Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 37. kapitola

18.07.2011 (13:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 2622×

„Bello,“ zachraptěl mi do vlasů a políbil mě na krk. Věděla jsem jistě, že tohle chci. Že tohle je přesně ono, to, co jsem vždy chtěla. Nedokázala jsem ani pomyslet na tu dobu, která utekla od oné noci, kdy jsme se viděli naposledy ve Phoenixu. Tehdy byla noc naše, ale nyní jsem si jistá, že chci takových nocí víc. Že tato noc bude naše znovu, s touto myšlenkou jsem se nechala unášet na vlnách slastného spojení naší lásky.

Po společně prožité noci jsem neusnula, byl to natolik silný zážitek, že jsem prostě spát nemohla. Pozorovala jsem pomalu uhasínající plamínky ohně a nechala jsem se objímat Edwardem. Nevadilo mi jeho chladné tělo přitisknuté k mému rozpálenému, vnímala jsem ho jakou součást sebe samé.

Hlavou mi pobíhaly zbloudilé myšlenky na to, co se mezi námi stalo ještě před malou chvílí. Na tu nejkrásnější noc v mém životě, ne, vlastně to byla druhá nejkrásnější noc v mém životě. Mám takto vytipované tři noci, které kdy stály za to, ale tahle si zcela jistě zasloužila své druhé místo.

Vzpomínka na tu nejkrásnější noc v mém životě mi vykouzlila na tváři úsměv, tehdy jsem byla ještě mladičká, nezkušená, vyjukaná holka, která si prosadila svou. Dívka, která chtěla své malé miminko za každou cenu, tolikrát jsem snila o porodu, bála jsem se ho, měla jsem z něj strach, ale když potom přišel… Bylo to nesrovnatelné.

Ano, cítila jsem neskutečnou bolest, když Renesmé přicházela na svět, ale ta nejnádhernější noc nastala ve chvíli, kdy mi v půl jedenácté v noci oznámil lékař, že se mi narodila zdravá holčička s třemi a půl kilogramy a jednapadesáti centimetry. Zamilovala jsem si její andělský obličejíček, který jí museli propůjčit andílci z nebe.

„Na co myslíš?“ Edwardův sametový hlas přerušil mé myšlenkové pochody. Pousmála jsem se nad tím, jak dokázal vytušit správnou chvíli k dotazu.

„Na Renesmé, přemýšlela jsem o tom, jak nádherný okamžik to byl, když jsem ji poprvé držela v náručí. Vypadala tehdy jako drobounký andělíček, byla poměrně malinká, ale nádherná od svého narození,“ rozplývala jsem se při popisu toho uzlíčku, který mi tehdy sestřička poprvé položila do dlaní. Bylo to neskutečné, když jsem si mohla pochovat poklad, který jsem do té doby nosila pod srdcem, střežila jsem ho před vším nebezpečím a modlila jsem se, aby se jí nic nestalo.

Vlastně jsem ani nevěděla, zda se mi narodí holčička. Když se mě doktor ptal, nenechala jsem si říci pravdu. Uvnitř jsem si ale přála dceru, i když jsem měla vymyšlené jméno i pro syna. Ani nevím, jak mě napadlo, ale kdyby se mi tehdy narodil chlapec, jmenoval by se Zachari Matthew Swan, místo chlapečka se mi však narodila překrásná Renesmé Charlie Swan.

„Je mi líto, že jsem u toho nebyl,“ posmutněl. „Propásl jsem tolik důležitých životních okamžiků, které vám už nedokážu vynahradit.“

Povzdechla jsem si, on se snad nikdy nepoučí. Zvedla jsem se na lokti a zadívala jsme se Edwardovi do očí, které téměř zanikaly svou barvou noci v přítmí pokoje.

„Já vím, že jsi o hodně chvil s námi přišel, ale budeš mít celý zbytek života, abys je prožil. Bude spousta svátků, narozenin a jiných příležitostí, kdy uvidíš, jak se Nessie lesknou oči, když vidí kupu dárků. Její rozpačitý úsměv, když si nemůže poradit s balicím papírem nebo mašlí, kterou jsou dárky převázané.

Ona tě zbožňuje, viděla jsem, jak dobře přijala nejen tebe, ale i celou tvou rodinu. Nebude to dlouho trvat a sama jí řeknu pravdu o tom, kdo je její otec, potom mi věř, že zapomene na to, že jsi s námi doposud nebyl,“ chlácholila jsem ho s jistotou v hlase. V slabém světle jsem mohla spatřit, jak se jeho bílý chrup zaleskl v odlesku ohně. Nepromluvil, ale byla jsem si zcela jistá, že si zase myslí své, co naplat, s tím já nic nenadělám, i když mu budu jeho pravdu vymlouvat do nekonečna.

Znovu jsem si položila tvář na jeho chladnou hruď a spokojeně jsem vnímala vůni jeho těla. Bylo to tak nezvyklé, když jsem neslyšela tlukot lidského srdce, i když jsem dávno věděla, že Edwardovo srdce dotlouklo, nyní se mi v pokoji zdálo až velké ticho, které rušilo jen praskání ohně, jehož plameny olizovaly dřevo.

…

„Mami,“ zavýskla Nessie a hrnula se mi do náruče. Přidřepla jsem si a s úsměvem jsem k ní rozpřáhla náruč, abych ji za moment mohla pevně obejmout. Dopadly ke mně výčitky svědomí, ale je pravda, že jsem potřebovala nějaký čas s Edwardem, tohle bylo to, co jsme pro náš vztah potřebovali. Museli jsme ho zpečetit, byla jsem také ráda, že se mě neptal na můj rychlý odchod z La Push, nemohla bych mu to říci.

Nehodlám se k tomu už vracet, bolí to, pekelně.

„Beruško, tobě to ale sluší,“ pochválila jsem ji. Byla oblečená do roztomilých růžových šatiček, které jí dosahovaly po kolena. Ve vlasech měla jen růžovou stuhu, která tak vynikala v jejích medových vláskách, jež měla zvlněné do drobných kudrlinek.

„To jsem si vybrala sama,“ pyšnila se a otáčela se dokola, abych si její krásu mohla pořádně vychutnat. Usmívala se přitom jako sluníčko, nemohla jsem ji vynachválit, jak byla šikovná.

„Jsi hotová princezna,“ přiznala jsem bez váhání. To ji rozveselilo úplně nejvíc a znovu mi padla kolem krku. Zvedla jsem Ness rovnou do náruče a přešla jsem s ní do obývacího pokoje, kam se s námi přesunula i Rose a Edward. Jak jsem si všimla, tak už se k sobě začali chovat lépe, Edward už ji začal brát přátelštěji, než tomu bylo v prvních několika dnech mého probuzení, ale stejně mi ještě neřekl, kde se v něm vzala ta nenávist k ní…

„Mamíí, že dneska uděláš bábovku?“ dožadovala se mého kuchařského umění, potom se ke mně naklonila blíž a ztišila hlas. „Babička Esmé ji včera večer spálila.“

Hodila jsem okem po Edwardovi, který dusil smích v dlaních a sama jsem měla co dělat, abych se nezačala smát. Renesmé se přitom tvářil úplně zoufale, a tím mě totálně odzbrojila. Přikývla jsem na souhlas a ona se rozveselila, ale stále jí na tváři zůstal soucitný výraz k oné spálené bábovce. Chudák Esmé, ta z toho musela mít hodně špatný pocit, když se jí moučník takhle nepovedl…

Zamyslela jsem se nad tím, co mi vlastně řekla. Babička Esmé? Pousmála jsem se nad tím přízviskem, když uvážím, jak pravdivé ve skutečnosti je. Esmé je vlastně babičkou, i když na to nevypadá, jak se zdá, tak to Nessie vytušila moc dobře. Zívla jsem si a neubránila jsem se zrudnutí, když se na mě Rosalie zadívala tím vševědoucím pohledem.

„Pojď, Nessie, půjdeme najít strýčka Emmetta,“ řekla Rose a natáhla ruku k Nessii sedící mi na klíně. Ta však záporně zavrtěla hlavou a chytla se mě pevně kolem krku. Rosalie se rozesmála nad její panovačností, když jí sdělila, že chce být u maminky. Trošku jsem se bála, aby se neurazila, ale ona to pochopila moc dobře. Přeci jen jsme si velmi blízké, když jsem včera nedorazila domů, musela jsem v ní vzbudit pocit strachu, že kdyby teď někam odešla, zase bych mohla zmizet. Vtiskla jsem jí pusinku na tvářičku a pevně jsem ji objala.

„Nezahrajeme si nějakou hru?“ navrhla jsem a Renesmé se toho chytla. Vypletla se z mého objetí, seskočila mi z klína a zmizela mi z dohledu. Skutečně zmizela, stala se z ní pro mé oči jen šedá šmouha, v dalším momentu se přede mnou objevila s mně tak známou hrou v rukou.

Stále jsem byla ještě trošku v šoku z toho, jakou rychlost použila, ale začínala jsem si zvykat na to, že si tu přivykla upířím způsobům života. Jen jsem byla vděčná za to, že stále chce papat lidské jídlo, nikoliv krev, i když jí poslední dobou také dostala poměrně dost.

Za to jsem se na Rose trošku zlobila, protože ona udělá vše, co vidí mé malé berušce na očích. To není dobře, budu si o tom s ní muset později promluvit, ale teď je vhodný čas pro to, abych strávila odpoledne při hře Kloboučku hop! se svou dcerkou a budoucím manželem. No nezní to krásně?

Člověk ovšem míní a život mění. Spokojenost a klid nám byl dopřán pouze na dvě hodiny, potom se do obývacího pokoje přiřítila Alice se svým vážným výrazem. Edward ztuhl a na malý moment se nejspíše zaposlouchal do jejích myšlenek.

To nepříjemné ticho mi hučelo v uších, potřebovala jsem vědět, o co se jedná, co se děje. Jediný, kdo nepostřehl naši nervozitu, byla malá Nessie, která si spokojeně dál hopsala s kloboučky na hrací desce.

„Dobře. Rose?“ zavolal a během vteřiny tu stála Edwardova sestra s obezřetným výrazem v očích. Alice jí něco rychle zadrmolila a ona jen přikývla.

„Nessie, pojď, půjdeme se projít do lesa, strejda Emm nám ukáže srnky,“ lákala mou malou princeznu. Nemusela se moc snažit, jakmile Nessie uslyšela o srnkách, souhlasila a už si to štrádovala k Rosalie do náruče. Stále jsem nevěděla, co se děje, těkala jsem pohledem z Alice na Edwarda a čekala jsem, až se Rosalie s Renesmé vytratí, protože mi něco říkalo, že tohle nebylo určené uším naší dcerky.

„Co se děje?“ zeptala jsem se přiškrceně, když za Rose zaklaply dveře a uběhlo několik vteřin ticha. Edward se na mě starostlivě podíval a stiskl mi pevně ruku.

„Jede sem Charlie, už je skoro tu, proto musela Rose odnést Renesmé. Nemusela by se udržet,“ prozradil mi Edward konečně ono tajemství a já jsem ztuhla. Taťka sem jede?

„Ale proč, vždyť nemůže vědět, že jsem tu, že ne?“ pátrala jsem po důvodu Charlieho návštěvy. Abych se přiznala, i mě samotnou sevřel u srdce nepříjemný pocit, že mi bude taťka tak blízko, ale nebudu ho moci obejmout a přivítat, jelikož jsem nezvěstná.

Na další otázky už nezbyl čas, protože mě Edward informoval o tom, že je Charlieho auto na příjezdové cestě, než jsem stačila cokoli říct, držel mě v náručí – opět bez varování – a já jsem se objevila nahoře v poschodí. Chvíli se mnou zůstal u něj v pokoji, ale když se domem rozezněl zvonek, musel sejít dolů.

Ani já jsem však v pokoji nevydržela dlouho, stoupla jsem si alespoň na chodbu, kde jsem u schodů poslouchala, jestli nezaslechnu alespoň něco z jejich rozhovoru. Natahovala jsem uši, jak nejvíc to šlo, ale pochytila jsem jen málo co.

„Ne, děkuji… stále nezvěstná…“ Snažila jsem se poslouchat co nejpřesněji, ale stejně ke mně doléhaly jen některé útržky vět, zdálo se mi, že Charlie přešlapuje tam a zpátky, alespoň jsem to odhadovala podle toho, že jsem ho chvílemi slyšela zcela zřetelně, zatímco jindy vůbec.

„… doktor Jackson… vážný,“ zaslechla jsem kus věty, který upoutal mou pozornost.

„Uklidněte se, nemusí…“

„Ano, ale… pokročilé stádium… Bella má leukémii.“ Ta věta mě doslova přikovala na místě. Co? Leukémii? Hlasitě jsem polkla a nevěřícně jsem pozorovala své rozklepané ruce, chytila jsem se pevně zábradlí a překotně jsem se vracela do Edwardova pokoje, za kterým jsem potichu zavřela dveře. Posadila jsem se na postel a cítila jsem, jak se celé mé tělo otřásá.

Jsem nemocná? Tohle ukázaly výsledky testů, které mi dělal doktor? Bože můj, leukémie? Co jsem komu udělala? Ne, teď ne, teď to přeci nemůže všechno skončit, když to teprve nedávno začalo, když jsem teprve teď znovu nalezla krásu života!

Schoulila jsem se do klubíčka na koženou lenošku, kterou měl Edward v pokoji. Odmítala jsem uvěřit, že bych mohla mít tak zákeřnou nemoc, jakou byla bezpochyby leukémie. Je to hloupost, přeci není možné, aby vysvětlením všech omdlení, nevolností a únavy… Ne, to je omyl, musí to být omyl!

Ucítila jsem na svém rameni chladnou dlaň a nechala jsem Edwarda, aby mě vzal do náručí a přenesl na postel, která byla v pokoji. Lehl si vedle mě a držel mě kolem pasu, musel vědět, že to vím, stejně tak jsem já věděla, že je to on, aniž bych se na něj byť jen podívala.

Popustila jsem uzdu svým emocím a dovolila jsem pláči, aby se zmocnil mého těla. Kdyby to nebyla pravda, nebyl by tu se mnou a vymlouval by mi tu hloupost tak dlouho, dokud bych ji zcela nevypustila z hlavy, ale… On tu je a drží mě konejšivě v náručí, takže je to skutečně pravda. Umřu?

36. kapitola - Shrnutí - 38. kapitola

Opět doufám, že se kapitolka líbila. Nepřišla vám ukvapená? Já si sice myslím, že taková nebyla, ale mohu se plést... Některé události nabraly v posledních kapitolách rychlý spád, je to tím, že se blížíme do finále, přičemž už se snažím přemýšlet nad druhou řadou povídky, takže potřebuji některé události prostě rychleji zapracovat do dílků. Snad to pochopíte. ;)

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 37. kapitola: