Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 4. kapitola

24.05.2010 (12:00) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2456×

„Přestaň na mě křičet, nejsem tvůj majetek!“ bránila jsem se třesoucím se hlasem.

Ještě chvíli mě probodával rozzuřeným pohledem, pak jako by si uvědomil své chování, se najednou uklidnil a sklesle sklopil pohled do země.

„Omlouvám se,“ zamumlal tichým, zničeným hlasem, obešel mě a zmizel za dveřmi mého pokoje.

Už asi týden uplynul od mé přeměny a mého pobytu na hradě. I když jsem se s Demetrim příliš nesetkávala, byla jsem si jistá, že on má přehled o každém mém kroku. Když už jsem jej viděla, neustále se tvářil chladně. Opravdu z něj šel tak trochu strach. Pořád jsem nedokázala přenést přes srdce, co mi způsobil. Vlastně jsem jej nenáviděla. Nějak jsem mu to nemohla odpustit. A on ani nedělal nic proto, abych mu to třeba odpustila. Když už jsme se dali do řeči, byl neuvěřitelně nesnesitelný a pořád jsem z něj byla dosti vyklepaná. Nedokázala jsem zapomenout na ten večer plný hrůzy, když jsem se s ním setkala, on mě naprosto vyděsil a pak mě přeměnil. Pořád jsem si to uchovávala v hlavě a vždy, když jsem jej třeba jen zahlédla, jsem si na to vzpomněla. A už automaticky jsem z něj měla strach.

Byla noc a pro mě byl neuvěřitelný nezvyk, že nemůžu spát. Absolutně jsem nevěděla, co přes celé noci dělat bez spánku. A tak jsem se procházela chodbami, hleděla z okna nebo třeba vyšla na zahradu. Pro tuhle noc jsem si vybrala první variantu. Hradní chodby vypadaly v noci ještě strašidelněji, než přes den. Samozřejmě, že kdybych byla člověk, jen tak bych se neprocházela nočním hradem plným upírů. Ale sama jsem upír, takže mi to bylo jedno, nic horšího už se mi stát nemůže. Hořce jsem se ušklíbla. Bohužel.

„Noční procházka?“ ozval se za mnou úlisný hlas.

Rychle jsem sebou trhla a za sebou uviděla tmavou siluetu. Pomalu se přiblížila ke mně a tím na ni dopadlo světlo ze zapálených pochodní. Rozpoznala jsem toho vysokého svalnatého muže, který tehdy postával vedle Volturovic trůnů. Stál a zlověstně se na mě culil. Instinktivně jsem couvla o krok dozadu. Pozvedl obočí.

„Ale copak? A kde máš Demetriho?“ zeptal se a stále měl ve tváři ten stejný úsměv. Neodpověděla jsem. A tak pokračoval.

„A co se tady procházíš tak sama? Nechceš společnost?“ zeptal se a jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Ne, vlastně jsem měla namířeno do pokoje, asi jsem si spletla cestu,“ trhla jsem rameny a otočila se, abych odtud konečně vypadla. Najednou však stál za mnou a popadl mě za loket. Trhnutím mě k sobě otočil.

„Co bys dělala na pokoji, co?“ protáhnul. „Mimochodem, jmenuji se Felix, milá Scarlett.“

Jeho výraz se mi absolutně nelíbil. Navíc byl o hlavu větší, což ještě více násobilo mou nejistotu. Najednou jsem zaslechla zlověstné zavrčení. Felix trhnul pohledem někde za mě.

„Ale ale, Demetri, už jsem myslel, že jsi tady slečnu nechal samotnou,“ řekl a zase se tak nehezky usmál.

Demetri… Nevěřila jsem, že tohle někdy řeknu, ale byla jsem vážně ráda, že se objevil. Absolutně jsem nevěděla, čeho je tenhle mohutný chlápek schopný, jestli mi třeba dokonce nemůže ublížit. I když se Demetri choval, jak se choval, nikdy mě ani neuhodil, natož něco horšího. Nikdy mi nijak neublížil, snad jako by mu na mě i záleželo. Tudíž jsem byla vděčná, že přišel.

„Hned ji pusť, Felixi,“ zavrčel chladně.

„No jo, já zapomněl, že si na ni děláš vlastnická práva,“ odvětil mu Felix chladně.

Pak mě hrubě otočil zády k sobě tak, že jsem teď viděla do Demetriho rozzlobené tváře a žduchnul mě přímo na něj tak prudce, že jsem to nedokázala zadržet a padla mu do náruče. Chtěla jsem od něj odskočit, on mě však silnýma rukama ochranářsky držel. Ani jsem se nebránila. Najednou jsem se cítila neuvěřitelně v bezpečí před očividně všehoschopným Felixem.

„Ještě jednou na ni šáhneš…“ začal, avšak Felix ho přerušil.

„Není tvůj majetek, i když ty si to očividně myslíš,“ řekl klidným hlasem. „A pokud budu chtít, klidně na ni šáhnu znova.“

Demetri jej probodával nebezpečným pohledem.

„O to se jenom pokus,“ zavrčel tiše.

Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. Z obou šel momentálně docela strach. Ale jedno mi nešlo do hlavy. Demetri mě opravdu ochraňuje? Nechápala jsem.

„Však my se ještě uvidíme, květinko,“ ozval se Felix tak nebezpečně úlisným hlasem, až jsem se k Demetrimu ustrašeně přitiskla.

„To teda neuvidíte,“ odporoval mu a probodával jej nenávistným pohledem.

Felix se pomalu zazubil.

„Ale svůj upíří život bys na to nevsadil, předpokládám. Máme na to přece celou věčnost,“ mrknul na mě.

Pak se otočil a klidně odkráčel. Nedokázala jsem se ani pohnout. I když jsem jako upír vzduch vůbec nepotřebovala, právě jsem se zrychleně a roztřeseně nadechovala a vydechovala. Demetri na mě pomalu stočil pohled a já se právě topila v jeho rudých očích. Můj dech se ještě o něco zrychlil. Ten pohled… Jako by se v něm něco změnilo. Jako by jeho chladné oči najednou roztály. Proč se na mě tak dívá? Navíc mě ještě stále držel v náručí a byl tak blízko, až jsem byla naprosto nervózní.

„Nemusíš se bát,“ řekl pomalu. „Nic ti neudělá.“

Pak konečně odvrátil pohled a pustil mě. Vydal se chodbou pryč a já pochopila, že mám jít za ním. A tak jsem šla hned vedle něj.

„Neměla by ses v noci potloukat po chodbách, když ještě nemáš ani základní výcvik. Ne všichni upíří na hradě jsou hodní,“ upozornil mě, avšak ani se na mě nepodíval.

Stalo by se snad něco, kdyby se Demetri neobjevil? A jak vůbec věděl, kde jsem a že potřebuju pomoc? Vlastně, já zapomněla, že on ví přece o každém mém kroku.

„Byl by schopný mi ublížit?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Přímo by ti asi neublížil. Spíš by tě potěšil. Hlavně sebe,“ řekl a pohrdavě se ušklíbl.

Aha, takže potěšil, no… To znělo ještě odporněji, než kdyby mi vážně ublížil. Prošli jsme několika chodbami a schodištěm, pak ještě pár chodbami a už jsme mířili ke dveřím mého pokoje.

„Nikde se netoulej,“ podotkl ještě a už odcházel pryč.

„Demetri,“ ozvala jsem se najednou.

Ani nevím, co to do mě vjelo. Otočil se a překvapeně se na mě podíval.

„Já, já… Nemohl bys se mnou na chvíli zůstat… prosím?“ vykoktala jsem.

Co mě to popadlo? Co si teď o mě pomyslí? Ani jsem nevěděla, proč jsem se ho na tohle zeptala. Byla jsem nějaká ustrašená. Chvíli jen stál a vpíjel se do mě pohledem.

„Já... já… chápu, nechceš,“ trhla jsem rameny.

Kdybych byla člověk, už bych zrudla. Otočila jsem se ke dveřím a už otevírala, když mě jemně chytil za předloktí. Překvapeně jsem se na něj podívala. Už mě zase sledoval tím pohledem…

„Proč ne,“ odpověděl tichým hlasem.

Pomalu pustil mou ruku. Sklopila jsem pohled do země a už jsem vcházela do pokoje a Demetri za mnou. Posadila jsem se na postel a on do křesla naproti oknu. Měsíční světlo ozařovalo jeho bledou tvář a já jej najednou hypnotizovala pohledem. Pomalu zavřel oči a mlčel. Vlastně jsme spolu vůbec nemluvili. Já jen ležela na posteli a on seděl v křesle se zavřenýma očima, jako by spal. Mě to však naprosto stačilo. Jen to vědomí, že je tady se mnou a já se nemusím bát, že mě třeba překvapí Felix, mě uklidňoval.

Taky jsem pomalu zavřela oči, jako bych chtěla spát a nejvíc mě štvalo, že spát prostě nedokážu. A tak jsem alespoň uvolněně ležela. Pořád jsem cítila jeho přítomnost. Po nějaké době se ozvalo cvaknutí dveří, já otevřela oči a Demetri byl pryč. Netrvalo dlouho a ozvalo se klepání na dveře.

„Dále,“ protáhla jsem trochu udiveně a nadzvedla se na loktech.

Dveře se otevřely a dovnitř vešel Albert. Byla jsem trochu překvapená, že ho tady vidí.

„Ahoj,“ řekl prostě.

„Ahoj,“ opáčila jsem. „Něco potřebuješ?“

„To nemůžu přijít na návštěvu bez toho, abych něco potřeboval?“ zeptal se a mírně se ušklíbnul.

„Ne, jen… jsi mě trochu překvapil, nic víc. A jak si vůbec našel můj pokoj?“ otázala jsem se.

Albert si přisunul křeslo od okna k mé posteli a posadil se.

„Zaslechl jsem, že jsi dostala pokoj po Benjaminovi, to je můj starý známý, který už to má bohužel za sebou,“ řekl hořce.

„Aha,“ hlesla jsem. „To je mí líto.“

Jen nad tím mávnul rukou.

„Nemusí. Je to už více, než deset let a ty jsi první, kdo po něm v tomhle pokoji bydlí,“ vysvětlil mi.

Pak se na mě podíval zvláštním pohledem. „Chybí ti spánek?“

Hořce jsem se pousmála. „Chybí. Jako člověk jsem byla velký spáč a teď to musím úplně vypustit,“ povzdechla jsem si.

„Zvykneš si,“ ujistil mě s úsměvem.

Chvíli bylo ticho. Jen jsme oba koukali do okna, do kterého pronikalo měsíční světlo. Pak najednou stočil pohled na mě. Trochu mě tím znervózňoval. Po chvíli vstal a přesednul z křesla na postel vedle mě.

„Moc ti to sluší,“ poznamenal.

Zrychleně jsem zamrkala. Pletu se snad, nebo se tu o něco pokouší?

„Já… díky.“ Trhla jsem rameny. „Tobě taky.“

„Víš, napadlo mě,“ začal a pomalu mě chytil za ruku, já však neucukla. „Znáš tady zatím jen Demetriho, takže by nebylo od věci se trochu seznámit, co říkáš?“

Cítila jsem rostoucí nervozitu. Co mu mám na to říct?

„No, to by nebyl špatný nápad. Ráda poznávám nové lidi. Chci říct, upíry…“ opravila jsem se a letmo se pousmála.

To už jsem ucítila jeho dlaň na mé tváři a překvapeně mu hleděla do očí. Nebyla jsem schopná jej nějak odstrčit.

„To je dobře,“ usmál se. Najednou se zaměřil očima na mé rty a začal se pomalu přibližovat.

Začala jsem zrychleně dýchat. Co to dělá? Už mě skoro políbil, když jsem hlavu stočila do boku.

„Co?“ zeptal se zmateně.

„Víš já, já… nemůžu,“ řekla jsem a vymanila svou ruku z jeho sevření.

„Cože? Nemůžeš?“ zopakoval zamračeně. „To ti snad taky zakazuje Demetri? Proboha, nejsi jeho majetek! I ostatní na tebe mají právo!“ řekl zlostně.

„Nic mi nezakazuje! A samozřejmě, že nejsem jeho majetek!“ ohradila jsem se dotčeně.

„Tak proč se mi bráníš?“ zeptal se nechápavě a už se zase chystal mě políbit.

„Ne, ne, nech mě!“ odsunula jsem se na posteli.

Otráveně si odfrknul a vstal.

„Já tě fakt nechápu. A to jsem si myslel, že bys taky měla zájem,“ zavrtěl hlavou.

Vyjeveně jsem za ním zírala, jak pomalu odcházel. Teď jsem byla vážně zmatená. Ano, Albert byl docela milý, ale vždyť jsem ho sotva poznala! Jak si může myslet, že jsem do něj třeba zamilovaná, když jsem ho viděla jednou v životě? Ztěžka jsem dopadla hlavou na polštář. Tenhle hrad vážně není normální.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 4. kapitola: