Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 29. kapitola

15.06.2011 (12:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 2897×

Pokusila jsem se tedy levačkou nahmatat onu věc, ale ucítila jsem jen otvor v podbřišku a rzí zapáchající kapalinu. Krev, uvědomila jsem si a měla jsem co dělat, aby se mi nezvedl žaludek nad tím přívalem nevolnosti. Zamotala se mi hlava a před očima se mi objevila černočerná tma, která mě přivítala s otevřenou náručí.

Edward:

Mé nohy se téměř nedotýkaly nerovného povrchu země, když jsem probíhal mezi lesy, abych dohonil toho, kdo se mi snažil zničit rodinu. Už jsem viděl jeho záda, byl mi na dosah! Ještě jsem přidal do kroku, přestože jsem už v tento moment běžel svou nejvyšší rychlostí.

Vnímal jsem chladivý noční vzduch, který jsem promáchl svou rukou, když jsem se natáhl po Jamesovi. Využil jsem tak momentu překvapení, jelikož nečekal, že bych ho mohl až tak rychle dohonit. Zachytil jsem límec jeho kožené bundy a společně jsme se svalili na zem, ze které jsme se pohotově vyhoupli do bojové pozice. Z mého hrdla vyšlo tiché vrčení, stejný zvuk však vzešel i z jeho úst.

Vteřiny mi ubíhaly nezvykle rychle, pokoušel jsem se prorazit do myšlenek Jamesovy hlavy, ale on měl právě v tento moment největší práci s počítáním arabských číslic. Nešlo mi to dohromady a správně jsem vytušil, že si kryje své myšlenky.

Nejspíš odhadl můj dar, když jsem na něj mluvil v tom obchodním centru, kde se poprvé pokusil ublížit Belle... Z mého zamyšlení mě vytrhly hlasy ostatních členů mé rodiny, které jsem spatřila za zády Jamese, přičemž jsem periferním viděním pozoroval jeho počínání.  

 Mé tělo bylo napjaté jako tělo šelmy, která čekala na vhodnou příležitost k útoku. Byl jsem si jistý, že dnes už ho nenechám utéci, zašel příliš daleko! Můj nepřítel však udělal něco, co bych právě v tento moment nečekal. Jeho tělo se uvolnilo a z jeho pootevřených úst vycházel hlasitý smích.

„Jste hlupáci,“ zasmál se a já jsem mu skočil po krku. Uhnul, ale stejně jsem cítil zadostiučinění, když jsem mu plynulým pohybem urval ruku, kterou jsem zahodil někam za sebe. Před očima jsem viděl rudě, všechno se mi splývalo do jediného okamžiku. James bolestivě zakvílel, ale škodolibý úsměv ze své tváře nestáhl.

„Zemřeš,“ vylovil jsem nahlas své myšlenky a podíval jsem se do jeho karmínově rudých očí, které mi říkaly, že se před bojem stihl posilnit. Raději jsem nepřemýšlel nad tím, který nebohý člověk mu posloužil jako zdroj obživy.

„To je možné, ale ta tvá krasotinka už má své dny také sečtené,“ odplivl si a rozesmál se na celé kolo. Vztek do mě uhodil jako blesk do hromosvodu a já jsem k němu přiskočil, abych mu tak urval hlavu. Pokračoval jsem s trháním jeho končetin a poté jsem všechny odhodil na zem.

„Edwarde!“ vyjekla Alice a před jejíma očima se zjevila bílá mlha. Tohle jsem moc dobře znal, za celou dobu, kdy je s námi Alice, jsem její vize spatřil několikrát. Nyní jsem však měl nepříjemný pocit. Ocitl jsem se uvnitř její mysli, jejího vidění… Co to…?

Nečekal jsem na žádné další znamení, otočil jsem se na patě a vyvinul jsem co nejvyšší rychlost zpět k domu. Hlavou mi přitom běžela jediná otázka, a to proč?

Bella:

Spím? zavolala jsem do ticha pokoje, ve kterém jsem se nacházela. Teprve po chvíli mi došlo, že jsem nahlas nepromluvila, ale přesto můj hlas zněl tak hlasitě, že mě dokonale zmátl. Rozhlédla jsem se po bílé místnosti, která zela prázdnotou.

V celém prostoru se nacházela jen jedna jediná židle z mahagonového dřeva, a to byla ta, která sloužila jako sedátko mně. Poplašeně jsem se rozhlédla kolem, abych se dokázala alespoň částečně zorientovat. Z bílých zdí mě bolely oči, jelikož odrážely hodně světla. Tolik bílé pohromadě jsem snad ještě nikdy neviděla…

Zaposlouchala jsem se do okolních zvuků, ale ticho, které tu panovalo, rušil jen můj zrychlený dech. Připadala jsem si jako ve vězení, v nějaké odhlučněné místnosti, kam se zavírají duševně choří lidé, ale já jsem přeci zcela v pořádku!

Ať jsem se snažila sebevíc, nezaslechla jsem jediný rušivý element. Postavila jsem se na vlastní nohy, které jsem měla zcela zdřevěnělé, což bylo asi způsobeno dlouhým sezením. Jeden nikdy neví…

Tichý hlásek v mé mysli mi říkal, že bych tu neměla být, ale nedokázala jsem přesně určit to, kde jsem, natož abych se dokázala zorientovat a najít místo, kde bych být měla. Váhavými kroky, kterými chodí náměsíční, jsem se dostala k čistě bílé zdi a nerozhodně jsem k ní přiložila svou dlaň.

Byla podezřele hladká, na každé zdi obvykle bývají nějaké drobné nerovnosti, které jsou způsobeny buď špatně natřenou zdí, či jejím hrubým povrchem. Nyní jsem však zcela bez zadrhnutí přejížděla po každé stěně, abych tak zjistila, že mé domnění o tom, že by tu někde mohly být skryté dveře, bylo zcela mimo. Stěna byla hladká jako ten nejjemnější satén...

Náhle ticho protnul dětský pláč a vytrhl mě tak z toho hloupého zamyšlení. Zmateně jsem se rozhlížela po nějakém dítěti, které by tak usilovně plakalo, ale nenašla jsem ani živáčka. Pocítila jsem náhlou potřebu probořit tyto vysoké zdi a najít to děťátko, které tak smutně pláče a křičí.

Chtěla jsem obejmout to malé stvoření, kterému tečou slané kapičky po heboučkých tvářičkách, uklidnit ho a ubezpečit, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Co jen může dítě přinutit tak hrozně plakat? A kde se ve mně bere ta nutkavá potřeba utišit jeho pláč?

Spatřila jsem ve své mysli obrázek holčičky. Hlavu skrývala do drobných dlaní. Bronzové vlásky se jí točily kolem obličeje v drobných vlkách. Tu holčičku přeci znám...

Renesmé! problesklo mi myslí a všechno zapadlo na svá místa.

Nadechla jsem se a do nosu mě uhodila vůně jehličí a lesního mechu. Tuhle vůni jsem jako dítě milovala, ráda jsem chodila s Charliem do lesa na houby, když měl zrovna čas a mohl se uvolnit z práce.

Milovala jsem cupitání po mokrých listech lesa, mlžný opar, který zahaloval stromy a znemožňoval nám tak orientaci v lese. Charlie se vždy usmíval a v jedné ruce svíral kompas, zatímco ve druhé držel mou dětskou dlaň, aby mě náhodou nenapadlo mu utéci.

Spolu s lesními vůněmi jsem však ucítila ještě něco, byl to hustý dým. Někde kolem nás jistě hořel oheň, ale podle zápachu jsem nedokázala určit, jak blízko plameny jsou. Otevřela jsem oči a pokusila jsem se zaostřit na postavy, které se nade mnou skláněly.

„Bello, slyšíš mě?“ strachoval se medový hlas, který bych poznala za každé situace. Chtěla jsem se usmát, ale můj obličej se zkřivil do bolestné grimasy, když se někdo dotkl mého citlivého podbřišku.

„Nessie,“ zašeptala jsem místo jakékoli odpovědi na jeho otázku. Před očima jsem měla jen líbeznou tvářičku své holčičky, kterou jsem si přála vidět. Její růžová líčka a sametově hebkou kůži. Bílá pleť, díky které vypadala jako porcelánová panenka. Musela jsem vědět, že je v pořádku, že už jí nikdo nechce ublížit.

„Neboj se, lásko, je v pořádku,“ promluvil můj anděl a já jsem se poněkud uklidnila. Je v pořádku, to je hlavní. Věděla jsem, že by Rose nedovolila, aby se jí cokoli stalo, přeci jen byla ochotna ji bránit. Nevím, jestli ona tolik touží po dítěti, ale moje holčička ji nejspíš okouzlila natolik, že byla ochotna ji chránit.

„Isabello, poslouchej mě, jsi alergická na nějaké léky?“ dolehl ke mně sametový hlas Carlislea. Chvíli mi trvalo, než jsem si půvabnou melodii jeho hlasu, kterou brnkal na té nejkrásnější harfě, dokázala přeložit do souvislé věty.

„M-myslím, že ne,“ vydechla jsem namáhavě. Ucítila jsem chladnou dlaň na svém čele a jen stěží jsem dokázala zaostřit na tvář zbrázděnou bolestí, která byla jen kousek ode mne. Tolik mě bolelo, že takhle musím Edwarda vidět, ale raději ať takto vidí on mne, než abych já musela takto vidět naši dcerku. Naši…

„Odnesu ji do nemocnice,“ rozkázal zcela jiný hlas, který jsem také dokázala přesně zařadit. Natočila jsem hlavu na druhou stranu a bolestivě mi křuplo za krkem. Vyjekla jsem, ale snad se mi trošku uvolnila ta šílená křeč. Určitě tu ještě hořel oheň, jelikož se jeho plameny odrážely ve tváři Jacoba.

„Ne, vezmeme ji do našeho domu, mám vše potřebné, abych se postaral o její zdravotní stav. Kdyby se dostala do nemocnice, byl by kontaktován její otec, jak bychom něco takého vysvětlili?“ odpověděl rozumně Carlisle. Rozdrkotala jsem se svými zuby a Edward pohotově stáhl svou dlaň z mého čela. S tím jsem nebyla vůbec spokojená, takže jsem k němu natáhla svou bolavou ruku, abych ho chytila. Potřebovala jsem cítit jeho přítomnost.

Mohla jsem mít zimnici, neboť mi zuby skutečně šíleně drkotaly, ale přesto se mi zdálo, že je mé tělo v jednom ohni. Nohy jsem téměř necítila a břicho mě bolelo, jako kdybych v něm měla zaraženo tisíc střepů.

„Nenechám ji umřít!“ zavrčel temně Jake, chtěla jsem mu odporovat, ale nezmohla jsem se na odpověď. Najít hlas pro mě bylo v tuto chvíli moc těžké, natož s ním ještě promluvit. Teprve nyní jsem si uvědomila, že spolu Jacob a Carlisle mluvili jinak…

Bez masky, z Jakeovy tváře čišela neskrývaná nenávist. Docházelo mi, že on musí vědět něco více o jejich skutečně podstatě, jelikož musel vidět i tu ženu, kterou trhali na kousky ti vlci… A pak se mi v mysli teprve objevila vzpomínka na můj krátký rozhovor s Emily.

Ona přeci říkala, že se těch medvědů bát nemusíme, proto byla tak klidná! Ona o nich něco věděla, stejně tak o nich něco ví i Jacob. On jistě ví i to, že tu vůbec nejde o medvědy, nýbrž o skutečně přerostlé vlky.

„Musíme ji opatrně odnést, Jacobe. Jsme na vaší půdě, ale já tě žádám, nech mě zachránit její život,“ zaslechla jsem hlas Edwardova otce a zamžourala jsem do Jakeových očí, které se na mě s bolestí dívaly. Pousmála jsem se a bez řečí jsem trochu sklopila hlavu, čímž jsem chtěla naznačit souhlas. Bolel mě i sebemenší pohyb, takže jsem byla ráda za to, že jsem byla schopna s hlavou vůbec pohnout.

Nedokázala jsem zaregistrovat, jestli se mnou ještě mluvili, už jsem jen cítila ledové paže, které pozvedly mé tělo do výše tak něžně, abych pokud možno necítila bolest. Nevyhnula jsem se jí, ale byla tlumenější.

Chtěla jsem udržet oči otevřené, ale samovolně se mi zavíraly pod náporem únavy a bolesti. Chtěla jsem být statečná a silná, alespoň tak jsem se toužila vyrovnat Edwardovi, ale nedokázala jsem nevyjeknout, když jsem sebou špatně pohnula. I nádech bolel, hruď se mi bolestivě stahovala, ale byla jsem přesvědčená, že to zvládnu. Přesto jsem se však cítila mizerně a neubránila jsem se otázce, zda se mohu vyléčit. I Carlisle řekl, že jsem na tom zle.

Ano, určitě můžeš! zaznělo mi myslí, dokonce musíš! Máš dceru, která na tebe čeká, nedovol jí, aby o tebe přišla. Poslouchala jsem svůj vnitřní hlas a musela jsem souhlasit, zoufale jsem si přála přežít, abych ji mohla ještě jednou sevřít ve svém náručí.

A potom tu byl ještě jeden velmi slabý hlásek, který mi říkal, že si přeji obejmout ještě jednu osobu, která se mi nesmazatelně zapsala do života. Člověka s pletí křídově bílou, s ledovým dotykem, při kterém mě příjemně zamrazí. Alespoň ho vidět… Tohle přání mi ovšem nebylo dovoleno, jelikož jsem už nemohla odlepit od sebe víčka.