narovnal se.

„Tak jdeme na lov,“ trhnul rameny a už se ke mně točil zády.

Rychle jsem vstala a společně jsme odcházeli pryč. Po cestě jsem jej neustále po očku sledovala, jestli se třeba k něčemu nechystá, on se však tvářil zcela klidně. Během pár sekund jsme přeběhli zahradu a už jsme se ocitli v lese. A já hledala svou kořist. Pak jsem si všimla pohybu mezi stromy a prudce se vrhla vpřed. To už jsem držela bezbrannou srnu a zahryzla se jí do tepny. Netrvalo dlouho a můj žár v krku se uklidnil. Demetri mě celou dobu sledoval ostražitým pohledem. Ještě nějakou dobu jsem klečela na zemi a sledovala bezvládné tělo malé srnky. Pak jsem se zvedla a bez povšimnutí prošla kolem mého společníka. A už jsme běželi do hradu. Nikdo za celou dobu ani nepromluvil. Demetri se zastavil u dveří svého pokoje, já však měla v plánu pokračovat dál.

„Tak se měj,“ houkla jsem ještě a pomalu se vydala pryč.

Najednou mě však prudce popadl za předloktí a dřív, než jsem stihla vykřiknout, jsem stála v jeho pokoji a on se zády opíral o dveře. Vyjeveně jsem jej sledovala.

„Já nezapomínám,“ poznamenal ledově chladným hlasem. „Myslíš si snad, že díky tomu lovu zapomenu na to, kde jsme skončili?“

Prudce jsem zavrtěla hlavou a opět rychle ustupovala dozadu, stejně jako předtím. Připadala jsem si nesmírně hloupě, když mi došlo, že couváním si příliš nepomůžu. Zastavila jsem se dřív, než jsem zase stihla dopadnout na postel a Demetri stál během sekundy přede mnou. Co chce dělat!? Začínala jsem panikařit. Jeho nebezpečný a tak trochu fanatický výraz a úsměv se mi ani trochu nelíbil. Napadla mě spásná myšlenka, vyletěla jsem vpřed se snahou jej oběhnout a vypadnou z pokoje, sotva jsem však vyrazila kupředu, vrhnul se na mě a srazil mě na postel. Dřív, než jsem se stihla vzpamatovat, ležela jsem pod ním a ruce mi železným stiskem držel nad hlavou. S obavami jsem jej sledovala a dech se mi několika násobně zrychlil, i když jsem dýchat ve skutečnosti vůbec nepotřebovala.

„Říkal jsem, že mi neunikneš,“ zašeptal ještě.

V tu chvíli se sklonil a už líbal mé rty. Nedokázala jsem udělat jedinou věc. Jen pár sekund se mým rtům věnoval, dřív, než jsem stihla jakkoliv zareagovat, se už ode mě odtahoval a sklonil se k mému krku. Zatímco se jej jemně dotýkal rty, jediným dotekem začal trhat knoflíky na mé halence. Nebyla jsem schopna jediného pohybu, jen jsem zprudka vydechovala a nechala jej, aby si dělal, co chtěl. I kdybych chtěla, nedokázala bych nic udělat, protože mi ruce silným stiskem držel nad hlavou a měl mnohonásobně vyšší sílu, nezmohla bych nic. Ale chtěla jsem vůbec něco zmoci?

Jakmile zbavil mou halenku všech knoflíků, pustil mi ruce, zajel mi dlaní pod záda, nadzvednul mě a přitisknul k sobě. Pomalu jsem vydechla a zavřela oči, to už mi halenku stahoval z ramen a házel ji někde vedle postele.  Položil mě zpět a chvíli sledoval mou tvář, otevřela jsem oči a setkala se s jeho pohledem. Mírně se pousmál a už mě zase líbal. Tentokrát déle než předtím. Mezitím jedním pohybem palce rozepnul mou podprsenku a za chvíli už se válela někde poblíž mé halenky. Narovnal se a prudce ze sebe strhnul košili a za chvíli, dřív než jsem se nadála, už jsem byla nahá. A za chvíli na tom byl stejně i on.

O něco později už jsem ležela na posteli se zavřenýma očima a pořád dokola jsem si přehrávala, co se vlastně stalo. Právě jsem se vyspala s Demetrim, který ležel vedle mě na boku podepřený loktem a sledoval z profilu mou tvář. Nemůžu říct, že jsem toho litovala, protože to nebyla pravda. Ale co tím pádem vůbec cítím? Když mě držel svýma silnýma rukama, cítila jsem se tak nějak v bezpečí. Stejně jako když mě pevně objímal a vášnivě líbal. Teď jen ležel a sledoval mě.

Samozřejmě jsem si nenalhávala, že by to udělal z lásky. Chápu ten život, máte před sebou nekonečno, život, který neubíhá žádný směrem. Prostě jen žijete a dlouhý rok vám připadá jako pouhá část jednoho dne. A tak se nedivím, že si ten nekonečný život chtěl zpestřit a tak se se mnou prostě vyspal.

Jemně se ukazováčkem dotknul mého čela, obtáhnul rysy mého drobného nosu, přejel přes mé plné rty po bradě a pohladil jemnou kůži na mém krku. Mírně jsem se zavrtěla a to už mě silnýma rukama přitahoval do svého náručí. Nebránila jsem se. Cítila jsem se dobře. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Ještě chvíli jsme leželi, když mě opatrně pokládal zpět na polštář a vstal z postele. Otevřela jsem oči a už stál vedle postele skoro oblečený, ještě mu však chyběla košile a já tak měla možnost prohlédnout si jeho bledou vypracovanou hruď a břicho.

„Musím za Arem,“ řekl jen a už si nasazoval košili a zapínal knoflíky.

Poté si ještě obléknul černý kabát a už se otáčel ke dveřím. Nezastavovala jsem ho. Sama jsem nevěděla, co bych mu řekla. A tak jsem jej nechala vyjít ze dveří a nechat mě v jeho pokoji samotnou.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 5. kapitola: