Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po smrti? Zapomeň! - 9. kapitola

11.01.2011 (21:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1588×

Kapitola devátá

Anděly seslaná znovu do cesty, i když na poslední chvíli. Miluji tě, povznesená!

Byla jsem unavená, tím pádem jsem padla do peřin dutá jako pařez. Spánek jsme měla bezesný, tedy skoro, probudil mě až jeden sen.

„Povznesená!“ Otočila jsem se a spatřila jsem samotného Boha.

„Bože?“ Poklonila jsem se mu.

„Jsi živá.“ Hezké uvítání.

„Měla bych být mrtvá?“ Přikývnul. „Tak mě zabij.“ Usmál se. „Na co tedy čekáš? Proč váháš? Proč mě nezabiješ?“ Byla jsem zoufalá.

„Nemohu, Povznesená, nemohu. Mohla tě zabít jen bytost stejně mocná, jako jsi ty. Jsi mocnější než já, jen tě chci varovat. Nejsi nesmrtelná, protože ten, který tě zabije, je osobou, kterou velmi dobře znáš.“

S těmito slovy jsem se probudila. Třeštila mi hlava.

„Dobré ráno,“ usmála se na mě Alice.

„Dobré, jak dlouho jsem spala?“ Zatvářila se nějak podivně.

„No, je to složitější. Je to již několik dní, co se to stalo.“ Zamračila se. „Víš, tys jen nespala. Celé dny jsi jen ležela a dívala se do stropu, nepoznávala jsi nás. Nemluvila jsi, byla jsi, jakoby někde jinde.“ Začala jsem o tom přemýšlet. Nebylo přeci možné, abych jen koukala do stropu.

„Co se tehdy vlastně stalo?“ Té otázce se podivila, ale to s rychlostí aera přešla.

„No, přiletěla jsi do obývacího pokoje prostřílená-“ zarazila se. Postavila jsem se. Byla jsem stále v tomtéž oblečení, které jsem na sobě měla ten večer. Stále jsem v sobě cítila kulky, ale rány byly zahojeny. „Můj ty bože!“ vyjekla Alice. Do pokoje se nahrnul zbytek rodiny.

„Co se děje?“ zeptal se Carlisle. Sundala jsem si triko, takže jsem zůstala jen ve spodním prádle. Jen vykulil oči, nebyl sám. Celé mé tělo, které před několika dny bylo prostříleno, vypadalo jako by nic.

„Vytáhl jsi mi z těla ty kulky?“ Pochopil.

„Vycítíš je?“ Přikývla jsem, cítila jsem ty kulky na milimetr přesně. „Co budeme dělat?“

„Musíš mi je vyndat, proto jsem měla ty stavy, mé tělo se hojilo, ale nemohlo zpracovat ty kulky. Proto jsem měla polobdělé stavy.“ Všichni pochopili.

„Povíš nám potom, co se vlastně stalo?“ Pouze jsem kývla.

„Nekrvácím, takže tady můžete být, bude mi lépe, když si se mnou budete normálně povídat, uděláte to pro mě, prosím?“ Usmáli se, sice jsem cítila, jak je to pro ně těžké, ale udělali by pro mě cokoli. „Jaspere, neboj se, dám si kolem pocitů štít, abys to nemohl cítit.“ Usmál se na mě. Carlisle se mezitím vrátil a posadil mě na vyvýšené lůžko, které s sebou dotáhl. Sám si sednul za mě a připravil se, ostatní si sedli na gauče naproti mně, aby to neviděli, Alice stála přímo u mě a držela mě za ruku.

„Můžeme?“ Přikývla jsem, nejen pro Carlislea, ale taky hlavně pro sebe samotnou.

„První je u třetího obratle zespod.“ Alice mi stiskla ruku a Carlisle mi přejel skalpelem po zádech. Ta bolest byla příšerná, nemohl mi dát morfin, ani nic podobného, protože bych přestala cítit polohu kulek a oslabili by se mé schopnosti, ale vydržím to.

„Kolik to bylo dní?“ zeptala jsem se.

„Osm. Dnes devátý.“ Překvapeně jsem se na ně podívala. „Kolik jich v sobě máš?“ Rosalinin zájem mě krajně překvapil.

„Pravděpodobně sedm, nebo osm, ale snažím se momentálně tlumit bolest, ale ne zase moc,“ odmlčela jsem se. „Carlisle víc doprava a zajeď trochu hloub, škrtneš o ni.“ Udělal to, nebylo to nepříjemné, ale taky to nebylo zrovna dvakrát super. Sami si to představte, jak se vám někdo hrabe skalpelem v zádech, a vy jste při plném vědomí.

„Mám ji.“ Znělo to celkem vítězoslavně. „Mám to zašít?“ Byl rozpačitý.

„Ne, jen vše vyndej. Vím, že to bude znít divně, ale namoč vatu ve vašem jedu a přejeď přes tu jizvu, urychlí mi to hojení.“ Nikdo se netvářil nijak zvláštně, ale bylo jim to nepříjemné.

„Můžete odejít, nebudu vás tady držet, vím, že to není moc krásné představení.“ Usmáli se, ale nikam neodešli. Byla jsem jim tolik vděčná.

Carlisle mi přejel vatou s jedem po zádech, nejprve ránu pohltil oheň, poté ji polilo příjemné studeno a nakonec jsem necítila vůbec nic.

„Mícha.“ Všichni zamrkali.

„Jak můžeš žít?“ Usmála jsem se.

„Už jsem mrtvá.“ Pochopili. „Lehnu si.“ Nikdo nic nenamítal, tak jsem si lehla na břicho a otočila jsem k nim hlavu. Takhle to pokračovalo asi další tři hodiny. Když jsem v těle necítila ani jednu jedinou kulku a Carlisle mi zavřel poslední ránu, uvolnila jsem všechny štíty, Jasper cítil moje myšlenky a dokonce i Edward mohl číst mé myšlenky.

„Kde je Edward?“ Všichni ztichli uprostřed rozhovoru, který jsem nevnímala.

„Odešel.“ Napětí houstlo. Do těla se mi vracel adrenalin. Chtěla jsem se prát, znova ji zabít. Najednou Alice ucukla a vyjekla.

Nedivím se jí. Bála se, protože moje pokožka začala hořet, když jsem si to uvědomila, začala jsem vzlykat, brečelo za mě nebe, tedy můj strop. Začalo totiž pršet.

„Pardon,“ podařilo se mi vykoktat, když jsem se uklidnila. Poprosila jsem vítr a ten všechnu vodu osušil.

„Proč?“ Nikdo nic neříkal, jen koukali do země. „Tak proč?“ Udiveně se na mě podívali, uvědomila jsme si, že křičím.

„Pardon. Je toho na mě trochu moc.“ Cítila jsem se ospale, tak nějak unaveně a klidně, nezvykle klidně. „Tohle si odskáčeš, Jaspere, ale až se probudím. Oauu.“ Usnula jsem. Měla jsem bezesný spánek.

Zdálo se mi, jako bych slyšela jeho hlas. Jako bych cítila jeho vůni, počkat cítila jsem i vůni horké vody s jahodovým arómatem. Otevřela jsem oči.

Skláněla se nade mnou střapatá hlava, Alice.

„Měla by ses probudit, jdeme do školy.“ Usmála jsem se na ni. Na posteli jsem měla snídani ve Francouzském stylu.

„Děkuji.“ Chtěla jsem jít do koupelny, ale poté jsem si ještě na něco vzpomněla. „Ať za mnou dorazí Jasper.“ Usmála se, já na ni a poté jsem se šla naložit do vany. Alice mě vzbudila velmi brzo, byly teprve čtyři ráno a já mám školu až od devíti, ale udělala to z jednoho zřejmého důvodu. Ve vaně jsem schopna vydržet i celou třetí světovou, i kdyby kolem mě kácely zdi. Byla bych jen já a voda.

Po nečekaných dvou hodinách jsem vylezla z vany a oblékla jsme si černé krajkové prádlo, které mi Alice nachystala. Neřešila jsem to a vyšla jsem z koupelny ven. Sedla jsem si na postel a pustila jsem se do jídla, najednou jsem uslyšela za mnou smích. Otočila jsem se. Stál tam Jasper.

„Jsi tak hladová, že si mě ani nevšimneš.“ Zasmál se.

„Ne, to nemáš pravdu. Jsem tak hladová a tak omámená vůni jahod, že jsem si tě ani nevšimla. Nebo to možná je jinak a ty nechceš, abych si tě všimla.“ Povytáhla jsem obočí.

„Byla jsi na tom špatně, musel jsem tě uspat.“ Usmála jsem se na něj, což ho nejspíše zaskočilo.

„Já vím, proto se na tebe nezlobím. Chtěla jsem ti nabídnout pomoc, je to obchod.“ Nyní povytáhl obočí on.

„Co by to mělo být?“ Usmála jsem se, není hloupý.

„Můžu ti splnit jakékoliv přání. Kdybych mohla, co by to bylo? Přemýšlej, Jaspere, podle mého máš ty, zrovna ty ten nejmožnější a nejrozmanitější výběr, protože jsi stále ještě mladý, přemýšlej o tom.“ Přesně věděl, na co narážím.

„Chtěl bych jen tři věci,“ řekl nakonec. Povytáhla jsem obočí. „Za prvé, zbav mě upírské podstaty, jak jsi to udělala s Alice.“ Přikývla jsem. Vyvolala jsem kruh a pomocí mé moci jsem z něj odebrala upíří podstatu, ne úplně, ale potlačila jsem ji. „Za druhé, chci, abys mi dala štít.“ Tohle mě zaskočilo, tahle prosba bude těžší, ale proč ne, že? Požádala jsem o to Mahadévi, o ochranu, a přidala jsem k tomu kouzla. „Za třetí, chci nahlédnout do tvé hlavy.“ Vykulila jsem na něj oči.

„Prosím?“ Nechtělo se mi pochopit, proč chce zrovna tohle.

„Chci vědět, jaká jsi, co skrýváš, co máš za úkol a jaké je nebe.“ Pomalu jsem přikývla.

„To třetí bude náročné,“ sundala jsem z postele tác s nádobím. „Musíš si lehnout vedle mě. Musíme se vzájemně dotýkat, nesmíme být rušení a nesmí být porušen kruh.“ Udělal vše, jak jsem mu pověděla.

Nechápala jsem, proč si přeje zrovna tohle, vidět do mé hlavy, ale jeho přání je mým rozkazem. Lehl si vedle mě a obmotal své ruce kolem mého pasu, nezasvěceným by to mohlo připadat dosti sexistické, ale o něčem takovém bych vůbec nepřemýšlela, Alice je přeci jako moje dvojče.

„Nic necítím.“ Odfrkla jsem si.

„No, ležíme tady jen jednu sekundu. Jaspere, mohli bychom to udělat, až přijdeme ze školy? Nemáme na to dost času a já nerada pracuji pod tlakem, protože abych tohle mohla provést, musím spojit naše mysli v jednu, to není jednoduché. Musím ti vstoupit do aury a poddat se tvé auře, poté se dokážeš podívat do mé mysli.“ Sednul si. Nevěřícně se na mě podíval a potom pomalu přikývnul.

Vstala jsem z postele a šla jsem do šatny, kde jsem na sebe něco hodila. Zabruslila jsem do šatny, kde jsem si vybrala hodící boty, a vrátila jsem se za Jasperem do pokoje.

„Je čas jít.“ Usmála jsem se na něj. Vždy věděl, co říct.

Luskla jsem a přenesla jsem nás do obývacího pokoje. Když jsme se zjevili, všichni ztuhli.

„Díváte se na nás jako na smrt,“ zasmála jsem se.

„Dlouho jsme tě neviděli takhle krásnou.“ Usmála jsem se nad Carlisleovými slovy a jen to odmávla. „Doopravdy.“ Rose přede mě přitáhla velké zrcadlo ve zlatém rámu. Byla jsem doopravdy nádherná. Svou černou kštici jsem měla dneska zastřiženou do mikáda ve tvaru podkovy. Nehorázně mi to slušelo, ani jsem nevnímala, co si beru na sebe, ale vypadala jsem nádherně. Obleček mi krásně přilnul k mému tělu.

Měla jsem křídla, takže to podtrhovalo mou krásu. Myslím, že jsem byla krásnější než kdy předtím.

„Nemám slov,“ vydechla jsem.

„Taky je proč.“ Po dlouhé době jsem slyšela ten nádherný hlas, který mi utkvíval v paměti snad celou věčnost. Pohladil mě jako ten nejjemnější samet. Políbil mě, jako studené kamenné rty, které jsem měla potřebu líbat. Otočila jsem se.

Málem jsem se utopila v jeho očích. Byly černé jako onyx. Byly hluboké a svůdné. Měla jsem chuť ho políbit. Popošla jsem k němu o krok dopředu. On ke mně též. Vzal mou ruku do té své. Projel mnou elektrický proud a myslím, že bych se i rozsvítila mít na sobě žárovku. Sehnul se nade mnou, byli jsme od sebe jen pár centimetrů. Hlasitě jsme dýchali, já tedy určitě. Stalo se to. Jemně a lehce jako vánek se dotkl mých rtů. Náš polibek se však stal naléhavějším, vášnějším. Bylo v něm spoustu lásky, touhy, něhy a citu.

„No tak! Hlavně ze sebe tady před námi nestrhejte oblečení!“ zasmála se Alice, nejspíš viděla, co by se mohlo stát. Odlepili jsme se od sebe. Udýchaně jsme si hleděli do očí.

„Věděl jsem, že mi na ní něco nehraje. Něco mi u ní chybělo.“ Usmál se na mě. „Byla jsi to ty.“

„Víš, taky jsi mi chyběl, byla jsem zklamaná a nešťastná, když jsem o tebe přišla, Edwarde, tehdy jsem složila jednu písničku a slíbila jsem si, že jestli by se tohle ještě někdy stalo, že ti ji musím zahrát, protože to, co jsem tehdy cítila, již nikdy nechci zažít a chci, abys věděl, jaké to bylo.

HUDBA

Odešel jsi beze slov, zamkl jsi dveře.
Právě, když jsem tě prosila, o trochu víc.
Ze strachu jsi utekl z hnízda, bez odpovědi.
Nechal jsi tu zraněné srdce, nechal jsi mě tady.

A teď umírám na lásku, když ji nemám.
Umírám a nemůžu čekat,
že se sem znovu vrátíš,
ke mně, s tvými polibky.

A tak umírám na lásku, když tu nejsi.
Umírám a nemůžu čekat,
potřebuju tě mít tady, vedle mě,
bez tvé lásky nemůžu žít

Mezi tvými papíry jsem objevila dopis,
v řádcích jsou jen nesmyslné věty.
Říkáš, že důvod odchodu je málo volnosti,
protože ty chceš být bezpodmínečně vždy
svobodný.

A teď umírám...
A tak umírám...

Řekni, že to není pravda, že se vzbudím,
blízko u tvé kůže, stejně jako včera.

Protože umírám na lásku, když tu nejsi,
umírám a nemůžu doufat,
že se sem znovu vrátíš,
ke mně, se svými polibky.

A tak umírám

Když jsem dohrála, sedl si Edward ke mně a vzal můj obličej do svých dlaní.

„Jsi Anděl, seslaný jinými potají, i když na poslední chvíli. Miluji tě, Povznesená moje!“ Tahle slova pro mě byla jako lék na všechny bolesti, kterými jsem si zatím v životě i neživotě prošla. Doufám, že nám naše štěstí vydrží o hodně více než posledně.