Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 9. kapitola

30.03.2011 (09:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3302×

Dnes v noci s ní musím mluvit! Na nic jsem už nečekal a vyběhl jsem do lesa, abych se předtím nakrmil. Už teď jsem cítil, jak mi hořel krk při její úžasné vůni. Nechci ohrozit ani její život, ani život naší dcery. Naší dcery, jak hezky to zní. Nikdy jsem nedoufal, že bych mohl mít dceru. Tedy, nedoufal jsem v to od chvíle, kdy jsem se změnil v upíra a zamrzl tak v jednom věku, v jediném okamžiku.

Bella:

Tiše jsem přešla k postýlce mojí malé holčičky a pohladila ji po krásné tvářičce. Byla tak nevinná, tak hodná. Stiskla jsem jí ručku a uviděla jsem obrázky, její sny. Nessie získala jisté schopnosti. Myslím, že je to tím, co Edward ve skutečnosti je. On má nejspíš něco podobného, protože jinak nevím, jak by k něčemu takovému přišla. Potěšilo mě, když jsem v jejím snu spatřila sebe, jak sedím na louce plné květin a vyprávím jí pohádku. Pustila jsem její jemnou dlaň a políbila čelo. Položila jsem si na postel kabelku a otočila jsme se k oknu, abych zatáhla závěsy, potom jsem se vyrazila převléknout do koupelny. 

Nechtěla jsem se sprchovat, protože bych určitě probudila Charlieho. Raději se vykoupu až ráno. Odlíčila jsem si obličej a vlasy stáhla do culíku. Vrátila jsem se do ložnice a s hrůzou jsem se zastavila. Rozhlížela jsem se jako šílená, hledala jsem jakoukoli známku něčí přítomnosti zde, ale nic jsem neviděla. Přesto však bylo okno v pokoji otevřené a vnikal sem studený noční vzduch. Pomalu jsem se přibližovala k oknu, prudce jsem ho zabouchla a znovu zatáhla závěsy. Ne, tohle se mi určitě nezdálo... Vždyť to okno bylo zavřené, když jsem odcházela z místnosti! Ale… Co když je tu někdo? Co když je tady uvnitř?

„Je tu někdo?“ zašeptala jsem a sama jsem slyšela ten strach ve svém hlase. Střelila jsem pohledem k postýlce, ale Nessie spala ničím nerušená. Ležela úplně stejně, jako když jsem odcházela. Může to být zloděj, pomyslela jsem si. Ale proč by zloděj lezl zavřeným oknem v prvním patře domu? Nestačilo by mu nějaké v přízemí? Sem by snad ani nemohl vyšplhat!

Hlavou mi proběhla vzpomínka na mou noční můru a já jsem přiskočila k postýlce. Stoupla jsem si před ní do obranné pozice a připadala jsem si jako blázen. Rozhlížela jsem se po pokoji, ale neviděla jsem žádnou známku cizí přítomnosti.

„Nedám ti ji,“ řekla jsem rozhodně do ticha pokoje. Nevím, proč mě napadlo, že by to mohl být Edward, ale dostala jsem šílený strach. Neví o ní! Uklidňovala jsem se jedinou myšlenkou, která mi poskytovala alespoň částečný klid. Chtěla jsem vzít Nessie a položit ji k sobě do postele, ale najednou jsem v rohu místnosti spatřila temný stín s obrysem postavy. Ztuhla jsem a přísahala bych bohu, že se mi i srdce na chvíli zastavilo. Pak se najednou zběsile rozběhlo, když postava vstoupila do slabého světla, které dopadalo do pokoje skrz závěs.

Byl to Edward, nepochybovala jsem o tom ani minutu. Byl to on a přišel si pro Renesmé. Štípla jsem se do ruky a s hrůzou jsem zjistila, že cítím bolest. Nezdá se mi to! Roztáhla jsem ruce do stran a stála jsem před postýlkou. Připadala jsem si hloupě, že se snažím bránit svou dceru holýma rukama proti někomu tak silnému, že bez známek námahy zvedl Tylera.

„Jdi pryč, Edwarde. Já ti ji nedám,“ zašeptala jsem a potěšila mě jistota v mém hlase. Neustále se přibližoval ke mně a spící Renesmé. Cítila jsem hrůzu, která mnou probíhala, ale přesto jsem si připadala silnější než obvykle. Edward se k nám blížil pomalým krokem, ale přesto stihl roztáhnout závěsy. Dopadlo na mě světlo lampy z ulice a mráz mi přejel po zádech.

„Bello,“ začal, ale já jsem nechtěla nic poslouchat. Potřebuji, aby zmizel a nechal mi tu Nessie. Jestli mi ji odvede, tak to nepřežiju!

„Jdi pryč, prosím!“ Zoufala jsem si, protože i kdybych teď probudila Charlieho, tak proti Edwardovi nedokáže nic! Všechna bojovnost se z mého hlasu vytratila a zůstal tam jen strach. Bojovnost a odvaha bránit svou holčičku však zůstala v mém srdci a každičké části mého těla. Budu ji bránit a nedovolím mu, aby se k ní přiblížil. Ne, to prostě nesmí!

„Bello, já ti nechci ublížit,“ poznamenal klidným hlasem, když už stál těsně vedle mě. Připadala jsem si jako nějaká socha, zcela neschopná pohybu. Dokázala jsem jen pozorovat jeho výraz. Nenaháněl hrůzu, nebyl v něm dokonce ani vztek, ale tím mě rozhodně nepřesvědčí o nějakých dobrých úmyslech své návštěvy.

„Budeš mě muset zabít, aby ses dostal k mé dceři,“ ujistila jsem ho a dala jsem si dobrý pozor, abych přisadila důraz na slovo mé. Povzdechl si. Posadil se na mé posteli a díval se mi zpříma do očí. V lehké noční košilce jsem si najednou připadala jako nahá. Nemám nejmenší tušení, co tímhle chováním sleduje, ale nehodlám se vzdálit ze své pozice. Budu tu takhle stát klidně až do rána.

„Nechci ti odvést Renesmé, kdybych ti chtěl takhle ublížit, tak bych si ji odnesl hned první noc, co jsem se o ní dozvěděl. Ublížil bych tím vám oběma,“ odpověděl a jeho hlas byl najednou tak zkroušený, že jsem pocítila chuť utěšit ho. Co to říkal? Že už o Nessie ví? Takže mé noční můry byly zcela oprávněné! Stačila by jediná noc a ráno bych zjistila, že je postýlka prázdná. Zmocnil se mě najednou tak silný pocit strachu, až jsem ucítila slané kapky na své tváři. Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi tu říká. Zavřela jsem oči, abych si utřídila myšlenky.

Ucítila jsem jeho ledovou dlaň na své tváři a škubla jsem sebou. Ale jeho paže mě objala kolem pasu a já jsem se nemohla nijak vykroutit z toho sevření.

„Třeseš se,“ poznamenal. Teprve teď jsem zjistila, že se mi klepou kolena a v rukou bych neudržela ani sklenici s vodou. Cítila jsem slabost a v hlavě se mi pořád míhaly obrázky, jak mi odnáší Renesmé.

„Nech mě být,“ vzlykla jsem, ale on mě objal pevněji a opřel si mou hlavu o své rameno. Podlehla jsem, teď už jsem natolik slabá, že se nedokážu bránit, jestli mi ji bude chtít odvést. Nemohla jsem zastavit vzlyky, on stál a držel mě ve svém náručí. Připadala jsem si jako šílenec, ale já jsem se cítila bezpečně.

Nepočítala jsem minuty, kdy jsem mu plakala do košile. Když mi slzy vyschly, tak se posadil na postel a stáhl mě s sebou. Nechtěla jsem se vzdálit od postýlky, ve které Nessie sladce spinkala, ale posadila jsem se vedle něj. Pozorovala jsem jeho obličej ve světle lampy a při pohledu na Nessie se zdál tak… fascinovaný.

„Je nádherná,“ zašeptal tak tiše, že jsem ho sotva slyšela, ale musela jsem souhlasit. Složila jsem si ruce do klína a přitáhla jsem si kolem ramen svetr, který jsem měla položený na posteli. Dívala jsem se na Renesmé stejně omámeně jako on a najednou mi ten strach přišel zbytečný. Kdyby mi ji chtěl sebrat, tak by to už udělal…

„To je,“ souhlasila jsem a Edward se na mě zkroušeně podíval. Viděla jsem nějakou zlost v jeho pohledu, ale nezdálo se mi, že by směřovala ke mně. Přebíjela ji upřímnost

„Mrzí mě, že jsem tam nebyl. Netušil jsem, že bys mohla otěhotnět,“ sdělil mi to, co ho trápilo. Musela jsem se ušklíbnout nad jeho náhlou potřebou být tady. Nevěděl? A já jsem to asi měla tušit!

„Na tohle je trochu pozdě, Edwarde,“ pronesla jsem bez špetky emocí. Vlastně ani nevím, co k němu cítím. Líbí se mi, to ano, ale je to člověk, kterého bych chtěla za otce pro svou dceru? Je to její otec, já vím, ale dokáže být dobrý? Nebudu se muset strachovat každou vteřinu, kdy je nechám samotné?

„Já vím a lituji toho, ale teď jsem tu,“ oponoval mi a já jsem si uvědomila, co tím chce říct. Vjel do mě zvláštní a neopodstatněný vztek, který mě zvedl z postele.

„Zvládla jsem to bez tebe téměř šest let, nepotřebuji tvoje výčitky svědomí!“ vyjela jsem na něj a neuvědomila jsem si, že Nessie spí. Otočila se v postýlce a já jsem se modlila, aby se neprobudila. To je to poslední, co by se mi teď hodilo.

„Bello, nechci se s tebou hádat, ale ona je i má dcera,“ upozornil mě a jeho hlas už nebyl tak klidný, jak se zpočátku zdál. On si snad bude dělat nějaké nároky, ne? Zatnula jsem ruce v pěsti a přešla jsem k oknu, abych ho otevřela dokořán. Několikrát jsem se nadechla chladivého nočního vzduchu a potom jsem přešla ke své maličké, abych ji vzala do náruče.

„Jdi odtud, Edwarde. Na mou dceru nemáš nejmenší právo. Nebyl jsi tu, když měla narozeniny, svátky, ani na Vánoce. Netušíš, jaká je její oblíbená barva a nevíš, kdo jsou její kamarádi. Vždyť ty o ní nevíš vůbec nic!“ pronesla jsem šeptem, ale můj hlas zněl ostře. Ukázala jsem rukou k oknu a hlavu jsem otočila stranou, abych se nemusela dívat do těch jeho překrásných očí. Bála jsem se, že se Nessie probudí, ale ona sladce spinkala. Zvedl se a přešel k oknu, ještě se na mě naposledy otočil a řekl něco, co jsem si přála slyšet ze všeho nejméně.

Okamžitě jsem za ním přibouchla okno a zavřela ho na kličku. Zatáhla jsem závěsy a malou jsem dnes uložila k sobě do postele. Dlouho jsem nemohla usnout a byla jsem vedle ní našponovaná a připravená bránit svou dceru do posledních sil. Nic se však nedělo. Ubíhaly minuty a dokonce hodiny. Usnula jsem až někdy k ránu a ani ve snu jsem neměla klid. Všechny myšlenky se mi proháněly hlavou a tvořily neuvěřitelný zmatek. Jakmile jsem otevřela oči, spatřila jsem na hodinách půl dvanácté. To jsem si ale řádně pospala. Nessie už vedle mě neležela, ale její veselý smích se ozýval z přízemí spolu s Charlieho hlasem.

Byla jsem klidná, když byla malá s ním. Věřím taťkovi, že by ji ochránil vlastním tělem. Zamiloval si mou malou holčičku, Renée trochu žárlila, když naposledy volala a já jsem jí vyprávěla, jak si Nessie Charlieho oblíbila.

V hlavě se mi vynořila mnohem temnější myšlenka a patřila včerejší noci. Edward byl tady a podle toho, co mi řekl, než odešel, tak se nehodlá vzdát svého nároku na Renesmé.

„I když se ti to nelíbí, Bello, tak je Renesmé i má dcera a já se jí nevzdám.“ Jeho hlas byl v tu chvíli temnější a strašidelnější, než kdy předtím. Vyhnala jsem tu zlou vzpomínku z hlavy a pomalu jsem se vyhrabala na nohy. Dnes mi bylo lépe než včera večer. Potřebovala jsem se probudit, takže jsem na sebe hned po teplé koupeli pustila studenou vodu. Nebylo to nijak příjemné, ale fungovalo to. Natáhla jsem na sebe tepláky a tričko s tříčtvrtečním rukávem, abych mohla sejít dolů do přízemí. Rozčísla jsem si vlasy, a když už jsem se chystala sejít, tak jsem uslyšela známý hlas. Vzala jsem to dolů poněkud rychleji, než bych scházela normálně a málem jsem dostala srdeční kolaps.

Edward seděl v obýváku a díval se na Nessie, která malovala nějaký obrázek. Charlie seděl v křesle vedle něj a vesele se bavili. Najednou se Edward na oko překvapeně otočil a postavil se, aby mě pozdravil.

„Dobré ráno, Isabello, snad jsme vás nevzbudili,“ zalitoval hraně a já jsem uvnitř pěnila vzteky. Ve skutečnosti jsem musela ale slušně odpovědět, protože se na mě upíral Charlieho pohled.

„Ne, nevzbudili. Myslím, že jsem spala dost dlouho.“

„Edward byl tak hodný a přinesl ti telefon, který našli v jejich domě,“ řekl Charlie, když jsem se zajímala, co potřebuje. Ukázal na telefon na stole a já jsem v něm opravdu poznávala svůj mobil. Zarazila jsem se, protože jsem si jistá, že včera večer jsem měla telefon v kabelce. A kabelku jsem měla naposledy… Na posteli! A byla tam ve chvíli, kdy jsem byla v koupelně, ale to už byl Edward v mém pokoji. Kruci!

„Skutečně? Vůbec nevím, že bych ho ztratila,“ podotkla jsem a Edward jen pokrčil rameny, ale uviděla jsem tu jiskřičku v jeho očích, která mi jasně napověděla, kde k němu přišel.

„Vlastně jsem říkal tady náčelníkovi, že vás moji rodiče zvou na večeři. Pokud se vám to tedy dnes večer hodí?“ dotázal se, ale tahle otázka byla mířená spíš ke mně, protože se na Charlieho ani nepodíval. Cítila jsem na sobě najednou pohledy všech tří. Dívala jsem se na malou Nessii a bylo mi jasné, že bych ji musela vzít s sebou… Do domu plného upírů! Nervózně jsem polkla a podívala se na Charlieho, který vyčkával na mou odpověď.

„To nezáleží na mně.“ Neutrální odpověď. Dobře, teď jenom potřebuji, aby Charlie řekl ne. On se však široce usmál na Edwarda a slíbil mu, že se u nich na večeři zastavíme. Ale ne, zabědovala jsem v duchu. Viděla jsem jakési vítězství ve tváři Edwarda a vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit. Tohle mi snad dělá schválně!

„Esme bude mít radost. Tak tedy v šest?“ upřesnil čas a Charlie nadšeně přikyvoval, zatímco ho vyprovázel ze dveří. Přešla jsem k Renesmé a neobtěžovala jsem se s ním rozloučit. Tohle bude další dlouhý den…