Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 2. kapitola

08.05.2010 (13:00) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2212×

Najednou jsem za sebou zaslechla kroky. Cítila jsem, jak mě zamrazilo v zádech a rychle jsem se otočila. Jediné, co jsem viděla, byl stín. Rychle se mihnul a zmizel. Polilo mě horko. Otočila jsem se zpátky a vyděšeně se rozběhla pryč. Několikrát jsem klopýtla, jak mi podpatky znemožňovaly běh, bylo mi to ale jedno, ze všeho nejvíc jsem si přála být už doma v bezpečí. Děkovala jsem všem bohům, když jsem doběhla ke vchodu, roztřesenýma rukama jej odemkla a vletěla dovnitř. I kdyby mě někdo sledoval, tady už na mě nemohl. Vešla jsem do výtahu, následně do bytu a rychle jsem se zamkla. Teprve teď jsem byla klidná.

Celou noc jsem spala dosti neklidně, zdály se mi sny, že mě někdo pronásleduje a já utíkala temnými uličkami, až jsem narazila na zeď a nakonec se ukázalo, že ten někdo byl upír, který ke mně přistoupil a zahryznul se mi do krku. Vyděšeně jsem se vzbudila, párkrát se převalila a hned na to zase usnula. Zase se mi zdály zvláštní sny, chodila jsem městem a všichni kolemjdoucí byli upíři, kteří na mě cenili bílé zuby. Zatracené povídačky! A pak, když jsem byla v polospánku, se mě najednou někdo dotknul. Přesně jsem cítila, jak mě něčí ledová ruka pohladila po předloktí a vyděšeně jsem se vzbudila. Rozhlížela jsem se kolem, jediné, co však bylo podezřelé, byla vlající záclona na okně, i když venku vládlo bezvětří. Ustrašeně jsem vstala a přiběhla k oknu, vyklonila jsem se a podívala se ven, nikdo tam však nebyl. Navíc, kdo by se sem dostal! Nesmysl, asi se mi jen něco zdálo.

Podívala jsem se na levé předloktí, na kterém jsem ještě před chvílí cítila něčí dotek. Bylo to tak skutečné! Tohle město se mi líbilo čím dál míň. Až příliš často za těch pár dní, co tady žiju, se zde dějí divné věci. Vrátila jsem se zpět do postele. Několik minut jsem jen seděla s dekou pod bradou a upřeně sledovala okno. Co se to sakra děje!?

Pomalu jsem si lehla a zaposlouchala se do ticha. Jediné, co jsem slyšela, však byly tikající hodiny. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. I když to trvalo docela dlouhou dobu, nakonec jsem usnula. Připadala mi jako naprostá věčnost, než jsem se nad ránem probudila. Podívala jsem se z okna, slunce se teprve pomalu dralo na oblohu. Ještě aby ne, budík hlásal teprve půl šesté ráno. Byla jsem ještě docela unavená, ale věděla jsem, že bych už neusnula. Rozhlédla jsem se po pokoji. Přes den vypadal mnohem lépe než v noci, když mám ještě pocit, že v něm někdo je. Vstala jsem a chtěla jsem jít do koupelny, když jsem si všimla něčeho zvláštního. Na mém stole ležel nějaký vzkaz. Vzala jsem jej a podívala se na něj. Byl to kousek starého zažloutlého pergamenového papíru a na něm stálo inkoustem napsáno jedno jediné slovo.

Neunikneš.

Jako ve snách jsem pergamen upustila a sledovala jej, jak se pomalu snáší na podlahu. Najednou na mě padl strach.

„Je tu někdo!?“ zvolala jsem hlasitě a poslouchala.

Nic. Bylo ticho. Popadla jsem do rukou křišťálovou vázu a pomalu zamířila do koupelny. Nikdo. Stejně jsem se vplížila i do chodby a do kuchyně. Byt byl prázdný, byla jsem v něm jen já. Položila jsem vázu zpět na místo, rozběhla jsem se z pokoje přes malou chodbičku k hlavním dveřím a zkusila je otevřít. Vždyť byly zamčené! Jak se sem někdo mohl dostat!? Vrátila jsem se zpět do pokoje. Zrychleně jsem dýchala a ťekala pohledem všude kolem. Vždyť se sem ten někdo, kdo sem dal tenhle vzkaz, musel nějak dostat!

Stočila jsem pohled na okno. To přece není možné! Vždyť je to výška! Ale co ten dotek na mé ruce? A co včera v noci ten někdo, kdo stál právě u okna!? Stála jsem bázlivě přitisknutá ke zdi a mozek mi šrotoval o sto šest. Až teď mi totiž došla jedna zásadní věc. Někdo mě pronásleduje. A ten někdo mi i vyhrožuje! Neunikneš!? Vzpomněla jsem si na včerejší večer, někdo mě sledoval. To vím na sto procent. Slyšela jsem kroky a viděla stíny, když jsem utíkala domů. A co ten podivín z té hospody? Může s tím mít něco společného? Zamyslela jsem se. Nevěděla jsem sice, jak se ten někdo dostal do pokoje oknem, jedno jsem ale věděla zcela určitě. Už nikdy nebudu spát při otevřeném oknu.

Dneska jsem si sprchu nedávala. Jen jsem se opláchla, vyčistila si zuby a vlasy stáhla do neúhledného culíku. Na sebe jsem naházela nějaké domácí věci a teď jsem zničeně seděla u stolu při horké kávě. Venku se už pomalu rozednívalo. Bylo něco kolem půl sedmé. Pořád jsem nad vším uvažovala. Abych se ještě bála ve vlastním bytě! Měla bych se strachovat o svůj život? Pronásleduje mě nějaký psychopat, který umí lézt do závratných výšek! Myslím, že strach by byl na místě. Ještě asi hodinu jsem seděla v kuchyni a pila kafe. Rozhodla jsem se trochu pouklízet byt, abych zaměstnala své myšlenky, které momentálně směřovaly jen k jednomu bodu. Byly asi tři hodiny, když jsem pouklízela kompletně celý byt a začal mě přemáhat spánek. Není divu, vždyť jsem v noci skoro nespala.

Tak jsem se tedy šla natáhnout. Netrvalo dlouho a usnula jsem. Se zavřeným oknem. Když jsem se pak probudila, zjistila jsem, že venku pomalu zapadá slunce. Taky bylo devět hodin. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak dlouho jsem spala. Možná bych spala i déle, kdyby mě neprobudil hladový žaludek. Ještě aby ne, když jsem celý den nic nejedla. A tak jsem se zvedla z postele, trochu se zcivilnila, oblékla se tentokrát do džínů, trička a tenisek (asi abych mohla dobře utíkat, kdyby bylo potřeba) a vyrazila jsem ven. Ano, vím, že to bylo riskantní, když se už pomalu stmívalo, vzhledem k mým problémům, ale to jsem měla sedět doma hladová? Vařit něco na večer se mi vážně nechtělo, navíc má lednička zela prázdnotou.

Vyšla jsem před dům a pečlivě se rozhlédla. Lidí bylo na ulicích poskromnu, jako vždy, když nastává večer. Co nejrychleji jsem prošla zapadlými uličkami a vlezla do první restaurace, která byla po ruce. Objednala jsem si těstoviny a rychle je do sebe naházela. Podívala jsem se ven. Už byla tma. Tak nějak automaticky na mě padla tíseň. Půjdu domů a někdo mě přepadne, napadlo mě. Zaplatila jsem, a co nejrychleji jsem vypadla ven. Nikde nebylo ani živáčka. Snažila jsem se odhadnout uličku, kterou jsem přišla a vydala jsem se tím směrem. Neustále jsem se rozhlížela kolem sebe a doufala ve štěstí.

Jedna ulička, druhá ulička, třetí ulička… Není jich nějak moc!? Tolika jsem přeci nešla! Polilo mě horko. Ztratila jsem se snad? Ale když všechny vypadaly tak stejně! Otočila jsem se, abych se vrátila zpět, když na konci ulice, kterou jsem se chtěla vrátit, někdo stál. Zamrazilo mě. Byl to nějaký muž v černém kabátě a velmi zaujatě mě sledoval. Proboha, to ne! Díky událostem, které se poslední dny děly, jsem se začala opravdu bát.

„Asi jsem zabloudila,“ pípla jsem tiše a otočila jsem se, abych vyšla druhou stranou.

Nevěděla jsem totiž, co můžu od místních chlapů čekat. Najednou se však ten muž objevil přímo přede mnou. Vyděšeně jsem vyjekla. Co je sakra zač!? Když uviděl můj ustrašený výraz, spokojeně se usmál. Přísahala bych, že ten stejný úsměv jsem už někde viděla. No samozřejmě, v té hospodě! Proboha, já věděla, že tam byl kvůli mně! Teď už jsem se o tom přesvědčila.

„Nechceš se se mnou projít na hrad?“ zeptal se tichým zvídavým hlasem.

Naprázdno jsem polkla. Samozřejmě, někdy jsem se tam chtěla podívat, ale určitě ne teď večer za tmy s nějakým psychopatem.

„Ne, nechci, díky, ale spěchám,“ odbyla jsem ho a chtěla jej obejít, vždy mi však stoupnul do cesty.

„Ale chceš,“ ujistil mě nebezpečně úlisným hlasem a přimhouřil oči.

Došlo mi, že se mi to vymyká z rukou. Budu šťastná, když se mi z téhle hrozivé situace podaří dostat. Teď jsem mu viděla do tváře. Zjistila jsem, že to byl mladý muž, mohl být ode mě jen o pár let starší. Barvu očí jsem v té tmě nerozeznala, jediné, co nešlo přehlédnout, byl hrozivě spokojený úsměv.

„Co po mě chcete?“ zeptala jsem se ustrašeným roztřeseným hlasem a o krok ustoupila.

„Nic, než abys mě doprovodila na hrad,“ řekl a mezeru, kterou jsem mezi námi udělala, smazal krokem směrem ke mně.

„Ale já musím domů,“ zavrtěla jsem hlavou.

Otočila jsem se a chtěla jsem utéct, když mi v tom zabránil, ledovou rukou mě bolestně lapil za předloktí a škubnutím mě k sobě přitáhnul. Polekaně jsem vykřikla a v tu chvíli jsem se automaticky rozmáchla a vrazila mu facku. Sekundu na to jsem poznala, že to rozhodně nebyl dobrý nápad. Zatvářil se rozzuřeně a vztekle zavrčel, až mě oslepilo zděšení. A najednou, aniž bych se nadála, mě popadl do náruče a rozběhl se se mnou někam pryč. Rozběhl? Uháněl neuvěřitelnou rychlostí! Okolí jsem viděla jen rozmazaně. Ač jsem křičela a snažila se mu vymanit, neměla jsem sebemenší šanci. Byl neuvěřitelně silný.

Dokázala jsem jen rozpoznat, že jsme se přiblížili k hradu, najednou jsme byli v něm a dál se se mnou řítil chodbami někam do jeho útrob. A pak konečně zastavil a položil mě na zem. Otevřel dveře, u kterých jsme stáli, a strčil do mě, až jsem se zřítila na podlahu velkého honosně zařízeného pokoje. Proboha, kde to jsem!? Teď už jsem věděla, že jsem v pasti. Odtud už se mi nikdy nepodaří dostat ven. Zabouchnul za sebou dveře a podíval se na mě. Až teď jsem mu dobře viděla do tváře. Výraz se mi změnil na zděšenou grimasu.

Jeho oči nebezpečně žhnuly rudou barvou a jeho pleť byla sněhově bílá. Proboha, vždyť on je upír! Sledoval mě s pocitem jakéhosi zadostiučinění a tvářil se tak nebezpečně, až jsem začala po podlaze bezmocně couvat. Během mrknutí oka už u mě dřepěl.

„Ty si chceš hrát? No, já nemám nic proti, ale stejně tě to nemine,“ řekl se spokojeným úsměvem, který se mi ani trochu nezamlouval.

„Prosím, prosím, proboha, nezabíjej mě!“ žadonila jsem hlasem plným beznaděje.

Prsty chytil mou čelist a pozvedl mi hlavu ke své tváři.

„Š-š-š, neboj se…“ zašeptal nebezpečným hlasem, který mě ještě více vylekal.

Vypadal, jako by se v mém strachu vyžíval. Upřeně až hladově mě sledoval.

„Máš krásné oči,“ řekl najednou tiše. „Ale červená se v nich bude vyjímat lépe.“

Vyjeveně jsem na něj zírala. Co tím chtěl říct? Pomalu se ke mně sklonil. Ustrašeně jsem zavřela oči. Věděla jsem, že tohle je můj konec. Nebylo úniku. Najednou jsem ucítila lehký dotek jeho rtů na těch mých.

„Promiň,“ zašeptal těsně před tím, než se mi zakousnul do krku.

Bolestně jsem vykřikla. Poslední, co jsem vnímala, byly něčí ruce, které mě chytily do náruče a opatrně pokládaly na postel. Pak jako bych upadla do transu, během kterého mě spaloval neuvěřitelný žár. Zmítala jsem sebou, hlasitě sténala a tiskla v dlani něčí ruku. I když jsem měla oči otevřené dokořán, nic jsem nevnímala. Jenom tu bolest. Pořád nepřestávala a spalovala snad každou buňku mého těla.

Cítila jsem něčí ruku, jak mě hladí ve vlasech, zatímco jsem sténala a úpěla bolestí. Připadalo mi to jako naprostá věčnost a bolest pořád neustávala. Cítila jsem, jak ten žár napadá mé srdce, které se zoufale bránilo a tlouklo jako o život. Nevím, jak dlouho trvalo, než oheň pomalu ustupoval z noh a poté i z rukou a stoupal stále výš a výš. Všechen žár najednou mizel a mířil do jednoho jediného místa. Do srdce. Mé ruce a nohy zanechal mrtvolně ledové a teď se oheň z celého těla, celé to množství seskupilo na jedno místo a napadalo mé srdce. Tlouklo jako šílené a já sténala jako smyslů zbavená.

Nechtěla jsem jen tak zemřít, doufala jsem, že to mé srdce vyhraje, přece nemůže přestat tlouct a já nemůžu zemřít! A pak najednou se to stalo. Oheň začal pomalu mizet a stejně tak i mé srdce zpomalovalo svou frekvenci. Nejprve jsem si myslela, že se zpomalí na normální rytmus, ale ono zpomalovalo dál a dál až tlouklo jen jednou za dlouhou dobu a pak přestalo tlouct úplně. Pomalu jsem zavřela oči. Žár byl najednou zcela pryč.

Ale jakto, že žiju? Myslela jsem, že mám zemřít. Otevřela jsem oči a uviděla obličej toho, který mě sem přitáhnul a který mi svým kousnutím způsobil ty neuvěřitelná muka. Pořád byl tady! Pořád neměl dost!? Ustrašeně jsem se zamáčkla do polštáře a sledovala jej úzkostnýma očima.

„Pšššt, neboj se, neublížím ti,“ řekl tiše a pohladil mě po tváři.

Zaskočila mě změna v jeho chování. Najednou byl klidný a nevypadal, že mě hodlá zabít. Ale co se to vůbec dělo?

„Co se to se mnou stalo?“ zeptala jsem se a hned jsem zmlkla.

Můj hlas… Byl jiný. Pronikavější a jemnější. Co to má znamenat?

„Proměnil jsem tě,“ oznámil mi. „Přeměna trvala skoro tři dny.“

Vyjeveně jsem na něj zírala. Proměnil? Jako v upíra? Tři dny? Opatrně jsem zvedla ruku před své oči a pootevřela udiveně pusu. Má ruka nabyla naprosto bílé barvy. Rychle jsem vstala z postele a přešla k velkému zrcadlu na skříni. Zůstala jsem stát jako přibitá a jen jsem na sebe hleděla. Tohle jsem já?

Místo mé snědé pokožky tu byla sněhově bledá kůže. Mé oči už nebyly čokoládově hnědé, teď nabyly zlatavou barvu a hnědé dlouhé vlasy jako by najednou získaly trochu na objemu. Můj obličej… Vypadal jinak. Tak nějak opravdu žensky a dokonale. Jako by mi někdo vdechnul nadpozemskou krásu. V zrcadle jsem za sebou uviděla stát toho muže. Pořád jsem se před ním bázlivě krčila, kdykoliv jsem jej uviděla.

„Ještě jsem se nepředstavil. Jmenuji se Demetri,“ řekl a nejspíš očekával mé jméno.

„Scarlett,“ vydechla jsem tiše.

Zaujatě si mě v zrcadle prohlížel.

„Oči nabudou červenou barvu, jakmile se napiješ lidské krve,“ oznámil mi.

Zděšeně jsem na něj vyvalila oči. Napiju se lidské krve!? To mám zabíjet lidi!? Začal mě ovládat hrozný vztek. Přeměnil mě v monstrum!

„Co jsi to se mnou udělal!? Nikdy se nenapiju lidské krve, rozumíš, nikdy!“ vyjekla jsem vztekle.

Bylo mi jedno, že jsem po něm řvala, i když ještě nedávno jsem se jej hrozně bála. Teď jsem byla to co on, už nade mnou nebyl ten nadřazený. Mohla jsem si konečně dovolit. Najednou mě popadl za ramena a tvrdě přitisknul ke zdi.

„Klidně jsem tě mohl rovnou zabít, byla bys spokojenější?“ zavrčel mi zlostně do tváře.

I přes to, že jsem si hrdě říkala, jak se ho nemusím bát, jsem se na něj vyděšeně dívala. Byl asi o půl hlavy větší a o to víc mě děsil.

„A věř tomu, že lidskou krev pít budeš, Volturiovi netolerují vegetariány,“ dodal temně a pak mě pustil a otočil se ke mně zády.

Ostražitě jsem jej sledovala. Vzbuzoval ve mně nedůvěru a strach. Čeho všeho je schopný?

„Jdeme za Arem,“ řekl najednou.

Za kým? Nechápavě jsem pozvedla obočí. Podíval se na mě.

„Musím tě představit a říct mu, že ode dneška tu s námi budeš žít,“ dodal.

Budu tu žít?

„Já mám svůj domov,“ namítla jsem chabě.

„Ode dneška je tohle tvůj domov,“ odsekl hlasem, který nedovolal žádné diskuze.

Jistým krokem se vydal ke dveřím a očividně očekával, že jej budu následovat. Tak jsem to tedy udělala. Nelákala mě totiž představa, že bych se měla ztratit na hradě. Kousek za Demetrim jsem vyšla z pokoje a už jsme procházeli nějakou dlouhou chodbou. A za ní další a za ní další a další… Až jsme došli na točité schodiště, po kterém jsme sestoupili, co nejníže to šlo. Tak jestli tady se někdy neztratím, bude to zázrak. Došli jsme k velkým dubovým dveřím.

Demetri vstoupil a já za ním. Byl to obrovský sál s vysokým stropem, mramorovými sloupy a podlahou, na jehož konci byly na mírném stupínku tři trůny, všechny tři obsazené. Muži, kteří na nich seděli a kteří se spolu bavili, okamžitě zmlkli, když si všimli, že někdo přišel. Vedle jednoho trůnu stál vysoký svalnatý muž s hnědými vlasy a upřeně mě sledoval. Teď už na mě mířily pohledy všech rudých očí. Pochopila jsem, že všichni jsou upíři.

„Koho nám to vedeš, Demetri?“ zeptal se ten prostřední z trůnu úlisným hlasem.

Měl černé dozadu ulízané vlasy sahající po ramena a barvu očí snad zmiňovat ani není třeba.

„Tu, co jsem vám o ní říkal už před týdnem, pane,“ odpověděl mu uctivým hlasem.

Vyjeveně jsem se na něj podívala. Před týdnem? Vždyť přeměna trvala tři dny a poprvé jsme se viděli před ní! No dobře, ještě den předtím, ale i tak to nebyl týden. Pak mi to došlo. To on mě pronásledoval! Celou tu dobu to byl on! Že mi to nedošlo hned! V noci u mého okna, vždyť je to upír, určitě mu nedělá problémy dostat se do okna, které je jakkoliv vysoko a pak do sekundy zmizet, vždyť jsem viděla, jak byl rychlý! Navíc to ledové pohlazení uprostřed noci! Měl v plánu proměnit mě už od začátku!

Všichni si mě prohlíželi. Já byla momentálně tak vykolejená, že jsem nedokázala ani nic říct. Sledoval mě… Lezl ke mně do okna a sledoval mě, jak spím… Aby mě pak mohl lapit do pasti a proměnit mě v upíra.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se po chvíli ten černovlasý muž, nejspíš Aro, jak jsem pochopila.

Zamrkala jsem. Až teď mi došlo, že na mě mluví.

„Scarlett… Dawsonová,“ řekla jsem.

„Je nějaká ustrašená, copak jsi jí udělal, Demetri?“ ozval se blonďák po Arově pravici.

„Vůbec nic, pane,“ ušklíbl se Demetri.

Vůbec nic!? Vyděsil mě k smrti a teď říká vůbec nic!? Aro najednou vstal a pomalu ke mně přešel. Popadl mě za ruku a zaujatě mě přitom sledoval. Nevěděla jsem, co dělá, ale raději jsem neprotestovala.

„Ještě aby se nebála, když sis s ní hrál jako kočka s myší,“ poznamenal a pustil mou ruku. „Zvykne si. Dej jí pokoj po Benjaminovi,“ přikázal.

„Ano, pane,“ kývnul Demetri a už vycházel ze síně.

Pohotově jsem vyrazila za ním. Prošli jsme několik chodeb, stoupali po točitých schodech nahoru a pak zase několik chodeb…

„Tvůj nový pokoj,“ ukázal na dřevěné dveře.

No, bůhví, jestli do něj příště vůbec trefím.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 2. kapitola: