Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po konci světa - 24. kapitola

12.11.2010 (08:00) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1310×

Po konci světa – 24. kapitola

Zničený les, ze kterého jsme všichni najednou vyběhli, potemněl. Neslyšně jsme probíhali městem a zabíjeli upíry, kteří žili poblíž. Nikdo z nás zatím nepadl, neboť jsme byli ve velké přesile. Plížili jsme se městem k jejímu středu. K Volteře. Konečná fáze našeho plánu, jak zachránit svět, právě začala.

„Haló?“ ozval se Felixův hlas, když jsem vytočila jeho číslo.

„Je čas. Teď,“ oznámila jsem a zavěsila.

Vlkodlaci a plus mínus 150 upírů, kteří se živili jen zvířaty, běželi k bráně do Volterry. Před bránou bylo celkem dost stráží. Řekla bych kolem padesáti. Sesypali jsme se na ně jakou vosy na med a pozabíjeli je všechny do jednoho. Bohužel jsme přitom sami přišli nejméně o pět lidí. Dívenka od Katriny padla, když se bila s obrovským černochem přímo před bránou. Další dva muži padli, když se na ně vrhla skupinka pěti stáží. Také padla Darenova přítelkyně Kristin, která dokázala své vzpomínky vyjevit všem. A ještě jeden chlapec z armády, kterou jsem spolu s Emanuelem vybudovala. Ale stálo to za to. I kdyby nás padlo sto, stojí to za to.

Čekali jsme netrpělivě před bránou na její otevření, které měl vykonat Felix. Ten však nepřicházel.

„Tvůj Felix zdá se nepřijde,“ štěkal na mě Jasper.

„Hele, nech ji bejt,“ bránil mě okamžitě Chris.

„Nechte toho. Přijde. Věř mu,“ přerušila jsem je.

„Proč bych to dělal?“ zeptal se Jasper.

„Protože mu věříme my,“ odpověděl Carlisle za celou rodinu.

V tom se ozvalo skřípavé tahání brány, jak se pomalu a ztěžka otvírala. Když byla otevřena, spatřili jsme ve tmě muže. Nebyl to nikdo jiný než Felix.

„Máme tak pět minut. Už se nejspíše dozvěděli o té televizi. Musíme si pospíšit,“ informoval nás spěšně.

Felix nás rychle prováděl dlouhou podzemní chodbou, která nebyla vůbec osvětlena.

„Kde je ten výtah a recepce?“ zajímala se Bella.

„To už tu dávno není,“ odpověděl Felix s doprovázeným uchechtnutím. Procházeli jsme nekonečně dlouhou chodbou ve spěchu. Když jsme došli nakonec, dostali jsme se do prostorného sálu. Uprostřed sálu byla obrovská díra, která vedla dolů.

„A co teď?“ zeptala se Katrina.

„Skočte!“ rozkázal Felix.

„To je vtip?“ vyvalila oči Katrina.

„Ne, není,“ odpověděla jsem místo něj, vystoupila z řady a stoupla jsem si přímo před tu díru.

„Nevěřím mu!“ syčel Jasper.

„Tak věř mně,“ navrhla jsem a na to jsem udělala krok dopředu, a už jsem padala dolů do díry. Mohla být hluboká tak deset až patnáct metrů. Dopadla jsem na všechny čtyři, a pak jsem si hbitě stoupla. „Je to dobrý!“ zavolala jsem nahoru. V tom jsem ale ucítila bolest v podbřišku, tam, kde bylo moje dítě. Chytla jsem se za břicho a lapala po dechu. Mezitím se dolů spouštěli po hlavě ostatní.

„Je to dobrý?“ zašeptal mi Carlisle otázku.

„Jo, jasně, že jo,“ lhala jsem. Bolest, kterou jsem cítila, nebyla normální. Ale snažila jsem si toho nevšímat, neboť jsem tohle musela dokončit. Pak nás Felix vedl další dlouhou chodbou, ta už ale byla osvětlená vznášejícími se ohnivými koulemi u stropu.

„Jak je to možné?“ nechápala Renesmé.

„To dělají ti, co ovládají všechny čtyři živly,“ vysvětlil Felix.

Octli jsme se před obrovskou bránou. Ještě větší než ta, před kterou nás Felix vyzvedl. Byla to brána, za kterou byli oni. Všichni stáli za mnou a čekali na můj pokyn. Snažila jsem se myslet na boj, ale bolest v podbřišku sílila a já ji už sotva mohla ignorovat.

„Jdeme na to,“ rozkázala jsem z posledních sil. Na to Felix otevřel bránu.

Všichni jsme okamžitě vběhli dovnitř a naskytl se nám pohled, který nikdo z nás nečekal. Byli tam všichni. Volturiovi, jejich ženy, noví členové, garda, jejich spojenci.

Naše převaha už nebyla tolik znát, ale přesto tam byla. Mohli jsme je porazit, ale já si uvědomila, že beze ztrát to nepůjde.

„Říkali jsme si, kdo je zrádce,“ prolomil chvíli napětí Aro, který stál uprostřed jeho strany a zíral na Felixe. „Byl jsi to ty. A já tomu stále odmítal věřit.“

„Měl ses lépe dívat,“ zamračil se Felix a na to si pomalu a dramaticky sundal čočky a odhalil zlatavě hnědé oči. Ze strany našich protivníků se ozývaly překvapující výdechy.

„Už je pozdě něco napravovat, Aro,“ promluvila jsem. „Jsme tu, abychom vás všechny zabili. Nepotřebujeme vás. Veškeré informace máme od Felixe. Přesnou polohu uvězněných lidí také známe od Felixe.“

„Možná byste ještě před tím, než dojde k boji, rádi věděli pár věcí,“ promluvil Aro a na to luskl prsty. Napjala jsem se a vyčkávala. Za ním se z davu vynořila dívka s rudýma očima a plachým obličejem. Byla hubená, skoro až podvyživená. Hleděla na nás pohledem, který říkal, že chce pomoci.

„Zlato,“ slyšela jsem za sebou zašeptat Chrise. A došlo mi, že je to jeho dcera. Čím víc jsem se na ni dívala, tím víc jsem v ní poznávala Chrise. „Zlato, teď už se nemusíš bát. Pojď s náma,“ šeptal Chris nepřerušujíc nikým. Dívka ale plaše zavrtěla hlavou a schovala se v davu.

„Je tady lék na to, co jste mi udělali?“ vyštěkl najednou plachý Adrian vedle Jaspera.

„Oh, to jsi ty. Jeden z našich experimentů,“ zatleskal Aro. „A odpověď na tvou otázku je ne!“ Pak se podíval na mě. „Naše Dylan! Spasitelka! Mám tu pro tebe překvapení, které ti vyrazí dech. Ale zklamu tě, lék to není,“ usmíval se znenadání a mě to děsilo. „Představuji ti toho, kdo celý tenhle svět navrhl,“ usmál se a ukázal nalevo. Nalevo od něj vystoupila mně povědomá tvář mladého muže. Zalapala jsem po dechu.

„Patricku,“ zašeptala jsem jméno toho muže. Mého bratra. Bratra, který se ode mě oddělil před mnoha lety. Bratra, kterého jsem měla ráda. Bratra, kterého jsem, jak se ukázalo, zase tak dobře neznala.

„Ano, jsem to já, drahá sestřičko,“ usmíval se jedovatě, až z toho šel mráz po zádech. Za mnou se ozvaly výjevy překvapení.

„Jak jsi mohl?“ nechápala jsem to.

„Je to prosté, sestřičko. Zkrátka jsem dále nechtěl žít v tvém stínu. Dívka, která má schopnost. Dívka, která je jiná než všichni ostatní,“ napodoboval hlasy těch, co to o mě říkali. „Nikdy jsi to neměla být ty. Tenkrát jsem měl být výjimečný já. Když jsem si nezasloužil slávu takhle, šel jsem na to jinak. I přesto, že o mé identitě ví málokdo, jsem známý. Proslavil jsem se. A teď tě zabiju, sestřičko,“ mluvil jako naprostý šílenec.

„Do boje,“ vykřikla jsem.

Všichni jsme se vrhli na druhou stranu. Já jsem se ale dívala jen na jediného mého soupeře. Na mého bratra, který mi běžel vstříc. Když jsme se střetli, dávali jsme si rány. I přesto, že jsem byla zranitelnější než on, dávala jsem stejně velké rány jako on.

„Nenávidím tě,“ šeptal mi při boji. Tekly mi přitom slzy zklamání a slzy bolesti, která byla stále větší v mém podbřišku. Kolem nás zuřil boj. Viděla jsem ostatní používat své schopnosti. Já a můj bratr jsme bojovali trochu mimo od ostatních u brány.

Pak dostal můj bratr příležitost, když jsem slyšela Chrise, který řval „ne“. Kopl mě do břicha tak silně, že mě odhodil těsně mezi dveře otevřené brány. V tom jsem začala krvácet. Věděla jsem, že tímto činem právě zabil mé dítě.

„Exitus,“ zašeptala jsem vyčerpaně a se slzami, když se chystal k další ráně. A můj bratr se rozplynul v prach.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po konci světa - 24. kapitola: