Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po konci světa - 7. kapitola

29.08.2010 (14:30) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1351×

Po konci světa – 7. kapitola

„Edwarde?“ zavolal Edwarda Carlisle.

„Je jich nejméně padesát,“ seznámil nás se situací Edward.

„Mizíme,“ zavelela Esmé.

Udělala jsem krok kupředu, ale okamžitě jsem se zase zastavila. Díky úrazu na mé hlavě jsem se zamotala a cítila, jak na mě jdou mdloby. Zadržela jsem je a chtěla se pohnout. Ale znovu jsem se zamotala a už jsem padala k zemi, když mě zachytily něčí silné paže.

„Proboha, Dylan!“ zakřičel Chris a ihned ke mně přispěchal.

Emmett už také běžel, ale Carlisle ho zadržel.

„To je v pořádku, doženeme vás. Jeďte!“ zavelel Daren mně u ucha. To on mě chytil.

Viděla jsem, jak Cullenovi neochotně naskákali do auta a vlkodlaci naskočili také. Muselo to být velmi nepohodlné. Už se rozjeli a vyjeli z náměstí.

„Darene, jeď na její motorce! Vezmu ji k sobě do auta!“ dával rozkazy Chris a převzal si mě do náruče.

Cítila jsem zdáli řev novorozených. A země se chvěla, jak se sbíhali ze všech stran ulic. Slyšela jsem startovat motorku, která uháněla pryč z náměstí. Zatímco Chris se hnal se mnou v náručí k nedaleko zaparkovanému malému autíčku, které bylo jen pro dva lidi. V našem případě pro upíra a bůhvíco. Posadil mě opatrně na sedadlo spolujezdce, připoutal mě, rychle oběhl auto a sám usedl. Nastartoval a bleskurychle vyjel z náměstí. Opouštěli jsme Salem. Bájné město, které bylo známo hlavně pověstmi o čarodějnicích.

„Jak ti je?“ zeptal se mě starostlivě Chris.

„Jde to,“ zalhala jsem a pomalu se narovnala. Ve skutečnosti jsem se bála, že se mi hlava rozskočí všemi směry nebo že zkrátka pukne bolestí.

„Jsou za námi?“ zeptala jsem se, neboť jsem se nechtěla otáčet. Kdybych to udělala, znamenalo by to jediné. Zvracení. Zase. V poslední době zvracím skoro pořád. A hlavně po ránu. Většinou z těch pachů okolo. Děje se to i ostatním lidem? I když nejsem člověk, něco společného s nimi přeci mám. Taky se mi často zamotá hlava jen tak z něčeho. Možná pod tíhou všech těch vzpomínek a myšlenek. To je ale blbost.

„Ne, myslím, že ne,“ ujistil mě Chris. „Ten, který čte myšlenky, je s Cullenovými?“ zeptal se mě najednou.

„Edward?“ ptala jsem se nechápavě. „Jo, je.“ Je vidět, že je nezkoumal tolik jako já.

„Ok. Takže musí vědět, že jsme hned za nimi, viď?“ ujišťoval se dále. Přikývla jsem.

„Přemýšlel jsem. Myslíš, že dokážeme dostat mou dceru zpět?“ na chvíli se odmlčel. „Viděl jsem ji naposled jako člověka. Její matku nechali v domě. Mrtvou,“ svěřil se mi.

„Miloval jsi ji?“ zeptala jsem se zvědavě. A snažila jsem se nemyslet na to, že se bojím odpovědi.

„Ne, nemiloval. Nikdy,“ zašeptal. „Bylo to v době, když jsem byl ještě člověk. Tenkrát jsem se hrozně opil. Nic si z té noci nepamatuji. Když jsem se dozvěděl, že je těhotná, chtěl jsem to s ní zkusit. Ona nechtěla. Nepouštěla mě k ní. Nedlouho potom jsem se stal upírem,“ odvyprávěl mi svůj příběh.

„Kdy to bylo?“ zeptala jsem se.

„Před stodvaceti lety,“ zašeptal ztěžka.

„Jak dlouho ji už drží?“ vyhrkla jsem.

„Když ji unesli, rok si ji vydržovali jako člověka. Pak z ní udělali upíra. Už je tomu 108 let.“ Zadíval se na mě pronikavým pohledem. Uhnula jsem.

„Slíbila jsem ti, že ji pomůžu. A to stále platí,“ ujistila jsem ho.

„Co když to dokážeme?“ Na můj nechápavý pohled dodal: „Myslím změnit tohle vše. Když to dobře dopadne. Co pak budeš dělat?“

„Pochytám zbytek upírů. A nenechám naživu nikoho, kdo není vegetariánem,“ usmála jsem se nad tou představou.

„A pak?“ podíval se mi zase do očí, „třeba by ses mohla usadit. Mít rodinu.“

Už to zase zkouší. Odvrátila jsem pohled a podívala se vpřed a zakřičela: „Chrisi!“

Chris se snažil zabrzdit, ale pozdě. Naprali jsme to do dodávky, která vezla Cullenovi. Vybourali jsme se. A já omdlela.

„Dylan! Dylan! Slyšíš mě?“ slyšela jsem Carlisleův hlas.

Otevřela jsem oči a viděla několik tváří. Carlisleovu, jak zkoumá můj obličej. Chrisovu, jak oddechuje úlevou, že žiji. A Emmettovu, která také oddechovala. Podívali se na sebe. V jejich výrazech jsem viděla nepřátelství.

„Co tě bolí?“ optal se mě Carlisle.

„Nic. Jenom ta hlava jako předtím,“ řekla jsem mu pravdu. Měřil si mě pochybovačným pohledem. „Vážně jsem v pořádku. Ale co vy? A vlkodlaci?“ vyhrkla jsem a postavila se na nohy. Emmett i Chris mi přispěchali na pomoc, ale já je zarazila.

„Všichni jsou v pořádku. Neboj se,“ ujistil mě Carlisle.

„Ale jeho auto nestartuje a už ani nebude,“ ukázal prstem Emmett na Chrise. „Nemohl ses dívat na cestu lépe? Víš, jak těžké je sehnat auto?“ vytkl mu Emmett.

„Naskytl se mi hezčí pohled než na zadek té dodávky,“ odpověděl arogantně Chris.

„Já mu nevěřím,“ prohlásil Emmett. „Znáš ho dobře? Jak si jím můžeš být tak jistá?“ vyjel na mě Emmett.

„Jsem si jím jistá!“ zakřičela jsem.

„Proč?“ zeptal se nechápavě Emmett.

„Je to můj švagr. Teda byl,“ oznámila jsem mu. Jim všem.

Je to pravda. Chris byl Connorův bratr. Neměli spolu zrovna pěkné vztahy, ale i přesto se měli celkem rádi. Connor na Chrise vždycky velmi žárlil. Ale jednou přišel den, kdy měl Connor něco, co chtěl Chris. Něco, po čem Chris toužil víc, jak po čemkoliv jiném. Mě.

Mezi Emmettem a Chrisem propukla hádka. Rozhlédla jsem se po okolí a viděla ostatní, jak se snaží spravit auto. A ujišťují se, že funguje dodávka. Byl tam i Daren, který se k nim připojil.

„A dost!“ zaburácela jsem. Všichni se na mě podívali. „Máme důležitější věci na práci. Edwarde, prosím, pojď sem. I ty, Darene,“ zavolala jsem si je k sobě.

„Co se děje?“ otázal se Edward.

„Potřebujeme více upírů. Než ty, na které jste si vzpomněli. Zapátrej ve vzpomínkách. Stačí mi jen jméno,“ ujistila jsem ho.

Pozorovala jsem jej, jak přemýšlí. Kroutil hlavou. „Všichni jsou buď mrtví nebo s Volturiovými anebo se do toho nechtějí míchat. I když teď mě napadá. Kdysi dávno, když v Seattlu řádili novorození mezi nimi byla jedna dívka. Novorozená. Jmenovala se Bree. Věděla, že jí čtu myšlenky. A svěřila se mi, že zná nějakého upíra. Možná by nám pomohl. Vím jen, že se jmenuje Fred. A že má schopnost nanést kolem sebe zápach, který jej skryje.“

„To by šlo,“ pokyvoval hlavou Chris.

„Nehledáš ho teď, viď?“ strachovala se Esmé, která se k nám připojila.

„Ne. Potřebujeme se dostat někam do bezpečí,“ ujistil ji Chris.

„Já vím o jenom odboji novorozených, kteří neochutnali lidskou krev a kteří bojují proti Volturiovým,“ ozval se Daren. „Je jich kolem třiceti. Ale nikdo z nich nemá žádné schopnosti. Jsou pověrčiví. A proto každého, kdo je s nimi a má schopnosti, zabijí.“

„Znáš je dobře? Důvěřuješ jim? A oni tobě?“ zeptala jsem se.

„Ano. Byl jsem něco jako jejich profesor, co je do všeho zasvěcoval,“ odpověděl mi na otázku. „A důvěřují mi. A já jim též. Zaručím se ti za ně životem."

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po konci světa - 7. kapitola: