Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poloviční otisk - 6. kapitola

07.11.2011 (17:00) • Bella130 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1180×

6. kapitola

Hudba

Bolestně jsem zasténala. Bella vytáhla z kapsy úhledně složený kapesník a běžela ho namočit do umyvadla, poté si Bella klekla na zem a začala chladit mé zpocené a horké čelo. Jakmile se kapesník dotkl mého čela, pocítila jsem blaho, které jsem se snažila potlačit. Její ruka jemně a střídavě jezdila kapesníkem po mém čele. Leah, přece o žádnou pomoc nestojíš! Odpočítávala jsem v duchu vteřiny, kdy to konečně vzdá. Asi bych jí měla být vděčná. Nemohla jsem zapřít úlevu, když chladivý obklad srážel tu nepříjemnou horkost a studené kapky mi stékaly po tvářích. Zavřela jsem úlevně víčka. Bolest se zmírnila. Bella se lehce usmála. Za hodinu či dvě mi to odezní úplně. Ještě, že mlčí a na nic se nevyptává. Za to jsem jí byla neskonale vděčná. Já na mluvení vážně neměla náladu.

Zatímco Bella konala svou práci, já se myšlenkami vrátila k svému bratránkovi. Co když se o tomhle dozví? Mohl někoho klidně potkat na chodbě a dotyčný mu říct, že mě viděl jít na dívčí záchody. Nepřeháněla jsem. Už jednou to udělal. Měl o mě velké starosti. Byl schopný jít mě zkontrolovat do školy, jen aby se ujistil, zda jsem v pořádku. Já mu dnes nezavolala. Někdy mi přijde, že přehání, i když to myslí dobře. Jenže já nejsem malá holka, která mu musí něco neustále vzkazovat. Je to nezodpovědné a tímhle si koleduji o pěkný malér, a ještě k tomu Bella, která mě zde načapala, mohla zhoršit tuhle situaci. Snad budu mít štěstí a nepřijde. Snad. Protože nevím, jak bych se z tohohle vydrásala.

Bouchla jsem hlavou o zeď záchodové kabinky. To jsem asi neměla dělat, protože se mi hlava zamotala, roztřeštila ještě více a já Bellu začala vidět dvojitě. Co to se mnou je? Bylo mi přece dobře. Udělalo se mi černo před očima a já přestala vnímat svět. Ta inkoustová čerň nevypadala vůbec špatně. Plula jsem na černém moři klidu. Bez starostí a bolesti jsem unikala realitě. Bylo zde hezky.

Jak dlouho jsem pobývala v černotě, to jsem nevěděla. Probudila mě až pořádná facka. A to vám říkám, to byla rána. Na to, že ta holka vypadá tak zranitelně, má sílu. Oční víčka jsem otevřela s menší námahou. Kolem očí se mi ještě chvilku mihotaly hvězdičky a lehce mě třeštila hlava. Ale cítila jsem se lépe. Ruku jsem si položila na vlhké čelo. Po pár minutách záchvat s konečnou platností odezněl. To vám byla další úleva. Bobříka mlčení Bella bohužel porušila. Takže, dámy a pánové, čeká nás velmi zajímavý rozhovor. Toho jsem se nejvíce obávala. No nemám já to štěstí? Škoda, že nemůžu utéct.

 „Konečně, Lee, já se o tebe tak neskutečně bála! Víš, co mě stálo úsilí tě probudit? Já tě neměla poslechnout a jít pro tu pomoc. Asi pro ni vážně zajdu.“ Já se na ni zděšeně podívala, chytla ji za lem rukávu a stáhla vedle sebe. Tohle nemohla myslet vážně. Ta se na mě zamračeně podívala.

„To tedy nezajdeš, Bello. Je mi už dobře, vážně. A nechci, aby se o tom někdo dozvěděl. Stačí, že už to víš ty. Budeš  tak hodná a slíbíš mi, že dnešek zůstane jen mezi námi? Prosím?“ Udělala jsem na ni štěněčí kukuč. Chvilinku si mě nedůvěřivě měřila, pak poraženecky dosedla vedle mě a jen přikývla. Ještě štěstí, že se nechala přemluvit. Oddychla jsem si. Tedy prozatím. Ale můžu Belle opravdu věřit?

„To, co dělám, není správné. Ale chápu tvou momentální situaci. Zachovala bych se podobně.“ Ne, Bello, dle mě to bylo naprosto správné, řekla jsem si v duchu.

(Pohled Alice)

„Hele, ty, ano, s tebou mluvím. Neviděla jsi jednu takovou dívku indiánského původu? Leah se jmenuje. Mám takový divný pocit, že jí něco je,“ zavolal na mě někdo.

Já se zprudka otočila a stála tváří tvář chlapci asi o něco málo staršímu, než jsem já. Byl vysoký, měl vypracované tělo, snědou kůži a černé vlasy, spadající mu do očí. Oči jako dva uhlíky. Musím uznat, že měl vcelku i dobrý styl oblékání. Černá kožená bunda, modré triko, tvarující jeho postavu, a rifle. V jeho očích se zračila velká starost o tu dotyčnou. Ale proč by s ní nemělo být něco v pořádku? Moje vize byla rozmazaná. To mě mátlo. Já nic neviděla. Vše bylo v mlze. To až poté, co ta nová dívka vešla na ty záchody.

„No, myslím, že jo. Šla na dívčí záchody. Vypadala bledě. Ale možná byla jen zpocená. A za ní šla po chvíli nějaká holka. Asi ji šla pomoct či zkontrolovat. Fakt to nevím jistě.“ Chlapec poděkoval.

„Takže má intuice se nemýlila. Děkuji za tvou pomoc. Třeba se ještě někdy setkáme. Ale nyní už vážně musím jít.“ Ani jsem mu nestačila odpovědět a viděla jsem jeho záda, mizející v dáli. Myslím, že to nehrozí, pomyslela jsem si. Dnešek byl vážně dosti zvláštní.

Edward zrovna vycházel z učebny a zděšeně na mě koukal. Kývl na mě hlavou ve znamení, že si musíme někde v klidu promluvit. Tady na chodbě to nebylo vhodné. Hlouček studentů postával jako obvykle u školních skříněk a zvědavě si nás prohlížel. Já přikývla.

(Pohled Samuel)

Měl jsem pravdu. Já měl pravdu. Byl jsem tak naštvaný. Ve mně to přímo vřelo. Proč mi Leah nezavolala a neinformovala mě o svém stavu? Bála, se snad, že ji za to zaškrtím? Pravdou je, že k tomu moc nechybělo. Klid, Samueli. Jen klid. Tím, že po ní vyjedeš, nikomu nepomůžeš, uklidňoval jsem sám sebe. Snad bude v pořádku. Byl jsem stresovaný a měl jsem strach.

Došel jsem k dívčím záchodkům a chystal se vejít, když mě zastavila jedna profesorka. Měla asi kolem šedesáti let, baculatější postavu a šedé vlasy, stažené do drdolu. Poklepávala nohou o podlahu a přísně si na mě měřila přes obroučky svých brýlí. Tohle je snad naschvál. Nyní jsem neměl čas konverzovat se starou ženskou. Ta mě jenom zdržovala. Byl jsem vážně dosti nevrlý.

„Kdo jste, chlapče? Nový žák na naší škole? Či chlapec, který nemá na cizím školním pozemku co pohledávat? Hledáte snad někoho, nebo máte jiný důvod, proč jste zde? A myslím, že chlapecké toalety najdete jinde. Máte asi špatnou orientaci,“ řekla a podívala se na dveře, kde byla na cedulce holčička.

Ruce měla založené a stále poťukávala svou botou. Lezla mi tím na nervy. Nervózně jsem se poškrábal na týlu. Proč mě ta stará ženská nenechá na pokoji? Nechtělo se mi nic vysvětlovat.

„Ehm, omlouvám se, madam, jen jsem tady hledal jedno děvče, které se schovalo na záchodě, protože mu nebylo dobře,“ řekl jsem zdvořile. Ta se na mě podívala s pozvednutým obočím.

„Aha, a jak že se ta dotyčná dívka jmenuje? A proč nešla za doktorem?“ zeptala se podezřele.

„Nemá doktory moc v lásce. Jmenuje se Leah. Je to má sestřenka. A zavolala mi, ať pro ni přijedu,“ zalhal jsem. Čelo se mi potilo a modlil jsem se, aby ta ženská odešla a uvěřila mi to.

„No, nuže dobrá. Jděte si pro ni. Sice bych měla jít s vámi, ale udělám pro tentokrát výjimku. Budu dělat, že jsem to neviděla,“ řekla a odešla. 

Mně se ulevilo. Mohl jsem konečně dokonat svou práci. Zprudka jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Byly zde čtyři záchodové kabinky. Všechny kromě jedné, té prostřední, byly zavřené. Došel jsem k ní a nestačil se divit. Leah seděla na zemi a naproti ní holka, která jí chladila čelo namočeným kapesníkem. Leah nevypadala vůbec dobře a můj žaludek se zkroutil úzkostí. Veškerý vztek zmizel. Zbyl jen strach o ni. Tyhle záchvaty nebyly žádná sranda. Obě na mě vyjeveně zíraly. Tedy, hlavně Leah.

„Co tady děláš!“ vykřikla Leah. Ta holka se střídavě koukala ze mě na Leah. Vypadala zmateně. No, bylo na čase vyjasnit si několik věcí.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poloviční otisk - 6. kapitola: