Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 14. kapitola

15.04.2010 (15:15) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3006×

14. Důvěřovat upírovi? Nedoporučuje se (pohled Edwarda)

Má na to právo, rozhodně se na mě může zlobit. Ale stejné právo mám i já. Chci jí pomoct a ona mě odmítá.

„Já prostě nechci, aby se ti něco stalo. Už tak mě tvoje rodina nenávidí,“ kňukla po chvíli a zároveň se mnou střelila pohledem ke dveřím od školy, odkud se právě se zazvoněním vyvalily kupy studentů, včele s Jasperem a Alicí, která metala očima blesky okolo. Bella hlasitě polka a couvla o pár kroků dál, když k nám Alice dorazila.

Jak se můžeš opovážit takhle odejít a nic mi neříct! zuřila v myšlenkách. Nehledě na to, že už zase nevidím tvoji budoucnost.

„Pokud vím tak jsem dostatečně starý na to, abych si dělal co chci, kdy chci a s kým chci,“ zavrčel jsem na ni naštvaně.

„Edwarde?“ Zatahal mě za rukáv Bella a ukázala za nás. Těch pár studentů co zbylo na parkovišti na nás nyní vyjeveně zíralo.

„Potřebuješ ještě něco?“ Vyštěkl jsem na Alici.

„Ne,“ vyprskla „chtěla jsem vám nabídnout pomoc, ale jak vidím, vy o ni nestojíte.“

„Tohle si vyřeším sám. Děkuju za snahu,“ odpověděl jsem jí a ukázal ke škole. „Nemáte hodinu?“

Alice si nasupěně dupla nohou a Jasper mi věnoval nedůtklivý pohled. Bez dalších poznámek ovšem odešli zpět na hodinu.

„Jak jsi se rozhodla?“ obrátil jsem se zpět na Bellu, která si nervózně kousala ret.

„Ehm cože?“ vystřelila ji hlava prudce nahoru. „Promiň, já jsem se zamyslela.“

„Ptal jsem se, jak jsi se rozhodla. Protože jestli řekneš, že chceš být sama, nebudu to akceptovat a prostě ti pomůžu i přes tvé protesty.“

„Já jsem ti zrovna chtěla říct, že se s tebou teda smířím,“ zašklebila se.

„Dobrá volba. Chce se ti tam ještě?“ Ukázal jsem na omšelou budovu za námi.

Pochybovačně zvedla obočí. „Ani ne.“

„Co máš teď v plánu?“

„Asi nic,“ pokrčila rameny „proč se ptáš?“

„Že bychom mohli naplánovat postup tvojí pomsty.“

„Tak dobře, kdy a kde se sejdeme?“

„Já nevím,“ prohrábl jsem si rukou vlasy „stavím se pro tebe, to bude nejlepší.“

„Asi ano,“ usmála se nejistě „tak třeba za půl hodinky před naším domem?" navrhla a pokrčila levé obočí.

„Jasně, budu tam," ujistil jsem ji a odešel k autu. Nyní mám dvě možnosti, buď půjdu domů a podrobím se výslechu Alice, který si mezitím naplánovala nebo domů vůbec nepůjdu. Zastrčil jsem klíček do zapalování a smykem vyjel za parkoviště. Ne, domů nejedu. Na hlavní silnici jsem zahnul vlevo a odbočil na lesní cestu vedoucí k našemu domu. Rychle jsem zaparkoval auto a běžel do lesa. Je mi jasné, že se jednou Alici nevyhnu, ale bude lepší, když to protentokrát odložím na dobu neurčitou nebo vzdálenou budoucnost. Hodně vzdálenou budoucnost.

Do doby, než jsem měl mít setkání s Bellou zbývalo ještě 27 minut, což mi poskytovalo dostatečně dlouhou dobu na jeden rychlý lov.

Nakonec se to o pár minut protáhlo. Musel jsem po celém lese hledat jelena, kterému na parohu uvízly moje hodinky od Alice, když jsem seskakoval ze stromu dolů.

„Máš zpoždění,“ prohlásila Bella se zamračeným výrazem a podupávala nožkou. Všimla si už někdy, jak je roztomilá, když se zlobí?

„Když ti řeknu, co jsem dělal, stejně neuvěříš,“ pokrčil jsem rameny a přešel k ní blíž.

„Tak schválně,“ zvedla si ze země bundu a přehodila si ji přes rameno „co jsi dělal?“

„Na parohách jelena se zachytily moje hodinky a odběhl mi s nimi do lesa. Alice by mě zabila, kdybych je nenašel.“

„Jo,“ rozesmála se nahlas a hýkala jako osel „tak tohle ti nesežeru.“

„Já si to říkal,“ usmál jsem se „co tedy budeme dělat? Rád bych znal tvůj plán.“

„Co budeme dělat?“ přestala se smát a ztuhla na místě. „Jo jasně, tohle. Co se jít třeba projít? Do lesa.“

„Klidně,“ pomohl jsem ji vstát se schodů, na které si před chvílí sedla.

„Tady si totiž nejsi jistý, kdo tě poslouchá,“ zašeptala a ukázala k oknu, za kterým právě mizela postava. „Můj děda má o mě přehnané obavy. Mám pocit, že toho ví mnohem víc, než mi říká.“

„A nepůjde po mě s kolíkem ze dřeva, že ne?“

„Zkusím tě nastrčit do dveří a uvidíme,“ vyplázla na mě jazyk „ale teď vážně, jak se dá zabít upír?“

„Stačí zapalovač.“

„Jako oheň? Kecáš.“

„Já to nezkoušel, ale jedině oheň nás zničí. Samozřejmě ten upír musí být prvně roztrhaný.“ Postava u okna se opět přiblížila a v ruce zběsile listovala knihou. „Tvůj děda je hodně zvědavý, co?“

Prudce škubla hlavou k oknu a zamumlala: „Je divný, chová se divně. Jdeme,“ pokynula k lesní pěšině, po které jsem před chvílí přišel. Když už se jí to zdálo dostatečně daleko, zastavila se a posadila na padlý kmen stromu. „Chceš znát můj plán?“ Přikývl jsem. „Tak poslouchej, chci najít dýku, kterou jdou zabít upíři, má to ale jeden malinký problém.“

„Jaký problém?“ Posadil jsem se vedle ní.

„Nevím, jak vypadá a kde ji mám hledat,“ pípla skoro neslyšně a dívala se na zem.

„No, tak to pak máme problém.“

„Chabý plán, co?“ Zvedla svůj pohled na mě.

„Jak se to vezme,“ usmál jsem se. „Zkoušela jsi knihovnu?“

„To je nápad!“ Stoupla si „jdeme do knihovny.“

V kapse zavibroval telefon. „Promiň,“ omluvil jsem se, o kousek poodešel a hovor přijal.

„Doufám, že ti nekazím žádné plány,“ pozdravila mě Alice.

„Ani ne, co potřebuješ?“

„Za pár minut začne svítit sluníčko. My jsem vypadli dřív ze školy a s Jazzem, Rose a Emmettem jdeme na lov.“

„Děkuji za informaci.“

„Nemáš zač,“ odpověděla „zatím se měj hezky a nepočítej s tím, že si s tebou doma nepromluvím.“ A zavěsila.

„Kapku se to všechno zkomplikovalo,“ zamumlal jsem potichu a přestal probodávat pohledem telefon. „Já do města nemůžu, bude svítit sluníčko.“

„Panebože, musíme se chovat!“ začala hysterčit „přece tě slunce nespálí na prach!“

„Belli?“ vzal jsem si od ní lopuch, který mi strkala před nos. „Co víš o upírech?“

„Jenom pár věcí z filmů.“

„Tak na to zapomeň prosím, takhle se daleko nedostaneme. Ne, nespím v rakvích, nic s česnekem, svěcenou vodou, dřevěných kolíkách v srdcích, slunci, kostelech, zrcadlech a podobně doopravdy neplatí.“

„Sakra a já si chtěla hrát na chytrou. Řekneš mi tedy, co je pravda?“ Posadila se zpět na pařez.

„Jsme silní, rychlí a nesmrtelní. Nespíme, nejíme -“

„Takže jste v podstatě chodící mrtvoly, které skoro nic nezničí?“ skočila mi do řeči.

„Jo, dalo by se to tak říct.“

„Řekneš mi prosím něco o tvojí rodině?“ Zamrkala nevině očima a já nemohl udělat nic jiného, než souhlasit.

„Jsme taková normální upíří rodinka, co ti mám říct. Občas si smlsneme na nějakém ňoumovi, co k nám zavítá.“

„To jako doopravdy?“ Polkla ztěžka a v jejích očích se nemohl skrýt strach.

„Promiň, jestli jsem tě vyděsil. Dělal jsem si srandu.“

„Ty seš ale blbej!“ Vyštěkla a v mžiku stála na nohou „to už nikdy nedělej!“ odsekla a dávala si bedlivý pozor, aby každé slovo oddělila dost důraznou mezerou.

„Takže, vlastně vůbec nejsme normální. Začnu Alicí s Jasperem. Ti se k nám vlastně dostali sami. Jednou jsem prostě přišel domů a Alice mě vyhodila z mého vlastního pokoje.

Alice vidí budoucnost lidí a upírů podle toho, jak se rozhodnou s Jasperem mají mezi sebou velice zvláštní pevné pouto. Není to jako Emm s Rose, kteří si to pořád dokazují. Alice s Jasperem jsou na jakési stejné vlně, je to těžké popsat,“ počkal jsem, jestli se chce na něco zeptat. Když mlčela, vyložil jsem si to jako souhlas pro pokračování. „Emmett s Rosalií jsou pravý opak. Ti dva jsou protiklady. Rosalii stvořil Carlisle, když umírala. Původně to měla být moje družka, ale já ji nebral jinak, než jako sestru. Stejně tak i ona mě. Pak našla umírajícího Emmetta a donesla ho domů. Carlisle ho na její žádost také přeměnil a od té doby jsou nerozlučný pár. Tedy až na výjimky jejich hádek, kdy se vzduchem přemisťují kusy nábytku. A pak je tu Esme s Carlislem. Ti dva jsou ještě jiní než Alice s Jasperem. Je těžké jejich vztahy popsat…,“ zvláště, když já žádný takový nemám, dodal jsem si v duchu pro sebe a podíval se na Bellu. Ta mě s obrovským zájmem poslouchala.

„Esme skočila ze skály, protože jí umřelo miminko, Carlisle do ní byl už předtím zamilovaný a opustil ji, aby žila lidský život. Když se vrátil, ona umírala. Taky si ji přeměnil. Pohybujeme okolo roku 1970. Tehdy jsem s ním byl jenom já. Carlisle je velice zvláštní. Dokáže odolat lidské krvi a pracuje v nemocnici. Splnil si tak svůj sen, vždy chtěl pomáhat lidem. Taky má jednu ,úchylku‘ sbírá vše, co se týče upírů. V pracovně má tisíce knih s touto tématikou a najdeš tam úplně všechno co se s upíry váže…,“ hlas mi na konci věty odumřel.

„Myslíš na to co já?“ mrkla na mě zkoumavě Bella.

„O té dýce,“ zamumlal jsem a usmál se. Jasně, pokud to má někde být, tak u nás doma v jeho knihovně.

„Takže,“ skousla si rty.

„Alice s Jasperem, Rose a Emmem jsou na lovu. Esme renovuje nějaký další dům a Carlisle je v práci,“ usmál jsem se.

„Jdeme se k vám vloupat?“ Rozsvítily se jí oči.

„Ne, jdeme si pouze vypůjčit pár věcí,“ opravil jsem si a ukázal směrem, který vede k našemu domu.

„Odteď už se tomu  neříká krádež?“ dobírala si mě a opatrně překračovala kořeny stromů.

„Hele sklapni Swanová a buď ráda, jestli vůbec něco zjistíme,“ odsekl jsem jí.

„Neříkej mi Swanová, Cullene,“ vyštěkla a zakymácela se. „Pitomý kořeny, nemůžete bydlet jinde? Co třeba golfové hřiště?“

„Tak promiň,“ pokrčil jsem rameny a vzhlédl. Les se zalil světlem a moje kůže se začala třpytit.

„Můj bože.“ Ozvalo se vedle mě. Bella stále bez hnutí a s pootevřenou pusou mě pozorovala. „To je krásný,“ zašeptala a pomalu ke mě natáhla ruku. Zavřel jsem oči a nechal na sebe dopadat paprsky. Vždycky jsem měl slunce rád, ale teď, v mém upířím životě bylo překážkou.

Na tváři jsem ucítil teplý dotyk konečků prstů. Bella opatrně zkoumala moji tvář.

„Líbí?“ zašeptal jsem a otevřel oči.

„Jsi krásný,“ usmála se a chtěla ruku odtáhnout. Dřív, než to stihla udělat, chytil jsem ji za ni. Nechápavě se mi zadívala do očí a její srdce o trošku zrychlilo.

„Ehm… Měli bychom pokračovat,“ zamrkala rychle a stáhla ruku zpět.

„Doprava,“ odkašlal jsem si nenápadně. Pohodila hnědou hřívou, která se ji vlnila po zádech a zabočila.

Po pár metrech se před námi objevila bílá omítka domu.

„Ty jsi řekl, že bydlíte v domě,“ otočila se na mě.

„A ne?“

„To je teda hóóódně obrovský dům,“ založila si ruce v bok. S úsměvem jsem přikývl a vybídl ji, aby pokračovala. Ve dveřích jsme se zarazili.

„Edwarde?“ objevila se před námi Rosalie.

„Rosalie? Co tu děláš?“

„Co asi,“ založila si ruce v bok „já tu bydlím.“

„Ale Alice říkala,“ zarazil jsem se.

„Já to věděla!“ seběhla ze schodů Alice a začala poskakovat jako nejšťastnější dítě „já jsem to věděla!“

Výskot, který při tom předváděla přitáhl pozornost  Emmetta. Jeho výraz ztvrdl ve chvíli, kdy uviděl Bellu.

To nemyslíš vážně, prskal. Ty si dotáhneš do baráku vlkodlaka!

„Nech toho,“ zavrčel jsem na něj a zastrčil Bellu za sebe.

Svaly se mu napjaly a z hrdla vycházelo vrčení, při kterém ukazoval zuby.

„To abych radši šla,“ zamumlal hlas za mnou.

„Počkej!“ otočil jsem se a chytil ji za ruku.

„Edwarde nezlob se, nebudu ti dělat problémy. Potom zavolám.“

„Emmette přestaň vrčet,“ zasyčel jsem na něj. „Dělá ti něco?“

„Je tady,“ odpověděl a ještě víc se přikrčil.

„A taky tady zůstane!“

„Co je ti do nějaký holky a ještě k tomu vlkodlakovi!“ vrčela Rosalie.

„Pomáhám ji.“

„Jo a s čím?“ založila si ruce v bok.

„Edwarde, tohle fakt nemá cenu,“ zabručela Bella naštvaně.

„To teda rozhodně nemá cenu,“ přidala se Rosalie.

„Edwarde, s čím jí pořád chceš pomáhat?“ založil asi Alice ruce na prsou.

„Pomáhá mi najít vrahy mých rodičů,“ vyprskal Bella.

„Tak se běž na policii, holčičko,“ odfrkla si Rose znuděně.

„Já padám, Edwarde,“ otočila se Bella.

„Nech ji jít,“ chytil mě Emmett za ruku.

„Vy tomu nerozumíte!“

„A ty jo?“ vyprskla Alice.

„Jo, já byl jeden z těch co je zabili!“ vyštěkl jsem po nich a rozeběhl se za Bellou. Odešla sotva pár kroků od domu.

Rosalie s Emmettem mě v mžiku dostihli.

„A co až je najdete, zabiješ mého bratra taky?“ vyštěkla po ní Rose.

Bella se nadechla a zavrčela. „Z tebe by ale byla hezká předložka.“

Dřív než jsem Emmetta stihl zastavit, odhodil Bellu stranou. Na zem ovšem dopadly čtyři bílé tlapy s vlčím tělem, které bylo připraveno skočit po Emmettovi.

„Bello, ne!“ skočil jsem pod ní a přišpendlil ji k zemi. Vztekle mi zafuněla do obličeje a ukázala zuby. „Nech toho.“

Vztekle se otřepala a vstala ihned poté, co jsem ji pustil.

„Jsi spokojený?“ zakřičel jsem na Emmetta. Ten zavrčel a nespouštěl pohled z Belly. Sklonil jsem se na úroveň jejich očí a zašeptal:“ vezmu pro co jsem přišli, za deset minut před tvým domem.“

Vlk přikývl a odběhl do lesa.

„Našel s i super kámošku,“ ušklíbl se Emmett a s Rose po boku zmizel v domě. Alice stála s omluvným výrazem ve dveřích.

„Jsi spokojená? Konečně jsi dostala to, co jsi chtěla?“ Snažil jsem se hlas udržet v klidné linii.

„Promiň Ede, tohle jsem doopravdy nechtěla,“ svěsila smutně ramena a zmizela v domě. Nikdo nic nechce udělat, ale všichni něco dělají. A pak ať někdo říká, že je tahle rodina normální.

V hlavě mi začal rotovat plán, jak se nenápadně proplížit do pracovny Carlisela, popadnout asi dvacítku knih a zase stejně nenápadně s nimi zmizet v lese.

Potichu jsem vešel do domu. Emmettt seděl na pohovce, před sebou zapnutou televizi. Jeho zrak spočíval na Rosalii, která přerovnávala poličky za televizí. Alice v pokoji vůbec nebyla.

Pracovna byla vedle schodů v zamčené místnosti. Vešel jsem do svého pokoje a zamknul ho zevnitř. Přes terasu se dalo dostat do vedlejší místnosti - oné pracovny.

Nenápadně jsem se vyhoupl na zábradlí a skočil do pracovny. Ještě že Carlisle nikdy nezavírá okna.
Knihy byly vyrovnány podle tématu po obou stranách. Kdysi byla místnost volně přístupná, ale od doby, co se Emmett rozhodl zkusit jak dobře hoří stoleté knihy, začalo se zamykat. I když je to pouze směšná překážka.

Do tašky kterou jsem si předtím přehodil přes rameno jsem naskládal všechny knihy s tématikou vlkodlaků a možnostmi zabití upíra a vyskočil z okna.

Celá akce netrvala déle, než tři minuty.

Bella seděla na spadlém kmenu stromu v části lesa před jejím domem a znuděně kopala nohama. když mě uviděla přicházet, stoupla si a sklopila hlavu.

„Promiň,“ svěsila hlavu.

„Ty se omlouváš mě?“

„A neměla bych?“ skousla si ret.

„Můj bratr tě málem zabije a ty se omlouváš mě? To já bych se tu měl válet po zemi a prosit o odpuštění.“

„Aha,“ pousmála se a pohled ji sklouzl na tašku přes rameno. „To jsou ty knihy?“

„Jo, vybrakoval jsem mu knihovnu,“ usmál jsem se a rozepnul zip.

Knihy jsme roztřídili. Ona četla o vlkodlacích a já hledal v tom zbytku zmínku o dýce.

„Tý jo!“ vypískla po chvíli.

„Našla jsi to?“ Zavřel jsem knihu.

„Ne, mám něco lepšího,“ vstala a strčila mi pod nos knihu. „Věděl jsi o tom, že měnič - což jsem já - dokáže zabít upíra?“

„Ty jsi to nevěděla?" Pokrčil jsem nechápavě obočí.

„No dovol, kdo by mi to asi tak řekl,“ založila si naštvaně ruce v bok a našpulila pusu. „Budeme trénovat.“

„Tréno - co?“

„Ty mi ukážeš, jako bojují upíři,“ pokrčila pohotově rameny.

„Tvoje nápady tě jednou zabijou,“ zakroutil jsem hlavou. Vesele vyplázla jazyk zašklebila se.

„A jak se mám přeměnit?“ Její nadšení pohaslo.

„A jak jsi to dělal doteď?“

„No vždycky mě někdo naštval,“ zarazila se a po tváři ji přeběhl úsměv. „Musíš mě naštvat,“ konstatovala vesele.

„Tak naštvat jo?“ Přešel jsem za ní blíž.

„Jo, prostě mě nějak naštvi,“ pokrčila rameny.

„Pamatuj, že jsi to chtěla sama,“ usmál jsem se a přitiskl své rty na její...

Shrnutí od Jitulka963

Shrnutí od martisek

13. kapitola

15.kapitola