Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 3. kapitola

12.05.2010 (12:00) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2367×

„Ještě aby se nebála, když sis s ní hrál jako kočka s myší,“ poznamenal a pustil mou ruku. „Zvykne si. Dej jí pokoj po Benjaminovi,“ přikázal.

„Ano, pane,“ kývnul Demetri a už vycházel ze síně.

Pohotově jsem vyrazila za ním. Prošli jsme několik chodeb, stoupali po točitých schodech nahoru a pak zase několik chodeb…

„Tvůj nový pokoj,“ ukázal na dřevěné dveře.

No, bůhví, jestli do něj příště vůbec trefím.

Když jsem vešla do svého nového pokoje, vypadal skoro stejně, jako ten Demetriho. Rozdíl byl v tom, že nebyl obsazený a tudíž nebyl vybavený osobními věcmi. Jinak tady bylo vše, obrovská postel v jeho čele, velká skříň z tmavého dřeva, psací stůl, několik zásuvek i velké okno sahající téměř k podlaze. Byly v něm ještě jedny dveře, když jsem je otevřela, vešla jsem do své vlastní koupelny laděné do černé barvy, avšak vypadala neuvěřitelně luxusně.

Rozhlížela jsem se kolem a napadlo mě otevřít skříň. Byla jsem překvapená, že jsem v ní našla nespočet oblečení, různých dámských košil, triček, kalhot, sukní a šatů. Na její podlaze leželo několik párů bot. Jako by na mě byl někdo skutečně připravený!

Popošla jsem k oknu a jen jsem ohromeně zírala. Úplně jsem zapomněla, že upíři určitě nevychází přes den z domu jen tak. Avšak necítila jsem žádnou bolest, kterou by mi slunce způsobovalo. Má kůže se pod náporem slunečních paprsků třpytila jako briliant. Jak je to možné? Sledovala jsem ty stříbřité odlesky, bylo to neuvěřitelné. Tak to proto nechodí upíří přes den ven? Samozřejmě, každý by poznal, že tu něco nehraje. Vždyť normálním lidem se tohle neděje, každý by si řekl, že snad ani nejsou lidi.

Pomalu jsem ustoupila od okna a posadila se na postel. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Jsem upír? To přece není možné. Pořád mi to nešlo do hlavy. Jsem nadpozemská postava. Nesmrtelná. A budu muset pít lidskou krev. Hleděla jsem na své bledé ruce. A to jsem vždycky byla tak krásně opálená, ta bílá kůže dosti pozměnila můj celkový vzhled.

Překvapovalo mě, že nejsem unavená. Jak říkal Demetru, strávila jsem tři dny v mukách, jak je možné, že mě to nevyčerpalo? To snad upíří nepotřebují odpočinek? Příliš jsem se nad ním však nezamýšlela, protože jsem právě spásně hleděla na dveře. V hlavě se mi rozvíjel nápad. Co kdybych se zvedla a prostě odtud utekla? Nějak bych se přeci mohla nenápadně vyplížit ven. Dlouho jsem nad tím neuvažovala a už jsem stála u dveří.

Trochu nejistě jsem chytila za kliku a pomalu otevřela. Vystrčila jsem hlavu ven a dobře se rozhlédla. Fajn, nikdo tady není. Vyšla jsem na chodbu a zavřela dveře. Rychle a po špičkách jsem se normální lidskou rychlostí rozběhla na konec chodby. Ale vždyť já vůbec neznám cestu ven! No, určitě budu muset po těch točitých schodech dolů, ale trefím aspoň k nim? Přebíhala jsem z chodby do chodby a chvíli si připadala jako ve Volterských uličkách.

Tady je mi to povědomé! Běžela jsem nakonec chodby, která se točila doprava. Když jsem však vyběhla na konci za její roh, do někoho jsem vrazila. Přímo do Demetriho. Polekaně jsem vyjekla a chtěla od něj uskočit, když mě chytil oběma rukama pevně za paže a podezíravě si mě prohlédnul.

„Snad si nedoufala, že odtud utečeš,“ zavrčel.

Sakra! Tohle není fér! Proč jsem ho musela potkat? Připadalo mi, jako by mě snad hlídal! Začala jsem se zmítat v jeho sevření, on ale nepolevil. I když jsem měla jako upír o dost větší sílu, než jako člověk, on byl pořád silnější. Vzdala jsem to a zamračila se.

„Nechtěla jsem utéct!“ chabě jsem se bránila.

„Myslíš si, že jsem idiot?“

Propaloval mě pohledem. Připadala jsem si oproti němu naprosto mrňavá.

„Tak už mě pusť,“ povzdechla jsem si beznadějně.

Kupodivu pustil.

„Stejně nemáš šanci se odtud jen tak dostat. Všude je plno upírů a všimli by si tě. A nikdo kromě Heidi nesmí přes den z hradu,“ řekl chladně.

Ucouvla jsem.

„Fajn,“ hlesla jsem.

Obešel mě a mířil někam pryč. Nešťastně jsem se opřela o zeď. Tak tohle je vážně ztracené. Jestliže upíří nestárnou a žijí věčně, budu tady navěky zavřená. Sjela jsem zády po stěně k zemi a dala hlavu do dlaní. Nemáte ani ponětí, jak zoufale jsem se cítila! Připadala jsem si jako vězeň odsouzený k doživotí.

„Co se děje?“ zaslechla jsem nad sebou něčí hlas.

Strhla jsem ruce z tváře a podívala se nahoru. Svrchu na mě shlížel nějaký mladý upír s krátkými černými vlasy. Rychle jsem se postavila.

„Co by se dělo?“

Mírně se ušklíbl.

„Určitě ses tady nekrčila s hlavou v dlaních pro nic za nic.“

Sklopila jsem pohled do země. Neměla jsem náladu se s kýmkoliv bavit.

„Jsem Albert,“ představil se a podal mi ruku.

Nejistě jsem jej za ni chytila.

„Scarlett,“ pípla jsem.

Pozorně si mě prohlížel.

„Jsi tu nová, co? Novorozená, podle očí,“ zkonstatoval.

„Novorozená?“ zopakovala jsem trochu hloupě. „Jo, to jsem.“

Chvíli jsem stála a nervózně koukala kolem, abych se mu nemusela dívat přímo do tváře.

„Co říkáš na procházku na zahradu?“ zeptal se najednou.

Překvapeně jsem zamrkala.

„Na zahradu? Vy tady máte zahradu?“ otázala jsem se udiveně.

„Samozřejmě, abychom mohli občas na vzduch, zároveň nás neuvidí lidi.“

Nejistě jsem se rozhlédla kolem. Doufala jsem, že se odnikud nevynoří Demetri, ten by sotva byl pro nějakou procházku na vzduch.

„No, já nevím, jestli mi to dovolí,“ zamumlala jsem.

Překvapeně se na mě podíval a pak se pobaveně zasmál.

„Dovolí? Kdo by ti měl co dovolit? Jsi svobodná, nejsi ničí sluha, aby ti rozkazoval, co můžeš a co ne. Normálně pojď,“ mrknul na mě.

Naposledy jsem se rozhlédla, jestli mě náhodou Demetri nesleduje. Ani bych se nedivila, kdyby mě tajně špehoval. Pak jsem se vydala za Albertem někam pryč. Prošli jsme několika chodbami a po schodech dolů, až jsme došli k velkým dubovým dveřím a jakmile je Albert otevřel, dopadly na nás sluneční paprsky.

Hradecká zahrada byla malá, ale moc hezká. Bylo zde vysazeno několik stromů a keřů, tráva byla krásně posekaná, jako na fotbalovém hřišti. Hned před dveřmi byl malý betonový plácek, ze kterého se po několika schůdkách do zahrady scházelo. Celá byla obehnána vysokou asi tří metrovou zdí, aby do ní neviděli lidé.

Posadili jsme se na dřevěnou lavičku. Fascinovaně jsem sledovala svou třpytící se kůži. A Albert mě s úsměvem pozoroval.

„Za chvíli ti to ani nepřijde,“ řekl.

Nastavila jsem tvář slunci a zavřela oči.

„Takže, kdo že ti to nemá dovolit jít ven?“ zeptal se po chvíli.

Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Mám mu to říct?

„Demetri. To on mě unesl a přeměnil,“ odpověděla jsem trochu hořce.

Albert se trochu rozmrzele zasmál.

„No jo, Demetri a jeho majetnická povaha,“ ušklíbl se.

Příliš jsem nad jeho slovy neuvažovala, jen jsem se vystavovala slunci. Příliš jsme si nepovídali, spíš jsme mlčeli a užívali si tu chvilku ticha. Pomalu se začalo stmívat, my se ještě k odchodu neměli. Najednou jsem otevřela oči, zmateně zamrkala a chytila se za krk. Albert si toho všimnul a s pozvednutým obočím na mě pohlédnul.

„Co se děje?“

„Já… nevím…,“ zamumlala jsem. „Nějak mě začalo pálit v krku. Nechápu to.“

Nelhala jsem. Najednou mě začalo štípat v hrdle, jako bych prošla Saharou a ani jednou se přitom nenapila. Začala jsem zběsile polykat, nic to však nepomohlo. Žár se šířil dál.

„Samozřejmě, máš žízeň. Kdy jsi naposledy měla krev?“ zeptal se.

Vyděšeně jsem se na něj podívala.

„Krev!? Ještě… ještě jsem ji neměla!“ vyjekla jsem polekaně.

„Tak to není divu, že tě pálí hrdlo. Musíme na lov,“ řekl nekompromisně, chytil mě za ruku a vytáhnul z lavičky na nohy.

Cože? Na lov!?

„Ne, ne, to ne, přece musí být jiný způsob! Nechci zabíjet lidi! Třeba by stačilo, kdybych se napila vody!“ snažila jsem se navrhnout rozumnější způsob uhašení toho hrozného ohně.

„Věř, že nestačilo,“ trval na svém.

„Ne!“ dupla jsem si rozhodně a zůstala stát na místě. „Nechci zabít člověka!“

Podíval se na mě a povzdechl si. Prostě nebudu zabíjet lidi! To raději umřu.

„Fajn, tak vysaješ zvíře.“

Překvapeně jsem zamrkala.

„Zvíře?“

„Podívej, jiná možnost není. Už i zvíře je dost velký ústupek,“ řekl vážně.

Nezbývalo mi nic, než souhlasit, protože oheň v mém krku byl už k nevydržení a jestliže krev je to jediné, co to dokáže změnit, nemůžu už dlouho váhat. Společně jsme přelezli vysokou zeď a momentálně jsme stáli několik metrů od lesa.

„Už si používala svou upírskou rychlost?“ zeptal se mě.

Jen jsem zavrtěla hlavou. Chytil mě za ruku a rozběhl se tak rychle, že mě přinutil přizpůsobit jeho rychlosti. Byla jsem fascinovaná tím, jak rychle jsem uháněla! Tak rychle, že jsme za chvíli zastavovali na vrcholku hory uvnitř lesa.

„Teď jen dýchej,“ poručil.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Do nosu mě najednou udeřila sladká lahodná vůně, po které se mi začaly sbíhat sliny v ústech. Otevřela jsem oči a jako bych se v tu chvíli dívala na svět jinak, jako hladový predátor. Někde vepředu jsem zaregistrovala pohyb a věděla jsem, že je to původce té úžasné vůně, která ještě více probouzela žár v mém krku. Aniž bych si to sama uvědomovala, zeširoka jsem rozevřela oči, vycenila zuby a drážděná vůní a ohněm v krku jsem se naprosto přestala ovládat a vyrazila prudce vpřed. Až příliš pozdě si ubohý vlček všimnul nebezpečí a sotva se stihnul připravit k útěku, už jsem jej pevně chytila do železného sevření a zahryzla se mu do krku, až bolestivě zakňučel.

Cítila jsem se neuvěřitelně blaženě, když horká sladká krev plnila má ústa a utěšovala to nesnesitelné pálení v krku. Až, když byl vlk skoro mrtvý, jsem se vzpamatovala a vrátila se k plnému vědomí, a zjistila jsem, že jeho srdce přestává tlouct. Pomalu jsem jej pustila a podívala se na jeho přivřené oči. S vyplazeným jazykem ztěžka oddechoval, pak vydechl naposled a srdce mu utichlo. Ve tváři se mi objevil vyjevený a následně skleslý pohled. Bylo mi do pláče. Dala jsem hlavu do dlaní a začala vzlykat, nejhorší bylo, že jsem nedokázala uronit ani slzu! Jsem monstrum! Právě jsem zabila bezbranné zvíře!

Ucítila jsem jemný dotek na svém rameni, jak ke mně Albert přistoupil.

„Nesmíš si to tak připouštět. Brzy si na to zvykneš,“ utěšoval mě.

Pomalu jsem vstala a se sklopenou hlavou jsem se vracela zpět k hradu. Až po několika krocích jsem se rozběhla a za chvíli už jsme přeskakovali zeď a vcházeli do hradu. Rozloučili jsme se a já byla maximálně překvapená, když jsem po půl hodinovém bloudění hradem konečně našla svůj pokoj. Sotva jsem však otevřela jeho dveře, spatřila jsem Demetriho stát u své posteli. Jakmile mě uviděl přicházet, už stál u mě.

„Kde jsi byla!?“ vyjekl rozčíleně.

„Proč?“ odpověděla jsem mu otázkou.

„Ptám se, kde jsi byla!“ zopakoval hlasitěji.

Instinktivně jsem se přikrčila.

„Na lovu,“ pípla jsem tiše.

„Cože!? Ty jsi opustila hrad bez mého vědomí!? Říkal jsem ti, že nemáš nikam chodit! Mám tě na starost, musíš mě poslouchat!“ zahřměl vytočeně, až se mi z něj strachy roztřásly kolena.

„Přestaň na mě křičet, nejsem tvůj majetek!“ bránila jsem se třesoucím se hlasem.

Ještě chvíli mě probodával rozzuřeným pohledem, pak jako by si uvědomil své chování, se najednou uklidnil a sklesle sklopil pohled do země.

„Omlouvám se,“ zamumlal tichým, zničeným hlasem, obešel mě a zmizel za dveřmi mého pokoje.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 3. kapitola: