Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polštářová bitka - kapitola 6. Obrazotvornost na druhou

14.08.2011 (17:00) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2887×

Celý týden jsem byl pro Bellu jen ten pitomec, idiot, mamlas a její nejoblíbenější – NBPS (největší blbeček pod sluncem). Chápal jsem její vztek. I několik dní po odpadovém incidentu se jí její nový odér nechtěl pustit. Neustále mě jen dráždila, až jsem to jednoho dne nevydržel a zeptal se, jaký používá parfém. Voní mi to jako Bella číslo pět.

„Moc špatně. Tady téct krev!“ pomyslela si Marie. „Děti,“ promluvila svým silným slovanským přízvukem, „vy muset skončit s hádka. Vy pod jedna strop a všichni se muset přátelit. Podat ruce a omluva!“ Dala si ruce v bok. Nechápal jsem… Bylo to jako z filmu o hašteřivých dětech, ale jediné dítě tady byla Bella. Vlastně, i Marie byla v porovnání se mnou dítě.

„Ale, Marie!“ vykřikla Bella. Kulila své hnědé oči a nemohla uvěřit Mariiným slovům. „Vždyť on si to celé začal, já se jen bráním! Vyhodil Enriquea z domu a smrdím kvůli němu jako bezdomovec!“ Násilně krčila čelo a nos.

„Ty vědět, že tu nesmět být s kluk. Edward dělat povinnost. A za tvá vlasy se omluvit. Ty být hodná a odpustit a on hodný a odpustit tebe, ano?“ I když mluvila jen k Belle, její slova mířila k nám oběma. Bella chvíli urputně přemýšlela, ale Marie věděla, že ji poslechne. Byla pro Bellu jako druhá matka.

„Kristova noho… tak fajn.“ Pak se otočila ke mně. „Edwarde, omlouvám se ti za svoje chování,“ utrousila z koutku úst.

Měl jsem škodolibou radost. Tak škodolibou, že jsem se vlastně ani neomluvil. „Nápodobně,“ odpověděl jsem jí. Ha, jak se ti to líbí teď, Bello! Neřekl jsem omlouvám se, jen nápodobně! Pak jsem si uvědomil, že moje mentalita spadla na úroveň pětiletého děcka. „Také se ti omlouvám,“ dodal jsem nakonec. Marie se tetelila štěstím, ale jen proto, že neviděla, jak jsme si s Bellou vyměnili nenávistné pohledy a rychle si každý šel po svém.

XXX

„Jeden by si myslel, že když si furt s ženskejma, že oceníš přítomnost svých bratrů, ale ne! Ty musíš jít s Alicí a Esmé někam za uměním!“ kroutil hlavou Emmett, když jsem si ve svém pokoji upravoval kravatu před zrcadlem. Jasper stál opřený o zeď, ruce založené na prsou a jemně se uculoval jako blbeček. Dnes večer mě chtěli vytáhnout na menší wrestlingový zápas a pak na lov medvědů, ale já už dal své slovo Esmé.

„Emmette,“ promluvil jsem po dlouhé době, „víš, že bych si tvojí porážku užil, ale už jsem něco slíbil Esmé a Alici. Myslím, že Jasper tě nakopne s radostí za mě.“ Střelil jsem k Jasperovi pobavený pohled a ten mi jej opětoval.

Emmett se narovnal a pokrčil nos. „Hmpf, moc si nefandi. Nevím, komu v poslední době stoupá hladina estrogenu. Nebude to dlouho trvat a najdeme tě s lakem na nehty v ruce, a jak před sebou máš kupu holčičích časopisů, Edwínko!“ smál se ten šašek. Chtěl mě jen naštvat... No, dařilo se mu. Hlavně proto, že já si už v dívčích časopisech zalíbení našel, o čem nikdo z rodiny nevěděl. Naštěstí...

Jak jsem procházel kolem Jaspera, položil jsem mu ruku na rameno. „Dej mu jednu do ledvin i za mě, brácho,“ zašeptal jsem mu do ucha a Jasper se rozesmál. Scházel jsem dolů ze schodů a slyšel Esméiny myšlenky, jestli bych raději neměl zůstat a neužít si večer s bratry, ale ujistil jsem ji, že chci jet s ní a s Alicí. Na dnešní večer si Esmé vypůjčila Carlisleův mercedes, který jsem řídil.

Cestou do Seattlu jsme se vlastně nebavili o ničem důležitém. To je další z mnoha problémů v upíří existenci. Nejde se bavit o škole, protože každý odmaturoval nespočetkrát a schopnost dokonale si zapamatovat vše, co jen jde vidět, cítit nebo slyšet, nám v tom dost pomáhala. Nemohli jsme se ani bavit o práci a o přátelích, protože kromě přátel vlastního druhu jsme žádné neměli. Vše bylo tak únavně stálé... Dnešní večer měl být malým zpestřením, a to hlavně pro Esmé. Byla umělkyní každým coulem a dnes měla možnost se setkat s jejím idolem Jasonem Polanem, kterého už dlouho obdivuje.

Pomalu jsem přijížděl k moderní dvoupatrové budově z cihel. Měla francouzská okna, ze kterých prosakovalo světlo na ulici. Zaparkoval jsem před vchodem, kde ke mně běžel řidič, aby mi zaparkoval auto. Rychle jsem vystoupil a otevřel dveře nejprve své matce a pak sestře. Oběma jsem nabídl své rámě a vedl je dovnitř.

„Každý muž v místnosti mi bude závidět,“ usmál jsem se a složil jim kompliment. Esmé mi úsměv opětovala a kdyby mohla, snad by se i červenala.

„Samozřejmě, že bude,“ zakřenila se Alice. Esmé ji napomenula, aby byla skromná, ale pak se začala naplno věnovat výstavě. Přeskočila všechny ostatní obrazy, aby se dostala ke dvěma skvostům dnešního večera. K obrazům Jasona Polana. Já a Alice jsme si vzali sektovku od velmi ochotného číšníka, jehož hltavé pohledy na moji sestru mě víc než štvaly.

„Pokud budete mít jakékoliv přání, slečno...“ koktal, dokud jsem ho neuzemnil ledovým pohledem. Číšník se opotil a rychle se vzdálil. Alice se zasmála.

„Jazz mi tě svěřil,“ mrkl jsem na ni. Pomalu jsem si prohlížel jeden obraz po druhém a občas jsem prohodil pár vět s lačným milovníkem umění. Když jsem se dostal k obrazu hvězdy večera, pochopil jsem Esméino nadšení. Ten muž měl opravdu jedinečný pohled na umění. Na jeho obrazu bylo něco jedinečného. Jemné propojení kubismu s expresionismem a přesto na plátně dominovaly jen dvě barvy. Jemně smetanová a teple hnědá. Římský oheň... Tak se ten obraz jmenoval. Bylo to zvláštní a přitom jasné. Slovy bych tu nádheru nedokázal popsat. Jako by mu osud postavil do cesty něco jedinečného a on to musel přenést na plátno. A dokázal to.

„Nádhera, že?“ Vedle mě se zjevila Esmé. „Doufám, že se s ním dnes večer seznámím. Je neustále obklopen přáteli, kteří mu gratulují. Tak moc bych se ho chtěla zeptat, jaké myšlenky ho přivedly k něčemu tak neotřelému,“ zašeptala. „Škoda, že nemá v plánu ho prodat, koupila bych ho i za všechny peníze světa.“

„Neboj se, jednou ho budeš mít,“ ujistil jsem ji a ona mi položila ruku na tvář. Její myšlenky v to doufaly. Po několika minutách už zase někam odběhla a já se dal do řeči s autorem Nočního světla. Byl to velmi vzdělaný starý pán, který začal malovat až po smrti své první ženy. Dychtivě jsme spolu konverzovali skoro půl hodiny, než jsem znovu pustil vzduch do svých plic.

Ta vůně... Zdá se mi to?! Rychle jsem se svému dočasnému společníkovi omluvil a rychle prohlédl očima místnost. Ona tu opravdu je! Ale... je to ona? Dokázal bych si ji jasně představit v nějakém zatuchlém baru s drzým make-upem a flaškou piva v ruce, ale nikdy bych si nedovedl představit Bellu takhle. S obepnutými šaty nad kolena, jehlovými podpatky a malým psaníčkem v ruce. Vlasy měla vysoko vyčesané, na krku jemný náhrdelník a make-up tak lehký, že vypadala skoro nenalíčená. Přemítal jsem, jestli nemá Bella náhodou dvojče, což jsem hned zamítl. Věděl bych o tom, nebo ne? Co jsem o ní vlastně věděl?

„Jasone,“ usmála se, když přišla k Jasonu Polanovi. Jemně se k němu přitiskla tělem a políbila ho na tvář. Zná ho? Jak se někdo jako Bella mohl dostat k někomu, jako je tento světoznámý umělec? „Je to perfektní,“ řekla mu. On se na ni usmíval a hleděl jí do očí. Byli jako staří přátelé, co se znají celý život.

„Líbí se ti?“ zeptal se jí, ale byla to jen řečnická otázka. On její názory na své obrazy už znal. „To je slabý slovo. Očarovaly mě.“ I ona si vzala od číšníka sektovku a po Jasonově boku se rozhlédla po místnosti. Ani nevím proč, ale chtěl jsem, aby si mě všimla. A ona si všimla...

Prstem jsem jí pokynul, aby šla ke mně. Co to sakra děláš, Edwarde Cullene?!

„Omluv mě, ano?“ řekla mu. Bylo to ale takovým neochotným tónem, jako by se jí udělalo špatně. Fajn, když tu není Marie, proč si do ní nerýpnout? Rozhodným krokem šla ke mně, její podpatky klapaly v rytmu na naleštěnou podlahu. „Ty seš vážně všude, co?“ usmála se, ale nebyl to rozhodně žádný přátelský úsměv. Spíš ironický, stejně jako ona sama.

„A já si říkal, že to tu je jako v parfumérii.“ Narážel jsem na její chabé pokusy, kdy chtěla zamaskovat zápach z odpadu, ve kterém se díky mně osprchovala. Její čelist se napjala, oči žhnuly.

„Co chceš?“ zeptala se zpříma. Bavilo mě ji trochu popichovat, navážet se do ní, i když to nebylo vůbec gentlemanské.

„Říkal jsem si, co tu děláš. Tohle není akce, na které bych tě čekal. Ale ty jsi samé překvapení, co?“ usmál jsem se tak, abych neodhalil svoje predátorské zuby.

„Zůstala ti tam brokolice, že se tak blbě křeníš?“ ušklíbla se, ale na odpověď nečekala. „Jason je mi hodně blízký, není na tom nic špatného, že jsem dneska přišla.“ Sjela mě od hlavy až k patě, aby se mi zas zadívala do tváře. „A ty? Chtěl jsi zjistit, jaké je to být mezi intelektuály?“

„No, to jsem měl v úmyslu, ale nakonec se bavím s tebou, takže jsem jaksi neuspěl.“ Její tvář zbrunátněla. „Naběhla sis na ty vidle sama, kamarádko,“ usmál jsem se zlomyslně a chystal se k odchodu dřív, než jem dojdou Alice s Esmé, které touží po seznámení s mojí kamarádkou z ubytovny.

Jsou snad hluché? Naneštěstí jsem nebyl dost rychlý a moji paži stiskla Esméina ruka. „Edwarde, neseznámíš nás?“ usmála se moje matka líbezně. Alice jí stála po boku a oči jí svítily.

Pomalu jsem se nadechl. „Mami, Alice, toto je Bella. Jedna z dívek, které mám v domě na starost. Bello, tohle je moje matka Esmé a sestra Alice,“ představil jsem je. Jen jsem doufal, že Bella nevypustí z pusy nějaký blábol... V jejím vlastním zájmu. Bella si s Esmé a Alicí formálně podala ruku a mile se usmála.

„Moc mě těší, že vás poznávám, paní Cullenová. I tebe, Alice.“ Je tak sladká, pomyslela si Esmé.

„I mě, Bello, a prosím, říkej mi Esmé. Edward se nezmínil, že opatruje tak krásnou dívku. Možná proto domů jezdí tak málo,“ zalichotila jí Esmé a Bella jemně zrůžověla. Pak si prohodila pár přátelských slov s Alicí.

„A jak se vám líbí výstava?“ zeptala se Bella. Samozřejmě, že mě z konverzace úplně odstřihly.

„Je úžasná,“ řekla Esmé, „tolik jsem se těšila, až se setkám s panem Polanem, ale ještě jsem neměla dnes večer příležitost.“

Bella se usmála. „Seznámím vás. Jasona znám už dlouhou dobu a myslím, že si spolu báječně popovídáte.“ A už Esmé vedla celou halou přímo za ním.

„Ty nejdeš?“ optala se Alice, ale místo odpovědi mě vzala za loket a táhla mě za nimi. Hlouček lidí se rozestoupil okolo Polana a to už před ním stála Bella s Esmé, které se málem klepaly kolena. Nemohla uvěřit, že se s ním seznámí.

„Jasone, ráda bych ti představila paní Esmé Cullenovou, je tvou velkou obdivovatelkou. Esmé, tohle je můj dobrý přítel Jason Pollan.“ Esmé si s ním podala ruce jako před chvílí s Bellou a představila i mě s Alicí. Za chvíli už s ním zapáleně mluvila o jeho náhledu na umění, o jeho životním postoji a nešetřila chválou. Mezitím Bella odešla s Alicí někam na začátek galerie. Nelíbilo se mi, že se baví s mou sestrou, která by mohla Belle poskytnout mnoho materiálu k smíchu na můj účet.

„Chtěl jsem, aby pozadí vytvořilo kontrast s hlavním bodem obrazu. Ale nikoliv škálou barev. Zatímco je Utrpení výrazné díky kubistickému zpracování postavy v popředí, tak jeho pozadí vše naprosto popírá. To byl můj hlavní záměr,“ vysvětloval Esmé svůj druhý obraz. Moje matka kývala v pochopení. Pak se omluvila a s nově nabitými postřehy si šla obraz znovu prohlédnout.

Chtěl jsem jít za ní, ale Jason mě zastavil. „Synu, pojď na chvíli na čerstvý vzduch,“ vyzval mě a pomalu se přesouval k zadnímu východu. Ani nevím proč, ale šel jsem za ním. Vyšli jsme zadem. Jason se naklonil ke zdi budovy a z kapsy vytáhnul krabičku luxusních francouzských cigaret a jednu si zapálil. Rukou mi naznačil, jestli nechci taky jednu. Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, díky. Proč jsme tu, pane Polane?“ Popotáhl si z cigarety a vyfoukl obláček kouře.

„Jen Jasone, prosím. Hugh se mi zmiňoval, že s tebou mluvil o svém obrazu a podle něj jsi velmi nadějný. Za těch pár minut, co jsem tě poslouchal, to můžu potvrdit. Tvoje komentáře jsou... trefné, řekl bych. Studuješ?“ vyslovil svoji otázku.

„Ne. Minulý rok jsem odmaturoval na střední škole, teď si dávám pauzu, než nastoupím na farmakologii,“ odpověděl jsem automaticky. Vlastně to ani nebyla lež, měl jsem to tak v plánu. Jason nakrčil čelo a pobaveně se usmál.

„Farmakologii říkáš? Tak to doufám, že vynalezneš něco, co je proti viagře to, co je viagra proti lentilkám,“ zasmál se. „I když v tomhle potíže nemám. Co kdyby, že?“ smál se dál a já se musel pousmát. „Edwarde, je vidět, že jsi zapálený umělec. Nevím, jestli sám tvoříš, ale jsi všímavý a dokážeš nahlédnout do věcí. Mrzí mě, když vidím mladé lidi, jak nastupují na administrativu, medicínu, práva a tak dále. Nakonec z nich valná většina skončí v obrovské společnosti, odděleni jen plastovou přepážkou. A takových padesát let budou dělat tu svou rutinní práci. Bez vzrušení, bez inspirace a nadšení...“ Zakroutil smutně hlavou.

„No,“ začal jsem, „umění je mým koníčkem. Tedy hlavně hudba a divadlo, ale malby a sochařství také. Jde o to, že jako umělec bych neměl jistotu, že se prosadím. Raději půjdu někam, kde budu mít práci jistou.“ Takhle přeci mluví všichni, když zamítnou uměleckou dráhu, ne? Pomalu jsme šli mlčky kolem domu, zatímco Jason přemýšlel. Byl zklamaný, že další umělecká duše se dá na dráhu suchara.

Teď jsme stály blízko jednoho z francouzských oken, a tak jsme měly dobrý výhled do galerie. „Proč není víc mladých jako Bella?“ položil si otázku. „Jen se podívej,“ a ukázal na ni, „je jako přírodní živel,“ zasmál se.

Byl jsem na to zvědavý celý večer. Teď jsem měl příležitost se zeptat. „Odkud se vlastně s Bellou znáš?“ Jason se uchichtl.

„Chodili jsme spolu,“ odpověděl neutrálně. „Já vím, já vím. Ona by mohla být mojí dcerou, ale je psychicky mnohem vyspělejší, než si myslíš. I když je hodně… náladová, na mnoho věcí má jasný názor.“ Konečně jsem to věděl. Je to obyčejná zlatokopka! Když viděla, jak je oblečená má matka se sestrou, pochopila, že jsem z bohaté rodiny a proto se k nim tak mile chovala. Litoval jsem Jasona, že jí naletěl...

Pozoroval jsem ji přes okno, jak laškuje s muži a baví se s mou sestrou a matkou. Jak si nevědomky upravuje pár pramenů vlasů, které se vlnily kolem jejího obličeje, jak ukazováčkem automaticky ťuká o sklenku se šampaňským, anebo jak se jí odhaluje řada bílých zubů, když se na někoho usměje.

„Víš co?“ otočil jsem se na Jasona. „Rád si zapálím,“ řekl jsem. Po zbytek večera jsem měl náladu dokonale zkaženou.

XXX

Esmé i Alice moje ticho nekomentovaly, když jsem je odvážel domů. Když ale jedna z nich pomyslela na Bellu, tiše jsem zavrčel. Moc se jim líbila. Podle nich byla moc milá a sladká. „Není taková, jak si myslíte.“ To bylo jediné, co jsem dnes řekl. Bohužel, aby si mě Emmett nedobíral, nasadil jsem v domě veselou masku. Jen Jasper poznal, že se přetvařuju, ale nechal to být.

Carlisle byl rád, že si Esmé užila večer. „Jen užila? Byla jako dítě v hračkářství,“ smála se Alice, která si hověla v Jazzově náručí.

„Opravdu to byl báječný večer. Seznámila jsem se s Jasonem Polanem, věřil bys tomu?“ Všichni se usmáli jejímu nadšení.

„Esmé byla jako puberťačka, co jde na koncert Jonas Brothers,“ zasmál jsem se, ale to jsem asi neměl dělat.

Emmett se dal do ukrutného smíchu. „A tuhle skupinu posloucháš od kdy, bráško?“

Vzedmula se ve mně vlna vzteku a bez toho abych přemýšlel, jsem otevřel pusu. „Já je neposlouchám. Jen jsem o nich četl v Top dívce!“

V první řadě se chci opět omluvit admince, která si vytáhla můj článek jako svého černého Petra. Už dlouho jsem nepsala a tím pádem můj pravopis trošku upadá. Nebude to dlouho trvat a zas se do toho dostanu.

Dále chci poděkovat Anetanii (Bagetce) za její báječné rady a nápady, za její trpělivost, pomoc s dnešním názvem a celkovou podporu. Stejně tak všem mým úžasným čtenářkám, které bitku stále čtou.

A v neposlední řadě bych chtěla říct, že záliba v kouření mých hlavních hrdinů nemá nikoho v kouření podporovat. Jedině, kdyby mi za to tabákový průmysl platil. To bych to do vás hustila 24 hodin denně. Takže pokud jednou podlehnete tlaku okolí a zapálíte si, žádnou Tezz z jakéhosi st.eu neznáte, ju?

Doufám, že jste si dnešní díl užili a pro ty pozornější mám otázku...

Myslíte si, že Edův předpoklad ohledně Belly alias zlatokopky je správný?

Vaše Tezz

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polštářová bitka - kapitola 6. Obrazotvornost na druhou: