Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po konci světa - 17. kapitola

25.09.2010 (18:45) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1255×

Po konci světa – 17. kapitola

Dorazila jsem spolu s Chrisem, Jasperem, Adrianem a Paulem ve vlčí podobě. Pozorovala jsem, jak se k nám ulicí řítí obrovská skupinka upírů. Ještě větší než měla být. Přiběhl ke mně Emmett.

„Jsou tady,“ oznámil mi.

„To vidím,“ usmála jsem se. „Je jich víc než jsem čekala,“ podotkla jsem.

„Dylan, tak ráda tě vidím,“ přispěchala ke mně Katrina a objala mě. „A jsem ráda, že jsi v pořádku. Už jsme si mysleli, že je to past. Ale tadyhle tenhle fešák nás ubezpečil, že ne,“ řekla a mrkla na Emmetta. Ten se překvapeně zakřenil.

„Také tě ráda vidím,“ usmála jsem se. „Kolik jich je s tebou?“ zeptala jsem se a nenápadně ve skupince pátrala po Uteovi. Mému nepříteli.

„35,“ řekla pyšně.

„Tolik? Myslela jsem, že jich máš jen dvacet,“ užasle jsem se na ni dívala.

„Trochu jsem se činila. Bylo nás původně čtyřicet, ale cestou do Ottawy nás přepadli novorození,“ dodala smutně.

„Fajn,“ pokývala jsem hlavou a sledovala okolí.

Viděla jsem, jak se Carlisle s někým vítá. Nejspíše s Fabriciem. Taky jak se celý klan Cullenů vítá s Jasperem, který si ale drží odstup. A jak Esmé horlivě diskutuje o něčem s vyhublým černochem, zatímco jeho žena ochranitelsky objímá malé děvče. To děvče si všimlo, že ji pozoruji. Vymotala se z matčina objetí a běžela ke mně. Její matka se zděsila, poklepala na manžela a šli okamžitě za ní. Esmé je s nechápavým výrazem následovala.

„Ahoj,“ pozdravila mě vesele dívčina s zelenýma očima a polodlouhými černými vlasy.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ni poněkud rozpačitě.

„Jsem Connie. A mám ti něco vyřídit,“ zašeptala.

„Vyřídit? A od koho?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Od tvého manžela. Od Connora,“ usmála se.

Zalapala jsem po dechu. Z toho, co řekla se mi úplně zamotala hlava. „Cože? Ale jak?“ ptala jsem se.

Přiběhl ke mně Chris. „Dylan, to je ta rodina. Ta, co jejich dcera komunikuje s duchy,“ vysvětlil mi a zkoumavě si mě prohlížel.

„Mám vzkaz i pro tebe, Chrisi,“ dodala a podívala se na něj.

„Jaký vzkaz?“ zeptal se.

„Mám ti říct, že se na něj nemáš ohlížet. Že už tu není a že máš udělat to, co si chtěl udělat tak dlouho. Že máš jeho požehnání. Ale žádá tě o jednu věc, aby si byl lepší než on. Abys neodešel,“ předala vzkaz. Chris na ni vyjeveně koukal, zatímco já nechápala, co tím Connor myslí.

„Takže mu to nevadí? Říkáš, že můžu?“ ujišťoval se.

„Ano, vždyť to říkám,“ usmála se. Chris se opřel o zeď zchátralého domu a přemýšlel. „Ještě mám vzkaz pro tebe, Dylan. Až ho předám, bude moc odejít,“ usmívala se stále.

„Jaký vzkaz?“ chtěla jsem vědět.

„Omlouvá se. Omlouvá se za to, že tě tu nechal. A chce, abys šla dál. Znovu se zamilovala. Žila dál a byla šťastná,“ dostávala ze sebe a přitom smutně koukala. „Ještě jedna věc. Chce, abys to nedělala. Chce, abys do toho boje nešla.“

Všechno mě to moc dojímalo, ale ta poslední věta mě totálně vytočila. „Cože? Co? Tak mu řekni, že do toho boje půjdu, ať se mu to líbí nebo ne. Protože v tomhle světě se dál žít nedá. A… ,“ řekla jsem vztekle a chtěla dodat ještě něco, ale nechala jsem to být. Šla jsem k ostatním, kteří tam stáli, shledávali se s ostatními nebo netrpělivě čekali.

„Přišli jste bojovat! Tak bojovat budeme! Vím, že si všichni myslíte, že tohle je už ztracený svět. Ale mýlíte se! Ještě stojí za záchranu! Pokud chcete bojovat a napravit to, pojďte se mnou. Pokud ne, otočte se a vypadněte!“ promluvila jsem k nim.

Nikdo neodešel. Všichni stáli a souhlasně bručeli.

„Fajn,“ řekla jsem. Otočila jsem se k mým společníkům a řekla: „Potřebujeme alespoň dvě lodě. Dost velké. Nákladní nebo nějaké větší jachty. Běžte se po nich podívat a já seženu aspoň dva, kteří s lodí umí zacházet,“ rozdala jsem rozkazy.

„Stačí sehnat jen jednoho. Umím to s lodí. Polovinu tohohle života jsem se zdržoval na lodi,“ oznámil mi Daren.

„Vážně?“ usmála se Leah a zamrkala na něj.

„Fajn,“ kývla jsem a otočila se zpět. „Tak jo. Potřebuji jednoho. Někoho, kdo umí řídit loď,“ hledala jsem mezi davem.

„Tady mě máš,“ řekl mladý a malý muž s blonďatými vlasy a upřímným pohledem.

„Emanueli, to jsem o tobě nevěděla,“ řekla jsem a objala muže, který měl na povel mou armádu, když jsem byla pryč.

„Jak bys taky mohla! Nikdo to neví,“ usmál se.

„Dylan, něco máme,“ zavolal na mě Edward. Běžela jsem k němu. „Máme dvě velké lodě. Jedna je trošku poničená, ale zvládne to,“ upozornil mě.

„Takže se musíme rozdělit,“ uvažovala jsem nahlas.

„Hotovo. Spočítal jsem nás. Je nás 150,“ informoval mě Emmett.

„Moment!“ zakřičel muž, který měl výrazné tetování na krku. Za ním stálo dalších tucet podobných jemu. „My pojedeme po vodě? Všude okolo New Yorku jsou ve vodě novorození a to nemluvě o těch, kteří jsou u pobřeží Itálie!“

„To je vůdce té armády, kteří nesnášejí upíry se schopnostmi. Don,“ zašeptal Daren.

„Nemáme jinou možnost. Pokud to nevíš, letiště jsou plně obsazená upírama,“ odporovala jsem.

„Ano, letiště tady v Americe! Navrhuji jet teď na lodi, ale vylodit se ve Španělsku nebo ve Francii a tam sednout do letadla do Itálie. Jsem pilot a tadyhle můj přítel Zaro také. Dopravíme vás v bezpečí do Itálie a navíc tím získáme moment překvapení,“ ujal se slova Don.

„Dává to smysl,“ uvažovala jsem. „Platí.“

Rozdělili jsme se na dvě lodě. Jednu vedl Emanuel, na té jsem byla já spolu s Esmé, Carlisleem, Jasperem, Adrianem, Chrisem, Emmettem, Paulem, tou rodinkou, s Katrinou a jejími lidmi, s ostatními od Emanuela a s dalšími jedinci. Ostatní spolu s kapitánem Darenem a vlkodlaky byli na druhé lodi. Nikdo nevěděl, na kterou loď se vetřel Ute.

Po technických obtížích jsme vyjeli z přístavu. Stoupla jsem si do jedné prostorné chodby uvnitř lodi, vytáhla telefon a vytočila dlouhé číslo. Po dlouhém zvonění se na druhém konci konečně ozvalo mužské ano.

„Mám je. Je nás 150,“ informovala jsem druhou stranu.

„Kdy?“ zeptala se stručně druhá strana.

„Za týden,“ odpověděla jsem.

„Dobře. Zavolej mi ještě přesný čas,“ poprosil mužský hlas.

„Jistě. Mají podezření?“ zeptala jsem se.

„Zatím ne. Ale tuší, že se něco děje. Podle nich je tu až moc velké ticho,“ zašeptal tajemně.

„Opatruj se, Felixi. Zatím,“ řekla jsem.

„Budu. A ty dej pozor, ať nevzbudíte pozornost,“ upozornil mě Felix a zavěsil.

Opřela jsem se o zeď a zalapala po dechu. Už zase se mi zvedal žaludek. A myslím, že to nebylo mořskou nemocí.

V tom se lodí ozval výkřik plný zděšení a loď sebou nebezpečně zakymácela. Něco se stalo.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po konci světa - 17. kapitola: