Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polštářová bitka - kapitola 2. Hurikán Bella

26.09.2010 (21:34) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3469×

Uvědomil jsem si, že stejně nemám na výběr. „Dobrá, kde je ta stanice?“

„Dám ti adresu, mám ji napsanou v diáři. Jinak se jmenuje Isabella Swan.“ Amy odběhla do svého pokoje a nadiktovala mi adresu. Samozřejmě, že jsem si ji nemusel zapisovat a tak jsem jednoduše řekl, že vím, kde stanice je. „Jo, Edwrade! Bella je tak trošku nátura, ale nic si z ní nedělej, ona je vážně fantastická,“ usmála se omluvně Amy. Nasedl jsem do svého auta a vyjel směrem na stanici. Cesta s mou rychlostí netrvala ani deset minut. S podivným pocitem v žaludku jsem vystoupil z auta na parkovišti a šel pro tu dívku. K mému štěstí tam bylo skoro prázdno a tak jsem vyrazil k přepážce, kde seděl jeden policista v uniformě.

„Dobrý den, přišel jsem vyzvednout Isabellu Swan,“ oznámil jsem pomalu usínajícímu chlápkovi. Ten zvedl hlavu od pánského časopisu, který maskoval novinami a znuděně se na mě podíval.

„A vy jste její...?“ zeptal se více než ochotně. Myslel jsem si, že každou chvíli udělá, co ten medvěd včera v noci.

„Jsem správce ubytovny, kde slečna bydlí.“ To mám ale štěstí, pomyslel jsem si. Policista odložil své 'noviny' a zaštrachal v kartotéce, co stála za jeho stolem. Isabella Swan... Tady je. Kdoby do toho kotěte řekl, že má takovou ránu. Štěstí, že jsem u toho nebyl. Pete je tak dořízenej, že by ho ani jeho stará nepoznala. No jo, slečinka si umí zařídit odchod. Prej správce. Si chlapec myslí, že jsem asi úplnej idiot.

Nejenom, že jsi idiot, ale i oplzlý prase, pomyslel jsem si, ale naštěstí nevyslovil, i když jsem měl chuť. „Chci váš občanský průkaz a tady vyplníte formulář,“ řekl neochotně a podal mi papír, načež se znovu vrátil ke svému čtivu. Sedl jsem si na židli a začal psát. Normálně bych to měl za vteřinku hotové, ale dal jsem si načas, jako bych byl smrtelník. Hra na lidi je někdy dost otravná... Za tři minuty jsem mu podal papír i s občankou. Chlápek si ověřil údaje a pak zavolal přes přepážku. „Hej, Deane! Odveď ho za tou holkou, co ji včera přivezli.“ Ten druhý ani nepřišel, jen přes půl místnosti kývnul hlavou, abych šel za ním. Byl jsem docela nervózní. Nikde jsem tu dívku neviděl, ani na fotkách v domě, ani v myslích těch policajtů. Kladl jsem si otázku, jak hrozné to jen může být, ale po tom, co jsem zažil na ubytovně, jsem pochopil, jak chabá je moje představivost. V té cele může být úplná maniačka, co se na každého vrhne!

„Swanová!“ zakřičel, jakmile jsme vsoupili do cel. Byly tam jen dvě po krajích a já uslyšel tlukot srdce z té pravé cely. Jenže žádné myšlenky! Usoudil jsem, že ta dívka musí spát, ale jakmile jsem nahlédl, poznal jsem, že ta dívka je více než vzhůru. V tu chvíli jsem ani nepřemýšlel nad tím, že na té polstrované posteli, co byla zapuštěná do podlahy, nesedí nějaká na steroidech ujíždějící stokilová zápasnice, co ve volném čase tančí aerobik a tahá lokomotivy v zubech, ale jen malá dívka. Seděla ohnutá a lokty se opírala o kolena a v jedné ruce držela cigaretu a hleděla zamyšleně do země. Na sobě měla odrbané džíny, martensky a kostkovanou košili. Vlasy měla hnědé a až po lopatky se jí vlnily v nepravidelných loknách. Jako by vycítila můj pohled a vzhlédla ke mně. Oči měla velké a hnědé, ale měla v nich až příliš zlostný výraz. Řasy měla nalíčené řasenkou a oči namalované černými stíny a tužkou na oči, která se po dlouhé době pomalu roztékala. Mezi celním zápachem, alkoholem a cigaretami jsem cítil velmi jemnou vůni její krve. Jako by se vůbec nehodila k vzhledu té dívky. Isabelly... Ta vůně nebyla vůbec jako ona. Byla jemná, sladká a lahodná, až se mi začal vařit jed v ústech.

„Co?“ vyštěkla. Patřilo to tomu policistovi vedle mě, přesto měla oči zabodnuté do těch mých. Její vzhled mě zaměstnal tak, že jsem zapomněl na její myšlenky, které jsem neslyšel, i když byla dívka vzhůru. Občas se mi stalo, že jsem jen matně slyšel myšlenky spícího člověka vyčerpaného alkoholem, ale u ní jsem neslyšel nic, i když byla očividně vzhůru a naprosto při smyslech, protože alkohol z ní musel už dávno vyprchat.

„Tady ten tě přišel vyzvednout,“ odpověděl jí znuděně.

Dívka se napřímila a hodila cigaretu pod své nohy, aby ji mohla zašlápnout. „Jenže já ho neznám a nikam s ním nepůjdu,“ odsekla podrážděně.

Dean přišel k mřížím cely a odmeknul. „To mě nezajímá.“ A s tím odešel.

„Kdo seš?“ zeptala se.

„Jsem Edward Cullen, nový správce na ubytovně, těší mě,“ usmál jsem se na ni přátelsky.

„Teprve tě bude těšit.“ Zvedla se a vyšla z cely. „No, moje jméno znáš, ale byla bych ráda, kdybys mi říkal Bello.“ Podala mi ruku a já si s ní potřásl. Ještě jsme museli s Bellou podepsat nějaké papíry a pak vyšli z budovy. Chvilku se mi zdálo, jako kdyby spíš utíkala, ale pak jsem pochopil, že ona tak rychle chodí asi normálně. Neměla mužský styl chůze, ale spíš takový ladný, i když ženský taky nebyl. Před budovou jsem si stoupul ke svému Volvu a otevřel jí, jako správný gentleman, dveře, ale ona šla po chodníku dál. Okamžitě jsem dveře zabouchl a dohnal ji.

„Ehm, Bello, auto mám támhle.“ A ukázal směrem za ni. Jenže Bella se ani neotočila a šla dál.

„Víš, Edwarde, asi jsi nikdy nebyl ve vězení. Ale něco ti prozradím, páchne to tam jak v krematoriu a já netoužím po ničem jiným, než si užít procházku zpátky domů na čerstvém vzduchu. I když... Tady jsme v Seattlu, tady čerstvý není ani deci vody, natož vzduch.“ Mluvila tak rychle, že jsem skoro nestíhal, co říká. Ale byla docela rozkošná, jak to říkala.

„Nevypadáš jako průkopnice zdravého životního stylu,“ poznamenal jsem, zrovna když si zapalovala další cigaretu.

„A to jako proč?“ zeptala se a vydechla obláček kouře přímo do mého obličeje. Ukázal jsem na kouřící se cigaretu v její ruce a ona následovala můj pohled. „Cigarety zrychlují metabolismus, vědecky dokázaný,“ odfrkla si.

„Ale stejně je to pro někoho tak mladého nevhodné. Stejně jako rvačky a alkohol,“ vrátil jsem jí.

Bella se v rychlé chůzi zastavila a nevěřícně se na mě podívala. „Pane Bože, ty mít na sobě lodičky, tak si myslím, že jsi moje matka.“ Zatřepala hlavou a šla dál. Znovu jsem se za ní rozešel a držel s ní krok.

„Stejně jsi to neměla dělat!“ Jako bych s ní ztrácel trpělivost, jako by mě ta malá holka v džínách a košili pokoušela.

„Co ty o tom víš? Nebyl jsi tam, tak si ty svý přemoudřelý rady nech pro někoho stejně oduševnělýho jako jsi ty!“ Skoro už křičela a já pochopil, co Amy myslela tou náturou.

„No tak promiň, holčičko, ale teď mám za vás všechny zopovědnost a ty jsi neudělala zrovna správnou věc!“ Copak si o sobě myslí? Vyzvednu ji z té smradlavé cely a ona na mě ještě křičí.

Jako vrchol ještě do kroku přidala. Jenže mě by neutekla ani v autě a já jí byl hned za patami. Bella to vycítila a otočila se, aby mi nenávistě koukala do očí. „Ani nevíš, jak moc správnou věc jsem udělala! Chtěla jsem si chytit taxi, když jsem odcházela z klubu a pak jsem uviděla dvě holky, jak je prohledávají ty tři prasata. Ale pak je začali normálně ošahávat a víš, co na tom bylo nejlepší? Že všichni ti lidi okolo to ignorovali! Co jsem asi tak měla dělat? Ne, už vím! Šla bych normálně domů a zakryla všechna zrcadla, protože bych se na sebe už nedokázala podívat! A ještě jednou mi řekneš holčičko, tak ti udělám něco, po čem jediná holčička tady budeš ty!“

A pak už jsme spolu nemluvili do konce cesty. Párkrát jsem jí chtěl říct, že jsem se zmýlil, ale kdykoliv jsem otevřel pusu, zlostně se na mě podívala a já hned zmlkl. Když jsme po půl hodině vcházeli do domu, přispěchala hned Marie a vrhla se Belle kolem krku. „Bella, jak ty mít?“ ptala se hned.

 „Jsem v pohodě, díky Marie,“ usmála se na ni Bella a vtiskla jí polibek na tvář. V tu chvíli jsem ji nepoznával. Byla jako vyměněná. Koukala se na Marii jako hodná dcera na matku, byla pokorná a něžná, ne jako před chvílí.

„A jak libit Edward? On novy správce,“ ptala se znovu.

Bella po mě vrhla zhnusený pohled a znovu se podívala tím svým neodolatelným pohledem na Marii. „Je to pěknej idiot,“ zaprskala. „Jdu si dát sprchu, smrdím jak ten týpek, co nám vozí pizzu,“ houkla na Marii, když vyběhávala schody.

Díval jsem se na ni, dokud nezmizela ve druhém patře. Sledoval jsem podlahu pode mnou a povzdychl si. Kdo je? Kdo je ta dívka, co má snad tisíc tváří? Marie přišla ke mně a položila mi ruku na rameno. „Edward, ty mit zbraň?“ zeptala se vážně a já jen zakroutil hlavou. Vždyť já sám jsem zbraň, což ona přirozeně neví. „Škoda, ty potřebovat,“ usmála se a šla umýt nádobí.

Shnrutí

Velké díky jako vždy patří Evelyn, bez které bych neměla odvahu bitku zveřejnit. Dále pak azaret a anamor, které mě podpořily. Taky doufám, že Vás moje Bella moc nezklamala a že i nadále budete Polštářovou bitku číst. Vaše Tezz

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polštářová bitka - kapitola 2. Hurikán Bella: