Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 18. kapitola

27.06.2010 (09:00) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2482×

18. Krvavé opojení (pohled Edwarda)

Joseph se tu někde potuloval - to bezpochyby, a jedinou otázkou bylo, kde je a co chystá. Alice se snažila zjistit, co plánuje, ale kdykoli se na něj napojila, dokázala s určitostí říct pouze to, že sám neví, co chce. Což mě nepřipadalo zase tak pravdivé. Joseph nikdy nepatřil mezi ty nerozhodné, vždy si šel tvrdě za svým a nehleděl na to, co po něm zůstává. Jestliže se rozhodl, že Bellu dostane, dříve či později se tu objeví. A my mohli jen čekat.

„Edwarde,“ zabručela Bella a našpulila pusu, jako to dělávala vždy, když byla naštvaná.

„Děje se něco?“

„Tak trochu,“ pokrčila ledabyle rameny, „říkají vám něco lidský práva?“

„Měly by?“

„Jo měly,“ odsekla. „Připadám si tu jako vězeň. Nesmím ani vystrčit nos z okna.“

„Co by za to jiní dali!“ zahulákal zespodu Emmett a domem se začal rozléhat jeho hlasitý smích. „Užívej si to, dokud můžeš!“

Potichu zavrčela a přešlápla si na druhou nohu. „Emmette, starej se o sebe.“

„To nejde, když je tu taková kočka jako ty,“ objevil se ve dveřích, „teda vlastně pes. Nebo vlk. Hele, co vlastně jsi?“ Pohodila vlasy a jemně se usmála.

„Pokud budeš ještě chvíli strkat nos do cizích věcí, názorně ti to předvedu.“

„Mám se bát?“

„Emmette, vypadni,“ vložil jsem se do toho a ukázal na dveře.

„Já chci do školy,“ prohlásila pevně.

„Co z toho budu mít já?“

„Dobrý pocit.“

„Do školy nepůjdeš,“ trval jsem si na svém.

„Půjdu,“ založila si ruce na prsou a podupávala nohou. „Nemůžeš mě tu držet proti mé vůli! To je porušování lidských práv!“

„Nepovídej.“ Naštvaně našpulila pusu a zaskřípala zuby. Ještě chvíli ji budu vytáčet a vrazí mi facku. Náhle se otočila se a zamířila ke dveřím.

„Ty někam jdeš?“

„Odcházím,“ odpověděla klidně.

„Nezapomněla jsi na něco?“

„A víš, že jo?“ prohlásila pevně a otočila se na mě. „Nepodám na vás trestní oznámení.“

„Za co?“ zasmál jsem se potichu a položil ruku přes kliku.

„Co třeba únos? Omezování lidské svobody?“¨založila si ruce v bok. „A navíc kvůli tobě zameškávám školu. Co si asi budou myslet ostatní?“

„Že jsi nemocná, máš horečky a já to náhodou chytnul od tebe.“

„Chudáčku, tak si běž lehnout do postele,“ odsekla a zamračila se. „Edwarde, pusť mě ven.“

„A co když ne?“ zamračil jsem se a donutil ji o krok ode dveří ustoupit.

„Co když ne?“ zopakovala po mě trpce. V tuhle chvíli jsem ji nepoznával. Byla očividně vytočená na nejvyšší možnou míru a každou chvíli to vypadalo, že mi skočí po krku. Za což jsem si mohl sám, ale můžu já snad za to, že venku běhá šílený krvelačný magor, co by měl nejradši její kůži jako ozdobu nad krbem? Možná za to trošku můžu, ale to je vedlejší.

„Okamžitě. Mě. Odsud. Pusť.“ Štěkala po mě jednotlivá slova oddělená  malou mezerou, mezi kterou vždy zavrčela a mračila se.

„Nikam nejdeš,“ stál jsem si na svém.

„Nechceš mě nikam pustit, protože se bojíš, že by se mi něco stalo?“ pokrčila rameny a přešla přede mě, „nebo to, že mi chráníš život, má být jakési odčinění za smrt mých rodičů?“ Au, to bolelo. Sklopil jsem pohled do země. Její slova mě zasypávala jako led. „Protože ať děláš cokoliv, nikdy nemůžeš odčinit to, co se stalo. Rozumíš?“

„Je mi to hrozně líto, ani nevíš, jak mě teď bolí to, co jsem předtím dělal, kolika lidem jsem ublížil, a máš pravdu, to nikdy neodčiním. Ale můžu udělat alespoň to, co by chtěli tvoji rodiče. Měli tě rádi, Isabello, a určitě by nechtěli, aby se ti něco stalo.“ Rukou vyšvihla dopředu a vrazila mi facku. Ani jsem se ji nesnažil zastavit, má na to právo.

„Ty o mých rodičích nevíš vůbec nic,“ vyprskla s odporem.

„Máš pravdu.“

„Tak drž hubu a nech mě odejít.“

„Moc mě to mrzí,“ zašeptal jsem potichu a spustil ruku z kliky. Beze slova se otočila a vyběhla z domu na lesní cestu. Stál jsem tam už delší dobu, než se otevřely dveře a dovnitř strčil hlavu Emmett.

„Jestli si ze mě budeš dělat srandu, tak mě toho ušetři a odejdi hned, prosím,“ zvedl jsem k němu pohled.

„Dneska nejsem ve své kůži,“ odpověděl a pokrčil rameny. „Brácha, já ti přišel dát radu. I když ti vrazila facku - což bych od ní mimochodem nečekal, ale vzhledem k situaci můžeš být rád, že máš hlavu na svém místě,“ zazubil se a zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Možná tě nebude chtít vidět, ale malá upíří ochrana svědků by se jí, myslím, šikla. Tak zvedni tu svou prdel a padej za ní.“

„Myslíš?“

„Budeš radši, když ti vrazí další facku, nebo když ji uvidíš mrtvou?“ Bez přemýšlení jsem vyběhl ze dveří a vyrazil v lese po její stopě. Může mě mlátit, jak chce, ale já nedovolím, aby ji kdokoli ublížil, to radši ať zabije mě.

Na určitých místech, většinou pod rozložitými stromy s tlustými kmeny, zůstala její vůně silnější - zřejmě tam chvíli seděla, naopak v určitých místech jsem se řídi pouze pamětí cesty k jejich domu. Chvíli před koncem lesa jsem ji dohnal.

Pomalým krokem se loudala k domu, po tvářích ji tekly slzy proudem a naštvaně kopala do všeho, co leželo na zemi. A právě vítr, který ji jemně rozfoukával vlasy, ke mně donesl známou vůni, jejíž chuť je pro mě zapovězená. Vítr o něco zesílil a pach lidské krve ve mně sepnul jakýsi spínač. Najednou mi bylo úplně jedno, že mi možná vrazí další facku, že mě bude nenávidět a proklínat, prostě jsem se nechal řídit instinkty. Dřív, než si stačila cokoliv uvědomit, stála za mými zády a poslouchala vrčení, které se mi dralo z hrudi.

„Edwarde,“ kníkla potichu, „jestli se na mě ještě pořád zlobíš kvůli tomu, že jsem -“

„Někdo tu byl, možná ještě je,“ zavrčel jsem a přerušil tak její větu.

„Jak někdo?“

„Cítím tu krev,“ odpověděl jsem a opatrně se znovu nadechl. „Lidskou krev.“ To ale nebyl důvod mého náhlého vzteku. Táhla se tu cizí vůně a rozhodně nepatřila člověku. Byl to upír. A pak tu byla ještě jedna vůně. Ta mi byla povědomá, znal jsem ji. Ale odkud?

„Proč by tu byla lidská…,“ V půli věty se opět zarazila a její tvář změnila výraz. „Můj bože, Henri! Ráno se vrátil. Henri!“ vykřikla a rozeběhla se k domu. Byli jsme na jeho opačné straně, a abychom se dostali k domovním dveřím, bylo nutné obejít celý dům. Já se tam přesto dostal před Bellou.

Před otevřenými dveřmi, přímo pod schody, ležel její děda. A srdce mu rozhodně nebilo. Lesem se ozval její výkřik, když uviděla tělo. Hlavu měl zvrácenou v groteskním úhlu a z úst mu vytékala krev.

„Henri,“ zasípala, a kdybych ji nechytil, zhroutila by se na zem. „Henri, ne!“ ječela a slzy se jí opět nezadržitelně řinuly z očí.

„Bello!“

„Ne! Pusť mě!“ škubala s sebou a kopala nohama. Sevřel jsem ji ještě pevněji.

„Bello, ne! Uklidni se!“

„Henri!“ zašeptala a zhroutila se mi v náručí.

***

„Je mi líto,“  svěsil Carlisle hlavu k zemi a zapnul černý pytel. „Moc mě to mrzí.“

„Já vím,“ odpověděla smutně Bella a opřela se o mě. Na chvíli to vypadalo, že ztratila rovnováhu.

„Nechceš nějaké léky? Přece jenom jsi byla chvíli v bezvědomí.“ Carlisle si ji chvíli měřil pochybovačným pohledem. Pak se obrátil na mě.

Cítíš to taky? poslal mi v myšlenkách a kývnul hlavou k lesu. Přikývnul jsem a obrátil pohled na Bellu. Bez hnutí sledovala pytel na zemi a z očí ji kanuly slzy. Pak ke mně vzhlédla.

„Proč Henri?“

„Byla to nehoda, Bello,“ vložil se do rozhovoru Carlisle, „prostě spadl ze schodů a zlomil si vaz.“

„Neříkej, že tomu sám věříš,“ zasmála se pohrdavě.

„Nehody se stávají každý den,“ prohlásil a rozhodil rukama, „děje se to pořád a my s tím nic dělat nemůžeme.“

„Jestli řekneš, že je to prostě osud,“ narovnala se a přistoupila před něj, „tak počítej s tím, že ti vrazím facku, nehledě na to, že jsi o několik desítek let straší a možná si při tom zlomím zápěstí.“

„Už mlčím.“ Na chvíli se zamračil, ale to bylo na tak krátkou dobu, že to nestihla ani postřehnout.

Jak moc bude nadávat, když ji dám sedativa? poslal mi myšlenkou a bradou ukázal na jeho hnědý lékařský kufřík.

„Zkus to a uvidíš.“

„Říkal jsi něco?“ obrátila s na mě Bella a zamračila se.

„Ale vůbec nic.“ Snažil jsem se o uklidňující tón a obrátil ji proti sobě čelem tak, aby neviděla za sebe, kde Carlisle chystal uklidňující injekci.

„Co se to sakra…,“ Konec věty splynul v tichém výkřiku. „Edwarde?“ zašeptala omámeně a sklopila pohled ke své paži, ze které Carlisle právě vytahoval jehlu. „Co to… děláte?“

„To bude v pořádku.“ Podebral jsem její nohy a vyhoupl si jí do náručí. Během minuty se stal její dech pravidelný a tep pomalu klesal. Usnula.

„Odnes ji domů,“ promluvil Carlisle pevným hlasem. „Já to tady ještě musím vyřídit a pohlídej ji, aby neudělala žádnou blbost.“

„Dobře,“  přikývl jsem a pomalu se rozešel zpět k našemu domu a nemohl se zbavit stále přetrvávajícího divného tušení, které mi říkalo, že je něco špatně. Že je všechno špatně.

„Co se proboha stalo?“ vyhrkla Esme, když ji spatřila.

„Henri je mrtvý,“ odpověděl jsem a položil ji na pohovku. „Spadl ze chodů a zlomil si vaz.“

„Chudáček, teď už ztratila všechny, že?“ pohladila ji jemně po vlasech. „A vůbec, odnes ji do pořádné postele nahoru.“

„Tedy ji nenechám, chtěl jsem tě požádat o pomoc. Dáš na ni pozor? Musím si ještě něco zařídit,“ usmál jsem se omluvně a znovu vzal Bellu do náruče.

„Jistě.“

Jakmile jsem ji položil do měkké postele, už mi nic nemohlo zabránit zjistit, co mi na tom všem nesedí. Otevřel jsem okno, skočil z něj ven a rozeběhl se lesem. Carlisle seděl za svým stolem a pročítal nějaké dokumenty. Když jsem vešel, ani nevzhlédl.

„Něco tu nesedí,“ prolomil jsem ticho a posadil se do křesla. „To nebyla nehoda.“

„A co to bylo?“

„Ty jsi to necítil? V lese se potuloval další upír.“

„To neudělal upír,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou, když vzhlédl a odložil složku na kraj stolu.

„Jsi si tím tak jistý?“

„Edwarde, přemýšlej,“ vstal a přešel přede mě. „Těch jako my je málo a pach Denalijských známe. Byl to cizí upír. Uznej, myslíš si, že by prošel kolem a jenom mu zlomil vaz? To upíři nedělají a od Henriho si nikdo krev nevzal.“

„Mohl ho chtít jenom zabít,“ namítl jsem.

„Mohl, ale dělají to upíři?“ Musel jsem mu dát za pravdu. Upír zabíjí jenom když chce krev.

„Nedělají,“ odpověděl jsem a sklopil hlavu. „Ale stejně je na tom něco divného, podíváš se na to?“

„Jak to myslíš?“

„Ráno volal Henri Belle. Skoro se pohádali, jenom aby nechodila domů. Snažil se ji přesvědčit, aby zůstala nejmíň týden s námi a rozhodně nikam nechodila sama.“

„To je divné,“ přikývl.

„To je rozhodně divné.  Henri věděl, že se tu něco děje.“

„Prošetřím to,“ pousmál se a koukl na hodinky. „Nechci tě vyhazovat, ale i normální člověk už by se po té injekci, co Bella dostala, vzbudil, natož ona. Myslím, že bys měl jít zpátky, teď nesmí být sama.“

„Děkuju.“

„Zatím nemáš za co. Když něco najdu, zavolám ti,“ odpověděl a sedl si zpět za stůl. Neobtěžoval jsem se vyjít vstupními dveřmi. Namísto toho jsem vyskočil oknem a rozeběhl se zpět domů.

Isabella seděla na křesle v objetí Esme a z druhé strany Alice. Jasper tu vůbec nebyl a Rose s Emmettem seděli na zemi před pohovkou. Esme jim musela asi zavolat, jelikož jejich vyučování končilo až po páté hodině. Když vzhlédla, její oči byly rudé od pláče a po tvářích jí stále kanuly slzy.

„Mrzí mě, co jsem ti řekla,“ promluvila roztřeseným hlasem a vstala se sedačky. „Byla jsem naštvaná a... a prostě mi to nějak vyklouzlo... já... já vím, že minulost už nezměníš a prostě mě mrzí, co jsem ti řekla.“

„Já tě nutil tu zůstat,“ zamumlal jsem a přešel k ní. „Já bych se měl omlouvat.“ Beze slova ke mně přistoupila a objela mě okolo krku.

„To bude dobré,“ zašeptal jsem a objal ji. Pak mi došly má slova. Zemřel jí poslední člen rodiny a já jí říkám, že to bude dobrý? Tohle nebude dobrý, to nemůže být už nikdy dobrý. Ať už se k ní Henri choval jakkoliv, pořád to byl její děda.

„Nechceš si jít lehnout?“ odtáhl jsem se od ní a setřel jí hřbetem ruky další přívaly slz.

„Ani ne,“ zavrtěla hlavou a popotáhla. „Nechci být sama.“

„Nejsi.“

„Že ne?“ odtáhla se ode mě a pohrdavě zakroutila hlavou, „Moje máma je mrtvá, můj otec taky a jediný, koho jsem měla, byl Henri! A víš co s ním teď je? Leží v nemocnici na studeném pitevním stole a je mrtvej!“

„Mrzí mě to.“

„Jo, tebe to mrzí,“ zopakovala uštěpačně.

„Jen tak pro tvou informaci, mě taky všichni umřeli. A víš, co jsem s tím udělal? Nic. Když ti někdo umře, je to smutný a ano, bolí to. Ale nic s tím nemůžeš udělat, jen se s tím smířit.“

„Smířit s čím?“

„S tím, že je smrt přirozená a dřív nebo později stejně všichni umřeme. Nikdo nemůže žít věčně, ani my ne.“

„Takhle jsem to nemyslela,“ zašeptala a sklopila pohled do země.

„Je jedno, jak jsi to myslela. Zřejmě to vyznělo jinak, než jsi chtěla. Pořád mě obviňuješ ze smrti tvých rodičů, ale krom toho, že tě díky mě Joseph nezabil, pomíjíš. Já nebyl ten, kdo chtěl krev vlkodlaků, já se s nimi jenom držel! Tak mě přestaň obviňovat z toho, za co já nemůžu!“

„Já jsem to tak nemyslela!?“

„Ale pořád mi to předhazuješ, pořád a pořád a pořád! Já se ti snažil pomoct, ale ty očividně nechceš!?“

„To není pravda!“ hádala se vztekle.

„Že ne? Děláš si srandu?“

„Edwarde,“ oslovila mě Esme.

„Víš co? Nech mě být! Jestli mě někdo chce zabít, stejně mě zabije a tobě to může být ukradený!“ rozhodila rukama.

„No jasně, po tom všem, co jsem udělal, tě teď nechám zabít!“

„Edwarde!“ Esme už byla naštvaná. A dalo se to vyčíst nejenom z jejího hlasu, ale i z postoje těla. Potichu zavrčela a stoupla si mezi nás. Až teď jsem si uvědomil, že na sebe s Bellou vrčíme a jsme přikrčeni v bojovém postoji.

Alice samo sebou nemohla zůstat mimo hádku a Emmett byl ve střehu, připraven odtrhnout toho, který zaútočí první.

„Nechte toho oba dva!“ rozhazovala Alice rukama. „jste spolu někde zavření pár dní a už si lezete na mozek. Okamžitě přestaňte vrčet, doopravdy si myslíte, že byste si něco udělali? Pche... víte, jak to teď vypadá? Že se přetlačujete, kdo z vás měl horší život!“

„To není pravda!“ založila si Bella ruce v bok. Alice ji probodla pohledem a pokračovala:

„Bello, nech toho! Edward se ti doopravdy snaží pomoct. Chápu, že ztratit Henriho bolí a máš na všechny vztek, ale rozhodně si to nevybíjej na Edwardovi!“ Pak se obrátila ke mně tak rychle, že mi zabodla špičku prstu do hrudi. „Ty toho taky nech, chováš se jako normální blbec! A okamžitě se omluvte.“ Nikdy jsem si nemyslel, že něco tak malýho může být tak otravný. Střídavě těkala pohledem mezi mnou a Isabellou naproti. Když viděla, že se k ničemu nemáme, založila si ruce na prsou a podupávala nohou. Pak dodala:

„Oba dva!“

Má pravdu. Nebyl jsem s Bellou zavřený v pokoji ani týden a začala se na nás projevovat ponorková nemoc. Nevím, co to do mě vjelo. Kajícně jsem sklopil hlavu.

„Omlouvám se.“

„Taky se omlouvám, Edwarde. Mrzí mě to.“

„Tak a teď bychom mohli rozpustit shromáždění, co říkáte?“ usmála se Alice spokojeně a pokývala spokojeně hlavou.

„Já si musím ještě něco zařídit,“ odkašlal jsem si.

„A my si zajdeme na lov, ne?“ rozhodil Emmett rukama a objal Rose okolo pasu.

„Dobrý nápad,“ přisvědčila Esme a usmála se na Bellu. „Zlatíčko, půjdeš s námi?“

„Jo, aspoň si můžeme dát tu bitku,“ rozzářily se Emmettovy oči jako vánoční stromeček.

„Půjdu s váma,“ přikývla, „jen si skočím ještě na záchod.“

„Budeme čekat venku,“ odpověděla Rosalie a vyšla společně s ostatními před dům. A já mohl jít zase pátrat. I když jsme se před chvílí hádali, pořád jsem nemohl přestat myslet na to, že mi něco na smrti Henriho nesedí. Prostě to bylo divné. A jediný, s kým jsem si mohl promluvit, byl Carlisle. Rozeběhl jsem se lesem přímo k nemocnici.  Před nemocnicí jsem se ale zastavil. Na vstupních dveřích byl přilepený papír s informacemi, že se před čtyřmi dny ztratila Samantha Felbersová. Znal jsem ji ze školy od vidění. Byla to vyšší hnědovláska, jejíž nedílnou součástí byl litr parfému, který se za ní táhl ještě kilometr. A ten parfém... můj bože... ten parfém se táhl i okolo domu Belly! Do kanceláře Carlislea jsem vběhl právě ve chvíli, kdy pokládal telefon na stůl.

„Ty běháš vážně rychle,“ pronesl s ledovým klidem. „Na to, že jsem s tebou dotelefonoval teprve před chvílí...,“

„Jak před chvílí, já s tebou netelefonoval,“ bránil jsem se.

„Ale já ti volal a ty jsi mi to zvedl,“ ušklíbl se Carlisle.

„A mluvil jsi se mnou?“

„No, když jsem ti volal, tak asi jo, ne?“

„Já ale myslel mluvit jako ve smyslu, že jsem ti odpovídal.“

„Když jsem ti to řekl, tak jsi zavěsil,“ zamračil se. „Edwarde, na co narážíš?“

„Na to, že jsem ten hovor nepřijal. Mobil mám v pokoji.“

„A mohl to někdo přijmout?“ Jeho výraz na chvíli vypadal víc než zaraženě.

„V domě byla Bella,“ odpověděl jsem. „Carlisle, proč se ptáš? Co jsi v tom hovoru řekl?“

„Na něco jsem přišel,“ posadil se na židli. „Měl jsi pravdu, nebyla to nehoda.“

Jsem hrozná, ano přiznávám to. Trvalo mi skoro měsíc dokopat se k tomu napsat tuhle kapitolu a moc se za to omlouvám. Zároveň moc prosím o komentáře. Děkuji

Shrnutí od Jitulka963

Shrnutí od martisek

17. kapitola

19. kapitola

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - 18. kapitola: