Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 20. kapitola - pohled Edwarda

29.07.2010 (10:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2001×

20. Vzdej se všech nadějí (pohled Edwarda)

Jasperova slova nás všechny dokázala v momentě přikovat na místě. Bylo dost zřejmé, že se něco blíží.

„Oni jdou po nás?“ zamumlal jsem v úžasu, když ke mě došli i jeho myšlenky. Omluvně se usmál a pohodil hlavou k oknu.

„Po něčem určitě. Ještě nikdy jsem neviděl tolik upírů pohromadě.“

„Co se tu řeší?“ objevila se ve dveřích Emmetova hlava s dychtivým výrazem ve tváři.

„Nic!“ vykřikla Alice zároveň s Carlislem.

„Upíři,“ zamumlal Jasper chvíli na to a pohled upíral z okna.

„To se mi nezdá jako nic,“ zakroutil Emmett hlavou a v očích se mu objevil nebezpečný záblesk.

„Pro tebe je to nic,“ usmála se na něj Alice. Emmett svěsil ramena a nasadil štěněčí pohled.

„Jak to?“

„Takto,“ vyštěkla Alice a podupávala nohou o zem. Díky podpatkům to znělo ještě více naštvaně, než byla doopravdy. „Pokaždé něco zničíš nebo pokazíš.“

„Urazila jsi moje city,“ zamračil se, „tedy ty zbytky, co jsem k tobě choval.“  

„A ty zbytky citů, jak to nazýváš, jsi ke mě choval předtím, než mi ze všech bot záhadně zmizely podpatky nebo až po tom?“

„Směr téhle konverzace se mi ale vůbec nelíbí,“ zazubil se Emmett a promnul si nos. „A navíc to s těma botama bylo omylem.“ Alici vyletěla hlava prudce vzhůru a oči se jí podezíravě zúžily.

„Přiznáváš tedy, že jsi to byl ty?“

„Eh, já?!“ zarazil se a o krok ustoupil. „Já o ničem nevím!“

„Teď jsi se přiznal,“ zabodla mu prst do hrudi.   

„Nechte toho,“ vložil se do hádky Carlisle a oba probodával pohledem. „Máme tu mnohem větší problém, než boty bez podpatku.“

„Ale to je problém,“ rozhodila Alice bezmocně rukama. „Velký problém.“

„To je tvůj problém,“ zavrtěl Carlisle odmítavě hlavou. „Teď jsme tady a řešíme ty upíry venku.“

„Super,“ zajásal Emmett, „bude legrace.“

„Tohle je vážná situace,“ uzemnil ho Carlisle tvrdým tónem. „Tak se alespoň jedenkrát chovej vážně.“

Emmett si založil naštvaně ruce na prsou a našpulil pusu. „Já jsem vážný. A podle mého názoru by se to mělo prozkoumat, nejlépe hned.“

„Má pravdu,“ přisvědčil Jasper, „mělo by se to prozkoumat. Třeba jen prochází okolo? Bylo by to docela dost možné.“

„Pochybuji o tom,“ odkašlal si Carlisle. „Většina upírů nedělá nic jen tak, mají cíl.“

„Dobře,“ přikývl jsem a obrátil pohled na Bellu, která to vše sledovala z postele se značnou nevolí. „My to půjdeme omrknout.“

„Jdu s vámi,“ prohlásila ostře a pokoušela se na posteli posadit.

„To tedy nejdeš.“

„Edwarde,“ zatnula zuby a přehodila nohy s bolestným výrazem ve tváři přes pelest. „Já jdu rozhodně s vámi.“

„Vždyť se nemůžeš ani posadit, aniž by ti to nezpůsobilo bolest,“ stál jsem si na svém. „Před pár minutami jsi se probudila, takže na to urychleně zapomeň.“

Výraz na jejím obličeji svědčil o tom, že byla vytočená na nejvyšší možnou míru.

„Jdu s vámi,“ zopakovala.

„Zamknu tě v pokoji.“

„Uteču oknem,“ prohlásila bleskově a ušklíbla se.

„Zamknu tě ve sklepě.“

„Nemáme sklep.“

„Ale my ano, zlatíčko,“ usmál jsem se a dřepl si před ni. „Takže pokud nehodláš zůstat dobrovolně tady v pokoji, nebude problém tě dostat k nám a upozorňuju tě, že se z toho sklepa nedostal ani Emmett.“

„To není fér, prostě není,“ zavrčela nahlas a poposedla si na posteli. „Nemůžeš mě držet v mém vlastním domě.“

„Kdo tě drží? Ty tu zůstaneš pro tvoje vlastní dobro a vlastně nevidím důvod, proč by tu s tebou někdo nemohl zůstat.“

„Alice tu zůstane,“ vložil se do rozhovoru Jasper. Alice si ho vyčítavým pohledem změřila a ušklíbla se.

„Ráda tu zůstanu, stejně jsem si chtěla s Bellou promluvit o samotě.“

„Dobrá,“ přikývl Jasper a letmo ji políbil, „za chvíli jsme zpátky.“

***

„Rozdělíme se,“ ujal se Carlisle slova, „prozkoumejte les. Když na nějakého upíra narazíte, neútočte. Rozdělte si strany. Já prohledávám sever, za patnáct minut se tu sejdeme.“

„Beru si západ,“ oznámil jsem Jasperovi s Emmettem, kteří se mezitím dohadovali, kdo prohledá jižní směr. Zakroutil jsem nad tím nechápavě hlavou a rozeběhl se.

Bylo jasné, že se v okolí potulovali upíři. A rozhodně to nebyla skupina dvou nebo tří. Muselo jich být tak osm, deset. Možná i víc. Ať jsem ale přemýšlel sebevíc, nenapadalo mě žádné racionální vysvětlení toho, co se dělo.

Vedle mě zašustilo listí. Z keře vystoupila černovlasá upírka a zvědavě si mě prohlížela.

„Jsi Edward?“ zeptala se.

„Záleží na tom, kdo se ptá.“

„Mám vzkaz pro Edwarda,“ odpověděla a naklonila hlavu na druhou stranu. Byla vyděšená. Tak vyděšená, že ji to šlo vyčíst i z obličeje a nemusel jsem se ani tolik snažit.

„Od koho?“

„Mám vyřídit vzkaz a splnit úkol. Pro to jsem byla stvořená, víc nevím,“ stála si na svém.

„A když ti řeknu, že ano, že jsem Edward?“

„Tak ti zřejmě vyřídím vzkaz.“

„Poslouchám.“ Podala mi lísteček se vzkazem, kterému jsem ale vůbec nerozumněl.

Stálo na něm: Folde hvis du vet hvem jeg er og hva jeg vil.

„Co to má být?“ vyštěkl jsem po ní.

„Já… já opravdu nevím, měla jsem to vyřídit,“ bránila se a těkala očima okolo. „Nezabíjej mě, prosím.“

„Zmiz,“ zavrčel jsem na ni.

„Děkuju,“ zašeptala a rozeběhla se stejným směrem, odkud přišla.

„Víš, co to znamená?“ zeptal jsem se Carlislea, když jsme o dvacet minut později seděli skoro všichni u nás v obýváku.

„Tentokrát neposloužím,“ zavrtěl záporně hlavou. „Tu řeč neznám.“

„Perfektní!“ praštil jsem rukou do stolu, „naprosto perfektní!“

„Nemlať mi do toho stolu,“ ozvala se Esme naštvaně. „Na ničení nábytku od Emmetta jsem si už zvykla, ale ty s tím nezačínej!“

„Omlouvám se.“

„Máme ty slovníky,“ ozval se Jasper a položil na stůl přede mě hromadu slovníků, na které jsem zůstal nechápavě civět.

„Slovníky? Neměli jste s Emmettem hledat na internetu?“

„To by nesměl spadnout server,“ pokrčil Jasper rameny. „Co já vím, co tem ten pablb pořád stahuje. A když mu řeknu, aby si tam nainstaloval antivir, tak nad tím mávne rukou a řekne, že vir zmákne sám.“

„Ještě lepší, takže teď budeme jako listovat slovníky a hledat významy?“

„Nějak tak,“ usmál se Jaz nevinně. „S Emmettem jsem donesli jenom ty slovníky, u nichž víme, že ten jazyk nikdo doma neovládá. Což nebylo zase tak těžký, když tady Carlisle půlku ze světových jazyků zná.“

„To bych nechtěl vědět, co bychom bez něj dělali,“ povzdychl jsem si ironicky a otevřel albánský slovník.

„Hej, lidi?!“ přihnal se do pokoje Emmett jako velká voda. „Máme problém.“

„Nepovídej! A je větší než tenhle?“ usmál jsem se na něj a snažil se, aby to vyznělo alespoň trošku ironicky.

„Já… já myslím, že je to momentálně mnohem větší problém, než zjistit překlad tý věty,“ stál si tvrdě za svým. Carlisle si netrpělivě povzdechl a s Jasperem si vyměnili pohledy.

„Tak co se děje tak problematického?“

„Měli byste jít se mnou,“ zamumlal a hlavou trhl ke dveřím. „Tohle musíte vidět.“

„Když je to tak důležité, asi bychom měli jít,“ usmál se na něj Carlisle mile. Kriticky jsem ho změřil pohledem a albánský slovník vyměnil za afrikánský.

„Já zůstanu tady a budu hledat.“

„No, ve skutečnosti by jsi měl jít asi taky, Edwarde,“ poškrábal se Emmett důležitě na bradě. Nasupěně jsem se slovníkem mrštil o zeď.

„To jsi našel mrtvolu, nebo co?!“

„Když to víš, tak proč se ptáš,“ odpověděl uraženě.

„Prosím?“ zamžikal Carlisle a překvapeně na něj zíral.

„Jo,“ rozhodil Emmett uraženě rukama, „našel jsem mrtvolu nějaký holky. Spokojení?!“

„Měli bychom zavolat policii,“ vložil se do rozhovoru Jasper a sedl si na pohovku. „Přece nebudeme řešit lidské vraždy?!“

„Myslím, že policii nám s tím nepomůže,“ zašklebil se Emmett podezíravě, „podle toho, jak vypadá, bych spíš řekl, že ten, co ji zabil, není člověk.“

„Tak na co tady čekáme!“ Carlisle byl skoro nepříčetný a systematicky vystrkával Emmetta z domu. „Kde jsi ji viděl?“

Po spíše větší než menší hádce nás Emmett neomylně zavedl k dívce. Delší blonďaté vlasy měla plné zaschlé špíny, krve a potu. Od zápěstí po lokty se jí táhly kousance, krk téměř rozervaný. Obličej měla ztuhlý v grimase překvapení a strachu. Všude se vznášel podivný opar smrti smíšený s pachem její krve.

„Eh,“ odkašlal si Carlisle, „tohle je rozhodně problém. Před několika dny byl dovezen k nám do nemocnice mladík s podobnými zraněními. Policie tvrdila, že to bylo způsobeno útokem medvěda -“

„Medvědi tu ale už nejsou,“ skočil mu Emmett do řeči. Carlisle si ho kriticky změřil pohledem a pokračoval.
„Že to bylo způsobeno útokem medvěda, ale jak my ovšem víme, tohle rozhodně neudělal medvěd.“

„Jsou tu novorození,“ dal mu Jasper za pravdu. „Z tohohle můžeme vyčíst jenom jejich divokost a zuřivost. Prahnou po krvi. Ta upírka, se kterou jsi mluvil, ale nebyla novorozená, že?“ otočil se ke mě čelem.

„Já nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Připadala mi jako novorozená, ale byla jiná. Bála se mě, sice nevrčela ani nic podobnýho a podle mého uvážení i počítala s tím, že ji zabiju.“

„No právě,“ pokrčil Jasper čelo, „to je na tom divné, skoro to vypadá, že je někdo řídí a rozhodně má nějakou schopnost. Z osobní zkušenosti vím, že udržet tlupu novorozených pohromadě bez toho, aby se do dvou minut pozabíjeli, je bez nadání téměř nemožné.“

Znovu jsem si v hlavě přehrával rozhovor s upírkou. „Vypadala, jako by odříkávala naučenou řeč,“ zamumlal jsem potichu.

„Takže je to jasný, ten parchant umí ovládat ostatní a zřejmě nezná pravidla, protože tohle je dost skoro jako telefonát do Volterry. Musíme toho upíra najít.“ Jasper spokojeně pokyvoval hlavou nad svou dedukcí.

„Výborně, Sherlocku,“ poplácal ho Carlisle po zádech. „Teď běžte domů, já to tady vyřídím.“

Dnešní den je zvláštní a přichystal nám nejedno překvapení. A to další mě čekalo ihned po vchodu do domu.
„Bello?“

„Vadí ti, že jsem tady?“ zklamaně se usmála a přepnula televizi na další kanál. „Myslela jsem, že ti udělám radost.“

„Já jsem spíš překvapený,“ zamumlal jsem a pohledem vyhledal Alici. Seděla na křesle a vypadala velice zaneprázdněně.

„Alice? Máš minutku?“ Rozpačitě těkala očima po místnosti a zastavila se u dveří.

„Víš, Edwarde,“ vstala rychle z křesla a prohrábla si vlasy, „já mám teď docela naspěch, takže kdyby ti to nevadilo, už bych šla.“

„Ale no tak,“ chytil jsem ji za ruku, „minutku mi určitě věnuješ.“

„Minutku,“ zašklebila se. „Ale musíš mi slíbit, že z té minutky vyváznu živá, tedy spíše vcelku.“

„Rozhodně,“ přikývl jsem a táhl ji nahoru po schodech do pokoje.

„Tak co máš na srdci,“ usmála se nevině, když jsem za ní zavřel dveře.

„Co tu sakra dělá Bella!“

„Ehm, sedí na křesle a dívá se na televizi?“

„Sedí u nás na křesle,“ opravil jsem ji a zamračil se. „Neměla by být náhodou doma?“

„Utekla mi,“ odpověděla pohotově.

„Jo, jasně. Před pár hodinami se ještě nemohla hýbat!“

„Tak fajn!“ rozhodila rukama a povolila strnulý výraz obličeje. „Nebavilo nás to doma, a tak jsme se šly projít na ozdravnou, pomalou procházku lesem. Hojí se rychle, vždyť je to vlkodlak!“

„Měla být doma,“ zamračil jsem se na ni, „má se uzdravovat.“

„Vždyť je skoro zdravá,“ stála si na svém. „Edwarde, tohle přesahuje všechny meze zdravého rozumu. Jsme ve svobodné zemi a každý si může dělat, co chce.“

„Byla zraněná!“

„Je skoro zdravá!“ dupla nohou a založila si ruce v bok.

„A slyší vás!“ ozval se zdola Bellin hlas plný smíchu.

„Tak to je zbytečné být nahoře,“ ukončil jsem rozhovor a rozešel se dolů za Bellou. Stále seděla na pohovce. Pro změnu vyměnila ovladač od televize za jeden z mnoha časopisů Alice.

„Nezáživný čtení,“ usmála se znuděně a odložila ho vedle sebe. „Jak jde luštění?“

„Jak o tom víš?“

„To Alice. Měla vidění, že za tebou přijde upírka s nějakým vzkazem a pak tě viděla doma ležet ve slovnících.“

„To celkem odhadla,“ ušklíbnul jsem se a posadil se vedle ní. „No není to pech? Když jednou potřebuju počítač, prostě se rozbije.“

„Tak na to zkus jít z jiný stránky.“
„Jiný stránky?“

„Jo,“ usmála se. „Zkus místo hledání překladu zjistit, kdo ti to mohl vzkázat.“

„To by mě taky zajímalo.“

„Tak fajn. Ta osoba tě musí znát a člověk asi těžko bude posílat vzkazy po upírovi. Takže logicky vzato to bude upír. A koho z upírů znáš?“

„Ty co znám, by mi neposílali vzkazy, ale zvedli telefon.“

„Edwarde,“ zamručela naštvaně, „ty my ale vůbec nepomáháš.“

„Tak promiň.“

„Fajn, pár upírů znám. Denalští by ale zavolali.“

„Takže to nejsou Denalští,“ protočila oči. „Znáš někoho dalšího?“

„Jo, znám další upíry, který by telefon nepoužívali.“

„Konečně!“ spráskla ruce. „Tak a kdo z nich by měl důvod tě kontaktovat?“

„Já nevím.“

„Pohádal ses s některým z nich?“

„Jo.“

„Sakra, Edwarde,“ rozkřičela se a prudce vstala ze sedačky. „Můžeš začít používat mozek?“

„Tady je to jako hádka manželů!“ ozval se za námi pobavený hlas.

„Emmette, sklapni!“ otočil jsem se a něj naštvaně. „Běž dělat něco užitečného.“

„Jasný,“ zvedl ruce v obraném postoji. „Já radši vypadnu, nebo mě ještě zmlátíte.“

„Máš pravdu,“ usmál jsem se na něj. „Ještě ti něco dlužím za ten počítač.“ Kolem nás se prohnal poryv větru a z dálky bylo slyšet Emmettovo zvolání: „Jdu na lov.“

„Je to srab,“ zasmála se Bella a znovu usedla na sedačku. „Takže, s kým že ses pohádal?“

„S Josephem.“

„Super a co o něm víš?“

„Je starý, hodně starý. Byl jedním z Vikingů, kteří osídlili Skandinávii a on -“ V tu chvíli mi to došlo. Sakra, jak já mohl být tak pitomý!  Rychle jsem se vrhl ke slovníkům.

„Edwarde?“ zašeptala Bella a nedůvěřivě si mě prohlížela. „A on co? Nedořekl jsi to.“

„Je to norsky!“ zavrčel jsem potichu. „Ten hajzl nás celou dobu vodil za nos!“

„A co to tedy znamená?“

„Něco jako… nevím, nedává to smysl. Folde znamená složit, což do toho nepasuje. A zbytek je něco ve smyslu, kdo jsem a co chci.“

„Ukaž mi to,“ vytrhla mi Alice slovník z ruky. „Je to spojení. Folde hvis du znamená přeložíš-li to a s tím zbytkem to už dává smysl. Takže tím pádem to znamená Přeložíš-li to, víš kdo jsem a co chci.“

„A to co chce jsem asi já, že?“ vložil a se do rozhovoru Bella a poškrábala se nervózně na hlavě.

„Nejsi to ty, když nebude vědět, kde jsi.“ Alice přikývla a pokrčila rameny.

„Líbilo se mi tu, ale když si to vyžadují okolnosti. Rodino! Porada!“

***

O pár minut později jsme všichni seděli v jindy nevyužité kuchyni a dohadovali se o příštím kroku.

„Já bych ho našel a roztrhal,“ navrhoval Emmett s nadšením. Rosalie se od něj kousek odklonila a nevěřícně zamrkala.

„Zlatíčko, ještě před tím, než jsi to řekl, jsem měla pocit, že máš mozek. Teď už ten pocit nemám.“

Carlisle se pochybovačně zamračil. „Rosalie! Emmette! Mohli byste toho okamžitě nechat!“

„On si začal,“ bránila se Rosalie.

„Ano, ten Edwardův bezvadný kamarád si začal,“ přikyvoval horlivě Emmett.

„Méďánku,“ oslovila ho jemně a pohladila po tváři. Vzápětí se její obličej změnil v tvrdou masku. „Já mluvila o tobě.“

„Aha.“

„Necháte si to na jindy, budu z vás mít migrénu,“ vložil se do rozhovoru Jasper. „Carlisle, co jsi chtěl říct?“

„Nebudu se v této události dále angažovat, dokud se nepřestanou ti dva hádat,“ rozmáchnul rozhodně rukama
„Už toho nechají,“ promluvila poprvé Esme a zpražila oba pohledem. Po minutě ticha se Carlisle opět ujal slova.

„Vzhledem k nynějším událostem se mi stěhování jeví jako nejlepší možnost. Teď bych rád slyšel vaše návrhy.

„Co Anglie?“ navrhla Alice. Emmett se přidal také a sebejistě vyhrkl:

„Anchorage.“

„Já bych jela za Elazarem,“ pokrčila Esme rameny, „dlouho jsme se neviděli.“

Vzápětí se to strhlo v obvyklou hádku. Emmett hlasitě vykřikoval, že nikam jinam než do Anchorage se neodstěhuje. Alice na něj štěkala, že tam rozhodně nejede, protože tam nejsou obchody. Rosalie si donesla časopis a pokračovala ve čtení tam, kde před poradou přestala.

„Edwarde?“ vložila se rozhovoru poprvé Bella.. Obrátil jsem se na ni.

„Už víš, kam chceš jet?“

„Kdo řekl, že se s vámi stěhuju?“ zeptala se naštvaně a propalovala mě pohledem. Při jejích slovech všichni ztuhli v pohybu a místnost ovládlo hrobové ticho.