Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poloviční otisk - 4. kapitola

23.09.2011 (08:00) • Bella130 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 990×

4. kapitola

Minulost...

(Pohled Paul)

Nabručená Leah stála s kufrem v ruce přede dveřmi. Asi ten rozhovor slyšela. Sakra. Jako by toho vysvětlování už nebylo dost. Samuel byl ve svém pokoji nahoře. Měl z toho všeho zamotanou hlavu. Potřeboval chvilku samoty, aby to vše vstřebal. Pro nikoho z nás to nebylo snadné.

„Lee, je mi opravdu moc líto, co jsem ti způsobil,“ řekl jsem naprosto upřímně. Tohle se ale omluvit nedalo. Copak já to udělal schválně a ještě k tomu věděl, že tím vše změním od základu? Ona se ještě více zachmuřila.

„Paule, ty si umíral.  Na té cestě jsem myslela, že jsi jen přelud. A teď tu normálně stojíš a mluvíš se mnou. To není normální, i když jsi vlkodlak. Hodně vážná zranění se ti hojí hůř, obzvlášť ta smrtelná. A to auto, kde máš své auto? Ve šrotu? Chápeš mě vůbec?“ říkala v lehkém záchvatu hysterie. Je ještě v šoku.  Já si zoufale povzdechl. Jak jí to mám vysvětlit, když já sám tomu moc nerozuměl?

„Žiji, jen díky tomu, že jsem se z poloviny do tebe otisknul. To už víš. Nevím, jak ti to vysvětlit. Umíral jsem, ale hřejivé teplo mě vrátilo zpátky k životu. Jak jsem se probral a vylezl ze sutin auta, šel jsem za tebou. Chvilku si tě prohlížel, jestli jsi v pořádku, zpátky se otočil směrem, kde mělo být mé auto. Bylo pryč. Díky polovičnímu otisku se asi dá vrátit zpátky do života a odklidí se důkazy od smrtelné nehody sami. Jako bych se nenápadně prodíral úsekem času. K tomu bych to přirovnal. Je to těžké k pochopení. Sám můj mozek tohle nechápe,“ vysvětlil jsem jí ve stručnosti. Lee na mě zírala.

„Děláš si ze mě jen srandu, že jo? Řekni mi, že to nemůže být pravda. Já nemohu být vyvolená. Legenda přece nemůže být pravdivá. A ještě jedna věc. Jak, to, že jsi mě sem dovezl mým autem, když bylo nepojízdné?“ koukala na mě nadějně a vykolejeně. Jo, jenže to pravda je. A kdyby jen věděla, jaké problémy to přinese.

„Jenže si Leah. Musíš se s tím smířit. Víš, moc dobře, co to bude obnášet.  Billymu Blackovi a ostatním klukům ze smečky to musím oznámit. Nebudou tomu věřit. Vznikne díky tomu chaos. Musíme najít prameny legendy a více se o polovičním otisku dozvědět. To je jednoduché spravil jsem ti ho. Nebylo to těžké. Ani nářadí nebylo třeba.“ Leah přešla do obýváku k oknu. Já šel za ní.

„Prameny legendy. Asi tuším, kde jsou. S tímhle se nejde smířit tak snadno, Paule. Tohle opravdu přinese akorát problémy. A smečka, si myslíš, tomu opravdu uvěří? A co Samuel, jak to vzal? A vůbec, o jakém poutu si to mluvil? Nemysli si, že jsem to neslyšela.“ Ruce zatínala do topení a dívala se přitom do země.

„Ty víš, kde jsou? To je dobrý začátek. Samuel to vstřebá. To pouto neumím vysvětlit. Já tě jinak chápu, Lee je to těžké, ale ty to zvládneš. Smečka to pozná podle toho vlčka, který se ti objevil jako přirozené tetování u dlaně ruky. Lidé to budou vnímat jako dvě hnědé tečky, ale my to jsme schopní vidět. Značí to, že jsi polovičně otištěná, je to takový znak. Koluje v něm magie. Nevím, jaká. Neptej se, odkud to vím.“ Leah dala ruku pryč z topení a zvědavě si prohlížela levé zápěstí.

Opravdu tam toho vlčka měla - tenké hnědé čáry se táhly skoro až k předloktí. Vlček vypadal, že běží. Fascinovaně na něho koukala.

(Pohled Leah)

Přítomnost...

Další pondělní ráno. Pevně jsem doufala v to, že začátek týdne mi nepřinese vlčí záchvat. Ty migrény a stavy, kdy nejsem schopna vnímat a připadala si, jak ve tlustém skle byly nesnesitelné. Každý  takovýto stav jsem musela hlásit Samuelovi. Zatím jsem je měla střední, ale věděla jsem, že se to bude postupně zhoršovat do doby proměny. Ze zamyšlení mě vyrušil náraz.

Au, ten dotyčný umí dát ránu.  Kdo to zase do mě vrazil? To si ty studentská děcka neumějí dát bacha? Jak já je tak nesnášela. Celou tuhle školu. Já na Forkskou střední nechtěla chodit. Jsou tady samí podivíni. Nikdo, s kým by se tady dalo normálně mluvit. Ještě k tomu má přijít ta nová holka. Nechápu, co na ni všichni mají.  Jenže copak se mě bratránek ptal, jestli tu chci? Prý to bude pro mě lepší. Nechápala jsem v čem. Musím u něho bydlet. Tatínek ho ještě v tom podporoval. Musím být s někým, kdo ví, co dělat, když mě postihne vlčí záchvat.  Můj tatínek by si s tím nevěděl rady. Jak milé. Jako bych se o sebe neuměla postarat sama.

Dívala jsem se do očí bledé dívce. To bude asi ta nová holka. Nijak zajímavá. Něco mě na ni, ale zaujalo. Ještě přesněji určit, co. Působila jako nešika. Z jejího postoje to nebylo těžké vyčíst.  Natáhla jsem k ní ruku a pomohla jí na nohy. Dívka si otřepala zadek a nesměle se usmála. No, co slušnost je slušnost.

„Děkuji a omlouvám se. Nedívala jsem se před sebe,“ řekla nervózně. Měla jsem pravdu. No, jo je tu první den. Taky sem si to prožila, jenže trochu jinak.

„Jo, to jsem si všimla. Příště se tedy více dívej před sebe a ne do plánku. Ty si tady asi ta nová, co? Superstar dne,“ řekla jsem s lehkým úsměvem.  Snažila jsem se chovat zdvořile. Co mě má co zajímat cizí holka? Ještě k tomu nová. Něco ale bylo na ni zvláštního. Něco, co mě nutilo se s ní skamarádit. Divné. Nestávalo se mi to téměř nikdy. Dívka se na mě vykuleně podívala.

„Ehm... jakože tady o mně každý mluví?“  zeptala se rozpačitě.

„To si trefila. Vítej na Forkské střední. Každého na škole zajímá, jak vypadáš, odkud si a podobně. Je to malá škola. Tady se drby, novinky a fámy přenášejí mezi sebou rychle. A vůbec, jak se jmenuješ?“ věnovala jsem jí jeden ze svých úšklebků. Fajn, a to jsem říkala, že se tady s nikým bavit nebudu a ta holka mi bude ukradená. Mýlila jsem se.  Některé dny překvapí. Ona těžce polkla a rozhlédla se kolem. Hlouček studentů stojící u skříněk, po nás zvědavě pokukovali a šuškali si. Jí to asi zřejmě moc příjemné nebylo.

„Jsem Isabella Swanová. Ale říkej mi jen Bello nebo Iso.  Připadám si jako bych byla zpěvačka a obklopovali mě paparazzi. Snad nebudu na titulní straně.“ Vypadala už více uvolněně. Já se zasmála.

„Já jsem Leah. No, počítej s tím, že první týden se nebude mluvit o ničem jiném a na titulce, to možná budeš. A ty si odkud?“ zasmála se už taky. Pořád se, ale rozhlížela na všechny strany a přešlapovala z nohy na nohu. Zřejmě spěchala.

„Fajn, lepší už to být nemůže. Jsem z Arizony. No, asi bych už měla jít. Za chvilku zvoní. Ráda jsem tě poznala Leah.“ Zhrozeně se na mě podívala, křečovitě se usmála, popadla věci a spěchala pryč. A to jsem ji nestihla říct ahoj.  Já zakroutila hlavou. Fajn, možná nakonec přece budeme kamarádky.

(Pohled Belly)

Leah působila docela sympaticky, ale její výraz jakoby říkal - „Drž se ode mě dál.“  Řítila jsem se chodbou ke své  třídě. První hodina biologie.  Skvělé. Otevřela jsem dveře. V půli cesty jsem se zarazila, protože v lavici seděl ten nekrásnější kluk pod sluncem. Za mnou byl větrák a rozfoukával mé hnědé vlasy. Andělé sestupují z nebe a chodí do školy? Asi jo. Ten kluk si dal ruku na ústa a křečovitě se na mě díval. Ten jeho pohled se mi ani trochu nezamlouval. On mě jím přímo zabíjel. Anděl nenávisti. Zatřepala jsem hlavou, zhluboka jsem se nadechla a došla k učitelské katedře. Pana profesora jsem pozdravila a podal mi učebnice. Rozhlížela jsem se po třídě, kam si sednu, a jediné volné místo bylo u něj. Fajn, budu sedět s někým, kdo mě nezná a mě z neznámého důvodu hned od prvého počátku, co mě uviděl, nesnáší.

Tahle kapitola asi nebyla nic extra. Zanechte mi, prosím váš názor. Vždy mi poradí a nakopne k dalšímu psaní. Kritiku a chválu přijmám s otevřenou náručí. Předem velice děkuji. Jen se do mě dejte.

P.S. Jako obvykle se adminům se velice omlouvám za své chyby, které já přehlédla a vy je nalezli. A děkuji i za opravu. Nechci přidělávat starosti.

Autor: Bella130 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poloviční otisk - 4. kapitola: