Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod sluncem tma 5. kapitola

08.03.2012 (12:00) • rawenwine • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1117×

 5. kapitola

„Kdo to byl?“ optal se Jake, zatímco ladil hudbu na přehrávači v autě. Sedačky voněly dřevem a jehličím.

„Nikdo!“ odsekla jsem.

„To vidím.“

„Moje rodina.“

Zahleděla jsem se do zpětného zrcátka. Nechápala jsem, proč tu jsou. Nechtěli mě. Nestáli o mě. A už vůbec jsem nechápala, proč je tu on! Zachvěla jsem se. Pocítila jsem strach a znechucení. Bylo mi zle ze mě samotné.

„Aha, tak to jo. Proč ses sem vůbec přestěhovala?“

„To je složité.“

„Myslím, že bych to pochopil.“

„Někdy příště,“ usmála jsem se na něj a tiše doufala, že už to dále nebudeme rozebírat. Zřejmě pochopil němou prosbu v mých očích, neboť se už nezeptal.

„Jak jde škola?“

„Super. Kam vůbec jedeme?“

„Do Seattlu.“ Odmlčel se a podíval se na hodinky. „Na co chceš jít v kině? Nabídka zní Happy feat 2, Signál nebo na film Krvavá agónie?“

„Krvavá agónie.“ Neváhala jsem ani vteřinu. Přeci jen je lepší, když se hrozný věci dějí někomu jinému než mně.

„Bombá!“ Odkašlal si. „Co Charlie?“

„Jo, už o tobě ví. Jejich upovídanost se nezapře a ta tvoje taky ne.“

Oba jsme se začali smát. Malá, ale opravdu jen velmi malá část mě se uvolnila a přestala myslet na Thoma. Zbytek mé mysli k němu byl ale upnutý jako výhonek popínavé rostliny. Co když šel ke mně do pokoje? Sahal na mé věci, a co když tam bude ještě, až se vrátím? Jak se na něj mám podívat a necítit to, co cítím? Nenávist. Chladnou zášť a zoufalou bolest. Vzal mi to jediné a nejcennější, co mi zbylo. Uvnitř mě se mé srdce zachvělo. Chtělo se mi brečet. Rozbít, roztrhat a zničit vše, co by mi přišlo pod ruku.

Na mámu jsem ani nepomyslela.

 . . .

Z pozvání na večeři se vyklubalo pozvání do baru. Seděli jsme na barových židličkách a já uždibovala kuličky vína z tácu před námi.

„Máš rád motorky?“ Napadlo mě, že asi ano. Tenkrát mě na jedné vezl domů. Zastyděla jsem se, když jsem si vzpomněla na příhodu, při které jsem málem spadla.

„Samozřejmě. Mám dvě, kdybys jednu chtěla...“

Pokrčila jsem rameny, když mě napadla jedna věc.

„Víš, Charlie chce, abych si našla nějakou práci, nevíš o něčem?“

„Bohužel. Zkus zajít do knihovny,“ zahleděl se na mě. „Obleček knihovnice by ti slušel, jen by to chtělo kratší sukni. Možná bych tam i začal chodit.“

Naklonil se ke mně a já ztuhla, ne, prosím ne. Nechci polibek. Nechci to ničit. Mohli bychom být přáteli a i jimi budeme. Pokud to nezničíme.

„Můžu?“ vydechl. Dech mu voněl mátou a peprmintem.

„Co?“

„Máš něco ve vlasech.“ Byl tak blízko u mě. Rychle mi prsty něco sklepl z pramene černých vlasů a setrvával v mé blízkosti.

„Jaku...“

„Hmm?“

Nebylo mi to nepříjemné. Cítit jeho blízkost. Bylo to zvláštní. Vstřícné. Věděla jsem, že ho mám ráda jako snad nikoho. Mé srdce tlouklo jenom pro něj, ale nebyla v tom vášeň. Asi ani nemohla být. Je to můj přítel, ale víc? Bylo by příjemné nechat se unášet na vlnách jeho náklonnosti ke mně. Nebylo by to ale správné.

Pomalu se naklonil blíž. Věděla jsem, že se mě chystá políbit.

„Jaku, ne,“ vyhrkla jsem.

Odtáhl se. Prudce. Jako by ho snad bodla včela. Jeho oči zračily ztracenou pýchu. Tvářil se naštvaně i ublíženě zároveň. Pocítila jsem strach. Jake byl ale jiný. Hodný.

„Promiň, Jacobe, já prostě nemůžu.“

„Proč?“

„Prostě to nejde!“

„Nevím, co se ti kdy stalo, ale já bych ti nikdy neublížil. Ty to víš.“ Zadíval se mi do očí a já měla pocit, že se mi dívá až na dno duše. Otřásla jsem se a zahnala tu myšlenku.

„Vím.“

„Někdy příště?“ Štěněčí naděje v jeho očích přemohla mé odhodlání odpovědět ne.

„Možná,“ slíbila jsem. „A teď se napijeme. Ať si nekazíme náladu.“

A tak jsme pili. Jedli drobné pochutiny. Usmívali se.

Tolik se změnil, a to jsem ho neviděla jen pár týdnů. Zdálo se, že ještě vyrostl a zmohutněl. Je to můj Herkules.

Nakonec jsem pocítila, jak mi alkohol stoupá do hlavy a zatěžuje moje oční víčka. Ani Jacob se nezdál být v pohodě. Na čele se mu tvořili drobné krůpějky potu. Oči měl skelné.

„Tak co film? Půjdeme na něj, nebo na to dlabem?“ uchechtla jsem se.

„Kašlem na to. Nejspíš bychom už to stejně nestihli.“ Namáhavě se nadechl.

„Všechno ok?

„Jo.“ Najednou vyskočil ze židle a utíkal na záchod. Pocítila jsem strach. To, že nám nalili alkohol, byla chyba barmana. Oba jsme vypadali starší. Ale co kdyby se mu něco stalo? Na to jsem vůbec nepomyslela.

Když se vrátil, byl zelený, až to nebylo hezké. Černé kruhy pod očima. Horečka se mu zřejmě zvedla.

„Nezkoušej mi říkat, že jsi ok.“

„Asi bych měl jet domů. To jsem to ale doprovod, co?“ zamračil se.

„Jsi úžasný,“ přiznala jsem.

„Vážně si to myslíš?“

„Ano.“

„Bude ti vadit, když zavolám kámoše, aby tě odvez?“

„Proč?“

„V mém stavu... Nechci, abys jela se mnou.“

„A ty?“

„Mně se nic nestane.“

Neprotiřečí si náhodou? Když se nestane nic jemu, tak ani mně. Ušklíbla jsem se, ale nekomentovala to.

„Dobře, ale dej na sebe pozor.“

„Neboj, máš mobil? Dám ti vědět, kdo tě vyzvedne.“ 

„Jo.“

„Tak tady počkej.“

„Dobrá... A Jaku, bylo to hezký. Děkuji.“

Stoupnul si a naklonil ke mně hlavu. Havraní háro mu spadalo až na ramena.

„Někdy příště,“ zašeptal mi do vlasů.

„Měj se."

Vypadalo to, že se mu odejít nechce, ale nevypadal na to, že by zůstat mohl. Pocítila jsem o něj starost.

Když se za ním zavřely dveře, cítila jsem se osamělá více než kdy jindy. Copak mohu jít domů? Co tam na mě čeká? Chtěla jsem je vidět? Mámu, Phila... Jeho? Může mi ještě něco vzít? V hloubi své duše jsem věděla, že ano. Mou hrdost. Tu mi vzít nedokázal. Vzal si část mé bytosti. To místo již navždy bude zet prázdnotou. Ale mou hrdost nikdy. Cožpak bych mohla žít bez sebe samé? Bez hrdé pýchy mého lidského těla?

„Dám si campari,“ zamávala jsem na obsluhu.

Tak šel jeden panák za druhým a bylo mi dobře. Snad proto, že už jsem vnímala jen hořkost na jazyku a horkost své kůže. Bylo by mi jedno cokoliv.

„To je luxusní kočka.“

Zaslechla jsem a otočila se po hlase. Usmála jsem se.

„Nechceš jít se mnou, zlatíčko? Do klubu? Hraje kapela.“ U mě stál kluk menší než já, ale na pohled přátelský a docela milý. Taková liška zrzavá.

„Proč ne? A kam?“

„Klub Nightmare. Jsem Mike,“ usmál se.

„Bella.“

Nabídl mi rámě a já směle přijala. Jméno klubu bylo zvláštní, ale co. Přišlo mi to srandovní. Zaplatila jsem, co Jake nestihl, a vyrazila s mým doprovodem v patách ven do čiré tmy.

Klub N. nebyl zas tak daleko, vlastně za rohem. I tak jsem ale prochladla. Bradavky mi ztuhly zimou. Na co to myslím? Zrudla jsem. V kapse mi vibroval telefon.

Uvnitř klubu to bylo zvláštní. Tmavé, jen umělá světla tu a tam poblikávala. Tóny hudby se matně vlnily v šeru a lidé tancovali, popíjeli. Skupinka mladých holek, poměrně dost opilých, se pomalu svlíkala z triček před partou kluků. Všude byl cítit kouř, a to nejen z cigaret.

Byl to labyrint. Nevyznala jsem se tam a po pár krocích jsem ztratila Mikea, který se vypařil neznámo kam. Rozhlížela jsem se a bylo mi příjemně. Tady jsem byla sama. Nic nerušilo moje bolavé srdce. Viděla jsem východ ven, ale neodešla jsem. Místo toho jsem si sedla k nejbližšímu baru a začala znovu pít.

Zahlédla jsem ho zcela z nenadání. V jednu chvíli tam nebyl a v druhé ano. Jako přízračné bledé stvoření. Bezhmotné. Jakmile se na mě ale podíval, zhmotnil se až příliš. Edward.

Stál v nažehlené košili a úzkých kalhotách. Byl neuvěřitelně sexy. Jeho výraz byl podmračený. Usměv pokřivený. Jeho oči zely černočernou prázdnotou. Žádná zlatá. Žádné roztavené zlato. Přišlo mi to zvláštní. V návalu opilosti jsem ovšem ale netušila proč. Byl nádherný. Antická socha hrdiny by vedle něj vypadala podprůměrně.

Díval se na mě a já na něho. Ten pohled něco znamenal, jakési nebezpečí. Uvnitř jsem věděla, že mám strach, ale byl to kluk od nás ze školy. Usmála jsem se a zamávala na něj.

Pomalu ke mně došel. Až příliš pomalu. Jako by se bál mé reakce. Přes to všechno vypadal hrdě a jeho sebevědomí z něj přímo vyzařovalo.

„Bella?“ zeptal se, jako by si nepamatoval mé jméno. To ale nebylo možné. Znali jsme se.

„Ahoj.“

„Co ty tady?“

„To samé, co ty.“ V jeho ruce se leskla sklenka s jasně rudou tekutinou. Nejspíš víno.

Zasmál se něčemu, co jsem nepochopila, a sedl si na místo vedle mě.

„Kde máš Jess?“

„Je trochu... řekl bych vyšťavená,“ usmál se a v tom úsměvu nebylo nic krásného.

„Aha.“

Natáhl ke mně ruku a prsty mě pohladil po tváři. Otřásla jsem se. Ten dotek na mou tvář patřil. Nikdy jsem si ničím nebyla tak jistá. Jeho dotyk byl ale příliš chladný.

Moc jsem nevnímala, co se děje. Alkohol v mém krevním oběhu udělal své. Z toho baru si pamatuji už jen dlouhý, hladový polibek. Věděla jsem, někde v sobě, že je to tak správně.

. . .

Byla jsem zcela omámená. Ledové polibky smývaly všechny mé zábrany. Jestli to měl být sen? Klidně. Ať! Cítila jsem se po druhé ve svém životě opravdu milovaná a chtěná. I když milovaná asi ne. Ale i kdybych pro jednu noc měla být odsouzena, pro jednu noc s Edwardem jsem ochotna to snést. Nebylo v tom nic nechtěného, jen chtíč. Moje zhnusení kluky odplouvalo kamsi v zapomnění.

Co na tom, jestli jsem ho nemilovala, neměla ráda a ani příliš neznala. Moje tělo se nebránilo. Byla jsem lapena.

Nevěděla jsem, kde jsme, a myslím, že by mi bylo jedno, kdybychom byli kdekoliv na světě. Velkým oknem jsem se dívala ven na hvězdy, cítila jsem jeho rty na svém krku a vzdychala blahem.

Kde jsou mé antisympatie vůči němu? Netušila jsem. Byl mi vůbec kdy nepříjemný? Jak by mohl! A co Jess? Dozví se to?

„Bells,“ šeptl mi do ucha a já vzdechla. Jen pár jeho doteků mě dokázalo přenést přes všechnu bolest mého srdce.

Pak se to stalo. Nevím jak, proč anebo zda je to vůbec možné. Jeho zuby se mi zabořily do tepny a já cítila pulzující oheň a obrovskou rozkoš. Věděla jsem, že vysává můj život. Bere si tu část mě, kterou nezbytně potřebuji k životu. Má krev zpívala. Mé srdce bilo. Nechtěla jsem, ale aby přestával. Strach mého lidského rozumu přebývala rozkoš mého těla.

Ruku jsem mu přitiskla na šíji a přitíhla si ho blíž. Zuby se zaryly hlouběji. Všechno bylo tak malicherné v tu chvíli. Moje srdce, život byli jeho. Věděl to. Byl lovec. Já kořist a ke všemu opilá.

Vniknul do mě a povolil stisk zubů. Pomalu se ve mně začal pohybovat. Drtil mě surově rukama a moje boky jen stěží odolávaly jeho přírazům. Nebyla v tom ale zloba. Spíše jako by se nedokázal udržet. Líbal mě a prozkoumával moje tělo. Vzdychala jsem a on se na mě díval a zkoumal moji tvář. Věděla jsem, že na tuhle noc nikdy nezapomenu.

Bolest se pomalu začala šířit mým krevním oběhem. Zcela znenadání a zcela jednoduše. Křičela jsem a svíjela se pod jeho boky. Držel mě pevně a nepustil.

„Brzy to přejde, neboj, maličká,“ špitl a políbil mě na ušní lalůček.

Věděla jsem, že má pravdu. Mé srdce bilo nepravidelně. Brzy zemřu a pak? Uklidnila jsem se. Znovu ho uvidím a vše mu vysvětlím.

Damien.

On mě dokáže pochopit. Odpustí mi a budeme zase spolu. Království nebeské bude naším domovem. Usměv mi přeběhl přes plné rty. Byla jsem v jednom ohni. Kapičky potu stékaly po mém těle. Edward se ve mně pohyboval a já cítila rozkoš, jakou jsem nikdy neměla právo poznat.

Jeden úder srdce vynechal. Vykřikla jsem. Můj hlas zanikl v posledním úderu. Zadívala jsem se do jeho tváře a zemřela.

Myslím, že umřít je velmi jednoduché.

Doufám, že se Vám pokračování líbí. :-) Prosím o komentíky. Děkuji. 

4. kapitola <-/-> 6. kapitola

!!! Shrnutí povídek !!!

Autor: rawenwine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod sluncem tma 5. kapitola: