Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po smrti? Zapomeň! - 6. kapitola

25.12.2010 (19:45) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1590×

Po smrti? Zapomeň!

Kapitola šestá - Povznesená?!

Vymanila jsme se z Aliciných vzpomínek. Nevěřícně jsem na ni koukala.

„Vymazalas mě. Z jeho života, z jeho srdce. Zničilas mě, spálila, jako kdysi oni.“ Pouze přikývla.

Dlouhou dobu jsme se na sebe pouze dívaly. Chápala jsem pohnutky, z kterých to udělala, věděla jsem, že zlobit se na ni není správné. Pevně jsem ji objala.

„Promiň.“ Vytřeštila oči.

„Za co se mi, prosím tebe, omlouváš? To já jsem rozhodla, že tě nebude znát, to já. Vymazala jsem tě, spálila, mrzí mě to,“ hlesla sklesle.

„Ššš, Alice. Nemůžeš za to, nikdo nemůže. Člověk – upír, anděl – míní, bůh a ďábel mění. Nemůžeš za to, nemáš se mi za co omlouvat. Já se ti omlouvám, protože jsem cítila zlost, však neoprávněnou, nemůžu se na tebe zlobit!“ Objala mě. Seděly jsme v objetí dlouhou dobu.

„Alice, nikdy jsem to nikomu neřekla a chci, abys to udržela v tajnosti, slib mi to.“ Podívala se na mě s obavami v očích.

„Ale co mi chceš říct?“ otázala se.

„Slib, že to nikdy za žádných okolností nikomu neřekneš!“ naléhala jsem.

„Slibuji.“ Usmála jsme se na ni. Poté jsem znova zvážněla.

„V nebi existují určité hierarchie andělů, já jsem obyčejný anděl, ale mám některé schopnosti, kterými se vymykám. Krom toho, že si dokážu vypůjčovat dary, umím ještě pár věcí, jako každý správný strážný anděl mám štít, dokážu vidět budoucnost lidí, které chráním, ale mám i také schopnosti, které mé hierarchii andělské linie nepřísluší. Mám schopnosti vyšší než archandělé. Do nich patří to půjčování darů, taky zacházení s živly a plnění všech přáních a nejen mně, ale všem dokážu splnit cokoli i přáním vrátit život, očistit duši, anebo navrátit lidskost.“ Vytřeštila oči.

„Dokážeš nás přeměnit zpět v lidi?“ otázala se.

„Nejsem si tím docela jistá, možná ano, možná ne, ale co si myslím, že vím, že dokážu udělat to, aby upír ztratil chuť na krev a mohl jíst jídlo, aby na slunci nezářil, aby neměl jen červené oči,“ zašeptala jsem.

„Jak myslíš, že víš? Nejsi si tím jistá?“ otázala se.

„No právě. Existuje legenda o andělovi, který se nechal zabít pro toho, koho miloval a oni jej v nebi povznesli nad archanděly, měl tyto schopnosti a i další, hrozivější, mocnější. Anděl se z těch schopností zbláznil a myslel si, že je z něj bůh, zavraždili jej, od té doby se to nikdy nikomu nestalo.“ Vykulila oči.

„V čem bereš tu jistotu?“

„Mám všechny ostatní schopnosti, to jsem si už vyzkoušela, jen toto zatím ne.“ Pochopila.

„Udělám to.“ Nevěřícně jsem na ni pohlédla.

„Je to sen nás všech, být zase lidmi, ale nemuset umřít, kdyby to šlo, klidně budu pokusným králíkem.“ Odhodlání v jejích očích rostlo každou minutou.

„Přej si něco, cokoli.“ Vzdala jsem to nakonec.

„Chci se vrátit zpět do své minulosti a vidět, co se mi tehdy vlastně stalo a kdo mě proměnil.“ Zavřela jsem oči a myslela jsem na to.

Ocitly jsme se s Alice v roce 1920. A sledovaliyjsme scénu, která se před našima očima odehrávala.

„Alice, rychle pojď! Pospěš, nebo tě najde a zabije!“ volal na ni nějaký muž. Alice sebou trhla.

„Už jdu, Fjorde!“ zavolala a vyběhla z pokoje, který se schovával ve tmě. Z pokoje se ozval smích, ukrutný smích. Zpoza stínu vyšel na světlo lovec, ten, který ji chtěl zabít. Alice se zastavila a pohlédla mu do očí. Hypnotizovaly a vábily ji, popošla k němu blíže.

„Ahoj, Alice.“ Vytřeštila oči.

„Jsi ten hlas, který se mou rozpráví po večerech.“ Užasle zamrkala. „Kdo jsi?“ otázala se.

„Lovec. Musím tě získat, přeměnit pro něj, chce tě.“ Usmál se, ne vesele, ale krutě.

„Kdo on?“ Alice se vůbec nebála.

„Přeci náš vládce, Aro!“ pronesl.

„A tvé jméno? To mě zajímá, ne on, ty.“ Usmál se.

„James. Řekni sbohem,“ pronesl smutně.

„Sbohem.“ Poté zmizela.

Ocitly jsme se v jiné scéně.

„Dej mi ji, jinak sám zemřeš, jednám v zájmu našeho pána.“ Fjord jen pohrdavě frknul.

„Nikdy.“

„Jak myslíš, poté tedy zemřeš!“ zvolal a hodil na Fjorda zápalku.

Ocitly jsme se zase v jiné scéně.

Alice otevřela oči. Mžourala do světla a nevěděla, kde je a co se s ní děje. Postavila se a rozhlédla se kolem sebe.

„Je tady někdo?“ zavolala zmateně.

„Halo!“ volala. Nikdo.

„Chci pryč,“ pošeptala mi Alice a tak jsme nás přenesla zpět do současnosti. Alice vzlykala, věděla jsem, že by chtěla brečet, dopřála jsem jí to. Po tváři jí kanuly krokodýlí slzy. Objala mě.

„Děkuji.“

„Nemáš zač. Proč pláčeš?“

„Nemohu plakat.“

„Doopravdy?“ Sáhla si na tváře, které měla smáčené.

„Jak?“

„Tvé přání.“ Znovu začala plakat, ale radostí.

„Děkuji.“ Objala mě.

„Nemáš zač,“ usmála jsem se na ni a ona na mě.

„Myslím, že jsi ta nejlepší kamarádka pomlčka sestra na světě. Mám tě ráda.“ Usmála jsem se na ni.

„Já tebe taky.“

Schylovalo se k večeru. Alice nechtěla jít dolů a já taky ne.

„Chci spát a mít sen,“ pronesla pojednou Alice.

„Tvé přání, ouv!“ Zasmála se. Zasmála jsem se s ní. „Budeme tady tedy spát spolu,“ řekla jsem a ona nadšeně odkývla.

Začala se jí klížit víčka, začala být, působením mého vlivu, unavená. Chtělo se jí spát. Po několika minutách usnula a já jak bys met.