Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod sluncem tma 1. kapitola

18.02.2012 (18:15) • rawenwine • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1688×

1. kapitola

Ahoj, přijdu pozdě, Bella.

Trhanými pohyby jsem dopsala téměř nečitelný vzkaz a přišpendlila ho na nástěnku.

Byla jsem vzrušená. Veškeré moje emoce byly rozjitřené. Cítila jsem se nesvá, ale bylo mi, myslím, dobře. Dnes se to stane. Dnešek byl můj den.

Rozběhla jsem se do koupelny a uhladila si poslední neposedné kadeře za ucho. Nepatřila jsem mezi dívky, co by se musely stresovat svým vzhledem. Byla jsem krásná a byla jsem si toho velmi dobře vědoma. Vysoká postava s velmi útlým, vosím pasem a jemně zaoblenými boky mi zajišťovala vždy dostatek pozornosti. Dlouhé rovné vlasy jsem měla až do pasu. Noc by jim mohla závidět jejich temnotu. Dokonalá pleť, dokonalé plné rty.

Usmála jsem se na sebe do zrcadla a odhalila tak řadu bělostných, rovných zubů.

Spousta dívek mi záviděla. Některé mne i nenáviděly. Byla jsem na to zvyklá a také mi to odjakživa bylo jedno.

Zkontrolovala jsem si upnuté červené jeany a bílý top si stáhla o kousínek níž. Dnes jsem musela vypadat perfektně. Nejen kvůli mému dnu „D"! Moje sladké sedmnácté narozeniny. Ale také proto, že to byl den i mé matky. Měli s Philem pětileté výročí.

Velice Phila milovala a já byla šťastná, že konečně přenesla svoji pozornost i na někoho jiného než na mne.

Usmála jsem se. Bylo brzy ráno a já se těšila na Damiena a na Samanthu. Na své místo ve škole, vyhraněné a vyčleněné… na místo královny střední školy.

S mojí matkou Renée jsme bydlely ve státě Wyoming v malém městečku Jackson od doby, co nás můj otec Charlie opustil. Aspoň si myslím, že to tak bylo. Máma o tom nerada mluvila.

Z počátku jsme nežily snadně, tenkrát mi byly akorát tři roky a Renée byla na všechno sama. S její schopností upadnout desetkrát o jeden výmol v zemi bylo až k neuvěření, že jsme obě přežily.

Nyní jsme měly vše, po čem jsme toužily. Krásný, i když skromný domov, přátele, společenské postavení a především Phila.

Vběhla jsem do polorozpadlé retro kuchyně a čapla po školní tašce. Venku zatroubilo auto. Koukla jsem na hodinky. Na minutu přesně.

Vyšla jsem z domu a zabouchla vstupní dveře. Rozhlédla jsem se. Na ulici stál červený stylový náklaďáček, ale jeho jsem neviděla. Dvě dlouhé pevné paže mě zezadu objaly. Nadskočila jsem úlekem, ale hned na to jsem se začala smát.

„Dami, to se nedělá!" vyjekla jsem, když si mě hodil přes rameno, a bušila mu pěstmi dozad.

Postavil mě na zem a jemně mě políbil úzkými, ostře vykrojenými rty, až se mi zamotala hlava. Damien byl typický Američan, blonďatý, opálený, modrooký, hrál ve školním družstvu a na vysokou potřeboval stipendium.

Milovala jsem ho a on miloval mě. Bylo to tak správné. Dvě celebrity na střední škole patřily jsme k sobě. Byli jsme dokonalý pár.

„Kde je Samantha?" optala jsem se.

„Ségra je doma. Včera moc pila," ušklíbl se, vzal mě za ruku a vykročili  jsme společně k jeho autu.

Přitiskl mě na dveře o spolujezdce. Oprýskaný lak mě škrábal do zad.

„Všechno nejlepší, Bello."

Nadzvedl mě v bocích a já mu omotala nohy okolo pasu. Začervenala jsem se a našpulila rty k polibku. Jemně zavrtěl hlavou a volnou rukou sáhl do kapsy stylových potrhaných džín. V opálené dlani držel nablýskanou krabičku z třešňového dřeva a teprve pak mě lehce políbil.

„Ukaž mi to," dožadovala jsem se. Spustil mě na zem.

„Doufám, že se ti bude líbit," podotkl.

Jakmile se mi krabička dostala do rukou, otevřela jsem ji.

„Ty jsi blázen!" vydechla jsem. V ruce se mi na světlém polstrovaní skvěla růže z proplétaných lanek bílého zlata na jemném řetízku.

„Dovolíš?" zeptal se a jeho tvář se kapánek zachmuřila, když bojoval s titěrným zapínáním. Jeho teplé ruce se mě dotýkaly na holém krku a já se zachvěla.

„Je krásná."

Nádech, výdech. Podívala jsem se na svou ozdobenou šíji a dekolt.

„Ne tolik jako ty," povzdechl si. „Tobě se nic nevyrovná."

„Děkuji."

Objala jsem ho a šťastně jsem se k němu přivinula.

„Jsi to nejlepší, co mám," svěřila jsem se mu. Pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. Chtěla jsem něco říct, dodat, ale nenechal mě.

„Co my, Bello?“ zeptal se.

„Co?" nechápala jsem a mile se na něj usmála.

Ty nové upnuté džíny mu moc slušely. Až hříšně moc. Olízla jsem si rty.

„Půjdeme do školy?"

Blik, cvak, příjem…

„Víš, je to předposlední den, co bydlíš tady. Myslem jsem, že si uděláme výlet, než se přestěhuješ k Philovi a jeho synátorovi." Otevřel mi dveře od auta a počkal, než nastoupím. Pak je hlasitě zabouchl a oběhl auto. Chvíli bylo ticho, pak nastartoval a vyjel z příjezdové cesty.

„Ráda si dám den volna."

Pohlédla jsem na něj. Blond vlasy mu spadaly střapatě přes oči. Odolala jsem pokušení mu je odhrnout a utopit se v modři jeho očí. Alespoň, že jsem napsala ten vzkaz.

„A kam?" dodala jsem tiše. Zapnul rádio a chvíli si jen pobrukoval jakousi melodii linoucí se z reproduktorů.

„Co třeba…“ zamyslel se, „já nevím…“ zabručel a nahodil znuděný výraz.

„No, na něco musíme přijít velmi rychle," podotkla jsem. „Za chvíli budeme u školy."

Zase ticho.

„Co třeba k tobě domů?" nadhodila jsem a začervenala se. Byli jsme spolu už velmi dlouho, avšak na nic intimnějšího nikdy nedošlo.

„Tam je ségra."

Zamračil se, ale očima začal hltat moji štíhlou postavu.

„Zajedu k jezeru, vzadu na sedačkách je deka, uděláme si piknik."

Tvářil se nadšeně jako malý kluk. Nevím, jestli jsem mu věřila, že ho to napadlo až nyní.

Rozpačitě jsem přikývla a opřela se pohodlně o sedačku. Jakson's Lake bylo ve skutečnosti jedno velké koupaliště, hlavně přes letní sezónu, ale teď, na jaře, tam bude maximálně pár srnek a vyplašených zajíců.

Cesta tam trvá necelé dvě hodiny, a tak jsem začala přemýšlet o své nové rodině. Renée září štěstím. Dnes se má vrátit domů okolo páté hodiny. Byli s Philem na prodlouženém víkendu v Paříži a já byla jen ráda, že jsem mohla být doma sama.

Podívala jsem se z okýnka ven. Všechno se teď změní. Cítila jsem tu změnu ve vzduchu jako silný elektrický náboj.

Než mi došlo, co se děje, Damien zaparkoval před benzínkou a skočil dovnitř koupit něco málo k jídlu a pití. Když nastoupil dovnitř, polaskal mě na vnější straně stehna, než nastartoval.

Můj život byl velmi jednoduchý. Vždy jsem byla oblíbená. Už ve školce se největší hlouček dětí vždy tvořil okolo mě. Povzdychla jsem si. Měla jsem vše, co dívka mého věku mohla a chtěla mít.

Jak jsme tak jeli, začala jsem rozpoznávat lesy a paseky poblíž jezera. Začala jsem být nervózní. Už když jsem navrhla, že půjdeme k němu domů, jsem věděla, že chci, aby se to stalo dnes.

Piknik u jezera, oblíbené jídlo a příjemný vlahý den, to vše dohromady tvořilo příjemnou a především romantickou atmosféru.

Myslím.

Dami zaparkoval na volném prostranství. Dál jsme museli pěšky. Okolo byl po levé straně hustý černý les a po pravé obrovitánské pole plné lučního kvítí. Když jsem vylezla ven z auta, už jsem se dívala, zda ze svahu neuvidím jezero. Bylo tam.

„Dneska je pěkně."

„To ano, Bells."

Chraplavý tón jeho hlasu mi na klidu moc nepřidal.

Sešli jsme dolů. Já v podpaží držela flanelovou deku a Damien nesl tašku s jídlem. Usadili jsme se u břehu. Dami si hned sundal tričko, a tak jsem měla dokonalý výhled na jeho dokonalou vypracovanou hruď a ruce. Bylo poměrně teplo.

„Co budeme dělat?“ Neodpověděl. Jen mi podal sáček mých oblíbených oříšků. Zavrtěla jsem hlavou a natáhla se zády na deku. Naklonil se ke mně.

„Jsi nádherná," zašeptal.

„Miluji tě," špitla jsem.

„Já tebe také," usmál se, „nechci, aby ses odstěhovala mimo tohle město."

„Já vím…“ Zavřela jsem oči.

„Ty ale chceš."

„Máma je konečně šťastná."

„A tobě se splní sen o bohatství."

Cítila jsem se trapně. Pohlédla jsem na něj. Věděla jsem, že jsem povrchní a mám Phila ráda jen kvůli jeho penězům.

„Ty moje pyšná, sobecká Bello.“

Pohladil mě po tváři stéblem trávy.

„Ty můj nafoukaný, namakaný fotbalisto."

Natáhla jsem ruku a stáhla ho níže k sobě.

„Polib mě."

Políbil mě. Nejdříve opatrně, lehce, snad zjišťoval, kam až může zajít. Když zjistil, že se nebráním, začal být vášnivý. Vzdychala jsem a nechala jeho ruce, aby prozkoumávaly moje tělo. Pak se zarazil. Vyjekla jsem zklamáním.

„Dnes ne…“

Vtiskl mi polibek do vlasů a posadil si mě na klín.

„Proč?“

Přitiskl mi prst na rty. Laškovně jsem ho kousla.

„Já chci.“

Zkoumavě se na mě zadíval.

„Nechci, aby naše poprvé bylo naše sbohem."

„My se ale neloučíme," namítla jsem.

„Ale jedeš pryč."

„Stále sem budu chodit na školu.“

Něco si tiše zabručel a upravil mi pomačkané tílko.

„A teď se najíme…“ podotkl, když mi zakručelo v břiše

. . .

Domů jsme jeli potichu. Byla už tma a já byla vymrzlá. Měla jsem zvláštní pocit, že jsem něco pokazila. Něco nedokázala. To, že mě Damien odmítl, mě však trápilo ze všeho nejméně.

Věděla jsem, že jeho důvody jsou správné.

Tupá bolest v mém srdci se ozývala ale stále. Náhle mi došlo, co všechno opouštím, a bylo mi to líto. Jediné místo, kde jsme s mým tátou byli alespoň na chvíli rodina. Vzpomínky na tu dobu byly mlhavé, ale moje malá nožička otisknutá vedle jeho na betonovém schodu do zahrady byla věčná.

Cítila jsem se náhle osamělá jako nikdy.

„Zlato, není ti nic?"

„Ne, jsem jen unavená," zalhala jsem a dál sledovala černošedý svět míhající se kolem nás.

„Máš narozeniny, měla by sis užívat."

„Mmm."

Otočila jsem se k němu.

„Užij si to doma," řekl rozvážně.

„Ano," odpověděla jsem potichu a hlas se mi chvěl. Zaparkoval u nás před domem.

Chvíli jsem zaváhala, ale pak jsem se k němu naklonila a políbilo ho.

„Dnes se už neuvidíme, že?" chtěla jsem se ujistit.

„Mám směnu."

Když se za mnou zabouchly dveře domu, oddechla jsem si.

„Bello, zlatíčko?" zvolala máma.

„Ano?"

„Jídlo je na stole, pojď se k nám přidat."

Měla zvonivý hlas.

Slovíčko „nám" mě vyvedlo trošku z rovnováhy. Neměla jsem chuť na společnost.

Krom toho už bylo něco po sedmé večer a já se chtěla vysprchovat a spát. Bylo to zvláštní, narozeniny by měly být veselé. Mně ale bylo spíše smutno.

„Jistě."

Nasadila jsem poťouchlý úsměv na svou bělostnou tvář. Pomalým houpavým krokem jsem vplula do kuchyně.

Phil seděl v čele stolu. Přešla jsem k němu.

„Příjemný večer, Phile," mrkla jsem na něj.

„Ahoj, Thome," zapředla jsem a otočila se od Phila k jeho synovi.

„Tvá přítomnost zde rozzářila dnešní rodinný večer," řekl a nepřestával se mi dívat do očí.

Byli si s otcem podobní tak jako já z Renée, černé oči, černé vlasy, snědá pleť a minimální odhadovaná výška sto devadesát centimetrů. Naprosto k nerozeznání.

Přešla jsem jeho řeči bez povšimnutí a sedla si ke stolu, kde už mi máma nandávala salát. Podívala jsem se na hodiny postavené na provizorní retro lince.

Chci pryč, pryč… Zamítla jsem to a začala se věnovat společenské konverzaci. V závěru večeře mi přeběhl mráz po zádech.

„Nechtěla by ses projít, Isabello?" nabídl Thom.

Moje máma skoro nahlas zavrněla štěstím a já se zamračila.

„Jsem unavená," namítla jsem přihlouple.

„Jen běž," usmála se máma, která mou únavu okázale přehlížela.

Povzdechla jsem si.

„Dobrá."

Moje narozeniny se u nás nikdy neslavily. Neznala jsem důvod a přišlo mi to zvláštní.

Byla jsem Damienovi vděčná za krásný den. Lehce jsem se dotkla poupěte na mém krku. Zachvěla jsem se.

„Půjdeme?"

Přešel ke mně a pomohl mi vstát. Zavrávorala jsem při pohledu do jeho očí. Byly tak vysoko.

Jeho oblečení bylo přehnaně značkové a drahé, ale musela jsem uznat, že mu to dnes večer opravdu sluší.

Máma se mezitím usadila Philovi na klín. Popošla jsem k ní.

„Všechno nejlepší k výročí," řekla jsem jim a objala mámu. „Užijte si to."

„Ty také, drahoušku," mrkla na Thoma. To mě zaskočilo.

„Vezmi si něco teplého na sebe," dodala.

„Počkáš na mě?" usmála jsem se na Thoma.

„Jistě, Isabello.“

Nesnášela jsem, když mi tak někdo říkal. Naoko jsem se ale usmála. Na to, že mu je už dvacet, je někdy velmi nechápavý.

Vběhla jsem k sobě do pokoje. Přetáhla jsem si přes hlavu černý svetr s kožíškem a vlasy si stáhla do gumičky.

V hale už na mě čekal Thom.

„Sluší ti to."

Nadzvedl obočí a pomalu si mě prohlížel. Fuj. Nejsem kus masa. Nechybělo moc a snad by slintal.

Pokrčila jsem rameny a vyšla ven již pootevřenými dveřmi. Zarazil mě chlad, jež jsem pocítila. Chvíli jsme šli potichu. Na rohu ulice poblikávala pouliční lampa. Chvěla jsem se.

„Dnes máš narozeniny, že?" zeptal se a zastavil.

Skoro bych řekla, že se na mě díval až zamilovaně.

„Ano, to ano," usmála jsem se, „ale doma to neslavíme, víš?"

„Proč?" nechápal. Měl hluboký hlas.

„Ani nevím."

Cítila jsem se nepříjemně.

„Něco jsem ti chtěl dát."

Zadíval se mi do očí. Zamrzla jsem na místě a čekala.

„Co?" vysoukala jsem ze sebe.

„Zavři oči a natáhni ruku," zašeptal.

Začala jsem se bát.

„Ne," špitla jsem.

„Neboj se.“

Zavřela jsem oči a natáhla dlaň směrem k němu. Něco mě zastudilo na nahé kůži. Brrr, jen žádný sliz.

„Otevři oči," ozvalo se po chvíli. Zamrkala jsem.

„Je to jen drobnost," podotkl. Byl to náramek na ruku stejný jako řetízek na mém krku. On si toho také všiml.

„Bude ti to ladit." Šťastně se usmál. V očích se mu odrážela hrdost.

„Ano. To jsem dostala od svého přítele."

Nemělo cenu to skrývat.

„Aha." Ztuhl.

„Děkuji."

Pak už jsme nemluvili, procházeli jsme se tmou. Po ulicích se potulovaly zbloudilé kočky.

Doma jsem ho pozvala k sobě do pokoje. Renée zmizela s Philem do ložnice a já si byla jistá, že nechci vědět, co právě dělají. Otřásla jsem se.

„Koukneme na film?" navrhla jsem ostýchavě.

„Jistě," souhlasil a svalil se mi na postel. Zapnula jsem přehrávač a pustila svůj oblíbený film Zkrocení zlé ženy.

Napsala jsem ještě zprávu Damienovovi. Chyběl mi.

Na posteli jsem se opřela o polštář, jako jsem to dělávala vždy, když byl u mě. Po chvíli jsem začala usínat. Víčka mě tížila, a tak jsem je rozkošnicky přivřela a jen poslouchala.

„Bell?" ozvalo se nade mnou. Překvapeně jsem sebou trhla. Thom se nade mnou nakláněl. Znejistěla jsem.

Byl stále blíž a blíž, cítila jsem vůni cedrového dřeva. Lehce jsem si olízla rty. Náhle byly jeho rty na mých, nesmlouvavé, vášnivé a horoucí. Pod jeho polibkem jsem ztuhla. Nebylo mi to nepříjemné. Ba naopak. Ale nebyl to Damien. Vnikl mi jazykem do pusy. Chtěla jsem ho odstrčit, když se otevřely dveře mého pokoje.

„Teda!" ozval se naštvaný hlas.

„Já za to nemůžu," bránila jsem se.

„Jistě, že ne. Uklidni se, Phile," lísala se máma k muži ve dveřích.

„Je to tvoje dcera Renée!!!"

„A? Očividně se baví," podotkla.

Mojí tvář zahalil ruměnec a myslela jsem, že se propadnu hanbou. Tohle se Damien nesmí dovědět. No, já mu to neřeknu, tím jsem si byla jistá.

„Zlatíčka, chtěli jsme vám říct novinu," řekla rozkochaná máma v náručí Phila.

„Jsem těhotná," cítila jsem, jak tuhnu já i Thom, „budeme se brát."

„No, není to úžasné?" zanotovali oba dohromady jako hrdličky.

„Ne, není. Jděte někam!" vykřikl Thom a vyběhl z pokoje.

Nechápala jsem jeho rozčilení, ale pravda byla, že svým projevem dokonale shrnul to, co jsem cítila já sama.

„Blahopřeji," ozval se můj vlastní hlas. Nejistě jsem na ně pohlédla. Třeba si dělají legraci? Jejich obličeje byly vážné, mámin trošku pobledlý.

„Vážně, je to skvělé, opravdu," dodala jsem. „Zítra si o tom popovídáme, mami?"

„Jsem už unavená."

Po chvíli zbytečného klábosení odešli a já měla možnost schovat svůj obličej do polštáře. Tohle bude dlouhá noc, myslela jsem si. Stále jsem cítila jeho rty na svých. Můj předpoklad se ale ukázal být nepravdivým.

Do chvíle jsem spala jako nemluvně.

. . .

Následující den po škole jsem jela domů s Damienem. Bála jsem se, že na to přijde, bála jsem se, že to mám napsané na tváři nebo na čele.

„Jsi v pořádku?" optal se a naklonil se ke mně, když zaparkoval u nás před domem.

„Nic, jen to s mámou."

Lhát nebylo zas až tak těžké.

„Chápu, ale myslel jsem, že jsi ráda, že je šťastná," řekl a okolo jeho safírových očí se nadělaly drobné vrásky.

„Jsem," sklopila jsem hlavu, „jen to bylo nečekané." Odmlčela jsem se.

„Ano, nečekané to dokonale vystihuje."

„Chápu," usmál se a pohladil mě po tváři.

„Sejdeme se u mostu? Jako vždy?" řekl natěšeně.

„Ano," odpověděla jsem potichu a hlas se mi chvěl.

„Ráda."

Zadíval se na mě.

„U mostu," ujistila jsem ho a vystoupila.

. . .

Doma jsem se nezdržela moc dlouho. Máma se dívala na televizní vysílání a Phil s Thomem nakládali naše zavazadla do velkého auta.

Dnes se definitivně stěhujeme, došlo mi.

„Mami!!!" zvolala jsem. „Musím za Damienem."

„Vrátím se brzy, vím, že musíme jet," dodala jsem ještě a než stačila cokoliv namítnout, vyrazila jsem ven.

Cítila jsem svůj vlastní pot a myslila na sprchu, na kterou jsem bohužel pozapomněla. Venku se ochladilo, ale já to nevnímala a rychle se proplétala směsicí ulic k polorozpadlému mostu.

Už na rohu mě zarazilo červenomodré světlo a po silnici právě projíždějící auto městského koronera.

Cítila jsem studený pot na svých zádech.

Výdech.

Nádech.

Moje kolena zrosolovatěla. Zrychlila jsem. Klapot mých podpatků se náhle zdál hlasitější.

Zlověstnější.

Doběhla jsem k mostu. Všude byla policie a krev. V první moment jsem nevěděla, kam se dívat dříve. Kolem mě bylo minimálně pět mrtvých těl. Vypadala, jako když jen spí.

Policisté se zatím jen rozhlíželi.

Moje srdce sevřela železná pěst.

Slyšela jsem něco odkapávat, ale radši jsem nezjišťovala co.

Pak jsem ho uviděla. Ležel. Nehýbal se. Díval se před sebe na nebe, které bylo bez mráčku.

Snažila jsem se k němu dostat, ale někdo mě zadržel.

Čekal přeci na mě.

Musím k němu.

Jeho hruď se zachvěla. Snad jako by právě naposledy vydechl.

Křičela jsem a kopala na všechny strany. Ruce mě držely čím dál pevněji. Nakonec jsem upadla na zem.

Přes jeho tělo právě zapínali černou plachtu.

„Mrtev." Slyšela jsem něčí hlas promluvit.

„Odhadovaná doba úmrtí půl čtvrté a pět minut."

Hleděl na nebe, tiše a bez dechu, dokud jeho krásná tvář nezmizela v černotě.

Hleděl a jeho oči byly prázdné.

Ahoj,

přeji příjemné počtení Vám všem. Doufám, že se Vám povídka bude líbit.

Chtěla bych Vás poprosit o komentáře. Ať kladné či záporné.

Vaše Rawen Wine

2. kapitola

!!Shrnutí povídek!!

Autor: rawenwine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod sluncem tma 1. kapitola: