Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Posedlost - 10. kapitola

30.07.2010 (19:30) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3245×

Měla jsem zároveň i vztek. Mohla jsem být normální člověk bez starostí, mít normálního přítele, práci a později i děti. A místo toho mě Demetri zatáhnul na hrad, proměnil mě a teď se na mě vykašlal. Nenávidím ho! Zkazil mi život! Vešla jsem do pokoje, zhroutila se na postel a dala hlavu do dlaní. Lituji dne, kdy jsem se přistěhovala do krásné Volterry…

A tak jsem zase byla sama. Připadala jsem si hrozně opuštěná celé ty dny, co jsem proseděla na zahradě nebo v pokoji. Tu blonďatou krásku Salmu jsem od té doby už neviděla, zato Demetri jako by mou společnost snad vyhledával. Jako by mě záměrně potkával na chodbách a pak mě schválně ignoroval, aby mi ukázal, jak moc jsem mu ukradená. Nenávidím ho! Kdykoliv, kdy jej vidím, mi do hlavy vstoupne nehorázný vztek, ale taky lítost…

Bylo mi hrozně při představě, že takhle budu žít celou věčnost bez jakékoliv naděje na zlepšení. Na tomhle temném hradě naděje? To rozhodně ne. A tak jsem jako duch bloudila jeho chodbami a po nocích se procházela po lese a lovila. Sama jsem si připadala jako ta srnka lapená do pasti a zavřená do temné klece, kterou pro mě byl Volterský hrad.

Přeskočila jsem vysokou zeď vedoucí do zahrady a za svitu měsíce vešla do těch temných prostor. Se sklopenou hlavou jsem procházela ty bezútěšné chodby, ze kterých na mě padala tíseň a deprese. Najednou jsem do někoho vrazila. Zvedla jsem hlavu a chtěla se omluvit, jakmile jsem však spatřila tvář toho, komu bych měla svou omluvu sdělit, hodně rychle mě to přešlo. Zamračila jsem se a obešla jej. Jakmile jsem však chtěla pokračovat dál, lapil mě za ruku a trhnutím přitáhnul k sobě.

„Touláš se sama po nocích?“ zeptal se neuvěřitelně úlisným hlasem.

To bylo vůbec poprvé od jeho příjezdu z mise, co na mě promluvil. Jak může být tak klidný!? Jeho přístup mě nehorázně naštval.

„Hned mě pusť!“ sykla jsem a pokusila se mu vyškubnout, jeho stisk však ještě zesílil.

„Řekni mi jeden jediný důvod, proč bych to dělal,“ ušklíbnul se Demetri.

„Aby-aby… tvá přítelkyně nežárlila!“ vyštěkla jsem.

Jediný, kdo tu však žárlil, jsem byla já a teď jsem mu to dosti okatě prozradila. On se však zatvářil nanejvýš udiveně.

„Přítelkyně?“ protáhnul.

Teď jsem byla udivená já. To má být provokace? Dělá se, že neví!?

„Ano, ta blonďatá krasavice!“ řekla jsem možná podrážděněji, než jsem chtěla.

Chvíli mě propaloval pohledem, jako by hledal náznak vtipu a pak se znenadání zasmál. Naprosto nechápavě jsem na něj zírala. Poprvé za celou dobu jsem jej viděla se smát. Vždycky se tvářil chladně a nebezpečně a teď se vážně naprosto pobaveně smál. Neuvěřitelně mě to naštvalo, zase jsem se snažila mu vyškubnout.

„Salma není má přítelkyně,“ ušklíbnul se teď už klidně. „Vetřela se ke mně do pokoje, když jsem byl na lovu a chtěla se se mnou vyspat. Když jsem se vrátil, ležela na mojí posteli v mé košili. Je snad zbytečné říkat, že se po ní jen zaprášilo, když jsem ji vykopnul,“ oznámil mi.

Zamrkala jsem. Není jeho přítelkyně? Takže je pořád sám? Ale možná to nic nemění na tom, že jsem mu už ukradená… Rozmrzele jsem sklopila pohled do podlahy.

„Ty žárlíš,“ zašeptal najednou, a když jsem se na něj vyjeveně podívala, tvářil se pobaveně a přehnaně sebevědomě.

„Ne,“ zamítla jsem to rychle a nedokázala se mu podívat do očí.

„Ale ano,“ nedal se, a aniž bych se nadála, už mě držel kolem pasu a měl mě pevně přivinutou k sobě.

Co si o sobě vůbec myslí!? Celou dobu mě ignoruje a nechá mě trápit v domnění, že už jej vůbec nezajímám a pak se tady objeví a hraje si na neodolatelného a tajemného Casanovu!? Najednou jsem se mu snažila vykroutit a ve vzteku mu začala bušit do hrudi. Dřív, než jsem se nadála, jsem stála v pasti přitisknutá na zeď s rukama přišpendlenýma nad hlavou.

„Ještě pořád se budeš snažit mi utéct, nebo konečně pochopíš, že to máš marné?“ ušklíbnul se.

Propalovala jsem jej pohledem a zvedala se ve mně zlost. Zase mě dostává!

„Co si o sobě myslíš!? Celou dobu mě přehlížíš a děláš, jako bych byla vzduch, a teď si tady přijdeš a myslíš si bůhvíco!? Nenávidím tě!“ snažila jsem se, aby to znělo silně a statečně, místo toho to však vyznělo naprosto nešťastně.

Demetri si povzdechl.

„Kdybys aspoň uměla lhát,“ podotknul. „Takhle z toho vyplývá akorát to, že jsem ti chyběl.“

Vpíjel se do mě očima a já nemohla uvěřit vlastním uším. Nechápala jsem, o co se tady pokouší. Stejně mu to neodpustím. Volnou rukou se pomalu dotknul mé tváře a já se v tu chvíli zachvěla a přivřela oči. Nebo odpustím…? Ne! Rychle jsem se vzpamatovala a znovu se pokusila vyprostit.

„Ne, nechyběl. Nech mě být! Pusť mě!“ snažila jsem se, ale marně.

Naklonil se ke mně a dotknul se svou tváří té mé.

„Ne, dokud nepřiznáš, že jsem ti chyběl,“ zašeptal mi kousek od mého ucha, až mi naskočila husí kůže.

Nešťastně jsem si povzdechla a sklopila hlavu. Už zase má nade mnou nadvládu… Najednou pevně chytil mou čelist a dřív, než jsem stihla jakkoliv zareagovat, mě nekompromisně políbil. Celým mým tělem projela elektřina a podlomila se mi kolena. Najednou jsem se nacházelo v jeho náruči a nesl mě někde pryč. Ani jsem neměla sílu mu odporovat. Tohle bylo totiž přesně to, po čem jsem toužila už od jeho odjezdu na misi.

Celou dobu se neodtrhnul od mých rtů, zrovna jsme vcházeli do jeho pokoje, jedním kopnutím zabouchnul dveře a hned na to už mě pokládal na postel. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jej přece nenávidím za to, jak se choval! Já hloupá husa jsem se nechala! Umanul se, že mě dostane do postele a já mu to prostě dovolila.

„Ne, přestaň!“ vyjekla jsem a pokusila se z postele utéct, jedním škubnutím ruky jsem se však ocitla pod ním.

„Vždyť už moc dobře víš, že mi neunikneš,“ použil už poněkolikáté toto slovo a se spokojeným výrazem mě tisknul do polštářů.

„Nebudeš si se mnou dělat, co chceš!“ zasténala jsem zoufale a snažila se jej odstrčit.

„Ale budu,“ ujistil mě s mírným úšklebkem. „A nezabráníš mi v tom.“

Hned na to jsem opět cítila jeho úžasné rty a nešťastně zavřela oči. Proč tohle dělá!? Má radost z té nadvlády, co nade mnou má!? Nechala jsem jej, aby mě líbal. Bylo mi po něm tak smutno…

„Tolik jsi mi chyběl,“ zašeptala jsem, když se na moment odtáhnul.

Mírně se usmál.

„Já to věděl.“

Zaškaredila jsem se. Začala jsem se bránit a pokusila se jej od sebe odstrčit.

„Arogantní idiote!“ zavrčela jsem.

Nevěděla jsem, kde se ve mně brala ta odvaha být na něj taková. Dřív jsem se před ním ustrašeně krčila a bála se, že mi ublíží, nedovolila jsem si říct jediné křivé slovo ani zvýšit hlas. Teď to ale bylo jiné – věděla jsem, že mi neublíží.

„Ale ale,“ syknul pobaveně, a když jsem se snažila dostat se z postele, stáhnul mě jednoduše pod sebe. „Ještě chvíli zlob a bude to nedobrovolně,“ řekl trochu temně a pak se ušklíbnul.

Kdybych mohla, tak se v tu chvíli začervenám. Ještě chvíli jsem se na něj nerozhodně dívala, pak jsem však jen zavřela oči a tím mu dala signál na znamení, že se mu odevzdávám. Pochopil. Dotknul se rukou mého holého ramene a už z něj něžně stahoval tenké ramínko mého tílka. Chvíli na to už jsem byla bez něj a na moment poté jsem pod ním ležela s nahou hrudí. Zrychlil se mi dech. Když jsme spolu spali poprvé, bylo to jiné. Jeho tělo vedla touha a příliš se nezdržoval s detaily. Teď byl však jemný a něžný a více si mě všímal, proto jsem se stydlivě snažila zakrýt si odhalenou hruď. Uchopil mé zápěstí a přitisknul je k posteli.

„Přede mnou se přece nemusíš stydět,“ zašeptal a chvíli na to už jsem ucítila jeho rty přímo ve středu hrudi, až jsem se otřásla.

Později už jsem na sobě neměla nic a Demetri byl na tom stejně. V momentě, kdy nás propojil, jsem se prudce prohnula v zádech a zatnula mu nehty do ramene. Polibkem utišil mé sténání a já mu zajela rukou do lehce rozcuchaných vlasů. Nemohla jsem se nabažit jeho rtů a on si toho byl až moc dobře vědom.

Nevím, jak dlouho jsme se milovali, po nějaké době jsem však odevzdaně ležela na jeho hrudi, on bloudil rukou v mých nespoutaně rozcuchaných vlasech a občas mi vtisknul polibek na čelo, nebo rovnou do vlasů. V tu chvíli mi bylo nepopsatelně krásně. V tu chvíli bylo vše, jak má být. Přála jsem si, aby tenhle okamžik nikdy neskončil.

„Miluju tě,“ zašeptal najednou a mnou projelo příjemné mrazení.

Pevně jsem se k němu přivinula a spokojeně zavřela oči.

„A já tebe.“

Během sekundy se pode mnou ztratil a já spočinula hlavou na polštáři a hleděla do jeho pro všechny nebezpečných a temných, jen pro mě však láskyplných a milujících, šarlatových očí, když se podpíral na loktu a skláněl se nade mnou. Byla jsem šťastná, ani nevím, jak jsem dokázala, aby se do mě tento chladný a na pohled bezcitný upír zamiloval.

„Nebojíš se mě?“ zeptal se najednou a já nejprve nevěděla, co tím chce říct.

„Ne, nemám přece důvod, nebo ano?“ odvětila jsem mu trochu udiveně.

„Samozřejmě, že nemáš,“ ujistil mě a pohladil mě po tváři. „Všem ostatním ale naháním hrůzu,“ řekl trochu temně.

V tu chvíli jsem se musela usmát. Ve tváři měl trochu obavy, poznala jsem, že se bojí, že mě ztratí. Šťastně jsem se na něj usmála a vjela mu rukou do vlasů.

„Mě ne,“ zavrtěla jsem hlavou a on se pousmál.

Přitáhla jsem si jej k polibku a užívala si jeho přítomnosti. Bůhví, kdy mi zase odjede.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Posedlost - 10. kapitola: