Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 14. kapitola

17.09.2010 (08:45) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3351×

Věděla jsem, že pro něj muselo být neuvěřitelně těžké zůstat chladným a odolat tomu pokušení jít zničit Felixe. Vždyť já jsem první stvoření v jeho existenci, které mu v tom kdy bránilo. Celý svůj upíří život jednal volně a dle svého rozhodnutí, neznal nic ani nikoho, kdo by mu bránil udělat něco, co se udělat rozhodnul, a teď do jeho života vstoupil někdo, kdo se jej snažil od jeho úmyslů odradit. Tohle neznal a byl pro něj očividně nezvyk podřídit se prosbám někoho druhého. Neměla jsem mu to za zlé. Dokázala jsem krutého a zlého upíra už jen za tu chvíli změnit tak jako nikdy nikdo a věděla jsem, že jednou se mi podaří udělat z něj dobrou bytost.

Ucítila jsem jeho rty na své tváři a pohladila jej ve vlasech. Sice zlý, špatný a temný ale jedině na mě hodný, pozorný, láskyplný a hlavně můj Demetri…

Od toho hrozného dne, kdy mě Felix ponížil a zneuctil, už uběhl celý měsíc. Možná vás zajímá, jak dopadl. Určitě byste chtěli slyšet, že ho Demetri navštívil a roztrhal na kusy. To se však nestalo. Proč? Odpověď je jednoduchá. Felix vše dopředu pečlivě naplánoval, aby mu to vyšlo tak, že ihned po skončení té hrůzy odjel na tříměsíční misi. Nejspíš si totiž říkal, že Demetri do té doby vychladne a nebude tak zuřivý jako čerstvě po jeho činu.

Musím říct, že jsem mu byla opravdu vděčná. Zaprvé jsem ho nemusela vídat na chodbách a tím pádem jsem nemusela mít strach a za druhé Demetri neměl problémy. Volturiovi totiž nesnesli spory mezi členy jejich gardy, a protože by to nebylo poprvé, co by se ti dva poprali a navíc v takové míře, kdy by jej Demetri snad přizabil, pokud by jej nedorazil úplně, mohli by jej krutě potrestat. I když, byl jedním z nejlepších členů, přesto by jej trest neminul. Přece nebudou držet na hradě někoho problémového, ač sebelepšího. Zprvu by to nejspíš bylo nějaké vězení, kdyby se ani potom nenapravil, mohli by se jej zbavit úplně. A to jsem nehodlala připustit a on mi to pořád vyvracel. Bylo mu jedno, že by za to pykal.

Většinu času jsem trávila zavřená v pokoji. Ne snad kvůli strachu z Felixe, protože tu stejně nebyl, spíš jsem neměla náladu potkávat na chodbě ostatní, aby si pak následně něco šuškali. O mně a Felixovi věděl celý hrad. Někteří na mě házeli soucitné pohledy, někteří posměšné, jiní mě hodnotili pohledem a vždy prohodili něco jako „ani se nedivím, že ji znásilnil“ a našlo se i pár takových, jejichž výrazy byly doslova naštvané a šlo slyšet, jak říkají „podívej, chudinka malá, ten Felix je ale pěkný hajzl!“

Měla jsem toho dost. Nebylo divu, že jsem proseděla celé dny u okna a rozjímala. To samé se dělo i teď. Demetri byl u Ara a já tupě zírala z okna. Felixovy ruce, tvrdé rány do mé tváře, jeho kruté zacházení a můj bezbranný křik mě v duchu pronásledoval každou chvíli. A bylo úplně jedno, že už je to měsíc. Pro upíry s nekonečným životem to uběhlo jako lusknutí prstů. Mnohdy, když jsem si na tu chvíli vzpomněla, jsem se otřásala zděšením a duševní bolestí. Připadala jsem si jako blázen. Jako by ten hrozný okamžik způsobil, že jsem se naprosto pomátla. Jako tělo bez duše jsem s dokořán otevřenýma očima a pootevřenou pusou zírala do jednoho místa.

„Scarlett,“ ozval se za mnou ustaraný hlas a já sebou škubla.

Byl to Demetri a od dveří mě sledoval. Po dlouhé době mě probral ze zamyšlení.

„Sedíš tady zavřená už čtyři dny v kuse,“ řekl a zamračil se.

„Když jsem před čtyřmi dny šla na zahradu, zírali na mě všichni, které jsem minula,“ zaprotestovala jsem chabě.

Pořád byl z Felixe rozzuřený a cítil ohromnou nenávist, za ten měsíc, kdy jej neviděl, se však přece jen uklidnil. Touha po pomstě jej však nepustila ani náhodou. Leknutím, jsem sebou trhla, když byl během sekundy vedle mě a chytil mou dlaň do svých rukou.

„Půjdeme se projít na vzduch a každého, kdo se na tebe podívá, zabiju,“ sliboval mi a já se musela zasmát.

Sarkasticky se ušklíbnul.

„Dobrá, nejdřív je budu varovat.“ Trhnul rameny a já vstala a objala jej.

Jeho blízkost byla to nejdůležitější, co jsem teď v posledních dnech potřebovala. Tvář jsem opřela o jeho rameno a nechala se od něj přivinout. Jednou rukou mě konejšivě hladil ve vlasech, zatímco jsem zavřela oči a spokojeně vydechla. V těchto chvílích jsem si připadala nedotknutelná. Měla jsem pocit, že Demetri mě ochrání před čímkoliv.

Takhle jsme stáli ještě nějakou chvíli a navzájem si užívali jeden druhého. Pak se ode mě přece jen odtáhnul, majetnicky mě chytil kolem pasu a vedl ke dveřím. Ač jsem nebyla příliš nadšená z toho, že zase potkám plno upírů, kteří si o mně budou za mými zády šuškat, přece jen jsem potřebovala na chvíli vypadnout. Vyšli jsme z pokoje a postupně procházeli jednu chodbu za druhou. Najednou proti nám mířil mladý kluk. Znala jsem jej z vidění, velmi mladý, hnědé husté vlasy a dokonalá tvář. Jako bych ji už odněkud znala. Ten výraz, pohled, někde jsem ho už viděla a na tomhle klukovi to nebylo…

„Zdravím, Demetri,“ začal neutrálně, když jsme se střetli.

Zastavili jsme. Na Demetriho tváři se neobjevil žádný výraz. Jen němě kývnul. Chladný a naprosto nezaujatý jako vždy. Šarlatové oči mladíka nyní padly na mě.

„Ach, my ještě neměli možnost se seznámit,“ zkonstatoval a na jeho tváři se roztáhnul úsměv. „Jmenuji se Alec,“ představil se a natáhnul ke mně ruku.

Už jsem natahovala tu svou, sotva jsem se však zatím pouze konečky prstů té jeho jen dotkla, Demetriho ruka vyletěla dopředu a plácnutím přesekla ty naše.

„To nikoho nezajímá,“ zavrčel a propaloval jej pohledem.

Alec ruku ihned spustil a podmračeně se na něj podíval. Zrychleně jsem zamrkala a nechápavě se na něj podívala. Alec jen pomalu zavrtěl hlavou, obešel mě a za chvíli zmizel.

„Co to mělo -“

„Je to idiot,“ odpověděl mi na nevyřčenou otázku Demetri.

„A to mi ani nedáš možnost, abych to posoudila sama?“ zamračila jsem se.

„Je to Janino dvojče, je ti tedy jasné, že táhne s ní proti mně a všemu, co se mě týče,“ vysvětlil mi trochu zlostně. „Takže i proti tobě.“

Podivila jsem se. Dvojče? Říkala jsem si, že tu tvář odněkud znám. Pokračovali jsme v cestě, když se přímo před námi najednou objevila postava. Leknutím jsem vypískla a zastavila se. Demetrimu to žádný šok nepůsobilo, až jsem se zamračila, jak je možné, že má tak dokonalé sebeovládání. Byl to Marcus Volturi.

„Demetri, můžeš na okamžik do sálu?“ zeptal se a pak mi věnoval krátký pohled s mírným úsměvem.

Demetri se podmračil a podíval se na mě.

„Jen běž,“ pokynula jsem mu s klidem. „Počkám tady,“ řekla jsem a ukázala na kamennou lavičku přistavenou ke zdi.

„Hned budu zpátky,“ slíbil mi a pak společně zmizeli.

A tak jsem se tedy posadila a čekala. Klid mi však dopřán nebyl, najednou se ozvaly dámské podpatky a já zahlédla, jak se ke mně blíží nějaká žena. Zaostřila jsem do tmy a rozpoznala Janinu tvář. Jaká náhoda, když jsem před chvílí potkala jejího bratra, pomyslela jsem si s úšklebkem. Přiblížila se až ke mně a zastavila se. Pohotově jsem vstala, v sedě jsem si oproti ní připadala podřízená. Ve tváři měla hraný a trochu posměšný úsměv.

„Co chceš, Jane?“ zeptala jsem se zpříma a až po chvíli jsem si uvědomila, jak ostře to znělo.

Ale bylo mi to jedno. Jak jsem zjistila, Jane je potvora a s takovou rozhodně nebudu zacházet v rukavičkách. Navíc, je na čase skoncovat se Scarlett, která bude na všechny hodná. Není divu, že Demetrimu se tady se svou povahou daří, poněvadž ve Volteře musíte mít ostré drápy, široká ramena a hlavně respekt, aby si na vás některé mrchy a hajzlové, kteří na hradě žijí, nevyskakovali. Na svou plachou a bojácnou povahu jsem už bohužel tvrdě zaplatila. Ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. A i když jsem do teď byla zdrcená a zhroucená jako troska, byla jsem si jistá, že za čas, až to přebolí, budu silnější než předtím. Protože čím víc ran od života dostaneš, tím bude tvá osobnost silnější.

„Musím něco chtít, abych zašla na kus řeči za kamarádkou?“ zeptala se nevinně a došla až ke mně.

Zamračila jsem se. O co se to tady snaží?

„Nejsem tvá kamarádka,“ odsekla jsem.

Možná jsem byla trochu drzá, říkala jsem si, ale co mi vlastně může udělat? Vždyť před přeměnou byla určitě mladší než já, vypadá jako malá husička, která si na mě akorát tak pěkně vyskakuje.

„Ale ale, a pročpak?“ zeptala se a nahodila přehnaně zklamaný výraz.

„Vím moc dobře, o co ti jde,“ řekla jsem tiše a pevně se jí dívala do očí. „Jde ti o Demetriho, a proto jsi mi namluvila naprosté nesmysly, které ani nejsou pravdivé, jen aby ses mě zbavila a měla k němu volnou cestu. Jsi pěkná potvora, Jane, a Demetri by o tebe stejně nestál,“ řekla jsem jí narovinu.

Její rysy naprosto ztuhly a pohled se změnil. Musela jsem se skoro až zasmát tomu, jak ji má slova zasáhla. Tohle si zasloužíš za to, co jsi mi namluvila, pomyslela jsem si s hrdým pohledem. Jsem zvědavá, na co se zmůže teď. A pak zničehonic jsem ucítila ohromnou bolest. Hlasitě jsem vykřikla a sesunula se k podlaze.

„Co si to dovoluješ, ty malá děvko!?“ zavrčela Jane, já ji však vůbec neposlouchala.

Celé mé tělo totiž ochromila naprosto nesnesitelná bolest, o které jsem neměla ponětí, odkud přichází. Připadala jsem si, jako by mi někdo drtil všechny kosti v těle, jako by mi hlavu svíraly něčí železné ruce a měla mi každou chvíli rupnout jako kokosový ořech. Tak už mě sakra zabijte! honilo se mi hlavou. Bolest se snad každou chvíli stupňovala. Chodbami se rozneslo naprosto děsivé a nelidské zavřísknutí vycházející z mých bolestivě dokořán otevřených úst.

„Jane!“ ozval se něčí výkřik a bolest v tu chvíli jako lusknutím prstu naprosto zmizela.

Zůstala jsem ležet rozpláclá na podlaze a divoce oddechovala. Hned na to se ozval jiný hlas než ten, který zvolal její jméno.

„Cos to sakra provedla!? Nemáš ještě dost, ty jedna mrcho!?“ projelo chodbou divoké vrčení, které jsem okamžitě poznala.

Během chvilky mě někdo držel za ramena a zvedal do sedu. Divoce a hlasitě jsem dýchala, pomalu jsem otevřela oči a uviděla Demetriho tvář. Prohlížel si mě ustaraně a zároveň i rozčíleně. Naprosto jsem nechápala, co se to právě dělo. Co to bylo za bolest? A jakto že stejně rychle jako přišla i tak rychle ustala? Pak se najednou podíval za mě a v jeho tváři se objevil výraz naprostého vzteku. Rychle vyrazil vpřed a zmizel z mého výhledu. Ohlédla jsem se a kromě muže, který předtím nejspíš Jane okřiknul, jsem viděla i ji, jak se skoro až zděšeně dívala na Demetriho, který k ní kráčel, nevím s jakým výrazem, ale jak ho znám a taky podle Janiného pohledu, nebyl určitě zrovna mírumilovný.

„Ne, Demetri, nepřibližuj se! Nenuť mě to udělat!“ začala najednou panikařit.

„Jen do toho, protože nic jiného mi nezabrání v tom, abych ti ve vteřině zlomil vaz,“ zavrčel.

Jane vypadala naprosto vyvedená z míry, když byl od ní Demetri vzdálený asi jen krok, najednou se zarazil a padnul na kolena. Probodávala jej upřeným pohledem, přesto rozhodně nevypadala tak jistě, jak se snažila působit. Zděšeně jsem sledovala, jak křečovitě zatnul ruce v pěst. Z hrdla se mu skrz pevně zatnuté zuby vydralo bolestivé zaúpění a oční víčka semknul k sobě. Všechno mi v tu chvíli došlo. Takže tu bolest mi celou dobu způsobovala ona jen jediným pohledem a teď to samé dělá jemu?! Vystrašeně jsem sledovala Demetriho, jak si i přes tu bolest zachovával hrdost a nenechal se složit, natož aby křičel a prosil o to, aby přestala a já nechápala, jak to zvládal. Když jsem byla v jeho kůži, za žádnou cenu se nedalo držet jazyk za zuby.

„Ne!“ vyjekla jsem a během vteřiny stála na nohou. „Nech toho, přestaň už, slyšíš!? Okamžitě přestaň!“ zaječela jsem jako smyslů zbavená a zoufalstvím nad jeho bolestí si skoro rvala vlasy z hlavy.

Mnohem radši bych celá ta muka znovu protrpěla za něj, než abych sledovala, jak trpí on. Muž stojící vedle ní, který celou dobu šokovaně zíral na v bolestech se svíjejícího Demetriho, se najednou probral.

„Přestaň!“ vyjel po Jane, ona od něj konečně odtrhla pohled a Demetri utichl.

Včas jsem k němu přiskočila, abych jej v kleče podepřela, když vypadal, že se zhroutí k zemi. Nakonec se s mou pomocí udržel na kolenou a trochu nepřítomným pohledem se na mě podíval. Ustrašeně jsem zírala do jeho tváře.

„Není ti nic?“ zeptala jsem se po chvíli.

Pobaveně se ušklíbnul.

„Mně? Rozhodně ne,“ ujistil mě klidně a vstal, pak vytáhnul na nohy i mě.

Najednou se ve mně probudila nenávist, když mi pohled padnul na Jane. Stála a zírala naprosto vyvedená z míry, jako by byla zděšená tím, co právě udělala. Takovou jsem ji ještě nikdy neviděla.

„Doufám, že jsi se sebou spokojená,“ neodpustila jsem si tichou poznámku a ona trhla pohledem ke mně.

Pak se otočila a během chvilky byla pryč. Muž, který až doteď stál tiše a překvapeně za ní hleděl, se otočil zpět k nám. Pak jen trhnul rameny a taky se vydal pryč. Oba jsme stáli jako duchem nepřítomni a sledovali místo, kde se oba vypařili. Já zmateně, Demetri zamračeně a naštvaně. Co se to dneska děje? To však nebylo ani zdaleka to nejhorší, protože to nejhorší mělo právě přijít.

„Vítám vás, mí mladí přátelé,“ ozval se za našimi zády úlisný hlas a my se oba najednou trhnutím otočili.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 14. kapitola: