Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poison - Jed na ješitnost! - 1. kapitola

15.08.2013 (12:15) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1652×

Ráno jsem se probudila a první, co mi naskočilo v hlavě, byl Edward. Edward a jeho praštěné úkoly. No vlastně sliby. Úkol by to byl, kdybych mu zadala zadání. Já jsem mu nic o zpívání nebo nudistických akcích neříkala. Doufám, že to nechce vážně udělat. Ta představa? Přijdu do školy a uvidím Edwarda, jak zpívá karaoke verzi Celine Dion?! Bože, to fakt ne! 

Ale když jsem přišla do školy, nikde jsem ho ani neviděla. Většinou na mě vyskočí hned zpoza vchodových dveří a zdraví mě do té doby, než si vůbec všimnu, že jde vedle mě. Dnes to tak nebylo - bylo to horší. Jakmile jsem vešla na chodbu, nadechla se vzduchu a ne jeho kolínské, čekal na mě u mé skříňky. Neřekl nic jiného, než jen prosté pozdravení. Já jsem na něj jen pomyslně kývla a dál se věnovala přehrabování v mém velice uspořádaném bordelu, který mám ve skříňce. Potom odešel.

Znovu jsem ho potkala až při tělocviku. Měla jsem dvouhodinovku a čekala jsem na ostatní v tělocvičně. Asi za pět minut přišli, mezi nimi i moje kámošky - Holly, Blue a Ebony. Hodina začala. Hráli jsem volejbal a já se snažila zahřívat co nejdéle lavičku. Sport mi nikdy moc nešel! Na to jsem až moc nebezpečná svému okolí. Zrovna když mě tělocvikář vytáhl hrát, na posledních pět minut, přišel Edward. Ale nepřišel sám, měl s sebou mikrofon a nějakého kluka s obrovským rádiem. 

„Bože, to ne..." vydechla jsem a začala přemýšlet, jestli se vejdu do okýnka na záchodě nebo mám zkusit proběhnou kolem Edwarda. Volba byla jasná!

Začala jsem utíkat směrem ke dveřím. Naneštěstí jsem se mu nevyhnula.  

„Bello? Co to děl... Nikam nechoď!" křičel a propaloval mě štěněčím pohledem. „Otto, zapni rádio," špitl někam za sebe, když mě zadržel neuvěřitelně rychlým manévrem. Držel mě za paže a snažil se mě přemlouvat, abych neodcházela. „Přece nemůžeš odejít! Nebylo by to fér. Já jen plním svou část dohody!"
„Ale my nemáme dohodu!" zapištěla jsem na něj a snažila se vymotat z jeho chladně kovového sevření. „Radši si kup svetr a nech mě být!"
„Promiň. Jen mi slib, že neodejdeš a poslechneš si... "
„Nic ti slibovat nebudu. Já slibuju jen to, co chci splnit. A teď mě nech jít!"

Nakonec pochopil, že to nemá cenu a pustil mě. Šla jsem se převléct a pak na oběd. Ale na obědě byl samozřejmě i Edward a nebyl sám. Otto, vyzáblý afroameričan s vysokým, hustým afrem, stál hned vedle něj. 

Rozhodla jsem se zakročit a vydala se rovnou za Edwardem, místo abych ho ignorovala. „Co to zase děláš? Kamkoliv jdu, jsi tam ty!" Jen kývl na Ottu a začal svoje vystoupení divným podupáváním nohy.

„Jen bílou orchidej..." začal a mrknul na mě. „Dej mi, nic víc! Jen jednu bílou orchidej na prvním radnevu." 

Všichni samozřejmě civěli s otevřenou pusou. Vlastně bych řekla, že polovina tomu nemohla uvěřit, a tak tupě zírala. Zatímco ta druhá se smála na celé kolo. Já patřila do skupiny - trapně se usmívat a co nejrychleji odsud vypadnout.

„Žít pro tvé srdce je snem mým,vždyť víš, pro nás dva je láska vším..." Pokračoval a Otta se jenom uhozeně usmíval a vrtěl se do rytmu hudby.
„Fajn. Tenhle slib si splnil, už můžeš skončit," promlouvala jsem mu do duše, ale on byl nějak moc odhodlaný.
„Jednu bílou orchidej, dej mi nic víc. Jednu bílou orchidej na prvním randevu."
Přišla jsem až k němu a vytrhla mu mikrofon z ruky.  „Konec. Svoje záměry jsi vyjádřil dost jasně. Už té šaškárny nech!" 
„No tak, Bello. Zpívám dobře!" řekl trochu nevěřícně a otočil se k čumilům. „Nebo snad ne?" Jídelnou zadunělo, jak se každý rozbučel. Slyšela jsem jen pár ostrých poznámek.

„Jasně, slaďouši! Tvůj zpěv ve mně probudil dávno zapomenutou lásku! Vem si mě!" křičel nějaký kluk až z konce jídelny.
„No, vidíš. Mám talent," podíval se směrem k tomu zamilovanému obdivovateli a potom zpět na mě. „No, když se tak dívám na toho kluka v růžovým tričku, měl bych asi fakt přestat zpívat." Ten růžový pežotek stál teď na stole a spanile mával. „Ale zpívat umím,"  řekl a usmál se na mě.
„Jasně. Je to přímo paráda, Madono. Až na to, že to zní, jak když kočku přejede sekačka na trávu." Od čumilů zazněl tlumený smích a napjatě čekali, co se bude dít dál. Což já taky.
„Díky." Sklopil hlavu, ale hned ji zase hrdě vztyčil. „Stejně mám radši kočky než psi," pronesl tak nějak provokativně a zkoumal mě očima. „Tak se měj," řekl nakonec a odkráčel z jídelny. 

Hlad mě přešel hned, jakmile jsem se podívala na všechny diváky na plastikových židlích. Takže jsem odešla hned po Edwardovi.

Připadal mi, jako by si něco začínal myslet. Měl takový lehce vítězný úsměv. Jako by si myslel, že u mě vyhrává nebo co, že se mi pomalu dostává pod kůži. Ale já se necítila líp, když se snažil zpívat. Je to pro mě ponižující. Fajn, zasmála jsem se. Bylo to vtipné. Ještě nikdo mi nikdy nezazpíval. Alespoň ne takhle veřejně. Jenom máma mi zpívala, když jsem byla malá, a z toho už jsem vyrostla. 

Když jsem přišla ke skříňce, měla jsem takový divný pocit. Jako by se měl Edward najednou objevit. Ale neobjevil. Možná už mi to jeho sledování leze na mozek. Mám dojem, že na mě vybafne ze skříňky nebo mi začne zpívat do ucha Bílou orchidej. Snad mě tím výstupem v jídelně nepoznamenal na delší dobu. 

Ale co jeho další sliby? Momentálně jsem ráda, že to mám za sebou. Jenom se o tom bude mluvit dalších pár měsíců, pokud neudělá něco horšího. Teď myslím ten ctnostní běh. O tom by se mluvilo asi dlouho. A co když nepřestane? Slíbil mi jen tři věci, ale nevím, co si myslí, že se stane, jakmile je splní. Já doslova zuřím, když si jenom uvědomím, že můžu čekat Edwarda a jeho... párek se dvěma vejci? Snad ho nenapadne ještě něco horšího, než je tohle, ale ani si nedokážu představit něco víc trapného. A to je spíš odstrašující. Až dorazím domů, rozhodně si nedám párek ani vajíčko na tvrdo, nebo na měkko?

Ale než jsem stačila nastoupit do auta, byl u mě. Stála jsem jednou nohou v mé červené káře a druhou na chodníku, když se v mžiku zjevil.

„Bože! Tohle mi nedělej," vylekala jsem se.
„Promiň. Chci se jen zeptat, co máš první hodinu?"
„Biologii, proč? Nechceš uskutečnit nějakej další..."
„Nech se překvapit, ano?" skočil mi do řeči.
„Dnes už jsem byla překvapená, jako kdybych spolkla Kinder Surprise. Už nepotřebuju další překvapení! Vybal to."
„Jen plním, co jsem slíbil," utrousil trochu zmateně, když si uvědomil, že se na něj dívám jak na červenou karkulku v modré kápi.
„Hele, radši si nech další serenády do sprchy. Já nechci překvapení, ani další sliby. Od tebe nechci nic, kromě toho, abys mi dal pokoj." Snažila jsem se mu nastínit skutečnost. Nechci ho, ani jeho bláznivý činy mě nedonutí, ho milovat. Možná se na chviličku zasměju, sklopím hlavu a nevěřícně zalapám po dechu, ale bude to jen na ten jeden okamžik. Ten, o který nestojím, protože vím, že to bude jenom horší.
„Nenechám se zastrašit příběhy o tom, že mě nenávidíš, nesnášíš. Já to chci změnit, Bello. Nechci, aby ses na mě nechtěla ani podívat. Kdybych to nezkusil, litoval bych."
„Ale to budeš, i když to zkusíš. Já tě litovat nebudu. Budu se nenávidět za to, že se na mě budeš potom dívat jako na vraha. Jen..."
„Litoval jsem horších věcí. Ty snad, ne? Hloupý zpěv? To není tak... hrozné. Věř mi, jsou daleko horší věci."
„Na střední se toho děje hodně. Nějakou Orchidej snad přežiju. Ale Will, ten v tom lososovým tričku, na tebe dělal oči," ušklíbla jsem se a nastoupila. Jen se zase trochu vítězně usmál a já si najednou uvědomila, že povídat si s ním není zas taková utopie.

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poison - Jed na ješitnost! - 1. kapitola: