Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 30. kapitola

18.06.2011 (11:00) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 2570×

Rosalie:

Dívala jsem se do zrcadla ve své ložnici a nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla ve své tváři. Posteskla jsem si nad tím zoufalým výrazem, který se mi uvelebil v obličeji, a ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem ho dostat pryč.

Proti své vůli jsem opět zavzpomínala na svůj lidský život, na dobu, kdy jsem se cítila spokojená. Milovala jsem svou rodinu, bohatého otce, který se staral o to, abych ve svém životě měla přesně to, co jsem chtěla, ale byla jedna věc, kterou mi nedokázal obstarat.

V době, kdy jsem byla člověk, jsem zoufale toužila po jediném. Chtěla jsem si najít lásku, muže, který by mě miloval, se kterým bych vytvořila rodinu. Představovala jsem si, jak bychom spolu udržovali teplo rodinného krbu, on by chodil do práce, zatímco já bych se starala o dům.

Snad bych ani nepotřebovala služebnou, měla bych fůru volného času, který bych věnovala péči o domácnost, vyšívala bych, chodila bych na čajové dýchánky s ostatními dámami z městečka a užívala bych si svého postavení.

Nejednou se mi naskytl nápadník, který by se mi zalíbil, ale musel se samozřejmě líbit i mé rodině. Pokaždé jsem si říkala, že to bude on, že on je jistě vhodný pro to, aby se stal mým mužem, ale matka s otcem byli jiného názoru. Oni si libovali v dobrém původu, což bylo důležité pro důstojný sňatek lidí v našem postavení.

Když jsem se s chůvou procházela parkem v našem krásném Rochesteru, užívala jsem si chtivé pohledy chlapců, ale i jejich otců. Od dětství jsem byla krásná, už tehdy moji rodiče věděli, že mi sudičky daly do vínku spoustu výhodných možností pro budoucnost.

Moji rodiče tak často brávali mou maličkost na společenské akce, kde se mohli chlubit mou neobyčejnou krásou, kterou neoplývala každá dívka, ba dokonce i žena. Radostně jsem rozdávala úsměvy na všechny strany, dbala jsem etikety a užívala jsem si života plnými doušky. Všichni měli zájem o blonďaté stvořeníčko, které svýma velkýma očima poutalo pozornost všech.

Život byl bezstarostný, ale potom mi do cesty vstoupil on, Royce King II. Zdál se být jako dokonalý gentleman, vždy byl stylově oblečený, jeho vzhled symbolizoval i jeho postavení. Byl synem bohatého majitele banky, ve které pracoval můj otec, netrvalo to dlouho a naši rodiče se domluvili na svatbě.

Svět se mi v tu chvíli změnil, byla jsem šťastná, zamilovaná, ale pořádně hloupá, když jsem dovolila, aby se mi ta nicka byť jen podívala do očí. Nyní jsem jen těžko chápala, jak jsem se mohla těšit na náš společný život, jak jsem si mohla myslet, že budeme v našem domě plném služebnictva vychovávat kupu dětí, které bych s radostí přivedla na svět.

Měla jsem dostat to, co jsem si přála, po čem jsem tolik toužila. Nemusela bych už tiše závidět své provdané kamarádce její harmonický vztah, ale především malého synka… To bylo to jediné, po čem jsem v životě toužila, ale co mi bylo odepřeno.

Pamatuji si, jak jsem se od ní vracela později večer, jelikož jsme se zdržely nad odpoledním čajem, vyprávěla jsem jí o svém štěstí a ona bez špetky závisti poslouchala a těšila se spolu se mnou. Vylíčila jsem Royce v nejsvětlejších barvách, ale on mi potom vrazil ostrou dýku do zad, když jsem ho potkala s jeho opilými kamarádíčky.

Ještě nyní mě nepříjemně bodlo u srdce při vzpomínce na noc, kdy jsem přišla o všechny své iluze o čestnosti a galantnosti mého nastávajícího. Jak mě tam jen mohl nechat ležet na ulici, jak mi to mohl s ostatními provést? Ležela jsem na ledové zemi a přála jsem si umřít, čekala jsem na smrt, která ke mně s každým okamžikem měla přijít, ale nedočkala jsem se jí…

Dost! řekla jsem si a vymanila jsem se z bolestivých vzpomínek. V domě byl rázem hluk, Esmé pobíhala od Carlisleovy pracovny do kuchyně a sklepa. Alice byla také slyšet, neustále na sebe s naší adoptivní matkou pokřikovaly, ale tak tiše, aby nevzbudily spící poklad v Edwardově pokoji.

Tolik jsem si přála, abych mohla dojít za Nessie a obejmout ji ve svém chladném náručí, ale věděla jsem, že jsem zašla za hranice, které se nedají jen tak přejít. Udělala jsem chybu, ale byla to chyba, díky níž jsem zachránila Renesmé.

Bella se zdála odhodlaná, dobře věděla, co musí udělat, protože byla matkou, která se nebála přijmout odpovědnost za své dítě, nebála se skočit do náruče krvelačné upírce, čímž zachránila svou jedinou dceru. Ale já jsem připravená zaujmout její místo v životě Nessie, čekala jsem tolik let, tolik nocí, abych mohla bdít nad obličejem anděla, teď jsem se dočkala.

Ponořila jsem se do svých představ budoucnosti, kde jsem uviděla, jak si s Renesmé hraji na hřišti, jak ji učím oblékat se do hezkých věcí, malovat se a točit si vlásky. Představovala jsem si, jak si budeme povídat o klukách, kteří budou procházet jejím životem. Budeme spolu řešit první lásky, starosti, ale i radosti…

„Rosalie! Na to ani nemysli, Bella je její matka!“ zasyčela Alice, která se objevila vedle mě. Otočila jsem se na ni a odhodila jsem si pramen vlasů, který mi spadl přes oči.

„Říkej si, co chceš, Alice, ale já bych se o ni dokázala postarat,“ odsekla jsem nabroušeně a má sestra jen pevně zaťala zuby, přes které jí uniklo tiché zavrčení. Otočila se na podpatku a vyběhla z místnosti, jelikož zaslechla, jak se k našemu domu blíží skupinka upírů.

Zaposlouchala jsem se do zvuků přicházejících z přízemí a mohla jsem tak slyšet velmi slabě bijící lidské srdce, které nemohlo patřit nikomu jinému… Bella ještě žije. Snad jsem i pocítila něco, co by se dalo nazvat jako nespokojenost, která byla propletena s úlevou.

I když jsem si na jednu stranu přála, aby ta lidská dívka přežila, bylo to čistě kvůli Edwardovi a malé Renesmé, jelikož ona má k matce velmi silný vztah. Mé vlastní mateřské pudy mi však říkaly, že kdyby zemřela, byla by Ness má, mohla bych se o ni postarat…

Tiše jsem stála v pokoji a naslouchala jsem zvukům pocházejícím z přízemí, ale zarazila mě přítomnost ještě jednoho tlukoucího srdce. Tohle ale bylo mnohem silnější, tlouklo jako o závod. Kdo to…? Váhavě jsem otevřela dveře a ladnou chůzí jsem vyšla z pokoje, abych v dalším momentu mohla klidně scházet ze schodů.

Celý obývací pokoje se změnil, všude byl poházený nábytek z pracovny, za kterou nyní byly zavřené dveře, a všichni čekali, co Carlisle oznámí. Nikdo tam nesměl, alespoň to jsem usoudila, když jsem uviděla záda všech členů své rodiny, kteří se pokoušeli zachovat si chladnou hlavu.

Střetla jsem s pohledem Emmetta, který byl lítostivý. Jeho zlaté oči ke mně vzhlížely se zvláštní odtažitostí, za kterou jsem si pravděpodobně mohla stejně sama. Když jsem se však podívala na Edwarda, jeho pohled nebyl plný lítosti. Zuřil.

Svou přirozenou rychlostí přeběhl přes obývací pokoj a já jsem ucítila jeho ruku na svém krku, když mě přirazil ke zdi. Zalapala jsem po dechu, přestože jsem dýchat dávno nepotřebovala.

„Cos to udělala?!“ zavrčel a na jeho ruce, která byla obmotaná kolem mého krku, se objevila silná paže mého manžela.

„Neměla jsem na vybranou!“ zvýšila jsem na něj hlas, ale nepokoušela jsem se vykroutit z jeho železného sevření. Edward vrhl jeden hodně nepřátelský pohled na Emmetta a Jaspera, kteří se ho pokoušeli zadržet, a sesunul svou ruku z mého hrdla.

„Vždycky je na vybranou,“ pronesl a div si neodplivl. „Nepřibližuj se k Renesmé a Belle, jinak přísahám, že to bude poslední věc, kterou ve svém životě uděláš!“

Hrdě jsem vztyčila hlavu a sledovala jsem Edwardovy záda, která mizela k pracovně. Bez zaklepání vešel dovnitř a pak už jsem jen slyšela, jak přestal dýchat, aby ho nelákala krev Isabelly.

Ač jsem se pokoušela vypadat nezraněně, byla to jen nepovedená maska. Slova mého bratra se mi zaryla pod kůži, bolestivě se mi vsakovala do povědomí. Jak mám vydržet nepřiblížit se k tomu uzlíčku radosti, který nahoře klidně spinká?

Přehnala jsem to, měla bych se omlouvat a prosit o odpuštění, ale copak můžu, když necítím vinu? Je to snad až příliš chladné, ale neudělala jsem nic, co by Bella nepřijala. Ano, skoro zemřela, nikdo z nás neví, zda nakonec přežije, ale udělala to ze svého vlastního přesvědčení!

Otočila jsem se a zhrzená svými vlastními myšlenkami jsem vyšla ze dveří domu. Hned před vchodem do domu jsem se přitom setkala tváří v tvář tomu psisku z rodiny Blacků. Díval se na mě opovržlivým pohledem a jeho oči metaly blesky.

„To ty?!“ zahřměl svým hlubokým hlasem. Vztek se mi nahromadil v mysli, že jsem byla odhodlaná skočit po něm, ale ucítila jsem železný stisk, který nemohl patřit nikomu jinému, než mému manželovi. Vrhla jsem po něm jeden zlostný pohled, ale on mě ani tak nepustil ze svých spárů.

„Pojď dovnitř, Jacobe.“ Zaslechla jsem hlas Esmé a něco uvnitř mě se hnulo. Ona pozvala raději jeho, radši vzala do domu vlkodlaka, než aby byli v jedné místnosti se mnou! Já patřím do jejich rodiny, ne ta lidská nicka a ten odporný čokl!

Vyškubla jsem se z Emmettova sevření a přeběhla jsem k druhé části domu, kde jsem mohla vidět prosklenou zdí do nitra pracovny. Kdyby mé srdce tlouklo, pak by se v tuto chvíli zcela jistě zastavilo. Ztuhla jsem na místě a nebyla jsem schopná jediného pohybu, neboť má mysl zůstala ochromeně zírat na bezvládné tělo Isabelly.

Byla celá pochroumaná, i přes sklo jsem dokázala cítit to velké množství lahodné krve, takže jsem raději zadržela dech. Kdybych se nyní nechala unést svými potřebami, pak by to zcela jistě nedopadlo dobře. Už jsem toho pokazila dost…

Oči mě začaly pálit od neviditelných slz, jelikož mé slzné kanálky byly už dávno vyschlé jako potoky na poušti. Němě jsem pozorovala zubožené tělo Belly a došlo mi, jak velkou chybu jsem udělala. Teprve při pohledu na ni jsem si uvědomila, jak moc jsem ublížila Edwardovi, Renesmé, ale především jí samotné.

V mém mozku se sepnula jakási žárovka, která mi osvětlila vše, co jsem udělala. Jak jsem mohla být tak zaslepená touhou po dítěti, že jsem dovolila něco takového? Jediným pohybem jsem se otočila k lesu a vyběhla jsem co nejrychleji, abych byla brzy pryč.

Abych už nemohla slyšet její namáhavě tlukoucí srdce, které bojuje za další okamžiky, které by mohla strávit se svou dcerou. Ano, její dcerou. Ač jsem si dítě přála sebevíc, nebyla bych dobrá matka, jelikož jsem pro její záchranu neudělala nic, čím bych si zasloužila tu výsadu starat se o plod lidské lásky.

Já jsem jen stála s rukama rozpaženýma, aby se ta upírka nedostala k postýlce, Bella byla statečnější. Byla odvážnější, mnohem silnější než já, a to jsem upírka. Tiše jsem se rozvzlykala a stále jsem utíkala dál, až jsem si byla jistá, že mě nikdo nesleduje.

Nechtěla jsem u sebe mít ani Emmetta, neboť by mou bolest nepochopil. On po dítěti nikdy netoužil stejným způsobem jako já, on ho sice chtěl, ale jeho touha pramenila z té mé… Znovu se mi vrátil obrázek Belly, která ležela na bílém lehátku, v ruce měla napíchnutou kanylu, kterou jí do těla proudila nová krev. Tolik bolesti si musela projít, ale neváhala, jelikož tak zachránila Nessie. Ona je skutečnou matkou, teď už to vím.   

29. kapitola - Shrnutí - 31. kapitola

Líbila se Vám dnešní kapitola alespoň trošku? Pokud ano, pak budu ráda za komentáře, pokud se Vám ovšem nelíbila, uvítám i komentáře s kritikou.

♥♥♥

V příští kapitole se dočtete... Opět bude pohled Rosalie, jelikož by bylo špatné, abych nyní usekla její myšlenky. Vrátí se Rosalie domů, kde by se omluvila své rodině? A jak je na tom vlastně Bella? Dokáže se uzdravit? Uvidíte... :)

PS: Velmi se omlouvám, ale nevím, jestli přidám ve středu kapitolu. V poslední době se na mě valila škola ze všech stran, učitelé se zbláznili, takže píšeme jeden test za druhým... Proto mám napsanou jen 31. kapitolu a část té 32. kapitoly. To je však poměrně málo, takže pokud nedopíšu alespoň tu 32., dílek přidám až příští sobotu. O prázdninách však budu mít spoustu času, tudíž se mi jistě povede zažehnat tu psací krizi. Děkuji za pochopení...

Vaše Lucka002

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 30. kapitola: