Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po smrti? Zapomeň! - 11. kapitola

23.01.2011 (19:45) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3660×

Po smrti? Zapomeň!

Kapitola jedenáctá – Ostrov

Štěstí je vrtkavá dáma, je s tebou ale stále, protože i v neštěstí je kousek štěstí, jen ho stačí najít…

Na líbánky jsme odjeli hned, jakmile nám rodina pogratulovala. Byla jsem šťastná, něco mi však stále vrtalo hlavou. Slova sudiček, že nikdy nic nebude stejné jako dřív.

„Edwarde?“ Objímal mě kolem ramen.

„Ano, lásko?“ Tomu jsem se usmála.

„Kam to jedeme?“ Usmál se na mě. „Nepovíš mi to, že?“ Přikývnul. Otevřela jsem svůj štít, aby dokázal číst mé myšlenky, až povyskočil. Střelil po mně pohledem, záludně jsem se na něj usmála. Začala jsem si představovat místa, kam bychom spolu mohli jet. Nenápadně jsem přitom koukala do jeho hlavy, co on na to. Nic. Nemyslel na nic. Jen si užíval tyhle obrázky a myslel na svatební noc. Vystřelila jsem z jeho hlavy jako kulový blesk.

„Víc vidět nechceš?“ Smál se nahlas.

„Ne, děkuji. Jen to málo mi stačilo.“ Při vzpomínce na jeho vzpomínku, jak stojí nahý před zrcadlem, jsem zčervenala. Jasně, spala jsem už s pár kluky, ale to jsem většinou byla opilá, anebo jsem to udělala, aby mě vykopli z nebe. Nikdy jsme nespala s někým, na kom mi tolik záleželo, jako na něm.

„Zajímavé myšlenky. Tys spala s někým v nebi?“ Zapomněla jsme zavřít štít.

„Bylo to tak trochu nutné.“ Byla jsem červená jako řepa.

„Nepovídej. Ukaž mi, jak to všechno bylo. Vynechej tamto.“ Obezřetně jsem na něj koukla a pomalu jsem si začala vybavovat nebe. Jaké to tam bylo. Jak se tam chovali. Zákony. Spolubydlící. Tomyho. „Hezký kluk.“ Uznale na mě mrknul.

„Měl bys žárlit. Namísto toho si z toho děláš srandu, to není srandovní.“ Byla jsem naštvaná. „Asi mě dostatečně nemiluješ.“ Zmizela jsem. Objevila jsem se v té samé limuzíně, ale hned vedle šoféra. Dala jsem si prst pře pusu. Pochopil a mlčel.

„Bello!“ zavolal Edward. „Miluju tě moc, ale kdybys věděla, co všechno jsem prováděl těch jedenáct let, nechtěla bys mě!“ Usmála jsem se a přenesla se zpět k němu.

„Copak si prováděl, ukaž mi to.“ Vykulil oči. „Chci to vidět a opovaž se mi odporovat.“ Rezignoval.  Nakoukla jsme mu do hlavy a pohltila první vzpomínka.

„Edwarde?“ Alice stála nade mnou a starostlivě na mě shlížela.

„Co se stalo?“ otázal jsem se.

„Vsadil ses s Emmettem, že dokážeš hlavou udělat díru do stromu.“ Vzpomněl jsem si.

„Udělal jsem?“ Zamračila se.

„Ano, ale omdlel jsi.“ Zamračeně mě pozorovala.

„Super!“ Zasmál jsem se a Emm se přidal.

„Jasně, brácha.“ Do pokoje vešla Esmé a obou nám dala mateřské pohlavky.

„To se dělá?“ Provinile jsme se na ni koukli a společně jsme si objali. „Dobře, pusťte!“ Smála se.

„Půjdu na lov.“ Všichni přikývli, ale nikdo se nehrnul se mnou. To zase budu muset být pryč nejméně tři hodiny! Vypadnul jsem z domu.

Lovil jsem. Ulovil jsem si pumu a jelena. Když jsem ho dopíjel, ucítil jsem vůni krve, mnoho krve, někde poblíž. Smyslů zbaven jsem se rozeběhl za tou vůni.

Doběhl jsem na palouček, který byl maličko poset krví. Byla tam rodinka. Dvě malé děti a dva dospělí. Ty děti byly tak krásné a tak skvěle voněly.

Rodina se zděsila a snažila se mi utéct. Jako první jsem chytil malou holčičku. Podívala se mi do očí. V těch jejích se nezračil ani kousek strachu.

„Proč nám, pane, chcete ublížit?“ zeptala se a její sladký hlásek mi roztavil srdce.

„Nechci vám ublížit, dítko.“ Usmála se na mě. Tolik mi důvěřovala. Tak slepě mi věřila. Nemohl jsem. Nedokázal bych to. „Zavolej maminku.“ Udělala tak. Za nemalý okamžik k nám doběhl zbytek její rodiny. Podal jsem jim jejich dceru a potom jsem se vypařil.

Běžel jsem, neznámo kam a neznámo jak dlouho, ale nemohl jsem zastavit. Vzlykal jsem, vyčítal si to a proklínal jsem se. Nechápal jsem, jak jsem mohl jen malou chvíli, ale i tak, myslet na to, že bych je mohl zabít. Bylo mi ze sebe špatně. O něco jsem zakopl. Spadl jsem na zem. Nevstával jsem. Nemohl jsem. Schoulil jsem se do klubíčka a poddal jsem se svým vzlykům. Zavřel jsem oči a nevnímal jsem nic. Nevnímal jsem déšť, slunce, dny a noci, nevnímal jsem, jak dlouho jsem tam ležel, věděl jsem jen, že chci být doma, ale kudy tam, když nevím, kde jsem?

Najednou se obraz změnil.

Seděl jsem v obývacím pokoji a nevnímal jsem dění okolo sebe. Koukal jsem se do hořícího krbu a přemítal jsem o tom, jak mě mohli najít.

Byl jsem někde v Brazílii. Řekli mi, že jsem se nevracel týden a potom mě začali hledat, trvalo prý tři měsíce, než mě našli, znamená to tedy, že jsem tam ležel tři měsíce? Dozvěděl jsem se také, že ta rodina, kterou jsem nezabil, ale chtěl jsem, vypověděla policii o podivném tvorovi, nato je někdo zabil, našli je v jejich domě bez kapky krve. Volturiovi.

Vypadla jsem z jeho hlavy.

„Promiň!“ Připadala jsem si hloupě. Tolik jsem o něm všechno chtěla vědět, že jsem zapomněla na to, že to vlastně celou tu dobu nebyl on, měnil se. „Jsem hloupá, neměla jsem to po tobě chtít. Omlouvám se.“ Objal mě a začal mě líbat svými něžnými polibky, které rozechvívaly celé mé tělo a končily až v podbřišku. Odtáhla jsem se, takže trošku zavrčel.

„Žádné vrčení!“ varovala jsem ho. Provinile se usmál.

„Kdy tam už budeme?“ Znova se zasmál, ale tentokrát lstivě.

„Za necelých šest hodin.“ Ta doba se mi zdála nekonečně dlouhá, ale když jsme podruhé přesedali na letadlo tentokrát soukromé, začala jsem z toho všeho mít trému. Z první společné noci. Z toho, že se mu nebudu líbit. Že mu budu připadat tlustá. Bála jsem se všeho.

Po půl hodině letu soukromým letadlem jsme přistáli uprostřed soukromého letiště.

„Kde to jsme?“ zajímala jsem se.

„Tohle je jeden z ostrovů u severní Austrálie. Tenhle je můj.“ Ohromeně jsem se na něj zahleděla.

„Jasně! Já vlastním támhle ten, na který odsud vede most!“ Usmál se na mě a vytáhl z nějakého kufříku papíry. Podal mi je.

„Vlastně je to pravda, támhle ten ostrov je tvůj. Nechal jsme ho spojit tím mostem s mým ostrovem. Svatební dar od Carlislea a Esmé.“ Usmál se na mě.

„Ostrov?“ Byla jsem ohromena.

„S domem a tak dále.“ Vykulila jsem oči.

„Dům?“ Provinile se usmál.

„Promiň, ale Esmé si to nenechala vymluvit. Dům stojí na tvojí části ostrova, u mě je letiště.“ Objasnil mi to, ale z toho jsem nechápala, co bych měla Esmé odpouštět.

„Co si Esmé neodpustila?“ Usmál se, ale nic neřekl. Nasedl do terénního auta a vyjeli jsme směrem k domu.

Vystoupila jsem z auta a nemohla jsem uvěřit svým očím. Přede mnou se tyčila snad ta nejkrásnější vila na celém světě. Stála hned u pláže, bílý písek, který byl kolem ní, byl v souladu s naoranžovělou fasádou a azurové moře, omývající břehy pláží vypadaly při dnešním západu slunce přenádherně.

Vše bylo v nádherném souladu.

„To je nádhera,“ vydechla jsem, když jsem konečně popadla dech.

„Já vím. Líbí se ti?“ Přikývla jsem. Podal mi klíče.

„Můžu?“

„Co bys nemohla? Je to tvůj dům, tedy náš, ale paní jsi tady ty!“ Objala jsem ho a rozeběhla jsem se blíže k domu, neustále jsem obdivovala jeho krásu a to, jak byl navrhnutý, to jsem ještě nepočítala s tím, co spatřím vevnitř.

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po smrti? Zapomeň! - 11. kapitola: