Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 13. kapitola

01.09.2010 (13:15) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2606×

„Jsi jen obyčejná děvka,“ zavrčel, hodil po mně jako po psovi mé vlastní na hadry roztrhané oblečení a hned na to jsem ucítila, jak na mou tvář pokrytou rozcuchanými vlasy dopadla jeho slina.

Pak se ozvalo třísknutí dveří a já zůstala sama. Ležela jsem rozpláclá na zemi neschopna jediného pohybu, nenašla jsem sílu ani otřít si plivanec z tváře, prostě jsem tiskla roztřesené dlaně k podlaze, chvěla jsem se nenávistí, ponížením i zoufalstvím a celý pokoj naplňovaly mé hlasité sténání a vzlyky.

Ležela jsem na zemi jako troska dobrou hodinu, než jsem se konečně zvedla a bez jediného rozmýšlení zamířila do koupelny. Deku jsem odhodila do rohu místnosti a vlezla do sprchy. Pustila jsem na svou ledovou kůži horkou vodu a snažila se ze sebe smýt zbytky Felixových doteků. Připadala jsem si jako vytesaná z kamene. Naprosto bezvýrazně a mrtvě jsem zírala do jednoho bodu, zatímco jsem si rukama hnětla každý kousíček těla, abych se zbavila toho ponížení, které mi způsobil. Stejně to bylo k ničemu, připadala jsem si zneužitá, zneuctěná…

Zvedla se ve mně vlna nenávisti. Tak moc ho nenávidím! Vzal si mě jako špinavou děvku! Přitiskla jsem dlaně o kachličky, to samé jsem udělala i s levou tváří a nechala po sobě volně stékat pramínky vody. Vzpomněla jsem si na Demetriho a jeho slova. Už si nic nedovolí… Ach, můj Demetri… Ani on mě nedokázal uchránit. Po chvíli jsem vodu zastavila a vylezla ze sprchy. Ani jsem se nezdržovala s utíráním nebo oblíkáním, prostě jsem celá mokrá vešla do pokoje.

Byla jsem jako tělo bez duše, jako někdo, kdo právě přišel o rozum. Holými chodidly jsem ťapala po zemi, kterou máčela voda stékající z mého mokrého těla a vlasů, mně to bylo fuk. Byla jsem jako blázen, který nevnímá okolní svět. Pohled mi padnul na hromadu roztrhaného oblečení a v tom se mi v hlavě vybavil on, jeho dotěrné a nechutné doteky, jeho kruté zacházení, zneuctění mého těla, které mělo patřit jen Demetrimu…

Svezla jsem se na kolena, popadla rozervanou košili a hlasitě jsem zakřičela. Vydral se ze mě nešťastný srdceryvný výkřik, následovaný zoufalým sténáním a vzlyky bez slz. Co mi to udělal!? Neublížil jen mému tělu, ale především duši a srdci. Srdci sice mrtvému, ale plnému citu… Vstala jsem ze země a bezvládně padla do postele. Deku jsem nechala v koupelně, tak jsem bez váhání popadla prostěradlo, které se ihned naskrz promočilo, a zabalila do něj své nahé tělo.

Přitáhla jsem si kolena k bradě a položila na ně hlavu. Hruď se otřásala vzlyky, které se mi samovolně draly z hrdla. Ty ruce byly všude… Jeho nenasytný pohled, byl tak odporný, tak zlý… Zničehonic mě někdo chytil za rameno a ve mně se zvedl naprostý děs.

„Ne, už ne!“ vykřikla jsem jako smyslů zbavená a narovnala se, abych následně pohlédla do Demetriho zaskočené tváře.

Úlevně, i roztřeseně jsem vydechla a bez váhání mu padla kolem krku. Teď už jsem se naplno rozplakala, nebo spíše rozvzlykala, poněvadž mé oči postrádaly slzy, které je nezaplnily.

„Scarlett,“ zašeptal ustrašeně, poprvé jsem v jeho hlase slyšela ten zděšený tón.

Byla jsem natisknutá na jeho tělo, chtěla jsem mu říct, aby mě už nikdy neopouštěl, ty slova však nešla ani vyslovit. Držel mě silnou rukou pevně kolem ramen a druhou hladil mé mokré vlasy, zatímco já mu sténala do hrudi.

„Co se stalo, co ti kdo udělal!?“ vyštěkl vyveden z míry a stále se snažil mě utěšit.

Chtěla jsem mu to říct, nakonec jsem se však zarazila. Nemůžu mu to říct! Kdyby to věděl, neovládnul by se a chtěl by Felixe zabít, určitě by naprosto zuřil a vyváděl a pustil by se do něj. To by ale měl problém s Volturiovými, kvůli mně! Mohlo by se mu něco stát! Ne, ne, to rozhodně nemůžu dopustit!

„Miláčku,“ zašeptal mi něžně přímo do ucha a já zavřela oči.

Můj Demetri…

„Kdo ti ublížil?“ zeptal se trochu klidněji, i když jsem věděla, že mu dělá problém ovládat se, když viděl, jak jsem zničená.

Roztřesenou rukou jsem mu zajela do vlasů a přitiskla mu svou levou tvář na jeho pravou.

„Neopouštěj mě,“ zašeptala jsem mu a pak jsem jej stáhla do polštářů.

Položila jsem si hlavu na jeho rameno a on mě pevně objal. Cítila jsem se krásně a v bezpečí, pak jsem si však vybavila, že ještě skoro před chvílí jsem tady ležela pod Felixem, který ze mě strhával jeden kousek oblečení za druhým, zatímco já se snažila bránit…

Hlasitě jsem vydechla a Demetri si toho všimnul. Položil mi ruku na bok a vjel pod tenké prostěradlo, sotva se však dotknul mé holé kůže a chtěl mě pohladit po břiše, vzpomněla jsem si na Felixovy ruce, prudce jsem sebou cukla a posadila se. Ucítila jsem zezadu pevné sevření kolem ramen, zděšeně vyjekla a v první chvíli, než mi došlo, že je to on, se snažila vymanit.

„Uklidni se! No tak, to jsem já!“

Demetri mě zezadu objímal a zlehka políbil na holé rameno.

„Scarlett, děláš mi starosti! Řekni mi už, co se stalo!“ vyštěkl téměř až naštvaně, věděla jsem, že má o mě strach.

Pak se mu najednou z hrdla vydralo děsivé vrčení a to už mě neobjímal, ani neseděl na posteli. Stál uprostřed místnosti a v rukou třímal roztrhanou košili, která se ještě před chvílí válela na hromadě se zbytkem roztrhaného oblečení, které ze mě Felix strhnul. Bylo mi jasné, že si dal dva a dva dohromady a došlo mu, co se mi vlastně stalo.

„Že jsem si toho nevšimnul dřív…“ zavrčel nepřirozeně temným hlasem.

Nejspíš šel hned po příchodu do pokoje za mnou a hromadu oblečení přehlédnul.

„Byl tady… Že tady byl!?“ zařval jako smyslů zbavený, až jsem vzlykla a přikrčila se. „Ten hajzl tady byl! Ublížil ti!? Znásilnil tě!?“

Jeho naprosto nelidský křik se rozléhal pokojem a mé hrdlo plnily nové steny a vzlyky. Najednou, i když zcela nelogicky, jsem si připadala, jako bych se něčím provinila i já. Jako bych z něj měla mít strach, jako bych se měla bát, že ke mně přijde a ublíží mi za to, že mě Felix znásilnil. Jeho temné, zlé a nebezpečné já, před kterým mě ostatní už několikrát varovali, se v tuto chvíli prodralo napovrch a ten Demetri, kterého jsem milovala, byl nyní zcela pryč. Neuklidňoval mě ani fakt, že takový byl kvůli mně.

„Podám si ho, zničím ho, zabiju ho!“ přecedil rozzuřeně skrz zuby a jeho oči byly naprosto temné a děsivé.

Po jeho slovech jsem se vzpamatovala a uvědomila si, k čemu tato situace směřuje. Ne! To se nesmí stát! Vrhnul se ke dveřím, avšak dřív, než stačil vzít za kliku, jsem zabalená do prostěradla stála za ním a popadla jej za paži.

„Ne! Prosím, ne!“ žadonila jsem zoufale.

„Pust mě!“ zavrčel zlostně a v první chvíli mi do hlavy opět stouplo to nelogické mínění, že je naštvaný i na mě.

„Ne, to nemůžeš… Ne!“ naříkala jsem. „Nenechávej mě tady, neopouštěj mě!“

Jeho rozzuřený pohled se střetl s tím mým nešťastním a zdrceným. Kde se poděl můj Demetri? Místo něj tu stál zcela jiný chladnokrevný upír, v jehož nebezpečných očích hrála touha po pomstě. Na jednu stranu bych měla být ráda, že by kvůli mně doslova i zabíjel, já ale pro tuto chvíli potřebovala Demetriho, který mě bude objímat a utěšovat.

„Prosím,“ hlesla jsem téměř neslyšně.

„Víš, co po mě žádáš!? To odporné zvíře tě zneuctilo a znásilnilo a ty mě prosíš, abych ho nechal být!?“ vyjel po mě. „Měl bych se okamžitě sebrat, jít za ním, zlomit mu vaz, rozervat ho na kusy a spálit!“ zařval plný hněvu.

Pomalu jsem zavřela oči. Tahle situace byla nezvladatelná. Ještě nikdy jsem jej neviděla takhle rozzuřeného a běsnícího jako teď.

„Sobče,“ zašeptala jsem najednou. „Jsem na dně a potřebuji tvou přítomnost, tvé objetí, ale tobě jde jen o pomstu, vůbec ti totiž nezáleží na tom, že mi ublížil, ale je to všechno o tvé hrdosti, záleží ti jen na tom, že ti někdo sáhnul na majetek,“ dodala jsem bolestně.

Najednou mě popadl za ramena, až jsem vyjekla a otevřela oči a střetla se s jeho nevěřícným a zároveň i dopáleným pohledem.

„Jak tohle vůbec můžeš říct!? Jak vůbec něco takového můžeš vypustit z pusy!?“ zaječel mi do tváře, až jsem se polekaně přikrčila.

Vůbec jsem jej nepoznávala. Naháněl mi strach, já však byla tak plna vzteku a nenávisti k Felixovi, že mi nedělalo problém vzepřít se, už mi bylo vlastně jedno, jestli na mě bude zlý a bude křičet, já si připadala po té zrůdnosti jako absolutní troska, které nemůže už nikdo ublížit.

„Jak jinak si to mám vysvětlit!? Žádám tě, abys u mě zůstal, pro tebe je ale přednější jít se vyřádit na Felixovi, než zůstat u někoho, koho údajně miluješ!“

Pak jsem se mu vyškubla a beze slova se vydala k posteli.

„Běž. Zmiz mi z očí. Běž se Felixovi pořádně pomstít!“ snažila jsem se držet klidný tón, uvnitř mě se však odehrával boj.

Chtělo se mi plakat, tak hrozně se mi chtělo! Sotva jsem však udělala pár kroků, lapil mě za předloktí a trhnutím otočil k sobě, až jsem si musela přichytit prostěradlo, aby ze mě nesklouzlo. Jeho zbytečný dech byl z toho vzteku a zuřivosti zrychlený, přesto však vypadal, že se relativně uklidnil.

„Udělej pro mě jednu věc,“ syknul mi do tváře. „To všechno, co si právě řekla, už nikdy znovu neopakuj.“

Hned na to mě chytil kolem pasu a pevně k sobě přivinul. Oddechla jsem si. Doslova mi spadl kámen ze srdce. Opřela jsem mu hlavu o rameno a pevně jej objala. Potřebovala jsem cítit jeho blízkost, to bezpečí, které mi jeho přítomnost poskytovala. Byl pro mě jako rytíř, vedle kterého jsem se nemusela ničeho bát, který mě bránil a chránil. Vyzvednul mě do náruče a položil na postel. Šlo vidět, že měl pořád vztek a pořád nesouhlasil s tím, že tady má jen tak nečinně sedět a nejít Felixovi zlomit vaz, byla jsem však ráda, že se přiklonil k možnosti, která byla jeho srdci očividně blíže. A ta byla zůstat tady se mnou. Zavřela jsem oči a nadechla se jeho vůně. Najednou se vymanil z mého sevření. Nechtěla jsem jej pustit, když vstával z postele a vypadal, že odchází.

„Nikam nejdu,“ uklidňoval mě, i když by určitě nejraději šel za Felixem vyrovnat nevyřízené účty.

„Slibuješ?“ nedala jsem si říct.

„Slibuju,“ zašeptal, pak si mě přitáhnul do náruče a naléhavě a něžně mě políbil.

Pak se ode mě odtáhnul a vstal. Nespouštěla jsem jej z očí pro případ, že by chtěl slib porušit. Zmizel v koupelně, chvíli na to už sedal na postel, v jedné ruce deku, v druhé bílou osušku. Automaticky jsem popadla jeho předloktí, když mě chtěl vymotat z prostěradla, pak jsem se proklínala. Zafixoval se ve mně strach z Felixe, kdykoliv se mě Demetri dotknul, přišly mi na paměť jeho ruce, které mě hrubě ohmatávaly a svlékaly…

V jeho tváři se objevil vztek, ale i lítost a bolest. Jeho výraz byl na malou chvíli zase nenávistný a vypadal, že má chuť vstát a jít si to s Felixem přece jen vyřídit, nakonec se však uklidnil, když viděl mou zdrcenou tvář, roztěkané oči a rozechvělé rty.

„Promiň…“ špitla jsem a pustila jeho předloktí.

„Omlouváš se mi? Ty se mi omlouváš, protože on tě znásilnil!?“ zavrčel prudce, až jsem sebou cukla.

Připadala jsem si jako zraněná a kdykoliv zvýšil hlas, má poškozená duše na to okamžitě reagovala strachem, i když jsem si do hlavy snažila vtlouct, že je to přece Demetri a on mi neublíží.

„Omlouvám se,“ řekl pro změnu teď on už jemným hlasem.

Následoval druhý pokus, kdy se opět snažil sundat ze mě promočení prostěradlo, tentokrát jsem jej nechala. Odhodil jej na podlahu a místo něj mě zamotal do suché deky. Poté vzal osušku a jemně mi začal utírat vodu z vlasů. Když z nich utřel tu největší vlhkost, odhodil osušku vedle prostěradla a položil do polštářů. Přitiskla jsem se k němu a zavřela oči. Doslova jsem cítila ten boj, který se v něm odehrával. Ten hněv, zuřivost a nenávist, která mu namlouvala, ať se okamžitě zvedne a jde zabít toho, kdo mi ublížil, bojovala s lítostí a láskou, která jej zase naopak přesvědčovala, že nejdůležitější v tuto chvíli jsem já a to, aby mi byl na blízku.

Věděla jsem, že pro něj muselo být neuvěřitelně těžké zůstat chladným a odolat tomu pokušení jít zničit Felixe. Vždyť já jsem první stvoření v jeho existenci, které mu v tom kdy bránilo. Celý svůj upíří život jednal volně a dle svého rozhodnutí, neznal nic ani nikoho, kdo by mu bránil udělat něco, co se udělat rozhodnul a teď do jeho života vstoupil někdo, kdo se jej snažil od jeho úmyslů odradit. Tohle neznal a byl pro něj očividně nezvyk podřídit se prosbám někoho druhého. Neměla jsem mu to za zlé. Dokázala jsem krutého a zlého upíra už jen za tu chvíli změnit tak, jako nikdy nikdo a věděla jsem, že jednou se mi podaří udělat z něj dobrou bytost.

Ucítila jsem jeho rty na své tváři a pohladila jej ve vlasech. Sice zlý, špatný a temný ale jedině na mě hodný, pozorný, láskyplný a hlavně můj Demetri…

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 13. kapitola: